Pro seniory Pro seniory Fotogalerie Napište nám Diář starosty Dění v obci

Vyhledat v textu

Drobečková navigace

Úvod > Kalendář akcí > Události od 14. 4. 2017

Kalendář akcí

Seznam událostí od 14. 4. 2017 do 27. 4. 2017


Friday

Pozvánka - turnaj v šipkách

Datum: 30. 1. 2017 - 1. 6. 2017

Hlášení obecního rozhlasu - anketa

Datum: 28. 3. 2017 - 30. 4. 2017

Program kina - DUBEN 2017

Datum: 1. 4. 2017 - 30. 4. 2017

Jiří Hastík: obrazy

Datum: 26. 3. 2017 - 24. 5. 2017

Jiří Hastík, narozen 1945, malíř, grafik, výtvarný teoretik a kurátor, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby. Jako kurátor připravil a uvedl desítky výstav, je autorem řady odborných textů. Samostatně vystavuje od roku 1981, jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách v České republice i v zahraničí. Žije a pracuje ve Vídni a Samotiškách.

Jakub Čuška / Samuel Kollárik - Evidentně na hraně

Datum: 4. 4. 2017 - 28. 4. 2017

Evidentně na hraně Dráždivý paradox otevřeného děje, který ani nepokračuje ani nekončí. Takový pocit mě prostoupil, když mě Samuel Kollárik s Jakubem Čuškou v ateliéru poprvé seznámili s obrazy zamýšlenými k výstavě. Jakubovy ticho a klid vzbuzující krajiny, či interiéry a Samuelovy impulzivní a konfliktem nabité scény se na první pohled zdá zacházejí s protichůdnou námětovou strategií. Chvíle strávená v kontaktu s jejich malbami mě donutí k mírnému úsměvu a záhy zavrhuji své prvotní zdání. Po bližším prozkoumání a znovuprožití si těchto obrazů se mi najednou začne hranice mezi svárem a klidem a tichem a bouří vytrácet, až se nakonec rozmlží úplně. „Evidentně na hraně“ takový je název výstavy a nebyl zvolen náhodou. Hrana neboli pomyslná linie napjatá mezi vzájemně se dotýkajícími rovinami, jedinečná zóna, kde se člověk cítí být na dvou místech naráz. Zde „na hraně“, se člověk ocitne, setká-li se s díly obou malířů a jejich vzájemná konfrontace prožitek ještě umocňuje. Připouštím si tedy, že stojím na takové hranici a prohlížím si obrazy znovu a pokojněji. Náhle se původně klidný dojem čišící z téměř monochromních pláten Jakubových začne proměňovat v nejistotu a rozpor. Ve všech jeho malbách je zřetelně přítomný lidský prvek. Téměř ještě cítím teplo z odkryté postele, rozechvělé lustry ještě před chvilkou svítily. Cesty ubíhající Kubovými krajinami vedou můj pohled kamsi do tmy, do zatáčky a já tiše očekávám, že každou chvíli uslyším kroky. Zvláštní zastavení daného momentu v čase ve mě vyvolává dychtivou potřebu po další scéně a s podivně rozporuplným pocitem uklidnění a zároveň rozčilení mi pomalu dochází, že už nepřijde. S mírným mrazením z tohoto existenciálního prožitku a s bytostnou touhou po zahlédnutí živáčka obracím svůj pohled k Samuelovým malbám, které mě pudí k prožitku lidství v té nejexplicitnější formě, totiž kontaktu člověka s člověkem, tělo na tělo. Boj, agrese, vášeň a konflikt…tak začíná repertoár pojmů míhajících se v mé mysli při zkoumání jeho námětů. Zápasící ženy, lopata, kterou dělí již jen pár centimetrů od schoulené dívky, nebo malý chlapec sledující konflikt odehrávající se přímo před jeho zraky…Pomalu se dostávám do děje a stávám se jeho účastnicí. Těkám pohledem z obrazu na obraz a pořád mi tu něco nehraje… „Pohladenie“ zázračně se vznášející lopatou,… bizarní bezhlavý dav přihlížející snad boji snad taneční choreografii… A kam se vytratil sok Vojačky, vehementně rozkročené, připravené k boji „na život a na smrt“? „Čo sa stane zo sváru, keď od seba odtrhnete obe bojovníčky? Smiešne vystreté ruky a ďalej nič. Tá žena vyzerá skôr ako na návšteve vo fitku.“ Komentuje paradoxnost výjevu sám autor se šibalským úsměvem a já si uvědomuji, že se evidentně opět ocitám na hraně. Znovu otevírám svůj myšlenkový výčet pojmů vztahujících se k jeho dílu a zařazuji ještě dotek, splynutí, sarkasmus a obskurnost. Samuel hraje na struny ironie, otevře děj v okamžiku maximální možné intenzity a výsledek nechá na imaginaci přijímajícího diváka. Oba umělci nutí přihlížejícího projít si existenciálnívratkostí a rafinovaně upozorňují na rozpor lidského bytí v čase. Jejich díla v sobě mají až haptický potenciál, téměř jako bychom byli schopni tělesně pocítit realitu odehrávající se na plátnech před námi. Tento pocit nevyvolává pouze tématika obrazů, ale i samotný čistě malířský přístup, který oba umělci zastávají. Dynamická rozdílnost mezi lazurními vrstvami a mezi hutnými tahy nanesenými „alla prima“ svědčí o technologické zručnosti a znalosti média do detailů. Empirická zkušenost komponování barev a vlastní technika a rukopis se tak stávají paralelou k jejich námětům. Zároveň však nezůstávají v klišé a z jejich maleb zaznívá odvaha zakoušení nového. Někdy svobodné a někdy přesné tahy, náhodné stékání malby, která v některých chvílích až „žije vlastním životem“ mě podněcuje k přemýšlení nad významností média. A znovu se tak ocitám na pomyslné hraně a ptám se sama sebe: Dokázaly by se ve mně probudit obdobné existenciální pocity při zhlédnutí stejného tématu na fotografii či ve videu? Odpovídám si téměř záhy a s dávkou sebejistoty tvrdím, že nikoli. Fotografie i video jistě mají v dnešním multimediálním světě své podstatné uplatnění, ale jeví se absolutně jasně, že dědictví klasické malby je i pro současnou tvorbu absolutně nepostradatelné a její možnosti ještě rozhodně nejsou vyčerpány. Eva Andrejsová

Saturday

Pozvánka - turnaj v šipkách

Datum: 30. 1. 2017 - 1. 6. 2017

Hlášení obecního rozhlasu - anketa

Datum: 28. 3. 2017 - 30. 4. 2017

Program kina - DUBEN 2017

Datum: 1. 4. 2017 - 30. 4. 2017

Jiří Hastík: obrazy

Datum: 26. 3. 2017 - 24. 5. 2017

Jiří Hastík, narozen 1945, malíř, grafik, výtvarný teoretik a kurátor, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby. Jako kurátor připravil a uvedl desítky výstav, je autorem řady odborných textů. Samostatně vystavuje od roku 1981, jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách v České republice i v zahraničí. Žije a pracuje ve Vídni a Samotiškách.

Jakub Čuška / Samuel Kollárik - Evidentně na hraně

Datum: 4. 4. 2017 - 28. 4. 2017

Evidentně na hraně Dráždivý paradox otevřeného děje, který ani nepokračuje ani nekončí. Takový pocit mě prostoupil, když mě Samuel Kollárik s Jakubem Čuškou v ateliéru poprvé seznámili s obrazy zamýšlenými k výstavě. Jakubovy ticho a klid vzbuzující krajiny, či interiéry a Samuelovy impulzivní a konfliktem nabité scény se na první pohled zdá zacházejí s protichůdnou námětovou strategií. Chvíle strávená v kontaktu s jejich malbami mě donutí k mírnému úsměvu a záhy zavrhuji své prvotní zdání. Po bližším prozkoumání a znovuprožití si těchto obrazů se mi najednou začne hranice mezi svárem a klidem a tichem a bouří vytrácet, až se nakonec rozmlží úplně. „Evidentně na hraně“ takový je název výstavy a nebyl zvolen náhodou. Hrana neboli pomyslná linie napjatá mezi vzájemně se dotýkajícími rovinami, jedinečná zóna, kde se člověk cítí být na dvou místech naráz. Zde „na hraně“, se člověk ocitne, setká-li se s díly obou malířů a jejich vzájemná konfrontace prožitek ještě umocňuje. Připouštím si tedy, že stojím na takové hranici a prohlížím si obrazy znovu a pokojněji. Náhle se původně klidný dojem čišící z téměř monochromních pláten Jakubových začne proměňovat v nejistotu a rozpor. Ve všech jeho malbách je zřetelně přítomný lidský prvek. Téměř ještě cítím teplo z odkryté postele, rozechvělé lustry ještě před chvilkou svítily. Cesty ubíhající Kubovými krajinami vedou můj pohled kamsi do tmy, do zatáčky a já tiše očekávám, že každou chvíli uslyším kroky. Zvláštní zastavení daného momentu v čase ve mě vyvolává dychtivou potřebu po další scéně a s podivně rozporuplným pocitem uklidnění a zároveň rozčilení mi pomalu dochází, že už nepřijde. S mírným mrazením z tohoto existenciálního prožitku a s bytostnou touhou po zahlédnutí živáčka obracím svůj pohled k Samuelovým malbám, které mě pudí k prožitku lidství v té nejexplicitnější formě, totiž kontaktu člověka s člověkem, tělo na tělo. Boj, agrese, vášeň a konflikt…tak začíná repertoár pojmů míhajících se v mé mysli při zkoumání jeho námětů. Zápasící ženy, lopata, kterou dělí již jen pár centimetrů od schoulené dívky, nebo malý chlapec sledující konflikt odehrávající se přímo před jeho zraky…Pomalu se dostávám do děje a stávám se jeho účastnicí. Těkám pohledem z obrazu na obraz a pořád mi tu něco nehraje… „Pohladenie“ zázračně se vznášející lopatou,… bizarní bezhlavý dav přihlížející snad boji snad taneční choreografii… A kam se vytratil sok Vojačky, vehementně rozkročené, připravené k boji „na život a na smrt“? „Čo sa stane zo sváru, keď od seba odtrhnete obe bojovníčky? Smiešne vystreté ruky a ďalej nič. Tá žena vyzerá skôr ako na návšteve vo fitku.“ Komentuje paradoxnost výjevu sám autor se šibalským úsměvem a já si uvědomuji, že se evidentně opět ocitám na hraně. Znovu otevírám svůj myšlenkový výčet pojmů vztahujících se k jeho dílu a zařazuji ještě dotek, splynutí, sarkasmus a obskurnost. Samuel hraje na struny ironie, otevře děj v okamžiku maximální možné intenzity a výsledek nechá na imaginaci přijímajícího diváka. Oba umělci nutí přihlížejícího projít si existenciálnívratkostí a rafinovaně upozorňují na rozpor lidského bytí v čase. Jejich díla v sobě mají až haptický potenciál, téměř jako bychom byli schopni tělesně pocítit realitu odehrávající se na plátnech před námi. Tento pocit nevyvolává pouze tématika obrazů, ale i samotný čistě malířský přístup, který oba umělci zastávají. Dynamická rozdílnost mezi lazurními vrstvami a mezi hutnými tahy nanesenými „alla prima“ svědčí o technologické zručnosti a znalosti média do detailů. Empirická zkušenost komponování barev a vlastní technika a rukopis se tak stávají paralelou k jejich námětům. Zároveň však nezůstávají v klišé a z jejich maleb zaznívá odvaha zakoušení nového. Někdy svobodné a někdy přesné tahy, náhodné stékání malby, která v některých chvílích až „žije vlastním životem“ mě podněcuje k přemýšlení nad významností média. A znovu se tak ocitám na pomyslné hraně a ptám se sama sebe: Dokázaly by se ve mně probudit obdobné existenciální pocity při zhlédnutí stejného tématu na fotografii či ve videu? Odpovídám si téměř záhy a s dávkou sebejistoty tvrdím, že nikoli. Fotografie i video jistě mají v dnešním multimediálním světě své podstatné uplatnění, ale jeví se absolutně jasně, že dědictví klasické malby je i pro současnou tvorbu absolutně nepostradatelné a její možnosti ještě rozhodně nejsou vyčerpány. Eva Andrejsová

