Pro seniory Pro seniory Fotogalerie Napište nám Diář starosty Dění v obci

Vyhledat v textu

Drobečková navigace

Úvod > Kalendář akcí > Události od 13. 5. 2018

Kalendář akcí

Seznam událostí od 13. 5. 2018 do 26. 5. 2018


Neděle

Upozornění - MUDr. Niklová

Datum: 7. 5. 2018 - 24. 5. 2018

Program kina - KVĚTEN 2018

Datum: 1. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Exkurze do Pivovaru Litovel

Datum: 30. 1. 2018 - 31. 12. 2018

Litovli se kvůli její poloze na šesti ramenech řeky Moravy říká hanácké Benátky. Město se nachází v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví a je oblíbeným turistickým cílem pro zkoumání přírodních krás. Navíc můžete při návštěvě zavítat do hanáckého Pivovaru Litovel. V několika variantách prohlídky lze nahlédnout do zákulisí výroby místních pivních specialit, navštívit historickou varnu, ležácké sklepy a degustovat rozmanité druhy piva. Návštěvy pivovaru probíhají každý všední den od 10 do 15 hodin po předchozí domluvě. Pro rezervaci kontaktujte pivovar na telefonním čísle 724 776 392 či přes e-mail navratilova@litovel.cz. Ve spojitosti s pivem toho však Litovel nabízí ještě více. Díky emeritnímu sládkovi Miroslavu Koutkovi vzniklo Muzeum Litovel, ve kterém můžete obdivovat staré pivovarské stroje, pípy, sudy i jednotlivé druhy ječmene. Navíc se dozvíte víc o Gustavu Frištenském i to, proč na něj Litovelští nedají dopustit.

Jitka P. Nesnídalová - obrazy

Datum: 31. 3. 2018 - 24. 5. 2018

Vernisáž se uskuteční v sobotu 7. 4. od 16 hod. Jitka Nesnídalová (*1983) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze a působila na stážích na salzburské Summer Academy a londýnské Middlesex University a v německém Schwandorfu. Autorčino výtvarné spektrum se rozprostírá od hyperrealistických obrazů se všemi barevnými odstíny skutečného světa až po zcela monochromní náznakovitě pojaté záznamy osobních prožitků a pocitů. U Jitky Nesnídalové hraje dominantní pocity myšlenka. Neomezuje se pouze na obrazovou plochu, ale mnohdy plátno zasazuje do dřevěných rámových konstrukcí, které tvoří nedílnou součást díla. Jitka Nesnídalová také zapůjčila svých 60 obrazů do filmu MARTIN a VENUŠE (premiéra březen 2013, režie Chlumský) a navrhla ceny GRYF Supply Chain Award, které se předávají od roku 2008.

Výstava Tajemná Indonésie

Datum: 4. 5. 2018 - 31. 10. 2018

Svět o kterém, jste mysleli, že už neexistuje... Výstava prezentuje materiály největších cestovatelských osobností Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda a Miloslava Stingla. Hlavně však rozsáhlou cestovatelskou práci Rudolfa Švaříčka, který se věnuje neznámým etnikům a dobrodružným cestám do nitra ostrova. Výstava odhaluje taje Nové Guineje, Indonésie, Pacifiku i Šalamounových ostrovů. V českých podmínkách jde o zcela výjimečnou záležitost díky rozsahu záběru i zpracování jedinečných materiálů. Projekt vznikl na základě cest českých cestovatelů do zapomenuté části planety. Najdeme zde velkoformátové fotografie, unikátní etnografické sběry – obrovské rituální totemy bisj, štíty, iniciační masky, oštěpy, luky a šípy, kamenné rituální sekery a kostěné nože, čelenky i zdobení… Vše je atraktivní v bujné džungli s živými krokodýli, hady, želvami i ještěry. Nechybí unikátní stavby domorodých chýší, senzační projekce filmů... Osou expozice jsou velkoformátové fotografie. Výstava se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje. Pořadatelem je CK Livingstone

Jakub Tomáš - Smuggler

Datum: 9. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Narozen v Jihlavě [CZ], 4. 4. 1982 Vzdělání: 2006 – 2012 Akademie výtvarných umění v Praze, profesor Vladimír Kokolia a profesor Jiří Sopko2004 – 2005 Ústav umění a designu v Plzni, Západočeská univerzita2002 – 2008 Západočeská univerzita, Plzeň, učitelství výtvarné kultury. Kvazihrdinové uprostřed pseudosvěta Kritické aspekty obrazů Jakuba Tomáše Jakub Tomáš se profiluje na české umělecké scéně jako výrazný malíř nejmladší generace, kterému se daří aktualizovat tradiční médium závěsného obrazu pro současnost. K obrazu přistupuje jako k živé otevřené struktuře, kterou je třeba pokaždé zpochybnit, aby mohla být ve své platnosti znovunastolena. Postupně si autor osvojil princip, prostřednictvím kterého se může kriticky vztahovat k všeobecnějším problémům, nikoliv pouze k malířským (rozuměj estetickým) otázkám současného obrazu. Tomášovy teze souvisejí zpravidla s etickou rovinou masově reprodukované a šířené vizuality, která nakonec ohrožuje jak samotný vztah umělce k dějinám umění, tak k vlastní práci a hrozí vzájemným odcizením. O jaký princip se jedná? Jakub Tomáš si především kladl otázku, co dnes malovat a proč? Jak se prolomit do současnosti a jak v nově nastavených formách rozkrýt její charakter? Vyšel z předpokladu, že drtivá většina současné vizuality je analogově či digitálně zprostředkovaná, tj. předpřipravená k použití, a to včetně oblasti malířství s jeho námětovými východisky. Z obrazu (především fotografického) se stává všeobecně „dostupný“ materiál. Dostupnost devalvuje vizualitu v rovině informace, která sama je již předem redukovanou jazykovou či datovou formou. Má-li obraz skutečně formátovat současnost, nemůže pouze rozhojňovat a mechanicky, byť brilantně, rozmnožovat náměty, motivy a žánry, které již fyzicky a virtuálně obíhají. Je ale možné například tematizovat samotné „obíhání“ a odhalovat jeho neurastenické body. Recyklování vizuálního oběživa provokuje otázky. Proč k němu dochází a co způsobuje? Tento problém, který je malbě původně vnějším faktorem, vtahuje Jakub Tomáš do centra své malířské pozornosti a tematizuje ho se vší razancí a radikalitou, kterou mu výrazové prostředky dovolují. Klíčový moment se ukrývá ve vztazích mezi recyklovanými obrazy-předlohami (digitálně šířené předobrazy) coby surovým materiálem a jejich zrcadlením v nových nebo nově komponovaných formách obrazu (myšlenkové operace autora). Zcizené prvky vizuality jsou použity jako stavební materiál pro novou „architekturu“ obrazu. Tyto „architektonické“ vztahy jsou výtvarně evokovány tak, aby negovaly rovinu automatického konstatování, potlačovaly informační roli předloh a staly se samy o sobě přesahující malířskou kvalitou v rámci vizuálně zprostředkované reference. Jinými slovy, Jakub Tomáš využívá naplno malířské prostředky k tomu, aby na metaforických příkladech promlouval o širším dění, které konstituuje, ale i manipuluje a zastírá naší současnost. Základním motivem Tomášovým obrazů je demaskování obrazové iluze, jehož dosahuje cíleně voleným prostředky. Oslabuje roli předmětnosti (ale také digitálně šířených předobrazů!) tím, že ji přiznává doslova jako zástupnou. Do obrazů vstupují výstřižky postav, kulisy situací, makety předmětů, modely objektů, prvky ze stavebnic, papírové krabice, desky stolů, papírové podložky, špejle, nůžky, lepidlo ad. Zástupci figurace setrvávají v rovině hravé, modelové asociace a potlačují automaticky nabíhající věrohodné významové konotace. Zároveň jsou tu přiznané i kutilské výrobní postupy, kterými kvazi-předměty-hrdinové vznikají. Všechny obrazy sestavované ze zástupné figurace lze na jednu stranu vnímat jako zátiší, v nichž však je přítomno cosi nepatřičného, podvratného až iritujícího (palimpsest). Na druhou stranu jsou obrazy výstupem abstraktních myšlenkových operací autora, který je sestavuje podle určitého klíče. V takto nastavené rozpornosti selhávají základní metodické nástroje uměnovědy, když tu nelze dost dobře vést hranici mezi předmětností a abstraktním výrazem, ani nelze hovořit o koláži, i když jsou jí obrazy metodicky blízko. Jedná se evidentně o autorův koncepční záměr. Předmětnost je dematerializovaná, zatímco autorovo kritické myšlení se tu materializuje, když dostává konkrétní obrysy. V takto dialekticky nastavených výrazových podmínkách lze totiž malbou otevřít živé společenské téma, aniž by se toto úsilí zvrtlo v jednorozměrnou ilustraci poměrů, banální moralizování, nebo kýč. Zatímco jednotlivé komponenty obrazu působí kolážově, to, co je vnitřně organizuje, jsou principy obrazové kompozice, jež do sebe často přejímají další významovou roli ve vtahu k námětu. Kompozice jako prezentace modelu (Ženská stráž, 2014; Muzeum, 2015), kompozice jako demonstrace zmnožování motivu (Kimono, 2013; Jak je třeba si počínati a se stavěti při střelbě lukem, 2014), kompozice jako dynamický rotační element (s.25 NÁZEV DATACE, Činelistka, 2014), jako prostorový model (Schodiště, 2015; Eroticon, 2015; Box, 2015), jako podobizna-parafráze existující výtvarné předlohy z dějin umění (Slavoj a Záboj, 2016; Záboj a Slavoj, 2015; Lumír a Píseň, 206), kompozice jako skladiště kulis (Figurální zátiší, 2013), jako ornament (Šebestián, 2015), tapeta (Šátek, 2015) apod. I na tomto místě lze hovořit o autorském palimpsestu jako projevu vizuální intertextuality. Je to metoda vedoucí k fúzi či rozpuštění žánrů, nečisté malířské disciplíně, co vedle nepravé, zástupné figurace otevírá pole pro dynamické rozvíjení vztahů, jež se odehrávají nikoliv mezi zástupci předmětného světa, ale mezi jejich přiznanými náhradníky, jež se tímto mění ve fantómy. V obrazech Jakuba Tomáše neožívají dějiny, ale jejich chiméry (Přemysl a Libuše, 2016), nikoliv zvířata, ale jejich makety (Jezdec, 2015; Zátiší s koněm, 2015) nebo prefabrikovaná loga (Ferrari, 2015; Koně, 2015). „Zátiším“ může být „mnohofigurální“ kompozice (Shooting, 2015; Figurální zátiší, 2013) stejně jako kompozice z hroutících se písmen, jež samy zátiší jazykově zpřítomňují (Still life, 2013). Tradiční motiv křesťanské ikonografie - „zvěstování“ - se u Tomáše mění v hravou adaptaci, v divadelní situaci pseudo-figury na pozadí skladiště s oponou, zasazenou do prostorově iluzivního formátu, jejíž výřez evokuje komiksovou bublinu, ale i malířkou paletu. Neméně ironický je obraz Falešné světlo (2015). V zinscenované situaci se zrcadlem a jeho odrazem je autorem kladen důraz na skutečnost zrcadla a umělost figurální kulisy, prohloubený navíc vztahem mezi umělým (lampa) a přirozeným (okno) světlem, jež se v zrcadle odráží a láme. Paradoxy, jež nám tu jsou nabízeny, se ještě více odhalí v kompozicích s jednoznačně společenským podtextem. Například v díle Kapitál (2013) dominuje scéně velké firemní logo, před nímž dvě figurální kulisy manažerů, rozpolcené mezi sváteční a pracovní uniformu, porcují třetí ženskou figurínu s atributem jakéhosi ocenění. Ač zůstává dějová složka obrazu nejasná, přepjatá umělost a aranžovanost scény sama postačuje k evokaci zlověstnosti, jež se v tomto paradoxním „zátiší“ skrývá a je spojována s jednáním ve jménu příslušného ekonomického pojmu. V obraze Průvod (2015) jsou fragmentací motivu rozpuštěny jeho věcné kontury. Ve stávajícím stavu není jasné, co původní předloha představovala, o čem informovala, co měla zpřítomňovat. Tomášův obraz představuje dokonalou ukázku vizuálního prefabrikátu, jež se navíc stává obětí vlastního zrcadlení. Paradoxně se v něm probouzí ornamentální složka, tolik příbuzná malířským a sochařských realizacím pozdního socialistického realismu, v němž se ideologicky zadávané téma měnilo v nezávazný prázdný ornament. Lexikální či knižní reflexi téhož problému nalézáme v díle Die Sonne (2014). Klíčové jsou autorovy chronologické a knižní hříčky Cézanne před Mánesem (2014), Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu (2013) a Sasnal jako Mánes (2014). Mísí se tu kulisy zásadních postav světových malířů minulosti a současnosti s českými. Jejich setkání jsou neméně absurdní nežli v jiných Tomášových obrazech. Cézanne nestojí před budovou pražského Mánesa, jak by název napovídal, ale v rozevřené publikaci o Josefu Mánesovi. Autor jako by nahlížel dějiny umění z hlediska praktikujícího umělce, pro kterého není zase až tak podstatná jejich chronologie, jako spíše odkaz určitých výrazných uměleckých osobností a důkladné studium jejich díla. Parafráze klíčových obrazů dějin umění (Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu, 2013) ironicky redukuje dějiny umění na „nejpodstatnější momenty“ a přetváří je v ironickou školometskou grotesku, v apartní „Betlémek“ na pracovním stole školáka. Sasnal jako Mánes (2014) odkazuje na nekompatibilitu kritérií dějin umění na díla odlišných časových a slohových období. Jak poměřovat a hodnotit to, co se děje v umění dnes, s tím, co se již událo a je uzavřeno v kodexu dějin? Jedině snad pravidelně měnit pohled na celé dějiny optikou současnosti a být tak uprostřed neustále probíhajícího transformačního procesu. Jakub Tomáš svým dílem především poukazuje na fakt, že se dnes lze umělecky aktivně vyrovnávat jak s minulostí, která umění zvěcňuje a umrtvuje, tak se záplavou vizuálního a informačního datového smogu, který přetváří lidské vědomí a odcizuje lidské schopnosti samostatně myslet a tvořit. Obraz vnímá jako demonstrační rámec pro rozkrývání rozporných jevů. Komparzisty, dekorace a scény si „vyrábí“ sám. Tato soběstačnost je principiální. Umožňuje autorovi malířsky rozlišovat skutečnost a hru, metaforicky vyjádřeno, tvář a masku, a přitom je používat zároveň. Pro svět „postmediální situace“ je toto rozlišování naopak jedním ze zásadních problémů (produkce a postprodukce schémat, revivalů, remixů a klišé). Internetová a mediálně šířená nestrukturovaná a všeobecně dostupná vizualita má pro lidské vědomí povahu globální ekologické katastrofy, vedle pozitivních aspektů totiž generuje spousty negativních jevů, jež se vymykají individuální i kolektivní kontrole. Petr Vaňous

Stolářské řemeslo v Úsově

Datum: 1. 5. 2018 - 30. 9. 2018

Muzeum města Úsov Vás srdečně zve na sezónní tématickou výstavu "Stolářské řemeslo v Úsově aneb s čím pracovali naši dědové". Prohlédnout výstavu je možné každý den kromě pondělí od 9. hodiny do 15. hodiny.

Pondělí

Upozornění - MUDr. Niklová

Datum: 7. 5. 2018 - 24. 5. 2018

Program kina - KVĚTEN 2018

Datum: 1. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Exkurze do Pivovaru Litovel

Datum: 30. 1. 2018 - 31. 12. 2018

Litovli se kvůli její poloze na šesti ramenech řeky Moravy říká hanácké Benátky. Město se nachází v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví a je oblíbeným turistickým cílem pro zkoumání přírodních krás. Navíc můžete při návštěvě zavítat do hanáckého Pivovaru Litovel. V několika variantách prohlídky lze nahlédnout do zákulisí výroby místních pivních specialit, navštívit historickou varnu, ležácké sklepy a degustovat rozmanité druhy piva. Návštěvy pivovaru probíhají každý všední den od 10 do 15 hodin po předchozí domluvě. Pro rezervaci kontaktujte pivovar na telefonním čísle 724 776 392 či přes e-mail navratilova@litovel.cz. Ve spojitosti s pivem toho však Litovel nabízí ještě více. Díky emeritnímu sládkovi Miroslavu Koutkovi vzniklo Muzeum Litovel, ve kterém můžete obdivovat staré pivovarské stroje, pípy, sudy i jednotlivé druhy ječmene. Navíc se dozvíte víc o Gustavu Frištenském i to, proč na něj Litovelští nedají dopustit.

Jitka P. Nesnídalová - obrazy

Datum: 31. 3. 2018 - 24. 5. 2018

Vernisáž se uskuteční v sobotu 7. 4. od 16 hod. Jitka Nesnídalová (*1983) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze a působila na stážích na salzburské Summer Academy a londýnské Middlesex University a v německém Schwandorfu. Autorčino výtvarné spektrum se rozprostírá od hyperrealistických obrazů se všemi barevnými odstíny skutečného světa až po zcela monochromní náznakovitě pojaté záznamy osobních prožitků a pocitů. U Jitky Nesnídalové hraje dominantní pocity myšlenka. Neomezuje se pouze na obrazovou plochu, ale mnohdy plátno zasazuje do dřevěných rámových konstrukcí, které tvoří nedílnou součást díla. Jitka Nesnídalová také zapůjčila svých 60 obrazů do filmu MARTIN a VENUŠE (premiéra březen 2013, režie Chlumský) a navrhla ceny GRYF Supply Chain Award, které se předávají od roku 2008.

Výstava Tajemná Indonésie

Datum: 4. 5. 2018 - 31. 10. 2018

Svět o kterém, jste mysleli, že už neexistuje... Výstava prezentuje materiály největších cestovatelských osobností Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda a Miloslava Stingla. Hlavně však rozsáhlou cestovatelskou práci Rudolfa Švaříčka, který se věnuje neznámým etnikům a dobrodružným cestám do nitra ostrova. Výstava odhaluje taje Nové Guineje, Indonésie, Pacifiku i Šalamounových ostrovů. V českých podmínkách jde o zcela výjimečnou záležitost díky rozsahu záběru i zpracování jedinečných materiálů. Projekt vznikl na základě cest českých cestovatelů do zapomenuté části planety. Najdeme zde velkoformátové fotografie, unikátní etnografické sběry – obrovské rituální totemy bisj, štíty, iniciační masky, oštěpy, luky a šípy, kamenné rituální sekery a kostěné nože, čelenky i zdobení… Vše je atraktivní v bujné džungli s živými krokodýli, hady, želvami i ještěry. Nechybí unikátní stavby domorodých chýší, senzační projekce filmů... Osou expozice jsou velkoformátové fotografie. Výstava se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje. Pořadatelem je CK Livingstone

Jakub Tomáš - Smuggler

Datum: 9. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Narozen v Jihlavě [CZ], 4. 4. 1982 Vzdělání: 2006 – 2012 Akademie výtvarných umění v Praze, profesor Vladimír Kokolia a profesor Jiří Sopko2004 – 2005 Ústav umění a designu v Plzni, Západočeská univerzita2002 – 2008 Západočeská univerzita, Plzeň, učitelství výtvarné kultury. Kvazihrdinové uprostřed pseudosvěta Kritické aspekty obrazů Jakuba Tomáše Jakub Tomáš se profiluje na české umělecké scéně jako výrazný malíř nejmladší generace, kterému se daří aktualizovat tradiční médium závěsného obrazu pro současnost. K obrazu přistupuje jako k živé otevřené struktuře, kterou je třeba pokaždé zpochybnit, aby mohla být ve své platnosti znovunastolena. Postupně si autor osvojil princip, prostřednictvím kterého se může kriticky vztahovat k všeobecnějším problémům, nikoliv pouze k malířským (rozuměj estetickým) otázkám současného obrazu. Tomášovy teze souvisejí zpravidla s etickou rovinou masově reprodukované a šířené vizuality, která nakonec ohrožuje jak samotný vztah umělce k dějinám umění, tak k vlastní práci a hrozí vzájemným odcizením. O jaký princip se jedná? Jakub Tomáš si především kladl otázku, co dnes malovat a proč? Jak se prolomit do současnosti a jak v nově nastavených formách rozkrýt její charakter? Vyšel z předpokladu, že drtivá většina současné vizuality je analogově či digitálně zprostředkovaná, tj. předpřipravená k použití, a to včetně oblasti malířství s jeho námětovými východisky. Z obrazu (především fotografického) se stává všeobecně „dostupný“ materiál. Dostupnost devalvuje vizualitu v rovině informace, která sama je již předem redukovanou jazykovou či datovou formou. Má-li obraz skutečně formátovat současnost, nemůže pouze rozhojňovat a mechanicky, byť brilantně, rozmnožovat náměty, motivy a žánry, které již fyzicky a virtuálně obíhají. Je ale možné například tematizovat samotné „obíhání“ a odhalovat jeho neurastenické body. Recyklování vizuálního oběživa provokuje otázky. Proč k němu dochází a co způsobuje? Tento problém, který je malbě původně vnějším faktorem, vtahuje Jakub Tomáš do centra své malířské pozornosti a tematizuje ho se vší razancí a radikalitou, kterou mu výrazové prostředky dovolují. Klíčový moment se ukrývá ve vztazích mezi recyklovanými obrazy-předlohami (digitálně šířené předobrazy) coby surovým materiálem a jejich zrcadlením v nových nebo nově komponovaných formách obrazu (myšlenkové operace autora). Zcizené prvky vizuality jsou použity jako stavební materiál pro novou „architekturu“ obrazu. Tyto „architektonické“ vztahy jsou výtvarně evokovány tak, aby negovaly rovinu automatického konstatování, potlačovaly informační roli předloh a staly se samy o sobě přesahující malířskou kvalitou v rámci vizuálně zprostředkované reference. Jinými slovy, Jakub Tomáš využívá naplno malířské prostředky k tomu, aby na metaforických příkladech promlouval o širším dění, které konstituuje, ale i manipuluje a zastírá naší současnost. Základním motivem Tomášovým obrazů je demaskování obrazové iluze, jehož dosahuje cíleně voleným prostředky. Oslabuje roli předmětnosti (ale také digitálně šířených předobrazů!) tím, že ji přiznává doslova jako zástupnou. Do obrazů vstupují výstřižky postav, kulisy situací, makety předmětů, modely objektů, prvky ze stavebnic, papírové krabice, desky stolů, papírové podložky, špejle, nůžky, lepidlo ad. Zástupci figurace setrvávají v rovině hravé, modelové asociace a potlačují automaticky nabíhající věrohodné významové konotace. Zároveň jsou tu přiznané i kutilské výrobní postupy, kterými kvazi-předměty-hrdinové vznikají. Všechny obrazy sestavované ze zástupné figurace lze na jednu stranu vnímat jako zátiší, v nichž však je přítomno cosi nepatřičného, podvratného až iritujícího (palimpsest). Na druhou stranu jsou obrazy výstupem abstraktních myšlenkových operací autora, který je sestavuje podle určitého klíče. V takto nastavené rozpornosti selhávají základní metodické nástroje uměnovědy, když tu nelze dost dobře vést hranici mezi předmětností a abstraktním výrazem, ani nelze hovořit o koláži, i když jsou jí obrazy metodicky blízko. Jedná se evidentně o autorův koncepční záměr. Předmětnost je dematerializovaná, zatímco autorovo kritické myšlení se tu materializuje, když dostává konkrétní obrysy. V takto dialekticky nastavených výrazových podmínkách lze totiž malbou otevřít živé společenské téma, aniž by se toto úsilí zvrtlo v jednorozměrnou ilustraci poměrů, banální moralizování, nebo kýč. Zatímco jednotlivé komponenty obrazu působí kolážově, to, co je vnitřně organizuje, jsou principy obrazové kompozice, jež do sebe často přejímají další významovou roli ve vtahu k námětu. Kompozice jako prezentace modelu (Ženská stráž, 2014; Muzeum, 2015), kompozice jako demonstrace zmnožování motivu (Kimono, 2013; Jak je třeba si počínati a se stavěti při střelbě lukem, 2014), kompozice jako dynamický rotační element (s.25 NÁZEV DATACE, Činelistka, 2014), jako prostorový model (Schodiště, 2015; Eroticon, 2015; Box, 2015), jako podobizna-parafráze existující výtvarné předlohy z dějin umění (Slavoj a Záboj, 2016; Záboj a Slavoj, 2015; Lumír a Píseň, 206), kompozice jako skladiště kulis (Figurální zátiší, 2013), jako ornament (Šebestián, 2015), tapeta (Šátek, 2015) apod. I na tomto místě lze hovořit o autorském palimpsestu jako projevu vizuální intertextuality. Je to metoda vedoucí k fúzi či rozpuštění žánrů, nečisté malířské disciplíně, co vedle nepravé, zástupné figurace otevírá pole pro dynamické rozvíjení vztahů, jež se odehrávají nikoliv mezi zástupci předmětného světa, ale mezi jejich přiznanými náhradníky, jež se tímto mění ve fantómy. V obrazech Jakuba Tomáše neožívají dějiny, ale jejich chiméry (Přemysl a Libuše, 2016), nikoliv zvířata, ale jejich makety (Jezdec, 2015; Zátiší s koněm, 2015) nebo prefabrikovaná loga (Ferrari, 2015; Koně, 2015). „Zátiším“ může být „mnohofigurální“ kompozice (Shooting, 2015; Figurální zátiší, 2013) stejně jako kompozice z hroutících se písmen, jež samy zátiší jazykově zpřítomňují (Still life, 2013). Tradiční motiv křesťanské ikonografie - „zvěstování“ - se u Tomáše mění v hravou adaptaci, v divadelní situaci pseudo-figury na pozadí skladiště s oponou, zasazenou do prostorově iluzivního formátu, jejíž výřez evokuje komiksovou bublinu, ale i malířkou paletu. Neméně ironický je obraz Falešné světlo (2015). V zinscenované situaci se zrcadlem a jeho odrazem je autorem kladen důraz na skutečnost zrcadla a umělost figurální kulisy, prohloubený navíc vztahem mezi umělým (lampa) a přirozeným (okno) světlem, jež se v zrcadle odráží a láme. Paradoxy, jež nám tu jsou nabízeny, se ještě více odhalí v kompozicích s jednoznačně společenským podtextem. Například v díle Kapitál (2013) dominuje scéně velké firemní logo, před nímž dvě figurální kulisy manažerů, rozpolcené mezi sváteční a pracovní uniformu, porcují třetí ženskou figurínu s atributem jakéhosi ocenění. Ač zůstává dějová složka obrazu nejasná, přepjatá umělost a aranžovanost scény sama postačuje k evokaci zlověstnosti, jež se v tomto paradoxním „zátiší“ skrývá a je spojována s jednáním ve jménu příslušného ekonomického pojmu. V obraze Průvod (2015) jsou fragmentací motivu rozpuštěny jeho věcné kontury. Ve stávajícím stavu není jasné, co původní předloha představovala, o čem informovala, co měla zpřítomňovat. Tomášův obraz představuje dokonalou ukázku vizuálního prefabrikátu, jež se navíc stává obětí vlastního zrcadlení. Paradoxně se v něm probouzí ornamentální složka, tolik příbuzná malířským a sochařských realizacím pozdního socialistického realismu, v němž se ideologicky zadávané téma měnilo v nezávazný prázdný ornament. Lexikální či knižní reflexi téhož problému nalézáme v díle Die Sonne (2014). Klíčové jsou autorovy chronologické a knižní hříčky Cézanne před Mánesem (2014), Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu (2013) a Sasnal jako Mánes (2014). Mísí se tu kulisy zásadních postav světových malířů minulosti a současnosti s českými. Jejich setkání jsou neméně absurdní nežli v jiných Tomášových obrazech. Cézanne nestojí před budovou pražského Mánesa, jak by název napovídal, ale v rozevřené publikaci o Josefu Mánesovi. Autor jako by nahlížel dějiny umění z hlediska praktikujícího umělce, pro kterého není zase až tak podstatná jejich chronologie, jako spíše odkaz určitých výrazných uměleckých osobností a důkladné studium jejich díla. Parafráze klíčových obrazů dějin umění (Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu, 2013) ironicky redukuje dějiny umění na „nejpodstatnější momenty“ a přetváří je v ironickou školometskou grotesku, v apartní „Betlémek“ na pracovním stole školáka. Sasnal jako Mánes (2014) odkazuje na nekompatibilitu kritérií dějin umění na díla odlišných časových a slohových období. Jak poměřovat a hodnotit to, co se děje v umění dnes, s tím, co se již událo a je uzavřeno v kodexu dějin? Jedině snad pravidelně měnit pohled na celé dějiny optikou současnosti a být tak uprostřed neustále probíhajícího transformačního procesu. Jakub Tomáš svým dílem především poukazuje na fakt, že se dnes lze umělecky aktivně vyrovnávat jak s minulostí, která umění zvěcňuje a umrtvuje, tak se záplavou vizuálního a informačního datového smogu, který přetváří lidské vědomí a odcizuje lidské schopnosti samostatně myslet a tvořit. Obraz vnímá jako demonstrační rámec pro rozkrývání rozporných jevů. Komparzisty, dekorace a scény si „vyrábí“ sám. Tato soběstačnost je principiální. Umožňuje autorovi malířsky rozlišovat skutečnost a hru, metaforicky vyjádřeno, tvář a masku, a přitom je používat zároveň. Pro svět „postmediální situace“ je toto rozlišování naopak jedním ze zásadních problémů (produkce a postprodukce schémat, revivalů, remixů a klišé). Internetová a mediálně šířená nestrukturovaná a všeobecně dostupná vizualita má pro lidské vědomí povahu globální ekologické katastrofy, vedle pozitivních aspektů totiž generuje spousty negativních jevů, jež se vymykají individuální i kolektivní kontrole. Petr Vaňous