Sunday

Pozvánka - turnaj v šipkách

Datum: 30. 1. 2017 - 1. 6. 2017

Hlášení obecního rozhlasu - anketa

Datum: 28. 3. 2017 - 30. 4. 2017

Program kina - DUBEN 2017

Datum: 1. 4. 2017 - 30. 4. 2017

Jiří Hastík: obrazy

Datum: 26. 3. 2017 - 24. 5. 2017

Jiří Hastík, narozen 1945, malíř, grafik, výtvarný teoretik a kurátor, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby. Jako kurátor připravil a uvedl desítky výstav, je autorem řady odborných textů. Samostatně vystavuje od roku 1981, jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách v České republice i v zahraničí. Žije a pracuje ve Vídni a Samotiškách.

Jakub Čuška / Samuel Kollárik - Evidentně na hraně

Datum: 4. 4. 2017 - 28. 4. 2017

Evidentně na hraně Dráždivý paradox otevřeného děje, který ani nepokračuje ani nekončí. Takový pocit mě prostoupil, když mě Samuel Kollárik s Jakubem Čuškou v ateliéru poprvé seznámili s obrazy zamýšlenými k výstavě. Jakubovy ticho a klid vzbuzující krajiny, či interiéry a Samuelovy impulzivní a konfliktem nabité scény se na první pohled zdá zacházejí s protichůdnou námětovou strategií. Chvíle strávená v kontaktu s jejich malbami mě donutí k mírnému úsměvu a záhy zavrhuji své prvotní zdání. Po bližším prozkoumání a znovuprožití si těchto obrazů se mi najednou začne hranice mezi svárem a klidem a tichem a bouří vytrácet, až se nakonec rozmlží úplně. „Evidentně na hraně“ takový je název výstavy a nebyl zvolen náhodou. Hrana neboli pomyslná linie napjatá mezi vzájemně se dotýkajícími rovinami, jedinečná zóna, kde se člověk cítí být na dvou místech naráz. Zde „na hraně“, se člověk ocitne, setká-li se s díly obou malířů a jejich vzájemná konfrontace prožitek ještě umocňuje. Připouštím si tedy, že stojím na takové hranici a prohlížím si obrazy znovu a pokojněji. Náhle se původně klidný dojem čišící z téměř monochromních pláten Jakubových začne proměňovat v nejistotu a rozpor. Ve všech jeho malbách je zřetelně přítomný lidský prvek. Téměř ještě cítím teplo z odkryté postele, rozechvělé lustry ještě před chvilkou svítily. Cesty ubíhající Kubovými krajinami vedou můj pohled kamsi do tmy, do zatáčky a já tiše očekávám, že každou chvíli uslyším kroky. Zvláštní zastavení daného momentu v čase ve mě vyvolává dychtivou potřebu po další scéně a s podivně rozporuplným pocitem uklidnění a zároveň rozčilení mi pomalu dochází, že už nepřijde. S mírným mrazením z tohoto existenciálního prožitku a s bytostnou touhou po zahlédnutí živáčka obracím svůj pohled k Samuelovým malbám, které mě pudí k prožitku lidství v té nejexplicitnější formě, totiž kontaktu člověka s člověkem, tělo na tělo. Boj, agrese, vášeň a konflikt…tak začíná repertoár pojmů míhajících se v mé mysli při zkoumání jeho námětů. Zápasící ženy, lopata, kterou dělí již jen pár centimetrů od schoulené dívky, nebo malý chlapec sledující konflikt odehrávající se přímo před jeho zraky…Pomalu se dostávám do děje a stávám se jeho účastnicí. Těkám pohledem z obrazu na obraz a pořád mi tu něco nehraje… „Pohladenie“ zázračně se vznášející lopatou,… bizarní bezhlavý dav přihlížející snad boji snad taneční choreografii… A kam se vytratil sok Vojačky, vehementně rozkročené, připravené k boji „na život a na smrt“? „Čo sa stane zo sváru, keď od seba odtrhnete obe bojovníčky? Smiešne vystreté ruky a ďalej nič. Tá žena vyzerá skôr ako na návšteve vo fitku.“ Komentuje paradoxnost výjevu sám autor se šibalským úsměvem a já si uvědomuji, že se evidentně opět ocitám na hraně. Znovu otevírám svůj myšlenkový výčet pojmů vztahujících se k jeho dílu a zařazuji ještě dotek, splynutí, sarkasmus a obskurnost. Samuel hraje na struny ironie, otevře děj v okamžiku maximální možné intenzity a výsledek nechá na imaginaci přijímajícího diváka. Oba umělci nutí přihlížejícího projít si existenciálnívratkostí a rafinovaně upozorňují na rozpor lidského bytí v čase. Jejich díla v sobě mají až haptický potenciál, téměř jako bychom byli schopni tělesně pocítit realitu odehrávající se na plátnech před námi. Tento pocit nevyvolává pouze tématika obrazů, ale i samotný čistě malířský přístup, který oba umělci zastávají. Dynamická rozdílnost mezi lazurními vrstvami a mezi hutnými tahy nanesenými „alla prima“ svědčí o technologické zručnosti a znalosti média do detailů. Empirická zkušenost komponování barev a vlastní technika a rukopis se tak stávají paralelou k jejich námětům. Zároveň však nezůstávají v klišé a z jejich maleb zaznívá odvaha zakoušení nového. Někdy svobodné a někdy přesné tahy, náhodné stékání malby, která v některých chvílích až „žije vlastním životem“ mě podněcuje k přemýšlení nad významností média. A znovu se tak ocitám na pomyslné hraně a ptám se sama sebe: Dokázaly by se ve mně probudit obdobné existenciální pocity při zhlédnutí stejného tématu na fotografii či ve videu? Odpovídám si téměř záhy a s dávkou sebejistoty tvrdím, že nikoli. Fotografie i video jistě mají v dnešním multimediálním světě své podstatné uplatnění, ale jeví se absolutně jasně, že dědictví klasické malby je i pro současnou tvorbu absolutně nepostradatelné a její možnosti ještě rozhodně nejsou vyčerpány. Eva Andrejsová

Monday

Pozvánka - turnaj v šipkách

Datum: 30. 1. 2017 - 1. 6. 2017

Hlášení obecního rozhlasu - anketa

Datum: 28. 3. 2017 - 30. 4. 2017

Program kina - DUBEN 2017

Datum: 1. 4. 2017 - 30. 4. 2017

Jiří Hastík: obrazy

Datum: 26. 3. 2017 - 24. 5. 2017

Jiří Hastík, narozen 1945, malíř, grafik, výtvarný teoretik a kurátor, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby. Jako kurátor připravil a uvedl desítky výstav, je autorem řady odborných textů. Samostatně vystavuje od roku 1981, jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách v České republice i v zahraničí. Žije a pracuje ve Vídni a Samotiškách.