Stolářské řemeslo v Úsově

Datum: 1. 5. 2018 - 30. 9. 2018

Muzeum města Úsov Vás srdečně zve na sezónní tématickou výstavu "Stolářské řemeslo v Úsově aneb s čím pracovali naši dědové". Prohlédnout výstavu je možné každý den kromě pondělí od 9. hodiny do 15. hodiny.

Úterý

Upozornění - MUDr. Niklová

Datum: 7. 5. 2018 - 24. 5. 2018

Program kina - KVĚTEN 2018

Datum: 1. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Exkurze do Pivovaru Litovel

Datum: 30. 1. 2018 - 31. 12. 2018

Litovli se kvůli její poloze na šesti ramenech řeky Moravy říká hanácké Benátky. Město se nachází v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví a je oblíbeným turistickým cílem pro zkoumání přírodních krás. Navíc můžete při návštěvě zavítat do hanáckého Pivovaru Litovel. V několika variantách prohlídky lze nahlédnout do zákulisí výroby místních pivních specialit, navštívit historickou varnu, ležácké sklepy a degustovat rozmanité druhy piva. Návštěvy pivovaru probíhají každý všední den od 10 do 15 hodin po předchozí domluvě. Pro rezervaci kontaktujte pivovar na telefonním čísle 724 776 392 či přes e-mail navratilova@litovel.cz. Ve spojitosti s pivem toho však Litovel nabízí ještě více. Díky emeritnímu sládkovi Miroslavu Koutkovi vzniklo Muzeum Litovel, ve kterém můžete obdivovat staré pivovarské stroje, pípy, sudy i jednotlivé druhy ječmene. Navíc se dozvíte víc o Gustavu Frištenském i to, proč na něj Litovelští nedají dopustit.

Jitka P. Nesnídalová - obrazy

Datum: 31. 3. 2018 - 24. 5. 2018

Vernisáž se uskuteční v sobotu 7. 4. od 16 hod. Jitka Nesnídalová (*1983) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze a působila na stážích na salzburské Summer Academy a londýnské Middlesex University a v německém Schwandorfu. Autorčino výtvarné spektrum se rozprostírá od hyperrealistických obrazů se všemi barevnými odstíny skutečného světa až po zcela monochromní náznakovitě pojaté záznamy osobních prožitků a pocitů. U Jitky Nesnídalové hraje dominantní pocity myšlenka. Neomezuje se pouze na obrazovou plochu, ale mnohdy plátno zasazuje do dřevěných rámových konstrukcí, které tvoří nedílnou součást díla. Jitka Nesnídalová také zapůjčila svých 60 obrazů do filmu MARTIN a VENUŠE (premiéra březen 2013, režie Chlumský) a navrhla ceny GRYF Supply Chain Award, které se předávají od roku 2008.

Výstava Tajemná Indonésie

Datum: 4. 5. 2018 - 31. 10. 2018

Svět o kterém, jste mysleli, že už neexistuje... Výstava prezentuje materiály největších cestovatelských osobností Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda a Miloslava Stingla. Hlavně však rozsáhlou cestovatelskou práci Rudolfa Švaříčka, který se věnuje neznámým etnikům a dobrodružným cestám do nitra ostrova. Výstava odhaluje taje Nové Guineje, Indonésie, Pacifiku i Šalamounových ostrovů. V českých podmínkách jde o zcela výjimečnou záležitost díky rozsahu záběru i zpracování jedinečných materiálů. Projekt vznikl na základě cest českých cestovatelů do zapomenuté části planety. Najdeme zde velkoformátové fotografie, unikátní etnografické sběry – obrovské rituální totemy bisj, štíty, iniciační masky, oštěpy, luky a šípy, kamenné rituální sekery a kostěné nože, čelenky i zdobení… Vše je atraktivní v bujné džungli s živými krokodýli, hady, želvami i ještěry. Nechybí unikátní stavby domorodých chýší, senzační projekce filmů... Osou expozice jsou velkoformátové fotografie. Výstava se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje. Pořadatelem je CK Livingstone

Jakub Tomáš - Smuggler

Datum: 9. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Narozen v Jihlavě [CZ], 4. 4. 1982 Vzdělání: 2006 – 2012 Akademie výtvarných umění v Praze, profesor Vladimír Kokolia a profesor Jiří Sopko2004 – 2005 Ústav umění a designu v Plzni, Západočeská univerzita2002 – 2008 Západočeská univerzita, Plzeň, učitelství výtvarné kultury. Kvazihrdinové uprostřed pseudosvěta Kritické aspekty obrazů Jakuba Tomáše Jakub Tomáš se profiluje na české umělecké scéně jako výrazný malíř nejmladší generace, kterému se daří aktualizovat tradiční médium závěsného obrazu pro současnost. K obrazu přistupuje jako k živé otevřené struktuře, kterou je třeba pokaždé zpochybnit, aby mohla být ve své platnosti znovunastolena. Postupně si autor osvojil princip, prostřednictvím kterého se může kriticky vztahovat k všeobecnějším problémům, nikoliv pouze k malířským (rozuměj estetickým) otázkám současného obrazu. Tomášovy teze souvisejí zpravidla s etickou rovinou masově reprodukované a šířené vizuality, která nakonec ohrožuje jak samotný vztah umělce k dějinám umění, tak k vlastní práci a hrozí vzájemným odcizením. O jaký princip se jedná? Jakub Tomáš si především kladl otázku, co dnes malovat a proč? Jak se prolomit do současnosti a jak v nově nastavených formách rozkrýt její charakter? Vyšel z předpokladu, že drtivá většina současné vizuality je analogově či digitálně zprostředkovaná, tj. předpřipravená k použití, a to včetně oblasti malířství s jeho námětovými východisky. Z obrazu (především fotografického) se stává všeobecně „dostupný“ materiál. Dostupnost devalvuje vizualitu v rovině informace, která sama je již předem redukovanou jazykovou či datovou formou. Má-li obraz skutečně formátovat současnost, nemůže pouze rozhojňovat a mechanicky, byť brilantně, rozmnožovat náměty, motivy a žánry, které již fyzicky a virtuálně obíhají. Je ale možné například tematizovat samotné „obíhání“ a odhalovat jeho neurastenické body. Recyklování vizuálního oběživa provokuje otázky. Proč k němu dochází a co způsobuje? Tento problém, který je malbě původně vnějším faktorem, vtahuje Jakub Tomáš do centra své malířské pozornosti a tematizuje ho se vší razancí a radikalitou, kterou mu výrazové prostředky dovolují. Klíčový moment se ukrývá ve vztazích mezi recyklovanými obrazy-předlohami (digitálně šířené předobrazy) coby surovým materiálem a jejich zrcadlením v nových nebo nově komponovaných formách obrazu (myšlenkové operace autora). Zcizené prvky vizuality jsou použity jako stavební materiál pro novou „architekturu“ obrazu. Tyto „architektonické“ vztahy jsou výtvarně evokovány tak, aby negovaly rovinu automatického konstatování, potlačovaly informační roli předloh a staly se samy o sobě přesahující malířskou kvalitou v rámci vizuálně zprostředkované reference. Jinými slovy, Jakub Tomáš využívá naplno malířské prostředky k tomu, aby na metaforických příkladech promlouval o širším dění, které konstituuje, ale i manipuluje a zastírá naší současnost. Základním motivem Tomášovým obrazů je demaskování obrazové iluze, jehož dosahuje cíleně voleným prostředky. Oslabuje roli předmětnosti (ale také digitálně šířených předobrazů!) tím, že ji přiznává doslova jako zástupnou. Do obrazů vstupují výstřižky postav, kulisy situací, makety předmětů, modely objektů, prvky ze stavebnic, papírové krabice, desky stolů, papírové podložky, špejle, nůžky, lepidlo ad. Zástupci figurace setrvávají v rovině hravé, modelové asociace a potlačují automaticky nabíhající věrohodné významové konotace. Zároveň jsou tu přiznané i kutilské výrobní postupy, kterými kvazi-předměty-hrdinové vznikají. Všechny obrazy sestavované ze zástupné figurace lze na jednu stranu vnímat jako zátiší, v nichž však je přítomno cosi nepatřičného, podvratného až iritujícího (palimpsest). Na druhou stranu jsou obrazy výstupem abstraktních myšlenkových operací autora, který je sestavuje podle určitého klíče. V takto nastavené rozpornosti selhávají základní metodické nástroje uměnovědy, když tu nelze dost dobře vést hranici mezi předmětností a abstraktním výrazem, ani nelze hovořit o koláži, i když jsou jí obrazy metodicky blízko. Jedná se evidentně o autorův koncepční záměr. Předmětnost je dematerializovaná, zatímco autorovo kritické myšlení se tu materializuje, když dostává konkrétní obrysy. V takto dialekticky nastavených výrazových podmínkách lze totiž malbou otevřít živé společenské téma, aniž by se toto úsilí zvrtlo v jednorozměrnou ilustraci poměrů, banální moralizování, nebo kýč. Zatímco jednotlivé komponenty obrazu působí kolážově, to, co je vnitřně organizuje, jsou principy obrazové kompozice, jež do sebe často přejímají další významovou roli ve vtahu k námětu. Kompozice jako prezentace modelu (Ženská stráž, 2014; Muzeum, 2015), kompozice jako demonstrace zmnožování motivu (Kimono, 2013; Jak je třeba si počínati a se stavěti při střelbě lukem, 2014), kompozice jako dynamický rotační element (s.25 NÁZEV DATACE, Činelistka, 2014), jako prostorový model (Schodiště, 2015; Eroticon, 2015; Box, 2015), jako podobizna-parafráze existující výtvarné předlohy z dějin umění (Slavoj a Záboj, 2016; Záboj a Slavoj, 2015; Lumír a Píseň, 206), kompozice jako skladiště kulis (Figurální zátiší, 2013), jako ornament (Šebestián, 2015), tapeta (Šátek, 2015) apod. I na tomto místě lze hovořit o autorském palimpsestu jako projevu vizuální intertextuality. Je to metoda vedoucí k fúzi či rozpuštění žánrů, nečisté malířské disciplíně, co vedle nepravé, zástupné figurace otevírá pole pro dynamické rozvíjení vztahů, jež se odehrávají nikoliv mezi zástupci předmětného světa, ale mezi jejich přiznanými náhradníky, jež se tímto mění ve fantómy. V obrazech Jakuba Tomáše neožívají dějiny, ale jejich chiméry (Přemysl a Libuše, 2016), nikoliv zvířata, ale jejich makety (Jezdec, 2015; Zátiší s koněm, 2015) nebo prefabrikovaná loga (Ferrari, 2015; Koně, 2015). „Zátiším“ může být „mnohofigurální“ kompozice (Shooting, 2015; Figurální zátiší, 2013) stejně jako kompozice z hroutících se písmen, jež samy zátiší jazykově zpřítomňují (Still life, 2013). Tradiční motiv křesťanské ikonografie - „zvěstování“ - se u Tomáše mění v hravou adaptaci, v divadelní situaci pseudo-figury na pozadí skladiště s oponou, zasazenou do prostorově iluzivního formátu, jejíž výřez evokuje komiksovou bublinu, ale i malířkou paletu. Neméně ironický je obraz Falešné světlo (2015). V zinscenované situaci se zrcadlem a jeho odrazem je autorem kladen důraz na skutečnost zrcadla a umělost figurální kulisy, prohloubený navíc vztahem mezi umělým (lampa) a přirozeným (okno) světlem, jež se v zrcadle odráží a láme. Paradoxy, jež nám tu jsou nabízeny, se ještě více odhalí v kompozicích s jednoznačně společenským podtextem. Například v díle Kapitál (2013) dominuje scéně velké firemní logo, před nímž dvě figurální kulisy manažerů, rozpolcené mezi sváteční a pracovní uniformu, porcují třetí ženskou figurínu s atributem jakéhosi ocenění. Ač zůstává dějová složka obrazu nejasná, přepjatá umělost a aranžovanost scény sama postačuje k evokaci zlověstnosti, jež se v tomto paradoxním „zátiší“ skrývá a je spojována s jednáním ve jménu příslušného ekonomického pojmu. V obraze Průvod (2015) jsou fragmentací motivu rozpuštěny jeho věcné kontury. Ve stávajícím stavu není jasné, co původní předloha představovala, o čem informovala, co měla zpřítomňovat. Tomášův obraz představuje dokonalou ukázku vizuálního prefabrikátu, jež se navíc stává obětí vlastního zrcadlení. Paradoxně se v něm probouzí ornamentální složka, tolik příbuzná malířským a sochařských realizacím pozdního socialistického realismu, v němž se ideologicky zadávané téma měnilo v nezávazný prázdný ornament. Lexikální či knižní reflexi téhož problému nalézáme v díle Die Sonne (2014). Klíčové jsou autorovy chronologické a knižní hříčky Cézanne před Mánesem (2014), Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu (2013) a Sasnal jako Mánes (2014). Mísí se tu kulisy zásadních postav světových malířů minulosti a současnosti s českými. Jejich setkání jsou neméně absurdní nežli v jiných Tomášových obrazech. Cézanne nestojí před budovou pražského Mánesa, jak by název napovídal, ale v rozevřené publikaci o Josefu Mánesovi. Autor jako by nahlížel dějiny umění z hlediska praktikujícího umělce, pro kterého není zase až tak podstatná jejich chronologie, jako spíše odkaz určitých výrazných uměleckých osobností a důkladné studium jejich díla. Parafráze klíčových obrazů dějin umění (Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu, 2013) ironicky redukuje dějiny umění na „nejpodstatnější momenty“ a přetváří je v ironickou školometskou grotesku, v apartní „Betlémek“ na pracovním stole školáka. Sasnal jako Mánes (2014) odkazuje na nekompatibilitu kritérií dějin umění na díla odlišných časových a slohových období. Jak poměřovat a hodnotit to, co se děje v umění dnes, s tím, co se již událo a je uzavřeno v kodexu dějin? Jedině snad pravidelně měnit pohled na celé dějiny optikou současnosti a být tak uprostřed neustále probíhajícího transformačního procesu. Jakub Tomáš svým dílem především poukazuje na fakt, že se dnes lze umělecky aktivně vyrovnávat jak s minulostí, která umění zvěcňuje a umrtvuje, tak se záplavou vizuálního a informačního datového smogu, který přetváří lidské vědomí a odcizuje lidské schopnosti samostatně myslet a tvořit. Obraz vnímá jako demonstrační rámec pro rozkrývání rozporných jevů. Komparzisty, dekorace a scény si „vyrábí“ sám. Tato soběstačnost je principiální. Umožňuje autorovi malířsky rozlišovat skutečnost a hru, metaforicky vyjádřeno, tvář a masku, a přitom je používat zároveň. Pro svět „postmediální situace“ je toto rozlišování naopak jedním ze zásadních problémů (produkce a postprodukce schémat, revivalů, remixů a klišé). Internetová a mediálně šířená nestrukturovaná a všeobecně dostupná vizualita má pro lidské vědomí povahu globální ekologické katastrofy, vedle pozitivních aspektů totiž generuje spousty negativních jevů, jež se vymykají individuální i kolektivní kontrole. Petr Vaňous

Stolářské řemeslo v Úsově

Datum: 1. 5. 2018 - 30. 9. 2018

Muzeum města Úsov Vás srdečně zve na sezónní tématickou výstavu "Stolářské řemeslo v Úsově aneb s čím pracovali naši dědové". Prohlédnout výstavu je možné každý den kromě pondělí od 9. hodiny do 15. hodiny.

Středa

Upozornění - MUDr. Niklová

Datum: 7. 5. 2018 - 24. 5. 2018

Program kina - KVĚTEN 2018

Datum: 1. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Exkurze do Pivovaru Litovel

Datum: 30. 1. 2018 - 31. 12. 2018

Litovli se kvůli její poloze na šesti ramenech řeky Moravy říká hanácké Benátky. Město se nachází v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví a je oblíbeným turistickým cílem pro zkoumání přírodních krás. Navíc můžete při návštěvě zavítat do hanáckého Pivovaru Litovel. V několika variantách prohlídky lze nahlédnout do zákulisí výroby místních pivních specialit, navštívit historickou varnu, ležácké sklepy a degustovat rozmanité druhy piva. Návštěvy pivovaru probíhají každý všední den od 10 do 15 hodin po předchozí domluvě. Pro rezervaci kontaktujte pivovar na telefonním čísle 724 776 392 či přes e-mail navratilova@litovel.cz. Ve spojitosti s pivem toho však Litovel nabízí ještě více. Díky emeritnímu sládkovi Miroslavu Koutkovi vzniklo Muzeum Litovel, ve kterém můžete obdivovat staré pivovarské stroje, pípy, sudy i jednotlivé druhy ječmene. Navíc se dozvíte víc o Gustavu Frištenském i to, proč na něj Litovelští nedají dopustit.

Jitka P. Nesnídalová - obrazy

Datum: 31. 3. 2018 - 24. 5. 2018

Vernisáž se uskuteční v sobotu 7. 4. od 16 hod. Jitka Nesnídalová (*1983) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze a působila na stážích na salzburské Summer Academy a londýnské Middlesex University a v německém Schwandorfu. Autorčino výtvarné spektrum se rozprostírá od hyperrealistických obrazů se všemi barevnými odstíny skutečného světa až po zcela monochromní náznakovitě pojaté záznamy osobních prožitků a pocitů. U Jitky Nesnídalové hraje dominantní pocity myšlenka. Neomezuje se pouze na obrazovou plochu, ale mnohdy plátno zasazuje do dřevěných rámových konstrukcí, které tvoří nedílnou součást díla. Jitka Nesnídalová také zapůjčila svých 60 obrazů do filmu MARTIN a VENUŠE (premiéra březen 2013, režie Chlumský) a navrhla ceny GRYF Supply Chain Award, které se předávají od roku 2008.

Výstava Tajemná Indonésie

Datum: 4. 5. 2018 - 31. 10. 2018

Svět o kterém, jste mysleli, že už neexistuje... Výstava prezentuje materiály největších cestovatelských osobností Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda a Miloslava Stingla. Hlavně však rozsáhlou cestovatelskou práci Rudolfa Švaříčka, který se věnuje neznámým etnikům a dobrodružným cestám do nitra ostrova. Výstava odhaluje taje Nové Guineje, Indonésie, Pacifiku i Šalamounových ostrovů. V českých podmínkách jde o zcela výjimečnou záležitost díky rozsahu záběru i zpracování jedinečných materiálů. Projekt vznikl na základě cest českých cestovatelů do zapomenuté části planety. Najdeme zde velkoformátové fotografie, unikátní etnografické sběry – obrovské rituální totemy bisj, štíty, iniciační masky, oštěpy, luky a šípy, kamenné rituální sekery a kostěné nože, čelenky i zdobení… Vše je atraktivní v bujné džungli s živými krokodýli, hady, želvami i ještěry. Nechybí unikátní stavby domorodých chýší, senzační projekce filmů... Osou expozice jsou velkoformátové fotografie. Výstava se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje. Pořadatelem je CK Livingstone