Jakub Čuška / Samuel Kollárik - Evidentně na hraně

Datum: 4. 4. 2017 - 28. 4. 2017

Evidentně na hraně Dráždivý paradox otevřeného děje, který ani nepokračuje ani nekončí. Takový pocit mě prostoupil, když mě Samuel Kollárik s Jakubem Čuškou v ateliéru poprvé seznámili s obrazy zamýšlenými k výstavě. Jakubovy ticho a klid vzbuzující krajiny, či interiéry a Samuelovy impulzivní a konfliktem nabité scény se na první pohled zdá zacházejí s protichůdnou námětovou strategií. Chvíle strávená v kontaktu s jejich malbami mě donutí k mírnému úsměvu a záhy zavrhuji své prvotní zdání. Po bližším prozkoumání a znovuprožití si těchto obrazů se mi najednou začne hranice mezi svárem a klidem a tichem a bouří vytrácet, až se nakonec rozmlží úplně. „Evidentně na hraně“ takový je název výstavy a nebyl zvolen náhodou. Hrana neboli pomyslná linie napjatá mezi vzájemně se dotýkajícími rovinami, jedinečná zóna, kde se člověk cítí být na dvou místech naráz. Zde „na hraně“, se člověk ocitne, setká-li se s díly obou malířů a jejich vzájemná konfrontace prožitek ještě umocňuje. Připouštím si tedy, že stojím na takové hranici a prohlížím si obrazy znovu a pokojněji. Náhle se původně klidný dojem čišící z téměř monochromních pláten Jakubových začne proměňovat v nejistotu a rozpor. Ve všech jeho malbách je zřetelně přítomný lidský prvek. Téměř ještě cítím teplo z odkryté postele, rozechvělé lustry ještě před chvilkou svítily. Cesty ubíhající Kubovými krajinami vedou můj pohled kamsi do tmy, do zatáčky a já tiše očekávám, že každou chvíli uslyším kroky. Zvláštní zastavení daného momentu v čase ve mě vyvolává dychtivou potřebu po další scéně a s podivně rozporuplným pocitem uklidnění a zároveň rozčilení mi pomalu dochází, že už nepřijde. S mírným mrazením z tohoto existenciálního prožitku a s bytostnou touhou po zahlédnutí živáčka obracím svůj pohled k Samuelovým malbám, které mě pudí k prožitku lidství v té nejexplicitnější formě, totiž kontaktu člověka s člověkem, tělo na tělo. Boj, agrese, vášeň a konflikt…tak začíná repertoár pojmů míhajících se v mé mysli při zkoumání jeho námětů. Zápasící ženy, lopata, kterou dělí již jen pár centimetrů od schoulené dívky, nebo malý chlapec sledující konflikt odehrávající se přímo před jeho zraky…Pomalu se dostávám do děje a stávám se jeho účastnicí. Těkám pohledem z obrazu na obraz a pořád mi tu něco nehraje… „Pohladenie“ zázračně se vznášející lopatou,… bizarní bezhlavý dav přihlížející snad boji snad taneční choreografii… A kam se vytratil sok Vojačky, vehementně rozkročené, připravené k boji „na život a na smrt“? „Čo sa stane zo sváru, keď od seba odtrhnete obe bojovníčky? Smiešne vystreté ruky a ďalej nič. Tá žena vyzerá skôr ako na návšteve vo fitku.“ Komentuje paradoxnost výjevu sám autor se šibalským úsměvem a já si uvědomuji, že se evidentně opět ocitám na hraně. Znovu otevírám svůj myšlenkový výčet pojmů vztahujících se k jeho dílu a zařazuji ještě dotek, splynutí, sarkasmus a obskurnost. Samuel hraje na struny ironie, otevře děj v okamžiku maximální možné intenzity a výsledek nechá na imaginaci přijímajícího diváka. Oba umělci nutí přihlížejícího projít si existenciálnívratkostí a rafinovaně upozorňují na rozpor lidského bytí v čase. Jejich díla v sobě mají až haptický potenciál, téměř jako bychom byli schopni tělesně pocítit realitu odehrávající se na plátnech před námi. Tento pocit nevyvolává pouze tématika obrazů, ale i samotný čistě malířský přístup, který oba umělci zastávají. Dynamická rozdílnost mezi lazurními vrstvami a mezi hutnými tahy nanesenými „alla prima“ svědčí o technologické zručnosti a znalosti média do detailů. Empirická zkušenost komponování barev a vlastní technika a rukopis se tak stávají paralelou k jejich námětům. Zároveň však nezůstávají v klišé a z jejich maleb zaznívá odvaha zakoušení nového. Někdy svobodné a někdy přesné tahy, náhodné stékání malby, která v některých chvílích až „žije vlastním životem“ mě podněcuje k přemýšlení nad významností média. A znovu se tak ocitám na pomyslné hraně a ptám se sama sebe: Dokázaly by se ve mně probudit obdobné existenciální pocity při zhlédnutí stejného tématu na fotografii či ve videu? Odpovídám si téměř záhy a s dávkou sebejistoty tvrdím, že nikoli. Fotografie i video jistě mají v dnešním multimediálním světě své podstatné uplatnění, ale jeví se absolutně jasně, že dědictví klasické malby je i pro současnou tvorbu absolutně nepostradatelné a její možnosti ještě rozhodně nejsou vyčerpány. Eva Andrejsová

Tuesday

Pozvánka - turnaj v šipkách

Datum: 30. 1. 2017 - 1. 6. 2017

Hlášení obecního rozhlasu - anketa

Datum: 28. 3. 2017 - 30. 4. 2017

Program kina - DUBEN 2017

Datum: 1. 4. 2017 - 30. 4. 2017

Jiří Hastík: obrazy

Datum: 26. 3. 2017 - 24. 5. 2017

Jiří Hastík, narozen 1945, malíř, grafik, výtvarný teoretik a kurátor, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby. Jako kurátor připravil a uvedl desítky výstav, je autorem řady odborných textů. Samostatně vystavuje od roku 1981, jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách v České republice i v zahraničí. Žije a pracuje ve Vídni a Samotiškách.

Jakub Čuška / Samuel Kollárik - Evidentně na hraně

Datum: 4. 4. 2017 - 28. 4. 2017

Evidentně na hraně Dráždivý paradox otevřeného děje, který ani nepokračuje ani nekončí. Takový pocit mě prostoupil, když mě Samuel Kollárik s Jakubem Čuškou v ateliéru poprvé seznámili s obrazy zamýšlenými k výstavě. Jakubovy ticho a klid vzbuzující krajiny, či interiéry a Samuelovy impulzivní a konfliktem nabité scény se na první pohled zdá zacházejí s protichůdnou námětovou strategií. Chvíle strávená v kontaktu s jejich malbami mě donutí k mírnému úsměvu a záhy zavrhuji své prvotní zdání. Po bližším prozkoumání a znovuprožití si těchto obrazů se mi najednou začne hranice mezi svárem a klidem a tichem a bouří vytrácet, až se nakonec rozmlží úplně. „Evidentně na hraně“ takový je název výstavy a nebyl zvolen náhodou. Hrana neboli pomyslná linie napjatá mezi vzájemně se dotýkajícími rovinami, jedinečná zóna, kde se člověk cítí být na dvou místech naráz. Zde „na hraně“, se člověk ocitne, setká-li se s díly obou malířů a jejich vzájemná konfrontace prožitek ještě umocňuje. Připouštím si tedy, že stojím na takové hranici a prohlížím si obrazy znovu a pokojněji. Náhle se původně klidný dojem čišící z téměř monochromních pláten Jakubových začne proměňovat v nejistotu a rozpor. Ve všech jeho malbách je zřetelně přítomný lidský prvek. Téměř ještě cítím teplo z odkryté postele, rozechvělé lustry ještě před chvilkou svítily. Cesty ubíhající Kubovými krajinami vedou můj pohled kamsi do tmy, do zatáčky a já tiše očekávám, že každou chvíli uslyším kroky. Zvláštní zastavení daného momentu v čase ve mě vyvolává dychtivou potřebu po další scéně a s podivně rozporuplným pocitem uklidnění a zároveň rozčilení mi pomalu dochází, že už nepřijde. S mírným mrazením z tohoto existenciálního prožitku a s bytostnou touhou po zahlédnutí živáčka obracím svůj pohled k Samuelovým malbám, které mě pudí k prožitku lidství v té nejexplicitnější formě, totiž kontaktu člověka s člověkem, tělo na tělo. Boj, agrese, vášeň a konflikt…tak začíná repertoár pojmů míhajících se v mé mysli při zkoumání jeho námětů. Zápasící ženy, lopata, kterou dělí již jen pár centimetrů od schoulené dívky, nebo malý chlapec sledující konflikt odehrávající se přímo před jeho zraky…Pomalu se dostávám do děje a stávám se jeho účastnicí. Těkám pohledem z obrazu na obraz a pořád mi tu něco nehraje… „Pohladenie“ zázračně se vznášející lopatou,… bizarní bezhlavý dav přihlížející snad boji snad taneční choreografii… A kam se vytratil sok Vojačky, vehementně rozkročené, připravené k boji „na život a na smrt“? „Čo sa stane zo sváru, keď od seba odtrhnete obe bojovníčky? Smiešne vystreté ruky a ďalej nič. Tá žena vyzerá skôr ako na návšteve vo fitku.“ Komentuje paradoxnost výjevu sám autor se šibalským úsměvem a já si uvědomuji, že se evidentně opět ocitám na hraně. Znovu otevírám svůj myšlenkový výčet pojmů vztahujících se k jeho dílu a zařazuji ještě dotek, splynutí, sarkasmus a obskurnost. Samuel hraje na struny ironie, otevře děj v okamžiku maximální možné intenzity a výsledek nechá na imaginaci přijímajícího diváka. Oba umělci nutí přihlížejícího projít si existenciálnívratkostí a rafinovaně upozorňují na rozpor lidského bytí v čase. Jejich díla v sobě mají až haptický potenciál, téměř jako bychom byli schopni tělesně pocítit realitu odehrávající se na plátnech před námi. Tento pocit nevyvolává pouze tématika obrazů, ale i samotný čistě malířský přístup, který oba umělci zastávají. Dynamická rozdílnost mezi lazurními vrstvami a mezi hutnými tahy nanesenými „alla prima“ svědčí o technologické zručnosti a znalosti média do detailů. Empirická zkušenost komponování barev a vlastní technika a rukopis se tak stávají paralelou k jejich námětům. Zároveň však nezůstávají v klišé a z jejich maleb zaznívá odvaha zakoušení nového. Někdy svobodné a někdy přesné tahy, náhodné stékání malby, která v některých chvílích až „žije vlastním životem“ mě podněcuje k přemýšlení nad významností média. A znovu se tak ocitám na pomyslné hraně a ptám se sama sebe: Dokázaly by se ve mně probudit obdobné existenciální pocity při zhlédnutí stejného tématu na fotografii či ve videu? Odpovídám si téměř záhy a s dávkou sebejistoty tvrdím, že nikoli. Fotografie i video jistě mají v dnešním multimediálním světě své podstatné uplatnění, ale jeví se absolutně jasně, že dědictví klasické malby je i pro současnou tvorbu absolutně nepostradatelné a její možnosti ještě rozhodně nejsou vyčerpány. Eva Andrejsová

Wednesday

Pozvánka - turnaj v šipkách

Datum: 30. 1. 2017 - 1. 6. 2017

Hlášení obecního rozhlasu - anketa

Datum: 28. 3. 2017 - 30. 4. 2017

Program kina - DUBEN 2017

Datum: 1. 4. 2017 - 30. 4. 2017

Jiří Hastík: obrazy

Datum: 26. 3. 2017 - 24. 5. 2017

Jiří Hastík, narozen 1945, malíř, grafik, výtvarný teoretik a kurátor, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby. Jako kurátor připravil a uvedl desítky výstav, je autorem řady odborných textů. Samostatně vystavuje od roku 1981, jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách v České republice i v zahraničí. Žije a pracuje ve Vídni a Samotiškách.