Jakub Tomáš - Smuggler

Datum: 9. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Narozen v Jihlavě [CZ], 4. 4. 1982 Vzdělání: 2006 – 2012 Akademie výtvarných umění v Praze, profesor Vladimír Kokolia a profesor Jiří Sopko2004 – 2005 Ústav umění a designu v Plzni, Západočeská univerzita2002 – 2008 Západočeská univerzita, Plzeň, učitelství výtvarné kultury. Kvazihrdinové uprostřed pseudosvěta Kritické aspekty obrazů Jakuba Tomáše Jakub Tomáš se profiluje na české umělecké scéně jako výrazný malíř nejmladší generace, kterému se daří aktualizovat tradiční médium závěsného obrazu pro současnost. K obrazu přistupuje jako k živé otevřené struktuře, kterou je třeba pokaždé zpochybnit, aby mohla být ve své platnosti znovunastolena. Postupně si autor osvojil princip, prostřednictvím kterého se může kriticky vztahovat k všeobecnějším problémům, nikoliv pouze k malířským (rozuměj estetickým) otázkám současného obrazu. Tomášovy teze souvisejí zpravidla s etickou rovinou masově reprodukované a šířené vizuality, která nakonec ohrožuje jak samotný vztah umělce k dějinám umění, tak k vlastní práci a hrozí vzájemným odcizením. O jaký princip se jedná? Jakub Tomáš si především kladl otázku, co dnes malovat a proč? Jak se prolomit do současnosti a jak v nově nastavených formách rozkrýt její charakter? Vyšel z předpokladu, že drtivá většina současné vizuality je analogově či digitálně zprostředkovaná, tj. předpřipravená k použití, a to včetně oblasti malířství s jeho námětovými východisky. Z obrazu (především fotografického) se stává všeobecně „dostupný“ materiál. Dostupnost devalvuje vizualitu v rovině informace, která sama je již předem redukovanou jazykovou či datovou formou. Má-li obraz skutečně formátovat současnost, nemůže pouze rozhojňovat a mechanicky, byť brilantně, rozmnožovat náměty, motivy a žánry, které již fyzicky a virtuálně obíhají. Je ale možné například tematizovat samotné „obíhání“ a odhalovat jeho neurastenické body. Recyklování vizuálního oběživa provokuje otázky. Proč k němu dochází a co způsobuje? Tento problém, který je malbě původně vnějším faktorem, vtahuje Jakub Tomáš do centra své malířské pozornosti a tematizuje ho se vší razancí a radikalitou, kterou mu výrazové prostředky dovolují. Klíčový moment se ukrývá ve vztazích mezi recyklovanými obrazy-předlohami (digitálně šířené předobrazy) coby surovým materiálem a jejich zrcadlením v nových nebo nově komponovaných formách obrazu (myšlenkové operace autora). Zcizené prvky vizuality jsou použity jako stavební materiál pro novou „architekturu“ obrazu. Tyto „architektonické“ vztahy jsou výtvarně evokovány tak, aby negovaly rovinu automatického konstatování, potlačovaly informační roli předloh a staly se samy o sobě přesahující malířskou kvalitou v rámci vizuálně zprostředkované reference. Jinými slovy, Jakub Tomáš využívá naplno malířské prostředky k tomu, aby na metaforických příkladech promlouval o širším dění, které konstituuje, ale i manipuluje a zastírá naší současnost. Základním motivem Tomášovým obrazů je demaskování obrazové iluze, jehož dosahuje cíleně voleným prostředky. Oslabuje roli předmětnosti (ale také digitálně šířených předobrazů!) tím, že ji přiznává doslova jako zástupnou. Do obrazů vstupují výstřižky postav, kulisy situací, makety předmětů, modely objektů, prvky ze stavebnic, papírové krabice, desky stolů, papírové podložky, špejle, nůžky, lepidlo ad. Zástupci figurace setrvávají v rovině hravé, modelové asociace a potlačují automaticky nabíhající věrohodné významové konotace. Zároveň jsou tu přiznané i kutilské výrobní postupy, kterými kvazi-předměty-hrdinové vznikají. Všechny obrazy sestavované ze zástupné figurace lze na jednu stranu vnímat jako zátiší, v nichž však je přítomno cosi nepatřičného, podvratného až iritujícího (palimpsest). Na druhou stranu jsou obrazy výstupem abstraktních myšlenkových operací autora, který je sestavuje podle určitého klíče. V takto nastavené rozpornosti selhávají základní metodické nástroje uměnovědy, když tu nelze dost dobře vést hranici mezi předmětností a abstraktním výrazem, ani nelze hovořit o koláži, i když jsou jí obrazy metodicky blízko. Jedná se evidentně o autorův koncepční záměr. Předmětnost je dematerializovaná, zatímco autorovo kritické myšlení se tu materializuje, když dostává konkrétní obrysy. V takto dialekticky nastavených výrazových podmínkách lze totiž malbou otevřít živé společenské téma, aniž by se toto úsilí zvrtlo v jednorozměrnou ilustraci poměrů, banální moralizování, nebo kýč. Zatímco jednotlivé komponenty obrazu působí kolážově, to, co je vnitřně organizuje, jsou principy obrazové kompozice, jež do sebe často přejímají další významovou roli ve vtahu k námětu. Kompozice jako prezentace modelu (Ženská stráž, 2014; Muzeum, 2015), kompozice jako demonstrace zmnožování motivu (Kimono, 2013; Jak je třeba si počínati a se stavěti při střelbě lukem, 2014), kompozice jako dynamický rotační element (s.25 NÁZEV DATACE, Činelistka, 2014), jako prostorový model (Schodiště, 2015; Eroticon, 2015; Box, 2015), jako podobizna-parafráze existující výtvarné předlohy z dějin umění (Slavoj a Záboj, 2016; Záboj a Slavoj, 2015; Lumír a Píseň, 206), kompozice jako skladiště kulis (Figurální zátiší, 2013), jako ornament (Šebestián, 2015), tapeta (Šátek, 2015) apod. I na tomto místě lze hovořit o autorském palimpsestu jako projevu vizuální intertextuality. Je to metoda vedoucí k fúzi či rozpuštění žánrů, nečisté malířské disciplíně, co vedle nepravé, zástupné figurace otevírá pole pro dynamické rozvíjení vztahů, jež se odehrávají nikoliv mezi zástupci předmětného světa, ale mezi jejich přiznanými náhradníky, jež se tímto mění ve fantómy. V obrazech Jakuba Tomáše neožívají dějiny, ale jejich chiméry (Přemysl a Libuše, 2016), nikoliv zvířata, ale jejich makety (Jezdec, 2015; Zátiší s koněm, 2015) nebo prefabrikovaná loga (Ferrari, 2015; Koně, 2015). „Zátiším“ může být „mnohofigurální“ kompozice (Shooting, 2015; Figurální zátiší, 2013) stejně jako kompozice z hroutících se písmen, jež samy zátiší jazykově zpřítomňují (Still life, 2013). Tradiční motiv křesťanské ikonografie - „zvěstování“ - se u Tomáše mění v hravou adaptaci, v divadelní situaci pseudo-figury na pozadí skladiště s oponou, zasazenou do prostorově iluzivního formátu, jejíž výřez evokuje komiksovou bublinu, ale i malířkou paletu. Neméně ironický je obraz Falešné světlo (2015). V zinscenované situaci se zrcadlem a jeho odrazem je autorem kladen důraz na skutečnost zrcadla a umělost figurální kulisy, prohloubený navíc vztahem mezi umělým (lampa) a přirozeným (okno) světlem, jež se v zrcadle odráží a láme. Paradoxy, jež nám tu jsou nabízeny, se ještě více odhalí v kompozicích s jednoznačně společenským podtextem. Například v díle Kapitál (2013) dominuje scéně velké firemní logo, před nímž dvě figurální kulisy manažerů, rozpolcené mezi sváteční a pracovní uniformu, porcují třetí ženskou figurínu s atributem jakéhosi ocenění. Ač zůstává dějová složka obrazu nejasná, přepjatá umělost a aranžovanost scény sama postačuje k evokaci zlověstnosti, jež se v tomto paradoxním „zátiší“ skrývá a je spojována s jednáním ve jménu příslušného ekonomického pojmu. V obraze Průvod (2015) jsou fragmentací motivu rozpuštěny jeho věcné kontury. Ve stávajícím stavu není jasné, co původní předloha představovala, o čem informovala, co měla zpřítomňovat. Tomášův obraz představuje dokonalou ukázku vizuálního prefabrikátu, jež se navíc stává obětí vlastního zrcadlení. Paradoxně se v něm probouzí ornamentální složka, tolik příbuzná malířským a sochařských realizacím pozdního socialistického realismu, v němž se ideologicky zadávané téma měnilo v nezávazný prázdný ornament. Lexikální či knižní reflexi téhož problému nalézáme v díle Die Sonne (2014). Klíčové jsou autorovy chronologické a knižní hříčky Cézanne před Mánesem (2014), Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu (2013) a Sasnal jako Mánes (2014). Mísí se tu kulisy zásadních postav světových malířů minulosti a současnosti s českými. Jejich setkání jsou neméně absurdní nežli v jiných Tomášových obrazech. Cézanne nestojí před budovou pražského Mánesa, jak by název napovídal, ale v rozevřené publikaci o Josefu Mánesovi. Autor jako by nahlížel dějiny umění z hlediska praktikujícího umělce, pro kterého není zase až tak podstatná jejich chronologie, jako spíše odkaz určitých výrazných uměleckých osobností a důkladné studium jejich díla. Parafráze klíčových obrazů dějin umění (Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu, 2013) ironicky redukuje dějiny umění na „nejpodstatnější momenty“ a přetváří je v ironickou školometskou grotesku, v apartní „Betlémek“ na pracovním stole školáka. Sasnal jako Mánes (2014) odkazuje na nekompatibilitu kritérií dějin umění na díla odlišných časových a slohových období. Jak poměřovat a hodnotit to, co se děje v umění dnes, s tím, co se již událo a je uzavřeno v kodexu dějin? Jedině snad pravidelně měnit pohled na celé dějiny optikou současnosti a být tak uprostřed neustále probíhajícího transformačního procesu. Jakub Tomáš svým dílem především poukazuje na fakt, že se dnes lze umělecky aktivně vyrovnávat jak s minulostí, která umění zvěcňuje a umrtvuje, tak se záplavou vizuálního a informačního datového smogu, který přetváří lidské vědomí a odcizuje lidské schopnosti samostatně myslet a tvořit. Obraz vnímá jako demonstrační rámec pro rozkrývání rozporných jevů. Komparzisty, dekorace a scény si „vyrábí“ sám. Tato soběstačnost je principiální. Umožňuje autorovi malířsky rozlišovat skutečnost a hru, metaforicky vyjádřeno, tvář a masku, a přitom je používat zároveň. Pro svět „postmediální situace“ je toto rozlišování naopak jedním ze zásadních problémů (produkce a postprodukce schémat, revivalů, remixů a klišé). Internetová a mediálně šířená nestrukturovaná a všeobecně dostupná vizualita má pro lidské vědomí povahu globální ekologické katastrofy, vedle pozitivních aspektů totiž generuje spousty negativních jevů, jež se vymykají individuální i kolektivní kontrole. Petr Vaňous

Stolářské řemeslo v Úsově

Datum: 1. 5. 2018 - 30. 9. 2018

Muzeum města Úsov Vás srdečně zve na sezónní tématickou výstavu "Stolářské řemeslo v Úsově aneb s čím pracovali naši dědové". Prohlédnout výstavu je možné každý den kromě pondělí od 9. hodiny do 15. hodiny.

Čtvrtek

Upozornění - MUDr. Niklová

Datum: 7. 5. 2018 - 24. 5. 2018

Program kina - KVĚTEN 2018

Datum: 1. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Exkurze do Pivovaru Litovel

Datum: 30. 1. 2018 - 31. 12. 2018

Litovli se kvůli její poloze na šesti ramenech řeky Moravy říká hanácké Benátky. Město se nachází v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví a je oblíbeným turistickým cílem pro zkoumání přírodních krás. Navíc můžete při návštěvě zavítat do hanáckého Pivovaru Litovel. V několika variantách prohlídky lze nahlédnout do zákulisí výroby místních pivních specialit, navštívit historickou varnu, ležácké sklepy a degustovat rozmanité druhy piva. Návštěvy pivovaru probíhají každý všední den od 10 do 15 hodin po předchozí domluvě. Pro rezervaci kontaktujte pivovar na telefonním čísle 724 776 392 či přes e-mail navratilova@litovel.cz. Ve spojitosti s pivem toho však Litovel nabízí ještě více. Díky emeritnímu sládkovi Miroslavu Koutkovi vzniklo Muzeum Litovel, ve kterém můžete obdivovat staré pivovarské stroje, pípy, sudy i jednotlivé druhy ječmene. Navíc se dozvíte víc o Gustavu Frištenském i to, proč na něj Litovelští nedají dopustit.

Jitka P. Nesnídalová - obrazy

Datum: 31. 3. 2018 - 24. 5. 2018

Vernisáž se uskuteční v sobotu 7. 4. od 16 hod. Jitka Nesnídalová (*1983) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze a působila na stážích na salzburské Summer Academy a londýnské Middlesex University a v německém Schwandorfu. Autorčino výtvarné spektrum se rozprostírá od hyperrealistických obrazů se všemi barevnými odstíny skutečného světa až po zcela monochromní náznakovitě pojaté záznamy osobních prožitků a pocitů. U Jitky Nesnídalové hraje dominantní pocity myšlenka. Neomezuje se pouze na obrazovou plochu, ale mnohdy plátno zasazuje do dřevěných rámových konstrukcí, které tvoří nedílnou součást díla. Jitka Nesnídalová také zapůjčila svých 60 obrazů do filmu MARTIN a VENUŠE (premiéra březen 2013, režie Chlumský) a navrhla ceny GRYF Supply Chain Award, které se předávají od roku 2008.

Výstava Tajemná Indonésie

Datum: 4. 5. 2018 - 31. 10. 2018

Svět o kterém, jste mysleli, že už neexistuje... Výstava prezentuje materiály největších cestovatelských osobností Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda a Miloslava Stingla. Hlavně však rozsáhlou cestovatelskou práci Rudolfa Švaříčka, který se věnuje neznámým etnikům a dobrodružným cestám do nitra ostrova. Výstava odhaluje taje Nové Guineje, Indonésie, Pacifiku i Šalamounových ostrovů. V českých podmínkách jde o zcela výjimečnou záležitost díky rozsahu záběru i zpracování jedinečných materiálů. Projekt vznikl na základě cest českých cestovatelů do zapomenuté části planety. Najdeme zde velkoformátové fotografie, unikátní etnografické sběry – obrovské rituální totemy bisj, štíty, iniciační masky, oštěpy, luky a šípy, kamenné rituální sekery a kostěné nože, čelenky i zdobení… Vše je atraktivní v bujné džungli s živými krokodýli, hady, želvami i ještěry. Nechybí unikátní stavby domorodých chýší, senzační projekce filmů... Osou expozice jsou velkoformátové fotografie. Výstava se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje. Pořadatelem je CK Livingstone