Jakub Čuška / Samuel Kollárik - Evidentně na hraně

Datum: 4. 4. 2017 - 28. 4. 2017

Evidentně na hraně Dráždivý paradox otevřeného děje, který ani nepokračuje ani nekončí. Takový pocit mě prostoupil, když mě Samuel Kollárik s Jakubem Čuškou v ateliéru poprvé seznámili s obrazy zamýšlenými k výstavě. Jakubovy ticho a klid vzbuzující krajiny, či interiéry a Samuelovy impulzivní a konfliktem nabité scény se na první pohled zdá zacházejí s protichůdnou námětovou strategií. Chvíle strávená v kontaktu s jejich malbami mě donutí k mírnému úsměvu a záhy zavrhuji své prvotní zdání. Po bližším prozkoumání a znovuprožití si těchto obrazů se mi najednou začne hranice mezi svárem a klidem a tichem a bouří vytrácet, až se nakonec rozmlží úplně. „Evidentně na hraně“ takový je název výstavy a nebyl zvolen náhodou. Hrana neboli pomyslná linie napjatá mezi vzájemně se dotýkajícími rovinami, jedinečná zóna, kde se člověk cítí být na dvou místech naráz. Zde „na hraně“, se člověk ocitne, setká-li se s díly obou malířů a jejich vzájemná konfrontace prožitek ještě umocňuje. Připouštím si tedy, že stojím na takové hranici a prohlížím si obrazy znovu a pokojněji. Náhle se původně klidný dojem čišící z téměř monochromních pláten Jakubových začne proměňovat v nejistotu a rozpor. Ve všech jeho malbách je zřetelně přítomný lidský prvek. Téměř ještě cítím teplo z odkryté postele, rozechvělé lustry ještě před chvilkou svítily. Cesty ubíhající Kubovými krajinami vedou můj pohled kamsi do tmy, do zatáčky a já tiše očekávám, že každou chvíli uslyším kroky. Zvláštní zastavení daného momentu v čase ve mě vyvolává dychtivou potřebu po další scéně a s podivně rozporuplným pocitem uklidnění a zároveň rozčilení mi pomalu dochází, že už nepřijde. S mírným mrazením z tohoto existenciálního prožitku a s bytostnou touhou po zahlédnutí živáčka obracím svůj pohled k Samuelovým malbám, které mě pudí k prožitku lidství v té nejexplicitnější formě, totiž kontaktu člověka s člověkem, tělo na tělo. Boj, agrese, vášeň a konflikt…tak začíná repertoár pojmů míhajících se v mé mysli při zkoumání jeho námětů. Zápasící ženy, lopata, kterou dělí již jen pár centimetrů od schoulené dívky, nebo malý chlapec sledující konflikt odehrávající se přímo před jeho zraky…Pomalu se dostávám do děje a stávám se jeho účastnicí. Těkám pohledem z obrazu na obraz a pořád mi tu něco nehraje… „Pohladenie“ zázračně se vznášející lopatou,… bizarní bezhlavý dav přihlížející snad boji snad taneční choreografii… A kam se vytratil sok Vojačky, vehementně rozkročené, připravené k boji „na život a na smrt“? „Čo sa stane zo sváru, keď od seba odtrhnete obe bojovníčky? Smiešne vystreté ruky a ďalej nič. Tá žena vyzerá skôr ako na návšteve vo fitku.“ Komentuje paradoxnost výjevu sám autor se šibalským úsměvem a já si uvědomuji, že se evidentně opět ocitám na hraně. Znovu otevírám svůj myšlenkový výčet pojmů vztahujících se k jeho dílu a zařazuji ještě dotek, splynutí, sarkasmus a obskurnost. Samuel hraje na struny ironie, otevře děj v okamžiku maximální možné intenzity a výsledek nechá na imaginaci přijímajícího diváka. Oba umělci nutí přihlížejícího projít si existenciálnívratkostí a rafinovaně upozorňují na rozpor lidského bytí v čase. Jejich díla v sobě mají až haptický potenciál, téměř jako bychom byli schopni tělesně pocítit realitu odehrávající se na plátnech před námi. Tento pocit nevyvolává pouze tématika obrazů, ale i samotný čistě malířský přístup, který oba umělci zastávají. Dynamická rozdílnost mezi lazurními vrstvami a mezi hutnými tahy nanesenými „alla prima“ svědčí o technologické zručnosti a znalosti média do detailů. Empirická zkušenost komponování barev a vlastní technika a rukopis se tak stávají paralelou k jejich námětům. Zároveň však nezůstávají v klišé a z jejich maleb zaznívá odvaha zakoušení nového. Někdy svobodné a někdy přesné tahy, náhodné stékání malby, která v některých chvílích až „žije vlastním životem“ mě podněcuje k přemýšlení nad významností média. A znovu se tak ocitám na pomyslné hraně a ptám se sama sebe: Dokázaly by se ve mně probudit obdobné existenciální pocity při zhlédnutí stejného tématu na fotografii či ve videu? Odpovídám si téměř záhy a s dávkou sebejistoty tvrdím, že nikoli. Fotografie i video jistě mají v dnešním multimediálním světě své podstatné uplatnění, ale jeví se absolutně jasně, že dědictví klasické malby je i pro současnou tvorbu absolutně nepostradatelné a její možnosti ještě rozhodně nejsou vyčerpány. Eva Andrejsová

Thursday

Pozvánka - turnaj v šipkách

Datum: 30. 1. 2017 - 1. 6. 2017

Hlášení obecního rozhlasu - anketa

Datum: 28. 3. 2017 - 30. 4. 2017

Program kina - DUBEN 2017

Datum: 1. 4. 2017 - 30. 4. 2017

Jiří Hastík: obrazy

Datum: 26. 3. 2017 - 24. 5. 2017

Jiří Hastík, narozen 1945, malíř, grafik, výtvarný teoretik a kurátor, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby. Jako kurátor připravil a uvedl desítky výstav, je autorem řady odborných textů. Samostatně vystavuje od roku 1981, jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách v České republice i v zahraničí. Žije a pracuje ve Vídni a Samotiškách.

Jakub Čuška / Samuel Kollárik - Evidentně na hraně

Datum: 4. 4. 2017 - 28. 4. 2017

Evidentně na hraně Dráždivý paradox otevřeného děje, který ani nepokračuje ani nekončí. Takový pocit mě prostoupil, když mě Samuel Kollárik s Jakubem Čuškou v ateliéru poprvé seznámili s obrazy zamýšlenými k výstavě. Jakubovy ticho a klid vzbuzující krajiny, či interiéry a Samuelovy impulzivní a konfliktem nabité scény se na první pohled zdá zacházejí s protichůdnou námětovou strategií. Chvíle strávená v kontaktu s jejich malbami mě donutí k mírnému úsměvu a záhy zavrhuji své prvotní zdání. Po bližším prozkoumání a znovuprožití si těchto obrazů se mi najednou začne hranice mezi svárem a klidem a tichem a bouří vytrácet, až se nakonec rozmlží úplně. „Evidentně na hraně“ takový je název výstavy a nebyl zvolen náhodou. Hrana neboli pomyslná linie napjatá mezi vzájemně se dotýkajícími rovinami, jedinečná zóna, kde se člověk cítí být na dvou místech naráz. Zde „na hraně“, se člověk ocitne, setká-li se s díly obou malířů a jejich vzájemná konfrontace prožitek ještě umocňuje. Připouštím si tedy, že stojím na takové hranici a prohlížím si obrazy znovu a pokojněji. Náhle se původně klidný dojem čišící z téměř monochromních pláten Jakubových začne proměňovat v nejistotu a rozpor. Ve všech jeho malbách je zřetelně přítomný lidský prvek. Téměř ještě cítím teplo z odkryté postele, rozechvělé lustry ještě před chvilkou svítily. Cesty ubíhající Kubovými krajinami vedou můj pohled kamsi do tmy, do zatáčky a já tiše očekávám, že každou chvíli uslyším kroky. Zvláštní zastavení daného momentu v čase ve mě vyvolává dychtivou potřebu po další scéně a s podivně rozporuplným pocitem uklidnění a zároveň rozčilení mi pomalu dochází, že už nepřijde. S mírným mrazením z tohoto existenciálního prožitku a s bytostnou touhou po zahlédnutí živáčka obracím svůj pohled k Samuelovým malbám, které mě pudí k prožitku lidství v té nejexplicitnější formě, totiž kontaktu člověka s člověkem, tělo na tělo. Boj, agrese, vášeň a konflikt…tak začíná repertoár pojmů míhajících se v mé mysli při zkoumání jeho námětů. Zápasící ženy, lopata, kterou dělí již jen pár centimetrů od schoulené dívky, nebo malý chlapec sledující konflikt odehrávající se přímo před jeho zraky…Pomalu se dostávám do děje a stávám se jeho účastnicí. Těkám pohledem z obrazu na obraz a pořád mi tu něco nehraje… „Pohladenie“ zázračně se vznášející lopatou,… bizarní bezhlavý dav přihlížející snad boji snad taneční choreografii… A kam se vytratil sok Vojačky, vehementně rozkročené, připravené k boji „na život a na smrt“? „Čo sa stane zo sváru, keď od seba odtrhnete obe bojovníčky? Smiešne vystreté ruky a ďalej nič. Tá žena vyzerá skôr ako na návšteve vo fitku.“ Komentuje paradoxnost výjevu sám autor se šibalským úsměvem a já si uvědomuji, že se evidentně opět ocitám na hraně. Znovu otevírám svůj myšlenkový výčet pojmů vztahujících se k jeho dílu a zařazuji ještě dotek, splynutí, sarkasmus a obskurnost. Samuel hraje na struny ironie, otevře děj v okamžiku maximální možné intenzity a výsledek nechá na imaginaci přijímajícího diváka. Oba umělci nutí přihlížejícího projít si existenciálnívratkostí a rafinovaně upozorňují na rozpor lidského bytí v čase. Jejich díla v sobě mají až haptický potenciál, téměř jako bychom byli schopni tělesně pocítit realitu odehrávající se na plátnech před námi. Tento pocit nevyvolává pouze tématika obrazů, ale i samotný čistě malířský přístup, který oba umělci zastávají. Dynamická rozdílnost mezi lazurními vrstvami a mezi hutnými tahy nanesenými „alla prima“ svědčí o technologické zručnosti a znalosti média do detailů. Empirická zkušenost komponování barev a vlastní technika a rukopis se tak stávají paralelou k jejich námětům. Zároveň však nezůstávají v klišé a z jejich maleb zaznívá odvaha zakoušení nového. Někdy svobodné a někdy přesné tahy, náhodné stékání malby, která v některých chvílích až „žije vlastním životem“ mě podněcuje k přemýšlení nad významností média. A znovu se tak ocitám na pomyslné hraně a ptám se sama sebe: Dokázaly by se ve mně probudit obdobné existenciální pocity při zhlédnutí stejného tématu na fotografii či ve videu? Odpovídám si téměř záhy a s dávkou sebejistoty tvrdím, že nikoli. Fotografie i video jistě mají v dnešním multimediálním světě své podstatné uplatnění, ale jeví se absolutně jasně, že dědictví klasické malby je i pro současnou tvorbu absolutně nepostradatelné a její možnosti ještě rozhodně nejsou vyčerpány. Eva Andrejsová

Friday

Pozvánka - turnaj v šipkách

Datum: 30. 1. 2017 - 1. 6. 2017

Hlášení obecního rozhlasu - anketa

Datum: 28. 3. 2017 - 30. 4. 2017

Program kina - DUBEN 2017

Datum: 1. 4. 2017 - 30. 4. 2017

Jiří Hastík: obrazy

Datum: 26. 3. 2017 - 24. 5. 2017

Jiří Hastík, narozen 1945, malíř, grafik, výtvarný teoretik a kurátor, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby. Jako kurátor připravil a uvedl desítky výstav, je autorem řady odborných textů. Samostatně vystavuje od roku 1981, jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách v České republice i v zahraničí. Žije a pracuje ve Vídni a Samotiškách.

Jakub Čuška / Samuel Kollárik - Evidentně na hraně

Datum: 4. 4. 2017 - 28. 4. 2017

Evidentně na hraně Dráždivý paradox otevřeného děje, který ani nepokračuje ani nekončí. Takový pocit mě prostoupil, když mě Samuel Kollárik s Jakubem Čuškou v ateliéru poprvé seznámili s obrazy zamýšlenými k výstavě. Jakubovy ticho a klid vzbuzující krajiny, či interiéry a Samuelovy impulzivní a konfliktem nabité scény se na první pohled zdá zacházejí s protichůdnou námětovou strategií. Chvíle strávená v kontaktu s jejich malbami mě donutí k mírnému úsměvu a záhy zavrhuji své prvotní zdání. Po bližším prozkoumání a znovuprožití si těchto obrazů se mi najednou začne hranice mezi svárem a klidem a tichem a bouří vytrácet, až se nakonec rozmlží úplně. „Evidentně na hraně“ takový je název výstavy a nebyl zvolen náhodou. Hrana neboli pomyslná linie napjatá mezi vzájemně se dotýkajícími rovinami, jedinečná zóna, kde se člověk cítí být na dvou místech naráz. Zde „na hraně“, se člověk ocitne, setká-li se s díly obou malířů a jejich vzájemná konfrontace prožitek ještě umocňuje. Připouštím si tedy, že stojím na takové hranici a prohlížím si obrazy znovu a pokojněji. Náhle se původně klidný dojem čišící z téměř monochromních pláten Jakubových začne proměňovat v nejistotu a rozpor. Ve všech jeho malbách je zřetelně přítomný lidský prvek. Téměř ještě cítím teplo z odkryté postele, rozechvělé lustry ještě před chvilkou svítily. Cesty ubíhající Kubovými krajinami vedou můj pohled kamsi do tmy, do zatáčky a já tiše očekávám, že každou chvíli uslyším kroky. Zvláštní zastavení daného momentu v čase ve mě vyvolává dychtivou potřebu po další scéně a s podivně rozporuplným pocitem uklidnění a zároveň rozčilení mi pomalu dochází, že už nepřijde. S mírným mrazením z tohoto existenciálního prožitku a s bytostnou touhou po zahlédnutí živáčka obracím svůj pohled k Samuelovým malbám, které mě pudí k prožitku lidství v té nejexplicitnější formě, totiž kontaktu člověka s člověkem, tělo na tělo. Boj, agrese, vášeň a konflikt…tak začíná repertoár pojmů míhajících se v mé mysli při zkoumání jeho námětů. Zápasící ženy, lopata, kterou dělí již jen pár centimetrů od schoulené dívky, nebo malý chlapec sledující konflikt odehrávající se přímo před jeho zraky…Pomalu se dostávám do děje a stávám se jeho účastnicí. Těkám pohledem z obrazu na obraz a pořád mi tu něco nehraje… „Pohladenie“ zázračně se vznášející lopatou,… bizarní bezhlavý dav přihlížející snad boji snad taneční choreografii… A kam se vytratil sok Vojačky, vehementně rozkročené, připravené k boji „na život a na smrt“? „Čo sa stane zo sváru, keď od seba odtrhnete obe bojovníčky? Smiešne vystreté ruky a ďalej nič. Tá žena vyzerá skôr ako na návšteve vo fitku.“ Komentuje paradoxnost výjevu sám autor se šibalským úsměvem a já si uvědomuji, že se evidentně opět ocitám na hraně. Znovu otevírám svůj myšlenkový výčet pojmů vztahujících se k jeho dílu a zařazuji ještě dotek, splynutí, sarkasmus a obskurnost. Samuel hraje na struny ironie, otevře děj v okamžiku maximální možné intenzity a výsledek nechá na imaginaci přijímajícího diváka. Oba umělci nutí přihlížejícího projít si existenciálnívratkostí a rafinovaně upozorňují na rozpor lidského bytí v čase. Jejich díla v sobě mají až haptický potenciál, téměř jako bychom byli schopni tělesně pocítit realitu odehrávající se na plátnech před námi. Tento pocit nevyvolává pouze tématika obrazů, ale i samotný čistě malířský přístup, který oba umělci zastávají. Dynamická rozdílnost mezi lazurními vrstvami a mezi hutnými tahy nanesenými „alla prima“ svědčí o technologické zručnosti a znalosti média do detailů. Empirická zkušenost komponování barev a vlastní technika a rukopis se tak stávají paralelou k jejich námětům. Zároveň však nezůstávají v klišé a z jejich maleb zaznívá odvaha zakoušení nového. Někdy svobodné a někdy přesné tahy, náhodné stékání malby, která v některých chvílích až „žije vlastním životem“ mě podněcuje k přemýšlení nad významností média. A znovu se tak ocitám na pomyslné hraně a ptám se sama sebe: Dokázaly by se ve mně probudit obdobné existenciální pocity při zhlédnutí stejného tématu na fotografii či ve videu? Odpovídám si téměř záhy a s dávkou sebejistoty tvrdím, že nikoli. Fotografie i video jistě mají v dnešním multimediálním světě své podstatné uplatnění, ale jeví se absolutně jasně, že dědictví klasické malby je i pro současnou tvorbu absolutně nepostradatelné a její možnosti ještě rozhodně nejsou vyčerpány. Eva Andrejsová

Saturday

Pozvánka - turnaj v šipkách

Datum: 30. 1. 2017 - 1. 6. 2017

Hlášení obecního rozhlasu - anketa

Datum: 28. 3. 2017 - 30. 4. 2017

Program kina - DUBEN 2017

Datum: 1. 4. 2017 - 30. 4. 2017

Jiří Hastík: obrazy

Datum: 26. 3. 2017 - 24. 5. 2017

Jiří Hastík, narozen 1945, malíř, grafik, výtvarný teoretik a kurátor, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby. Jako kurátor připravil a uvedl desítky výstav, je autorem řady odborných textů. Samostatně vystavuje od roku 1981, jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách v České republice i v zahraničí. Žije a pracuje ve Vídni a Samotiškách.