Jakub Tomáš - Smuggler

Datum: 9. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Narozen v Jihlavě [CZ], 4. 4. 1982 Vzdělání: 2006 – 2012 Akademie výtvarných umění v Praze, profesor Vladimír Kokolia a profesor Jiří Sopko2004 – 2005 Ústav umění a designu v Plzni, Západočeská univerzita2002 – 2008 Západočeská univerzita, Plzeň, učitelství výtvarné kultury. Kvazihrdinové uprostřed pseudosvěta Kritické aspekty obrazů Jakuba Tomáše Jakub Tomáš se profiluje na české umělecké scéně jako výrazný malíř nejmladší generace, kterému se daří aktualizovat tradiční médium závěsného obrazu pro současnost. K obrazu přistupuje jako k živé otevřené struktuře, kterou je třeba pokaždé zpochybnit, aby mohla být ve své platnosti znovunastolena. Postupně si autor osvojil princip, prostřednictvím kterého se může kriticky vztahovat k všeobecnějším problémům, nikoliv pouze k malířským (rozuměj estetickým) otázkám současného obrazu. Tomášovy teze souvisejí zpravidla s etickou rovinou masově reprodukované a šířené vizuality, která nakonec ohrožuje jak samotný vztah umělce k dějinám umění, tak k vlastní práci a hrozí vzájemným odcizením. O jaký princip se jedná? Jakub Tomáš si především kladl otázku, co dnes malovat a proč? Jak se prolomit do současnosti a jak v nově nastavených formách rozkrýt její charakter? Vyšel z předpokladu, že drtivá většina současné vizuality je analogově či digitálně zprostředkovaná, tj. předpřipravená k použití, a to včetně oblasti malířství s jeho námětovými východisky. Z obrazu (především fotografického) se stává všeobecně „dostupný“ materiál. Dostupnost devalvuje vizualitu v rovině informace, která sama je již předem redukovanou jazykovou či datovou formou. Má-li obraz skutečně formátovat současnost, nemůže pouze rozhojňovat a mechanicky, byť brilantně, rozmnožovat náměty, motivy a žánry, které již fyzicky a virtuálně obíhají. Je ale možné například tematizovat samotné „obíhání“ a odhalovat jeho neurastenické body. Recyklování vizuálního oběživa provokuje otázky. Proč k němu dochází a co způsobuje? Tento problém, který je malbě původně vnějším faktorem, vtahuje Jakub Tomáš do centra své malířské pozornosti a tematizuje ho se vší razancí a radikalitou, kterou mu výrazové prostředky dovolují. Klíčový moment se ukrývá ve vztazích mezi recyklovanými obrazy-předlohami (digitálně šířené předobrazy) coby surovým materiálem a jejich zrcadlením v nových nebo nově komponovaných formách obrazu (myšlenkové operace autora). Zcizené prvky vizuality jsou použity jako stavební materiál pro novou „architekturu“ obrazu. Tyto „architektonické“ vztahy jsou výtvarně evokovány tak, aby negovaly rovinu automatického konstatování, potlačovaly informační roli předloh a staly se samy o sobě přesahující malířskou kvalitou v rámci vizuálně zprostředkované reference. Jinými slovy, Jakub Tomáš využívá naplno malířské prostředky k tomu, aby na metaforických příkladech promlouval o širším dění, které konstituuje, ale i manipuluje a zastírá naší současnost. Základním motivem Tomášovým obrazů je demaskování obrazové iluze, jehož dosahuje cíleně voleným prostředky. Oslabuje roli předmětnosti (ale také digitálně šířených předobrazů!) tím, že ji přiznává doslova jako zástupnou. Do obrazů vstupují výstřižky postav, kulisy situací, makety předmětů, modely objektů, prvky ze stavebnic, papírové krabice, desky stolů, papírové podložky, špejle, nůžky, lepidlo ad. Zástupci figurace setrvávají v rovině hravé, modelové asociace a potlačují automaticky nabíhající věrohodné významové konotace. Zároveň jsou tu přiznané i kutilské výrobní postupy, kterými kvazi-předměty-hrdinové vznikají. Všechny obrazy sestavované ze zástupné figurace lze na jednu stranu vnímat jako zátiší, v nichž však je přítomno cosi nepatřičného, podvratného až iritujícího (palimpsest). Na druhou stranu jsou obrazy výstupem abstraktních myšlenkových operací autora, který je sestavuje podle určitého klíče. V takto nastavené rozpornosti selhávají základní metodické nástroje uměnovědy, když tu nelze dost dobře vést hranici mezi předmětností a abstraktním výrazem, ani nelze hovořit o koláži, i když jsou jí obrazy metodicky blízko. Jedná se evidentně o autorův koncepční záměr. Předmětnost je dematerializovaná, zatímco autorovo kritické myšlení se tu materializuje, když dostává konkrétní obrysy. V takto dialekticky nastavených výrazových podmínkách lze totiž malbou otevřít živé společenské téma, aniž by se toto úsilí zvrtlo v jednorozměrnou ilustraci poměrů, banální moralizování, nebo kýč. Zatímco jednotlivé komponenty obrazu působí kolážově, to, co je vnitřně organizuje, jsou principy obrazové kompozice, jež do sebe často přejímají další významovou roli ve vtahu k námětu. Kompozice jako prezentace modelu (Ženská stráž, 2014; Muzeum, 2015), kompozice jako demonstrace zmnožování motivu (Kimono, 2013; Jak je třeba si počínati a se stavěti při střelbě lukem, 2014), kompozice jako dynamický rotační element (s.25 NÁZEV DATACE, Činelistka, 2014), jako prostorový model (Schodiště, 2015; Eroticon, 2015; Box, 2015), jako podobizna-parafráze existující výtvarné předlohy z dějin umění (Slavoj a Záboj, 2016; Záboj a Slavoj, 2015; Lumír a Píseň, 206), kompozice jako skladiště kulis (Figurální zátiší, 2013), jako ornament (Šebestián, 2015), tapeta (Šátek, 2015) apod. I na tomto místě lze hovořit o autorském palimpsestu jako projevu vizuální intertextuality. Je to metoda vedoucí k fúzi či rozpuštění žánrů, nečisté malířské disciplíně, co vedle nepravé, zástupné figurace otevírá pole pro dynamické rozvíjení vztahů, jež se odehrávají nikoliv mezi zástupci předmětného světa, ale mezi jejich přiznanými náhradníky, jež se tímto mění ve fantómy. V obrazech Jakuba Tomáše neožívají dějiny, ale jejich chiméry (Přemysl a Libuše, 2016), nikoliv zvířata, ale jejich makety (Jezdec, 2015; Zátiší s koněm, 2015) nebo prefabrikovaná loga (Ferrari, 2015; Koně, 2015). „Zátiším“ může být „mnohofigurální“ kompozice (Shooting, 2015; Figurální zátiší, 2013) stejně jako kompozice z hroutících se písmen, jež samy zátiší jazykově zpřítomňují (Still life, 2013). Tradiční motiv křesťanské ikonografie - „zvěstování“ - se u Tomáše mění v hravou adaptaci, v divadelní situaci pseudo-figury na pozadí skladiště s oponou, zasazenou do prostorově iluzivního formátu, jejíž výřez evokuje komiksovou bublinu, ale i malířkou paletu. Neméně ironický je obraz Falešné světlo (2015). V zinscenované situaci se zrcadlem a jeho odrazem je autorem kladen důraz na skutečnost zrcadla a umělost figurální kulisy, prohloubený navíc vztahem mezi umělým (lampa) a přirozeným (okno) světlem, jež se v zrcadle odráží a láme. Paradoxy, jež nám tu jsou nabízeny, se ještě více odhalí v kompozicích s jednoznačně společenským podtextem. Například v díle Kapitál (2013) dominuje scéně velké firemní logo, před nímž dvě figurální kulisy manažerů, rozpolcené mezi sváteční a pracovní uniformu, porcují třetí ženskou figurínu s atributem jakéhosi ocenění. Ač zůstává dějová složka obrazu nejasná, přepjatá umělost a aranžovanost scény sama postačuje k evokaci zlověstnosti, jež se v tomto paradoxním „zátiší“ skrývá a je spojována s jednáním ve jménu příslušného ekonomického pojmu. V obraze Průvod (2015) jsou fragmentací motivu rozpuštěny jeho věcné kontury. Ve stávajícím stavu není jasné, co původní předloha představovala, o čem informovala, co měla zpřítomňovat. Tomášův obraz představuje dokonalou ukázku vizuálního prefabrikátu, jež se navíc stává obětí vlastního zrcadlení. Paradoxně se v něm probouzí ornamentální složka, tolik příbuzná malířským a sochařských realizacím pozdního socialistického realismu, v němž se ideologicky zadávané téma měnilo v nezávazný prázdný ornament. Lexikální či knižní reflexi téhož problému nalézáme v díle Die Sonne (2014). Klíčové jsou autorovy chronologické a knižní hříčky Cézanne před Mánesem (2014), Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu (2013) a Sasnal jako Mánes (2014). Mísí se tu kulisy zásadních postav světových malířů minulosti a současnosti s českými. Jejich setkání jsou neméně absurdní nežli v jiných Tomášových obrazech. Cézanne nestojí před budovou pražského Mánesa, jak by název napovídal, ale v rozevřené publikaci o Josefu Mánesovi. Autor jako by nahlížel dějiny umění z hlediska praktikujícího umělce, pro kterého není zase až tak podstatná jejich chronologie, jako spíše odkaz určitých výrazných uměleckých osobností a důkladné studium jejich díla. Parafráze klíčových obrazů dějin umění (Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu, 2013) ironicky redukuje dějiny umění na „nejpodstatnější momenty“ a přetváří je v ironickou školometskou grotesku, v apartní „Betlémek“ na pracovním stole školáka. Sasnal jako Mánes (2014) odkazuje na nekompatibilitu kritérií dějin umění na díla odlišných časových a slohových období. Jak poměřovat a hodnotit to, co se děje v umění dnes, s tím, co se již událo a je uzavřeno v kodexu dějin? Jedině snad pravidelně měnit pohled na celé dějiny optikou současnosti a být tak uprostřed neustále probíhajícího transformačního procesu. Jakub Tomáš svým dílem především poukazuje na fakt, že se dnes lze umělecky aktivně vyrovnávat jak s minulostí, která umění zvěcňuje a umrtvuje, tak se záplavou vizuálního a informačního datového smogu, který přetváří lidské vědomí a odcizuje lidské schopnosti samostatně myslet a tvořit. Obraz vnímá jako demonstrační rámec pro rozkrývání rozporných jevů. Komparzisty, dekorace a scény si „vyrábí“ sám. Tato soběstačnost je principiální. Umožňuje autorovi malířsky rozlišovat skutečnost a hru, metaforicky vyjádřeno, tvář a masku, a přitom je používat zároveň. Pro svět „postmediální situace“ je toto rozlišování naopak jedním ze zásadních problémů (produkce a postprodukce schémat, revivalů, remixů a klišé). Internetová a mediálně šířená nestrukturovaná a všeobecně dostupná vizualita má pro lidské vědomí povahu globální ekologické katastrofy, vedle pozitivních aspektů totiž generuje spousty negativních jevů, jež se vymykají individuální i kolektivní kontrole. Petr Vaňous

Stolářské řemeslo v Úsově

Datum: 1. 5. 2018 - 30. 9. 2018

Muzeum města Úsov Vás srdečně zve na sezónní tématickou výstavu "Stolářské řemeslo v Úsově aneb s čím pracovali naši dědové". Prohlédnout výstavu je možné každý den kromě pondělí od 9. hodiny do 15. hodiny.

Pátek

Upozornění - MUDr. Niklová

Datum: 7. 5. 2018 - 24. 5. 2018

Program kina - KVĚTEN 2018

Datum: 1. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Exkurze do Pivovaru Litovel

Datum: 30. 1. 2018 - 31. 12. 2018

Litovli se kvůli její poloze na šesti ramenech řeky Moravy říká hanácké Benátky. Město se nachází v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví a je oblíbeným turistickým cílem pro zkoumání přírodních krás. Navíc můžete při návštěvě zavítat do hanáckého Pivovaru Litovel. V několika variantách prohlídky lze nahlédnout do zákulisí výroby místních pivních specialit, navštívit historickou varnu, ležácké sklepy a degustovat rozmanité druhy piva. Návštěvy pivovaru probíhají každý všední den od 10 do 15 hodin po předchozí domluvě. Pro rezervaci kontaktujte pivovar na telefonním čísle 724 776 392 či přes e-mail navratilova@litovel.cz. Ve spojitosti s pivem toho však Litovel nabízí ještě více. Díky emeritnímu sládkovi Miroslavu Koutkovi vzniklo Muzeum Litovel, ve kterém můžete obdivovat staré pivovarské stroje, pípy, sudy i jednotlivé druhy ječmene. Navíc se dozvíte víc o Gustavu Frištenském i to, proč na něj Litovelští nedají dopustit.

Jitka P. Nesnídalová - obrazy

Datum: 31. 3. 2018 - 24. 5. 2018

Vernisáž se uskuteční v sobotu 7. 4. od 16 hod. Jitka Nesnídalová (*1983) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze a působila na stážích na salzburské Summer Academy a londýnské Middlesex University a v německém Schwandorfu. Autorčino výtvarné spektrum se rozprostírá od hyperrealistických obrazů se všemi barevnými odstíny skutečného světa až po zcela monochromní náznakovitě pojaté záznamy osobních prožitků a pocitů. U Jitky Nesnídalové hraje dominantní pocity myšlenka. Neomezuje se pouze na obrazovou plochu, ale mnohdy plátno zasazuje do dřevěných rámových konstrukcí, které tvoří nedílnou součást díla. Jitka Nesnídalová také zapůjčila svých 60 obrazů do filmu MARTIN a VENUŠE (premiéra březen 2013, režie Chlumský) a navrhla ceny GRYF Supply Chain Award, které se předávají od roku 2008.

Výstava Tajemná Indonésie

Datum: 4. 5. 2018 - 31. 10. 2018

Svět o kterém, jste mysleli, že už neexistuje... Výstava prezentuje materiály největších cestovatelských osobností Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda a Miloslava Stingla. Hlavně však rozsáhlou cestovatelskou práci Rudolfa Švaříčka, který se věnuje neznámým etnikům a dobrodružným cestám do nitra ostrova. Výstava odhaluje taje Nové Guineje, Indonésie, Pacifiku i Šalamounových ostrovů. V českých podmínkách jde o zcela výjimečnou záležitost díky rozsahu záběru i zpracování jedinečných materiálů. Projekt vznikl na základě cest českých cestovatelů do zapomenuté části planety. Najdeme zde velkoformátové fotografie, unikátní etnografické sběry – obrovské rituální totemy bisj, štíty, iniciační masky, oštěpy, luky a šípy, kamenné rituální sekery a kostěné nože, čelenky i zdobení… Vše je atraktivní v bujné džungli s živými krokodýli, hady, želvami i ještěry. Nechybí unikátní stavby domorodých chýší, senzační projekce filmů... Osou expozice jsou velkoformátové fotografie. Výstava se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje. Pořadatelem je CK Livingstone