Jakub Čuška / Samuel Kollárik - Evidentně na hraně

Datum: 4. 4. 2017 - 28. 4. 2017

Evidentně na hraně Dráždivý paradox otevřeného děje, který ani nepokračuje ani nekončí. Takový pocit mě prostoupil, když mě Samuel Kollárik s Jakubem Čuškou v ateliéru poprvé seznámili s obrazy zamýšlenými k výstavě. Jakubovy ticho a klid vzbuzující krajiny, či interiéry a Samuelovy impulzivní a konfliktem nabité scény se na první pohled zdá zacházejí s protichůdnou námětovou strategií. Chvíle strávená v kontaktu s jejich malbami mě donutí k mírnému úsměvu a záhy zavrhuji své prvotní zdání. Po bližším prozkoumání a znovuprožití si těchto obrazů se mi najednou začne hranice mezi svárem a klidem a tichem a bouří vytrácet, až se nakonec rozmlží úplně. „Evidentně na hraně“ takový je název výstavy a nebyl zvolen náhodou. Hrana neboli pomyslná linie napjatá mezi vzájemně se dotýkajícími rovinami, jedinečná zóna, kde se člověk cítí být na dvou místech naráz. Zde „na hraně“, se člověk ocitne, setká-li se s díly obou malířů a jejich vzájemná konfrontace prožitek ještě umocňuje. Připouštím si tedy, že stojím na takové hranici a prohlížím si obrazy znovu a pokojněji. Náhle se původně klidný dojem čišící z téměř monochromních pláten Jakubových začne proměňovat v nejistotu a rozpor. Ve všech jeho malbách je zřetelně přítomný lidský prvek. Téměř ještě cítím teplo z odkryté postele, rozechvělé lustry ještě před chvilkou svítily. Cesty ubíhající Kubovými krajinami vedou můj pohled kamsi do tmy, do zatáčky a já tiše očekávám, že každou chvíli uslyším kroky. Zvláštní zastavení daného momentu v čase ve mě vyvolává dychtivou potřebu po další scéně a s podivně rozporuplným pocitem uklidnění a zároveň rozčilení mi pomalu dochází, že už nepřijde. S mírným mrazením z tohoto existenciálního prožitku a s bytostnou touhou po zahlédnutí živáčka obracím svůj pohled k Samuelovým malbám, které mě pudí k prožitku lidství v té nejexplicitnější formě, totiž kontaktu člověka s člověkem, tělo na tělo. Boj, agrese, vášeň a konflikt…tak začíná repertoár pojmů míhajících se v mé mysli při zkoumání jeho námětů. Zápasící ženy, lopata, kterou dělí již jen pár centimetrů od schoulené dívky, nebo malý chlapec sledující konflikt odehrávající se přímo před jeho zraky…Pomalu se dostávám do děje a stávám se jeho účastnicí. Těkám pohledem z obrazu na obraz a pořád mi tu něco nehraje… „Pohladenie“ zázračně se vznášející lopatou,… bizarní bezhlavý dav přihlížející snad boji snad taneční choreografii… A kam se vytratil sok Vojačky, vehementně rozkročené, připravené k boji „na život a na smrt“? „Čo sa stane zo sváru, keď od seba odtrhnete obe bojovníčky? Smiešne vystreté ruky a ďalej nič. Tá žena vyzerá skôr ako na návšteve vo fitku.“ Komentuje paradoxnost výjevu sám autor se šibalským úsměvem a já si uvědomuji, že se evidentně opět ocitám na hraně. Znovu otevírám svůj myšlenkový výčet pojmů vztahujících se k jeho dílu a zařazuji ještě dotek, splynutí, sarkasmus a obskurnost. Samuel hraje na struny ironie, otevře děj v okamžiku maximální možné intenzity a výsledek nechá na imaginaci přijímajícího diváka. Oba umělci nutí přihlížejícího projít si existenciálnívratkostí a rafinovaně upozorňují na rozpor lidského bytí v čase. Jejich díla v sobě mají až haptický potenciál, téměř jako bychom byli schopni tělesně pocítit realitu odehrávající se na plátnech před námi. Tento pocit nevyvolává pouze tématika obrazů, ale i samotný čistě malířský přístup, který oba umělci zastávají. Dynamická rozdílnost mezi lazurními vrstvami a mezi hutnými tahy nanesenými „alla prima“ svědčí o technologické zručnosti a znalosti média do detailů. Empirická zkušenost komponování barev a vlastní technika a rukopis se tak stávají paralelou k jejich námětům. Zároveň však nezůstávají v klišé a z jejich maleb zaznívá odvaha zakoušení nového. Někdy svobodné a někdy přesné tahy, náhodné stékání malby, která v některých chvílích až „žije vlastním životem“ mě podněcuje k přemýšlení nad významností média. A znovu se tak ocitám na pomyslné hraně a ptám se sama sebe: Dokázaly by se ve mně probudit obdobné existenciální pocity při zhlédnutí stejného tématu na fotografii či ve videu? Odpovídám si téměř záhy a s dávkou sebejistoty tvrdím, že nikoli. Fotografie i video jistě mají v dnešním multimediálním světě své podstatné uplatnění, ale jeví se absolutně jasně, že dědictví klasické malby je i pro současnou tvorbu absolutně nepostradatelné a její možnosti ještě rozhodně nejsou vyčerpány. Eva Andrejsová

Sunday

Pozvánka - turnaj v šipkách

Datum: 30. 1. 2017 - 1. 6. 2017

Hlášení obecního rozhlasu - anketa

Datum: 28. 3. 2017 - 30. 4. 2017

Program kina - DUBEN 2017

Datum: 1. 4. 2017 - 30. 4. 2017

Jiří Hastík: obrazy

Datum: 26. 3. 2017 - 24. 5. 2017

Jiří Hastík, narozen 1945, malíř, grafik, výtvarný teoretik a kurátor, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby. Jako kurátor připravil a uvedl desítky výstav, je autorem řady odborných textů. Samostatně vystavuje od roku 1981, jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách v České republice i v zahraničí. Žije a pracuje ve Vídni a Samotiškách.

Jakub Čuška / Samuel Kollárik - Evidentně na hraně

Datum: 4. 4. 2017 - 28. 4. 2017

Evidentně na hraně Dráždivý paradox otevřeného děje, který ani nepokračuje ani nekončí. Takový pocit mě prostoupil, když mě Samuel Kollárik s Jakubem Čuškou v ateliéru poprvé seznámili s obrazy zamýšlenými k výstavě. Jakubovy ticho a klid vzbuzující krajiny, či interiéry a Samuelovy impulzivní a konfliktem nabité scény se na první pohled zdá zacházejí s protichůdnou námětovou strategií. Chvíle strávená v kontaktu s jejich malbami mě donutí k mírnému úsměvu a záhy zavrhuji své prvotní zdání. Po bližším prozkoumání a znovuprožití si těchto obrazů se mi najednou začne hranice mezi svárem a klidem a tichem a bouří vytrácet, až se nakonec rozmlží úplně. „Evidentně na hraně“ takový je název výstavy a nebyl zvolen náhodou. Hrana neboli pomyslná linie napjatá mezi vzájemně se dotýkajícími rovinami, jedinečná zóna, kde se člověk cítí být na dvou místech naráz. Zde „na hraně“, se člověk ocitne, setká-li se s díly obou malířů a jejich vzájemná konfrontace prožitek ještě umocňuje. Připouštím si tedy, že stojím na takové hranici a prohlížím si obrazy znovu a pokojněji. Náhle se původně klidný dojem čišící z téměř monochromních pláten Jakubových začne proměňovat v nejistotu a rozpor. Ve všech jeho malbách je zřetelně přítomný lidský prvek. Téměř ještě cítím teplo z odkryté postele, rozechvělé lustry ještě před chvilkou svítily. Cesty ubíhající Kubovými krajinami vedou můj pohled kamsi do tmy, do zatáčky a já tiše očekávám, že každou chvíli uslyším kroky. Zvláštní zastavení daného momentu v čase ve mě vyvolává dychtivou potřebu po další scéně a s podivně rozporuplným pocitem uklidnění a zároveň rozčilení mi pomalu dochází, že už nepřijde. S mírným mrazením z tohoto existenciálního prožitku a s bytostnou touhou po zahlédnutí živáčka obracím svůj pohled k Samuelovým malbám, které mě pudí k prožitku lidství v té nejexplicitnější formě, totiž kontaktu člověka s člověkem, tělo na tělo. Boj, agrese, vášeň a konflikt…tak začíná repertoár pojmů míhajících se v mé mysli při zkoumání jeho námětů. Zápasící ženy, lopata, kterou dělí již jen pár centimetrů od schoulené dívky, nebo malý chlapec sledující konflikt odehrávající se přímo před jeho zraky…Pomalu se dostávám do děje a stávám se jeho účastnicí. Těkám pohledem z obrazu na obraz a pořád mi tu něco nehraje… „Pohladenie“ zázračně se vznášející lopatou,… bizarní bezhlavý dav přihlížející snad boji snad taneční choreografii… A kam se vytratil sok Vojačky, vehementně rozkročené, připravené k boji „na život a na smrt“? „Čo sa stane zo sváru, keď od seba odtrhnete obe bojovníčky? Smiešne vystreté ruky a ďalej nič. Tá žena vyzerá skôr ako na návšteve vo fitku.“ Komentuje paradoxnost výjevu sám autor se šibalským úsměvem a já si uvědomuji, že se evidentně opět ocitám na hraně. Znovu otevírám svůj myšlenkový výčet pojmů vztahujících se k jeho dílu a zařazuji ještě dotek, splynutí, sarkasmus a obskurnost. Samuel hraje na struny ironie, otevře děj v okamžiku maximální možné intenzity a výsledek nechá na imaginaci přijímajícího diváka. Oba umělci nutí přihlížejícího projít si existenciálnívratkostí a rafinovaně upozorňují na rozpor lidského bytí v čase. Jejich díla v sobě mají až haptický potenciál, téměř jako bychom byli schopni tělesně pocítit realitu odehrávající se na plátnech před námi. Tento pocit nevyvolává pouze tématika obrazů, ale i samotný čistě malířský přístup, který oba umělci zastávají. Dynamická rozdílnost mezi lazurními vrstvami a mezi hutnými tahy nanesenými „alla prima“ svědčí o technologické zručnosti a znalosti média do detailů. Empirická zkušenost komponování barev a vlastní technika a rukopis se tak stávají paralelou k jejich námětům. Zároveň však nezůstávají v klišé a z jejich maleb zaznívá odvaha zakoušení nového. Někdy svobodné a někdy přesné tahy, náhodné stékání malby, která v některých chvílích až „žije vlastním životem“ mě podněcuje k přemýšlení nad významností média. A znovu se tak ocitám na pomyslné hraně a ptám se sama sebe: Dokázaly by se ve mně probudit obdobné existenciální pocity při zhlédnutí stejného tématu na fotografii či ve videu? Odpovídám si téměř záhy a s dávkou sebejistoty tvrdím, že nikoli. Fotografie i video jistě mají v dnešním multimediálním světě své podstatné uplatnění, ale jeví se absolutně jasně, že dědictví klasické malby je i pro současnou tvorbu absolutně nepostradatelné a její možnosti ještě rozhodně nejsou vyčerpány. Eva Andrejsová

Monday

Pozvánka - turnaj v šipkách

Datum: 30. 1. 2017 - 1. 6. 2017

Hlášení obecního rozhlasu - anketa

Datum: 28. 3. 2017 - 30. 4. 2017

Program kina - DUBEN 2017

Datum: 1. 4. 2017 - 30. 4. 2017

Jiří Hastík: obrazy

Datum: 26. 3. 2017 - 24. 5. 2017

Jiří Hastík, narozen 1945, malíř, grafik, výtvarný teoretik a kurátor, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby. Jako kurátor připravil a uvedl desítky výstav, je autorem řady odborných textů. Samostatně vystavuje od roku 1981, jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách v České republice i v zahraničí. Žije a pracuje ve Vídni a Samotiškách.

Jakub Čuška / Samuel Kollárik - Evidentně na hraně

Datum: 4. 4. 2017 - 28. 4. 2017

Evidentně na hraně Dráždivý paradox otevřeného děje, který ani nepokračuje ani nekončí. Takový pocit mě prostoupil, když mě Samuel Kollárik s Jakubem Čuškou v ateliéru poprvé seznámili s obrazy zamýšlenými k výstavě. Jakubovy ticho a klid vzbuzující krajiny, či interiéry a Samuelovy impulzivní a konfliktem nabité scény se na první pohled zdá zacházejí s protichůdnou námětovou strategií. Chvíle strávená v kontaktu s jejich malbami mě donutí k mírnému úsměvu a záhy zavrhuji své prvotní zdání. Po bližším prozkoumání a znovuprožití si těchto obrazů se mi najednou začne hranice mezi svárem a klidem a tichem a bouří vytrácet, až se nakonec rozmlží úplně. „Evidentně na hraně“ takový je název výstavy a nebyl zvolen náhodou. Hrana neboli pomyslná linie napjatá mezi vzájemně se dotýkajícími rovinami, jedinečná zóna, kde se člověk cítí být na dvou místech naráz. Zde „na hraně“, se člověk ocitne, setká-li se s díly obou malířů a jejich vzájemná konfrontace prožitek ještě umocňuje. Připouštím si tedy, že stojím na takové hranici a prohlížím si obrazy znovu a pokojněji. Náhle se původně klidný dojem čišící z téměř monochromních pláten Jakubových začne proměňovat v nejistotu a rozpor. Ve všech jeho malbách je zřetelně přítomný lidský prvek. Téměř ještě cítím teplo z odkryté postele, rozechvělé lustry ještě před chvilkou svítily. Cesty ubíhající Kubovými krajinami vedou můj pohled kamsi do tmy, do zatáčky a já tiše očekávám, že každou chvíli uslyším kroky. Zvláštní zastavení daného momentu v čase ve mě vyvolává dychtivou potřebu po další scéně a s podivně rozporuplným pocitem uklidnění a zároveň rozčilení mi pomalu dochází, že už nepřijde. S mírným mrazením z tohoto existenciálního prožitku a s bytostnou touhou po zahlédnutí živáčka obracím svůj pohled k Samuelovým malbám, které mě pudí k prožitku lidství v té nejexplicitnější formě, totiž kontaktu člověka s člověkem, tělo na tělo. Boj, agrese, vášeň a konflikt…tak začíná repertoár pojmů míhajících se v mé mysli při zkoumání jeho námětů. Zápasící ženy, lopata, kterou dělí již jen pár centimetrů od schoulené dívky, nebo malý chlapec sledující konflikt odehrávající se přímo před jeho zraky…Pomalu se dostávám do děje a stávám se jeho účastnicí. Těkám pohledem z obrazu na obraz a pořád mi tu něco nehraje… „Pohladenie“ zázračně se vznášející lopatou,… bizarní bezhlavý dav přihlížející snad boji snad taneční choreografii… A kam se vytratil sok Vojačky, vehementně rozkročené, připravené k boji „na život a na smrt“? „Čo sa stane zo sváru, keď od seba odtrhnete obe bojovníčky? Smiešne vystreté ruky a ďalej nič. Tá žena vyzerá skôr ako na návšteve vo fitku.“ Komentuje paradoxnost výjevu sám autor se šibalským úsměvem a já si uvědomuji, že se evidentně opět ocitám na hraně. Znovu otevírám svůj myšlenkový výčet pojmů vztahujících se k jeho dílu a zařazuji ještě dotek, splynutí, sarkasmus a obskurnost. Samuel hraje na struny ironie, otevře děj v okamžiku maximální možné intenzity a výsledek nechá na imaginaci přijímajícího diváka. Oba umělci nutí přihlížejícího projít si existenciálnívratkostí a rafinovaně upozorňují na rozpor lidského bytí v čase. Jejich díla v sobě mají až haptický potenciál, téměř jako bychom byli schopni tělesně pocítit realitu odehrávající se na plátnech před námi. Tento pocit nevyvolává pouze tématika obrazů, ale i samotný čistě malířský přístup, který oba umělci zastávají. Dynamická rozdílnost mezi lazurními vrstvami a mezi hutnými tahy nanesenými „alla prima“ svědčí o technologické zručnosti a znalosti média do detailů. Empirická zkušenost komponování barev a vlastní technika a rukopis se tak stávají paralelou k jejich námětům. Zároveň však nezůstávají v klišé a z jejich maleb zaznívá odvaha zakoušení nového. Někdy svobodné a někdy přesné tahy, náhodné stékání malby, která v některých chvílích až „žije vlastním životem“ mě podněcuje k přemýšlení nad významností média. A znovu se tak ocitám na pomyslné hraně a ptám se sama sebe: Dokázaly by se ve mně probudit obdobné existenciální pocity při zhlédnutí stejného tématu na fotografii či ve videu? Odpovídám si téměř záhy a s dávkou sebejistoty tvrdím, že nikoli. Fotografie i video jistě mají v dnešním multimediálním světě své podstatné uplatnění, ale jeví se absolutně jasně, že dědictví klasické malby je i pro současnou tvorbu absolutně nepostradatelné a její možnosti ještě rozhodně nejsou vyčerpány. Eva Andrejsová

Tuesday

Pozvánka - turnaj v šipkách

Datum: 30. 1. 2017 - 1. 6. 2017

Hlášení obecního rozhlasu - anketa

Datum: 28. 3. 2017 - 30. 4. 2017

Program kina - DUBEN 2017

Datum: 1. 4. 2017 - 30. 4. 2017

Jiří Hastík: obrazy

Datum: 26. 3. 2017 - 24. 5. 2017

Jiří Hastík, narozen 1945, malíř, grafik, výtvarný teoretik a kurátor, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby. Jako kurátor připravil a uvedl desítky výstav, je autorem řady odborných textů. Samostatně vystavuje od roku 1981, jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách v České republice i v zahraničí. Žije a pracuje ve Vídni a Samotiškách.

Jakub Čuška / Samuel Kollárik - Evidentně na hraně

Datum: 4. 4. 2017 - 28. 4. 2017

Evidentně na hraně Dráždivý paradox otevřeného děje, který ani nepokračuje ani nekončí. Takový pocit mě prostoupil, když mě Samuel Kollárik s Jakubem Čuškou v ateliéru poprvé seznámili s obrazy zamýšlenými k výstavě. Jakubovy ticho a klid vzbuzující krajiny, či interiéry a Samuelovy impulzivní a konfliktem nabité scény se na první pohled zdá zacházejí s protichůdnou námětovou strategií. Chvíle strávená v kontaktu s jejich malbami mě donutí k mírnému úsměvu a záhy zavrhuji své prvotní zdání. Po bližším prozkoumání a znovuprožití si těchto obrazů se mi najednou začne hranice mezi svárem a klidem a tichem a bouří vytrácet, až se nakonec rozmlží úplně. „Evidentně na hraně“ takový je název výstavy a nebyl zvolen náhodou. Hrana neboli pomyslná linie napjatá mezi vzájemně se dotýkajícími rovinami, jedinečná zóna, kde se člověk cítí být na dvou místech naráz. Zde „na hraně“, se člověk ocitne, setká-li se s díly obou malířů a jejich vzájemná konfrontace prožitek ještě umocňuje. Připouštím si tedy, že stojím na takové hranici a prohlížím si obrazy znovu a pokojněji. Náhle se původně klidný dojem čišící z téměř monochromních pláten Jakubových začne proměňovat v nejistotu a rozpor. Ve všech jeho malbách je zřetelně přítomný lidský prvek. Téměř ještě cítím teplo z odkryté postele, rozechvělé lustry ještě před chvilkou svítily. Cesty ubíhající Kubovými krajinami vedou můj pohled kamsi do tmy, do zatáčky a já tiše očekávám, že každou chvíli uslyším kroky. Zvláštní zastavení daného momentu v čase ve mě vyvolává dychtivou potřebu po další scéně a s podivně rozporuplným pocitem uklidnění a zároveň rozčilení mi pomalu dochází, že už nepřijde. S mírným mrazením z tohoto existenciálního prožitku a s bytostnou touhou po zahlédnutí živáčka obracím svůj pohled k Samuelovým malbám, které mě pudí k prožitku lidství v té nejexplicitnější formě, totiž kontaktu člověka s člověkem, tělo na tělo. Boj, agrese, vášeň a konflikt…tak začíná repertoár pojmů míhajících se v mé mysli při zkoumání jeho námětů. Zápasící ženy, lopata, kterou dělí již jen pár centimetrů od schoulené dívky, nebo malý chlapec sledující konflikt odehrávající se přímo před jeho zraky…Pomalu se dostávám do děje a stávám se jeho účastnicí. Těkám pohledem z obrazu na obraz a pořád mi tu něco nehraje… „Pohladenie“ zázračně se vznášející lopatou,… bizarní bezhlavý dav přihlížející snad boji snad taneční choreografii… A kam se vytratil sok Vojačky, vehementně rozkročené, připravené k boji „na život a na smrt“? „Čo sa stane zo sváru, keď od seba odtrhnete obe bojovníčky? Smiešne vystreté ruky a ďalej nič. Tá žena vyzerá skôr ako na návšteve vo fitku.“ Komentuje paradoxnost výjevu sám autor se šibalským úsměvem a já si uvědomuji, že se evidentně opět ocitám na hraně. Znovu otevírám svůj myšlenkový výčet pojmů vztahujících se k jeho dílu a zařazuji ještě dotek, splynutí, sarkasmus a obskurnost. Samuel hraje na struny ironie, otevře děj v okamžiku maximální možné intenzity a výsledek nechá na imaginaci přijímajícího diváka. Oba umělci nutí přihlížejícího projít si existenciálnívratkostí a rafinovaně upozorňují na rozpor lidského bytí v čase. Jejich díla v sobě mají až haptický potenciál, téměř jako bychom byli schopni tělesně pocítit realitu odehrávající se na plátnech před námi. Tento pocit nevyvolává pouze tématika obrazů, ale i samotný čistě malířský přístup, který oba umělci zastávají. Dynamická rozdílnost mezi lazurními vrstvami a mezi hutnými tahy nanesenými „alla prima“ svědčí o technologické zručnosti a znalosti média do detailů. Empirická zkušenost komponování barev a vlastní technika a rukopis se tak stávají paralelou k jejich námětům. Zároveň však nezůstávají v klišé a z jejich maleb zaznívá odvaha zakoušení nového. Někdy svobodné a někdy přesné tahy, náhodné stékání malby, která v některých chvílích až „žije vlastním životem“ mě podněcuje k přemýšlení nad významností média. A znovu se tak ocitám na pomyslné hraně a ptám se sama sebe: Dokázaly by se ve mně probudit obdobné existenciální pocity při zhlédnutí stejného tématu na fotografii či ve videu? Odpovídám si téměř záhy a s dávkou sebejistoty tvrdím, že nikoli. Fotografie i video jistě mají v dnešním multimediálním světě své podstatné uplatnění, ale jeví se absolutně jasně, že dědictví klasické malby je i pro současnou tvorbu absolutně nepostradatelné a její možnosti ještě rozhodně nejsou vyčerpány. Eva Andrejsová

Wednesday

Pozvánka - turnaj v šipkách

Datum: 30. 1. 2017 - 1. 6. 2017

Hlášení obecního rozhlasu - anketa

Datum: 28. 3. 2017 - 30. 4. 2017

Program kina - DUBEN 2017

Datum: 1. 4. 2017 - 30. 4. 2017

Jiří Hastík: obrazy

Datum: 26. 3. 2017 - 24. 5. 2017

Jiří Hastík, narozen 1945, malíř, grafik, výtvarný teoretik a kurátor, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby. Jako kurátor připravil a uvedl desítky výstav, je autorem řady odborných textů. Samostatně vystavuje od roku 1981, jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách v České republice i v zahraničí. Žije a pracuje ve Vídni a Samotiškách.