Jakub Tomáš - Smuggler

Datum: 9. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Narozen v Jihlavě [CZ], 4. 4. 1982 Vzdělání: 2006 – 2012 Akademie výtvarných umění v Praze, profesor Vladimír Kokolia a profesor Jiří Sopko2004 – 2005 Ústav umění a designu v Plzni, Západočeská univerzita2002 – 2008 Západočeská univerzita, Plzeň, učitelství výtvarné kultury. Kvazihrdinové uprostřed pseudosvěta Kritické aspekty obrazů Jakuba Tomáše Jakub Tomáš se profiluje na české umělecké scéně jako výrazný malíř nejmladší generace, kterému se daří aktualizovat tradiční médium závěsného obrazu pro současnost. K obrazu přistupuje jako k živé otevřené struktuře, kterou je třeba pokaždé zpochybnit, aby mohla být ve své platnosti znovunastolena. Postupně si autor osvojil princip, prostřednictvím kterého se může kriticky vztahovat k všeobecnějším problémům, nikoliv pouze k malířským (rozuměj estetickým) otázkám současného obrazu. Tomášovy teze souvisejí zpravidla s etickou rovinou masově reprodukované a šířené vizuality, která nakonec ohrožuje jak samotný vztah umělce k dějinám umění, tak k vlastní práci a hrozí vzájemným odcizením. O jaký princip se jedná? Jakub Tomáš si především kladl otázku, co dnes malovat a proč? Jak se prolomit do současnosti a jak v nově nastavených formách rozkrýt její charakter? Vyšel z předpokladu, že drtivá většina současné vizuality je analogově či digitálně zprostředkovaná, tj. předpřipravená k použití, a to včetně oblasti malířství s jeho námětovými východisky. Z obrazu (především fotografického) se stává všeobecně „dostupný“ materiál. Dostupnost devalvuje vizualitu v rovině informace, která sama je již předem redukovanou jazykovou či datovou formou. Má-li obraz skutečně formátovat současnost, nemůže pouze rozhojňovat a mechanicky, byť brilantně, rozmnožovat náměty, motivy a žánry, které již fyzicky a virtuálně obíhají. Je ale možné například tematizovat samotné „obíhání“ a odhalovat jeho neurastenické body. Recyklování vizuálního oběživa provokuje otázky. Proč k němu dochází a co způsobuje? Tento problém, který je malbě původně vnějším faktorem, vtahuje Jakub Tomáš do centra své malířské pozornosti a tematizuje ho se vší razancí a radikalitou, kterou mu výrazové prostředky dovolují. Klíčový moment se ukrývá ve vztazích mezi recyklovanými obrazy-předlohami (digitálně šířené předobrazy) coby surovým materiálem a jejich zrcadlením v nových nebo nově komponovaných formách obrazu (myšlenkové operace autora). Zcizené prvky vizuality jsou použity jako stavební materiál pro novou „architekturu“ obrazu. Tyto „architektonické“ vztahy jsou výtvarně evokovány tak, aby negovaly rovinu automatického konstatování, potlačovaly informační roli předloh a staly se samy o sobě přesahující malířskou kvalitou v rámci vizuálně zprostředkované reference. Jinými slovy, Jakub Tomáš využívá naplno malířské prostředky k tomu, aby na metaforických příkladech promlouval o širším dění, které konstituuje, ale i manipuluje a zastírá naší současnost. Základním motivem Tomášovým obrazů je demaskování obrazové iluze, jehož dosahuje cíleně voleným prostředky. Oslabuje roli předmětnosti (ale také digitálně šířených předobrazů!) tím, že ji přiznává doslova jako zástupnou. Do obrazů vstupují výstřižky postav, kulisy situací, makety předmětů, modely objektů, prvky ze stavebnic, papírové krabice, desky stolů, papírové podložky, špejle, nůžky, lepidlo ad. Zástupci figurace setrvávají v rovině hravé, modelové asociace a potlačují automaticky nabíhající věrohodné významové konotace. Zároveň jsou tu přiznané i kutilské výrobní postupy, kterými kvazi-předměty-hrdinové vznikají. Všechny obrazy sestavované ze zástupné figurace lze na jednu stranu vnímat jako zátiší, v nichž však je přítomno cosi nepatřičného, podvratného až iritujícího (palimpsest). Na druhou stranu jsou obrazy výstupem abstraktních myšlenkových operací autora, který je sestavuje podle určitého klíče. V takto nastavené rozpornosti selhávají základní metodické nástroje uměnovědy, když tu nelze dost dobře vést hranici mezi předmětností a abstraktním výrazem, ani nelze hovořit o koláži, i když jsou jí obrazy metodicky blízko. Jedná se evidentně o autorův koncepční záměr. Předmětnost je dematerializovaná, zatímco autorovo kritické myšlení se tu materializuje, když dostává konkrétní obrysy. V takto dialekticky nastavených výrazových podmínkách lze totiž malbou otevřít živé společenské téma, aniž by se toto úsilí zvrtlo v jednorozměrnou ilustraci poměrů, banální moralizování, nebo kýč. Zatímco jednotlivé komponenty obrazu působí kolážově, to, co je vnitřně organizuje, jsou principy obrazové kompozice, jež do sebe často přejímají další významovou roli ve vtahu k námětu. Kompozice jako prezentace modelu (Ženská stráž, 2014; Muzeum, 2015), kompozice jako demonstrace zmnožování motivu (Kimono, 2013; Jak je třeba si počínati a se stavěti při střelbě lukem, 2014), kompozice jako dynamický rotační element (s.25 NÁZEV DATACE, Činelistka, 2014), jako prostorový model (Schodiště, 2015; Eroticon, 2015; Box, 2015), jako podobizna-parafráze existující výtvarné předlohy z dějin umění (Slavoj a Záboj, 2016; Záboj a Slavoj, 2015; Lumír a Píseň, 206), kompozice jako skladiště kulis (Figurální zátiší, 2013), jako ornament (Šebestián, 2015), tapeta (Šátek, 2015) apod. I na tomto místě lze hovořit o autorském palimpsestu jako projevu vizuální intertextuality. Je to metoda vedoucí k fúzi či rozpuštění žánrů, nečisté malířské disciplíně, co vedle nepravé, zástupné figurace otevírá pole pro dynamické rozvíjení vztahů, jež se odehrávají nikoliv mezi zástupci předmětného světa, ale mezi jejich přiznanými náhradníky, jež se tímto mění ve fantómy. V obrazech Jakuba Tomáše neožívají dějiny, ale jejich chiméry (Přemysl a Libuše, 2016), nikoliv zvířata, ale jejich makety (Jezdec, 2015; Zátiší s koněm, 2015) nebo prefabrikovaná loga (Ferrari, 2015; Koně, 2015). „Zátiším“ může být „mnohofigurální“ kompozice (Shooting, 2015; Figurální zátiší, 2013) stejně jako kompozice z hroutících se písmen, jež samy zátiší jazykově zpřítomňují (Still life, 2013). Tradiční motiv křesťanské ikonografie - „zvěstování“ - se u Tomáše mění v hravou adaptaci, v divadelní situaci pseudo-figury na pozadí skladiště s oponou, zasazenou do prostorově iluzivního formátu, jejíž výřez evokuje komiksovou bublinu, ale i malířkou paletu. Neméně ironický je obraz Falešné světlo (2015). V zinscenované situaci se zrcadlem a jeho odrazem je autorem kladen důraz na skutečnost zrcadla a umělost figurální kulisy, prohloubený navíc vztahem mezi umělým (lampa) a přirozeným (okno) světlem, jež se v zrcadle odráží a láme. Paradoxy, jež nám tu jsou nabízeny, se ještě více odhalí v kompozicích s jednoznačně společenským podtextem. Například v díle Kapitál (2013) dominuje scéně velké firemní logo, před nímž dvě figurální kulisy manažerů, rozpolcené mezi sváteční a pracovní uniformu, porcují třetí ženskou figurínu s atributem jakéhosi ocenění. Ač zůstává dějová složka obrazu nejasná, přepjatá umělost a aranžovanost scény sama postačuje k evokaci zlověstnosti, jež se v tomto paradoxním „zátiší“ skrývá a je spojována s jednáním ve jménu příslušného ekonomického pojmu. V obraze Průvod (2015) jsou fragmentací motivu rozpuštěny jeho věcné kontury. Ve stávajícím stavu není jasné, co původní předloha představovala, o čem informovala, co měla zpřítomňovat. Tomášův obraz představuje dokonalou ukázku vizuálního prefabrikátu, jež se navíc stává obětí vlastního zrcadlení. Paradoxně se v něm probouzí ornamentální složka, tolik příbuzná malířským a sochařských realizacím pozdního socialistického realismu, v němž se ideologicky zadávané téma měnilo v nezávazný prázdný ornament. Lexikální či knižní reflexi téhož problému nalézáme v díle Die Sonne (2014). Klíčové jsou autorovy chronologické a knižní hříčky Cézanne před Mánesem (2014), Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu (2013) a Sasnal jako Mánes (2014). Mísí se tu kulisy zásadních postav světových malířů minulosti a současnosti s českými. Jejich setkání jsou neméně absurdní nežli v jiných Tomášových obrazech. Cézanne nestojí před budovou pražského Mánesa, jak by název napovídal, ale v rozevřené publikaci o Josefu Mánesovi. Autor jako by nahlížel dějiny umění z hlediska praktikujícího umělce, pro kterého není zase až tak podstatná jejich chronologie, jako spíše odkaz určitých výrazných uměleckých osobností a důkladné studium jejich díla. Parafráze klíčových obrazů dějin umění (Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu, 2013) ironicky redukuje dějiny umění na „nejpodstatnější momenty“ a přetváří je v ironickou školometskou grotesku, v apartní „Betlémek“ na pracovním stole školáka. Sasnal jako Mánes (2014) odkazuje na nekompatibilitu kritérií dějin umění na díla odlišných časových a slohových období. Jak poměřovat a hodnotit to, co se děje v umění dnes, s tím, co se již událo a je uzavřeno v kodexu dějin? Jedině snad pravidelně měnit pohled na celé dějiny optikou současnosti a být tak uprostřed neustále probíhajícího transformačního procesu. Jakub Tomáš svým dílem především poukazuje na fakt, že se dnes lze umělecky aktivně vyrovnávat jak s minulostí, která umění zvěcňuje a umrtvuje, tak se záplavou vizuálního a informačního datového smogu, který přetváří lidské vědomí a odcizuje lidské schopnosti samostatně myslet a tvořit. Obraz vnímá jako demonstrační rámec pro rozkrývání rozporných jevů. Komparzisty, dekorace a scény si „vyrábí“ sám. Tato soběstačnost je principiální. Umožňuje autorovi malířsky rozlišovat skutečnost a hru, metaforicky vyjádřeno, tvář a masku, a přitom je používat zároveň. Pro svět „postmediální situace“ je toto rozlišování naopak jedním ze zásadních problémů (produkce a postprodukce schémat, revivalů, remixů a klišé). Internetová a mediálně šířená nestrukturovaná a všeobecně dostupná vizualita má pro lidské vědomí povahu globální ekologické katastrofy, vedle pozitivních aspektů totiž generuje spousty negativních jevů, jež se vymykají individuální i kolektivní kontrole. Petr Vaňous

Stolářské řemeslo v Úsově

Datum: 1. 5. 2018 - 30. 9. 2018

Muzeum města Úsov Vás srdečně zve na sezónní tématickou výstavu "Stolářské řemeslo v Úsově aneb s čím pracovali naši dědové". Prohlédnout výstavu je možné každý den kromě pondělí od 9. hodiny do 15. hodiny.

Sobota

Upozornění - MUDr. Niklová

Datum: 7. 5. 2018 - 24. 5. 2018

Program kina - KVĚTEN 2018

Datum: 1. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Exkurze do Pivovaru Litovel

Datum: 30. 1. 2018 - 31. 12. 2018

Litovli se kvůli její poloze na šesti ramenech řeky Moravy říká hanácké Benátky. Město se nachází v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví a je oblíbeným turistickým cílem pro zkoumání přírodních krás. Navíc můžete při návštěvě zavítat do hanáckého Pivovaru Litovel. V několika variantách prohlídky lze nahlédnout do zákulisí výroby místních pivních specialit, navštívit historickou varnu, ležácké sklepy a degustovat rozmanité druhy piva. Návštěvy pivovaru probíhají každý všední den od 10 do 15 hodin po předchozí domluvě. Pro rezervaci kontaktujte pivovar na telefonním čísle 724 776 392 či přes e-mail navratilova@litovel.cz. Ve spojitosti s pivem toho však Litovel nabízí ještě více. Díky emeritnímu sládkovi Miroslavu Koutkovi vzniklo Muzeum Litovel, ve kterém můžete obdivovat staré pivovarské stroje, pípy, sudy i jednotlivé druhy ječmene. Navíc se dozvíte víc o Gustavu Frištenském i to, proč na něj Litovelští nedají dopustit.

Jitka P. Nesnídalová - obrazy

Datum: 31. 3. 2018 - 24. 5. 2018

Vernisáž se uskuteční v sobotu 7. 4. od 16 hod. Jitka Nesnídalová (*1983) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze a působila na stážích na salzburské Summer Academy a londýnské Middlesex University a v německém Schwandorfu. Autorčino výtvarné spektrum se rozprostírá od hyperrealistických obrazů se všemi barevnými odstíny skutečného světa až po zcela monochromní náznakovitě pojaté záznamy osobních prožitků a pocitů. U Jitky Nesnídalové hraje dominantní pocity myšlenka. Neomezuje se pouze na obrazovou plochu, ale mnohdy plátno zasazuje do dřevěných rámových konstrukcí, které tvoří nedílnou součást díla. Jitka Nesnídalová také zapůjčila svých 60 obrazů do filmu MARTIN a VENUŠE (premiéra březen 2013, režie Chlumský) a navrhla ceny GRYF Supply Chain Award, které se předávají od roku 2008.