Jakub Čuška / Samuel Kollárik - Evidentně na hraně

Datum: 4. 4. 2017 - 28. 4. 2017

Evidentně na hraně Dráždivý paradox otevřeného děje, který ani nepokračuje ani nekončí. Takový pocit mě prostoupil, když mě Samuel Kollárik s Jakubem Čuškou v ateliéru poprvé seznámili s obrazy zamýšlenými k výstavě. Jakubovy ticho a klid vzbuzující krajiny, či interiéry a Samuelovy impulzivní a konfliktem nabité scény se na první pohled zdá zacházejí s protichůdnou námětovou strategií. Chvíle strávená v kontaktu s jejich malbami mě donutí k mírnému úsměvu a záhy zavrhuji své prvotní zdání. Po bližším prozkoumání a znovuprožití si těchto obrazů se mi najednou začne hranice mezi svárem a klidem a tichem a bouří vytrácet, až se nakonec rozmlží úplně. „Evidentně na hraně“ takový je název výstavy a nebyl zvolen náhodou. Hrana neboli pomyslná linie napjatá mezi vzájemně se dotýkajícími rovinami, jedinečná zóna, kde se člověk cítí být na dvou místech naráz. Zde „na hraně“, se člověk ocitne, setká-li se s díly obou malířů a jejich vzájemná konfrontace prožitek ještě umocňuje. Připouštím si tedy, že stojím na takové hranici a prohlížím si obrazy znovu a pokojněji. Náhle se původně klidný dojem čišící z téměř monochromních pláten Jakubových začne proměňovat v nejistotu a rozpor. Ve všech jeho malbách je zřetelně přítomný lidský prvek. Téměř ještě cítím teplo z odkryté postele, rozechvělé lustry ještě před chvilkou svítily. Cesty ubíhající Kubovými krajinami vedou můj pohled kamsi do tmy, do zatáčky a já tiše očekávám, že každou chvíli uslyším kroky. Zvláštní zastavení daného momentu v čase ve mě vyvolává dychtivou potřebu po další scéně a s podivně rozporuplným pocitem uklidnění a zároveň rozčilení mi pomalu dochází, že už nepřijde. S mírným mrazením z tohoto existenciálního prožitku a s bytostnou touhou po zahlédnutí živáčka obracím svůj pohled k Samuelovým malbám, které mě pudí k prožitku lidství v té nejexplicitnější formě, totiž kontaktu člověka s člověkem, tělo na tělo. Boj, agrese, vášeň a konflikt…tak začíná repertoár pojmů míhajících se v mé mysli při zkoumání jeho námětů. Zápasící ženy, lopata, kterou dělí již jen pár centimetrů od schoulené dívky, nebo malý chlapec sledující konflikt odehrávající se přímo před jeho zraky…Pomalu se dostávám do děje a stávám se jeho účastnicí. Těkám pohledem z obrazu na obraz a pořád mi tu něco nehraje… „Pohladenie“ zázračně se vznášející lopatou,… bizarní bezhlavý dav přihlížející snad boji snad taneční choreografii… A kam se vytratil sok Vojačky, vehementně rozkročené, připravené k boji „na život a na smrt“? „Čo sa stane zo sváru, keď od seba odtrhnete obe bojovníčky? Smiešne vystreté ruky a ďalej nič. Tá žena vyzerá skôr ako na návšteve vo fitku.“ Komentuje paradoxnost výjevu sám autor se šibalským úsměvem a já si uvědomuji, že se evidentně opět ocitám na hraně. Znovu otevírám svůj myšlenkový výčet pojmů vztahujících se k jeho dílu a zařazuji ještě dotek, splynutí, sarkasmus a obskurnost. Samuel hraje na struny ironie, otevře děj v okamžiku maximální možné intenzity a výsledek nechá na imaginaci přijímajícího diváka. Oba umělci nutí přihlížejícího projít si existenciálnívratkostí a rafinovaně upozorňují na rozpor lidského bytí v čase. Jejich díla v sobě mají až haptický potenciál, téměř jako bychom byli schopni tělesně pocítit realitu odehrávající se na plátnech před námi. Tento pocit nevyvolává pouze tématika obrazů, ale i samotný čistě malířský přístup, který oba umělci zastávají. Dynamická rozdílnost mezi lazurními vrstvami a mezi hutnými tahy nanesenými „alla prima“ svědčí o technologické zručnosti a znalosti média do detailů. Empirická zkušenost komponování barev a vlastní technika a rukopis se tak stávají paralelou k jejich námětům. Zároveň však nezůstávají v klišé a z jejich maleb zaznívá odvaha zakoušení nového. Někdy svobodné a někdy přesné tahy, náhodné stékání malby, která v některých chvílích až „žije vlastním životem“ mě podněcuje k přemýšlení nad významností média. A znovu se tak ocitám na pomyslné hraně a ptám se sama sebe: Dokázaly by se ve mně probudit obdobné existenciální pocity při zhlédnutí stejného tématu na fotografii či ve videu? Odpovídám si téměř záhy a s dávkou sebejistoty tvrdím, že nikoli. Fotografie i video jistě mají v dnešním multimediálním světě své podstatné uplatnění, ale jeví se absolutně jasně, že dědictví klasické malby je i pro současnou tvorbu absolutně nepostradatelné a její možnosti ještě rozhodně nejsou vyčerpány. Eva Andrejsová

Thursday

Hlášení obecního rozhlasu - anketa

Datum: 28. 3. 2017 - 30. 4. 2017

Program kina - DUBEN 2017

Datum: 1. 4. 2017 - 30. 4. 2017

Platon

Přednáška ke Světovému dni knihy • Svět idejí: pramen inspirace pro život • Spravedlnost jako základ společnosti • Stavitel hodnot západní civilizace • Politika jako nástroj vedení a výchovy společenství lidí

Maria Arlamovsky: Reprodukční turismus

Problematice neplodnosti se rakouská režisérka Maria Arlamovsky rozhodla věnovat po zjištění, že její vlastní babička používala metodu častých potratů jako formu antikoncepce. Podivná a nebezpečná praxe režisérku přiměla zajímat se o otázku lidského zrození. Profesně se s tématem plodnosti a těhotenství setkala již před dvaceti lety v dokumentárním snímku o ženě, která si přála tehdy málo vyhledávaný domácí porod.

Jednou nohou v absolutnu

Osmidílný filmový cyklus Jednou nohou v absolutnu vznikl ve spolupráci Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze a České televize.

Ex Machina

Dva muži a dívka tvoří součást velmi neobvyklého vztahového trojúhelníku, který se vytvořil v laboratorním komplexu skrytém v srdci aljašské divočiny. Bizarnost jejich soužití podtrhává fakt, že ta dívka je robot. Alex Garland, autor slavného románu Pláž a scenárista sci-fi Sunshine, natočil atmosférický sci-fi thriller z blízké budoucnosti, v němž názorně předvádí, jak to dopadá, když si lidé hrají na Boha. Caleb (Domhnall Gleeson) měl neuvěřitelnou kliku. Ve firemní soutěži vyhrál hlavní cenu, týdenní pobyt na horské chatě svého zaměstnavatele, geniálního vědce Nathana (Oscar Isaac). V okamžiku kdy uprostřed pustiny vyskočí z vrtulníku, který ho na místo dopravil, dojde mu, že na tenhle týden jen tak nezapomene. Jenže ani nejbujnější fantazie by ho nedokázala připravit na to, co ho čeká v supermoderní stavbě připomínající protiatomový bunkr. Prvotní ostych zažene Nathanův přátelský přístup. Pak se však seznámí s Avou (Alicia Vickander). U přátelské dívky s krásnou tváří jen dráty vedoucí jejím průsvitným tělem prozrazují, že je ve skutečnosti unikátním technologickým experimentem. Jeho součástí se právě stal i Caleb. Jeho úkolem je prostá interakce s Avou, kterou Nathan pečlivě pozoruje a zaznamenává a testuje tak možnosti umělé inteligence. Dokáže být Ava natolik „lidská“, že Caleb zapomene, že komunikuje s robotem? Dokáže v něm probudit nějaké city? Calebovi se však role pokusného morčete začne čím dál víc zajídat, zvlášť když s Avinou pomocí zjistí, že Nathan mu o svém výzkumu neřekl zdaleka všechno.


Stránky zdarma

Vytvořte si vlastní webové stránky zdarma na doméně www.stepanov.cz

Registrujte se zde

 

 

27. 4. Jaroslav

Zítra: Vlastislav

Hlášení rozhlasu

Přivítali byste hlášení obecního rozhlasu vícekrát denně?
a) stačí 1x
  
 41
b) alespoň 2x (dopoledne a odpoledne či večer)
  
 44
c) 3x (dopoledne, odpoledne a večer)
  
 17

Kalendář akcí

Návštěvnost stránek

485050