Výstava Tajemná Indonésie

Datum: 4. 5. 2018 - 31. 10. 2018

Svět o kterém, jste mysleli, že už neexistuje... Výstava prezentuje materiály největších cestovatelských osobností Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda a Miloslava Stingla. Hlavně však rozsáhlou cestovatelskou práci Rudolfa Švaříčka, který se věnuje neznámým etnikům a dobrodružným cestám do nitra ostrova. Výstava odhaluje taje Nové Guineje, Indonésie, Pacifiku i Šalamounových ostrovů. V českých podmínkách jde o zcela výjimečnou záležitost díky rozsahu záběru i zpracování jedinečných materiálů. Projekt vznikl na základě cest českých cestovatelů do zapomenuté části planety. Najdeme zde velkoformátové fotografie, unikátní etnografické sběry – obrovské rituální totemy bisj, štíty, iniciační masky, oštěpy, luky a šípy, kamenné rituální sekery a kostěné nože, čelenky i zdobení… Vše je atraktivní v bujné džungli s živými krokodýli, hady, želvami i ještěry. Nechybí unikátní stavby domorodých chýší, senzační projekce filmů... Osou expozice jsou velkoformátové fotografie. Výstava se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje. Pořadatelem je CK Livingstone

Jakub Tomáš - Smuggler

Datum: 9. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Narozen v Jihlavě [CZ], 4. 4. 1982 Vzdělání: 2006 – 2012 Akademie výtvarných umění v Praze, profesor Vladimír Kokolia a profesor Jiří Sopko2004 – 2005 Ústav umění a designu v Plzni, Západočeská univerzita2002 – 2008 Západočeská univerzita, Plzeň, učitelství výtvarné kultury. Kvazihrdinové uprostřed pseudosvěta Kritické aspekty obrazů Jakuba Tomáše Jakub Tomáš se profiluje na české umělecké scéně jako výrazný malíř nejmladší generace, kterému se daří aktualizovat tradiční médium závěsného obrazu pro současnost. K obrazu přistupuje jako k živé otevřené struktuře, kterou je třeba pokaždé zpochybnit, aby mohla být ve své platnosti znovunastolena. Postupně si autor osvojil princip, prostřednictvím kterého se může kriticky vztahovat k všeobecnějším problémům, nikoliv pouze k malířským (rozuměj estetickým) otázkám současného obrazu. Tomášovy teze souvisejí zpravidla s etickou rovinou masově reprodukované a šířené vizuality, která nakonec ohrožuje jak samotný vztah umělce k dějinám umění, tak k vlastní práci a hrozí vzájemným odcizením. O jaký princip se jedná? Jakub Tomáš si především kladl otázku, co dnes malovat a proč? Jak se prolomit do současnosti a jak v nově nastavených formách rozkrýt její charakter? Vyšel z předpokladu, že drtivá většina současné vizuality je analogově či digitálně zprostředkovaná, tj. předpřipravená k použití, a to včetně oblasti malířství s jeho námětovými východisky. Z obrazu (především fotografického) se stává všeobecně „dostupný“ materiál. Dostupnost devalvuje vizualitu v rovině informace, která sama je již předem redukovanou jazykovou či datovou formou. Má-li obraz skutečně formátovat současnost, nemůže pouze rozhojňovat a mechanicky, byť brilantně, rozmnožovat náměty, motivy a žánry, které již fyzicky a virtuálně obíhají. Je ale možné například tematizovat samotné „obíhání“ a odhalovat jeho neurastenické body. Recyklování vizuálního oběživa provokuje otázky. Proč k němu dochází a co způsobuje? Tento problém, který je malbě původně vnějším faktorem, vtahuje Jakub Tomáš do centra své malířské pozornosti a tematizuje ho se vší razancí a radikalitou, kterou mu výrazové prostředky dovolují. Klíčový moment se ukrývá ve vztazích mezi recyklovanými obrazy-předlohami (digitálně šířené předobrazy) coby surovým materiálem a jejich zrcadlením v nových nebo nově komponovaných formách obrazu (myšlenkové operace autora). Zcizené prvky vizuality jsou použity jako stavební materiál pro novou „architekturu“ obrazu. Tyto „architektonické“ vztahy jsou výtvarně evokovány tak, aby negovaly rovinu automatického konstatování, potlačovaly informační roli předloh a staly se samy o sobě přesahující malířskou kvalitou v rámci vizuálně zprostředkované reference. Jinými slovy, Jakub Tomáš využívá naplno malířské prostředky k tomu, aby na metaforických příkladech promlouval o širším dění, které konstituuje, ale i manipuluje a zastírá naší současnost. Základním motivem Tomášovým obrazů je demaskování obrazové iluze, jehož dosahuje cíleně voleným prostředky. Oslabuje roli předmětnosti (ale také digitálně šířených předobrazů!) tím, že ji přiznává doslova jako zástupnou. Do obrazů vstupují výstřižky postav, kulisy situací, makety předmětů, modely objektů, prvky ze stavebnic, papírové krabice, desky stolů, papírové podložky, špejle, nůžky, lepidlo ad. Zástupci figurace setrvávají v rovině hravé, modelové asociace a potlačují automaticky nabíhající věrohodné významové konotace. Zároveň jsou tu přiznané i kutilské výrobní postupy, kterými kvazi-předměty-hrdinové vznikají. Všechny obrazy sestavované ze zástupné figurace lze na jednu stranu vnímat jako zátiší, v nichž však je přítomno cosi nepatřičného, podvratného až iritujícího (palimpsest). Na druhou stranu jsou obrazy výstupem abstraktních myšlenkových operací autora, který je sestavuje podle určitého klíče. V takto nastavené rozpornosti selhávají základní metodické nástroje uměnovědy, když tu nelze dost dobře vést hranici mezi předmětností a abstraktním výrazem, ani nelze hovořit o koláži, i když jsou jí obrazy metodicky blízko. Jedná se evidentně o autorův koncepční záměr. Předmětnost je dematerializovaná, zatímco autorovo kritické myšlení se tu materializuje, když dostává konkrétní obrysy. V takto dialekticky nastavených výrazových podmínkách lze totiž malbou otevřít živé společenské téma, aniž by se toto úsilí zvrtlo v jednorozměrnou ilustraci poměrů, banální moralizování, nebo kýč. Zatímco jednotlivé komponenty obrazu působí kolážově, to, co je vnitřně organizuje, jsou principy obrazové kompozice, jež do sebe často přejímají další významovou roli ve vtahu k námětu. Kompozice jako prezentace modelu (Ženská stráž, 2014; Muzeum, 2015), kompozice jako demonstrace zmnožování motivu (Kimono, 2013; Jak je třeba si počínati a se stavěti při střelbě lukem, 2014), kompozice jako dynamický rotační element (s.25 NÁZEV DATACE, Činelistka, 2014), jako prostorový model (Schodiště, 2015; Eroticon, 2015; Box, 2015), jako podobizna-parafráze existující výtvarné předlohy z dějin umění (Slavoj a Záboj, 2016; Záboj a Slavoj, 2015; Lumír a Píseň, 206), kompozice jako skladiště kulis (Figurální zátiší, 2013), jako ornament (Šebestián, 2015), tapeta (Šátek, 2015) apod. I na tomto místě lze hovořit o autorském palimpsestu jako projevu vizuální intertextuality. Je to metoda vedoucí k fúzi či rozpuštění žánrů, nečisté malířské disciplíně, co vedle nepravé, zástupné figurace otevírá pole pro dynamické rozvíjení vztahů, jež se odehrávají nikoliv mezi zástupci předmětného světa, ale mezi jejich přiznanými náhradníky, jež se tímto mění ve fantómy. V obrazech Jakuba Tomáše neožívají dějiny, ale jejich chiméry (Přemysl a Libuše, 2016), nikoliv zvířata, ale jejich makety (Jezdec, 2015; Zátiší s koněm, 2015) nebo prefabrikovaná loga (Ferrari, 2015; Koně, 2015). „Zátiším“ může být „mnohofigurální“ kompozice (Shooting, 2015; Figurální zátiší, 2013) stejně jako kompozice z hroutících se písmen, jež samy zátiší jazykově zpřítomňují (Still life, 2013). Tradiční motiv křesťanské ikonografie - „zvěstování“ - se u Tomáše mění v hravou adaptaci, v divadelní situaci pseudo-figury na pozadí skladiště s oponou, zasazenou do prostorově iluzivního formátu, jejíž výřez evokuje komiksovou bublinu, ale i malířkou paletu. Neméně ironický je obraz Falešné světlo (2015). V zinscenované situaci se zrcadlem a jeho odrazem je autorem kladen důraz na skutečnost zrcadla a umělost figurální kulisy, prohloubený navíc vztahem mezi umělým (lampa) a přirozeným (okno) světlem, jež se v zrcadle odráží a láme. Paradoxy, jež nám tu jsou nabízeny, se ještě více odhalí v kompozicích s jednoznačně společenským podtextem. Například v díle Kapitál (2013) dominuje scéně velké firemní logo, před nímž dvě figurální kulisy manažerů, rozpolcené mezi sváteční a pracovní uniformu, porcují třetí ženskou figurínu s atributem jakéhosi ocenění. Ač zůstává dějová složka obrazu nejasná, přepjatá umělost a aranžovanost scény sama postačuje k evokaci zlověstnosti, jež se v tomto paradoxním „zátiší“ skrývá a je spojována s jednáním ve jménu příslušného ekonomického pojmu. V obraze Průvod (2015) jsou fragmentací motivu rozpuštěny jeho věcné kontury. Ve stávajícím stavu není jasné, co původní předloha představovala, o čem informovala, co měla zpřítomňovat. Tomášův obraz představuje dokonalou ukázku vizuálního prefabrikátu, jež se navíc stává obětí vlastního zrcadlení. Paradoxně se v něm probouzí ornamentální složka, tolik příbuzná malířským a sochařských realizacím pozdního socialistického realismu, v němž se ideologicky zadávané téma měnilo v nezávazný prázdný ornament. Lexikální či knižní reflexi téhož problému nalézáme v díle Die Sonne (2014). Klíčové jsou autorovy chronologické a knižní hříčky Cézanne před Mánesem (2014), Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu (2013) a Sasnal jako Mánes (2014). Mísí se tu kulisy zásadních postav světových malířů minulosti a současnosti s českými. Jejich setkání jsou neméně absurdní nežli v jiných Tomášových obrazech. Cézanne nestojí před budovou pražského Mánesa, jak by název napovídal, ale v rozevřené publikaci o Josefu Mánesovi. Autor jako by nahlížel dějiny umění z hlediska praktikujícího umělce, pro kterého není zase až tak podstatná jejich chronologie, jako spíše odkaz určitých výrazných uměleckých osobností a důkladné studium jejich díla. Parafráze klíčových obrazů dějin umění (Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu, 2013) ironicky redukuje dějiny umění na „nejpodstatnější momenty“ a přetváří je v ironickou školometskou grotesku, v apartní „Betlémek“ na pracovním stole školáka. Sasnal jako Mánes (2014) odkazuje na nekompatibilitu kritérií dějin umění na díla odlišných časových a slohových období. Jak poměřovat a hodnotit to, co se děje v umění dnes, s tím, co se již událo a je uzavřeno v kodexu dějin? Jedině snad pravidelně měnit pohled na celé dějiny optikou současnosti a být tak uprostřed neustále probíhajícího transformačního procesu. Jakub Tomáš svým dílem především poukazuje na fakt, že se dnes lze umělecky aktivně vyrovnávat jak s minulostí, která umění zvěcňuje a umrtvuje, tak se záplavou vizuálního a informačního datového smogu, který přetváří lidské vědomí a odcizuje lidské schopnosti samostatně myslet a tvořit. Obraz vnímá jako demonstrační rámec pro rozkrývání rozporných jevů. Komparzisty, dekorace a scény si „vyrábí“ sám. Tato soběstačnost je principiální. Umožňuje autorovi malířsky rozlišovat skutečnost a hru, metaforicky vyjádřeno, tvář a masku, a přitom je používat zároveň. Pro svět „postmediální situace“ je toto rozlišování naopak jedním ze zásadních problémů (produkce a postprodukce schémat, revivalů, remixů a klišé). Internetová a mediálně šířená nestrukturovaná a všeobecně dostupná vizualita má pro lidské vědomí povahu globální ekologické katastrofy, vedle pozitivních aspektů totiž generuje spousty negativních jevů, jež se vymykají individuální i kolektivní kontrole. Petr Vaňous

Stolářské řemeslo v Úsově

Datum: 1. 5. 2018 - 30. 9. 2018

Muzeum města Úsov Vás srdečně zve na sezónní tématickou výstavu "Stolářské řemeslo v Úsově aneb s čím pracovali naši dědové". Prohlédnout výstavu je možné každý den kromě pondělí od 9. hodiny do 15. hodiny.

Neděle

Upozornění - MUDr. Niklová

Datum: 7. 5. 2018 - 24. 5. 2018

Program kina - KVĚTEN 2018

Datum: 1. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Exkurze do Pivovaru Litovel

Datum: 30. 1. 2018 - 31. 12. 2018

Litovli se kvůli její poloze na šesti ramenech řeky Moravy říká hanácké Benátky. Město se nachází v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví a je oblíbeným turistickým cílem pro zkoumání přírodních krás. Navíc můžete při návštěvě zavítat do hanáckého Pivovaru Litovel. V několika variantách prohlídky lze nahlédnout do zákulisí výroby místních pivních specialit, navštívit historickou varnu, ležácké sklepy a degustovat rozmanité druhy piva. Návštěvy pivovaru probíhají každý všední den od 10 do 15 hodin po předchozí domluvě. Pro rezervaci kontaktujte pivovar na telefonním čísle 724 776 392 či přes e-mail navratilova@litovel.cz. Ve spojitosti s pivem toho však Litovel nabízí ještě více. Díky emeritnímu sládkovi Miroslavu Koutkovi vzniklo Muzeum Litovel, ve kterém můžete obdivovat staré pivovarské stroje, pípy, sudy i jednotlivé druhy ječmene. Navíc se dozvíte víc o Gustavu Frištenském i to, proč na něj Litovelští nedají dopustit.

Závody kol, koloběžek a odrážedel

Podpořte naše malé i velké soutěžící. Vítězové dostanou sladké odměny. Na odrážedlech si malý špuntíci pořádně máknou do pedálků, pak větší na koloběžkách si dají závod a ti největší jedou na kolech k vítězství.

Jitka P. Nesnídalová - obrazy

Datum: 31. 3. 2018 - 24. 5. 2018

Vernisáž se uskuteční v sobotu 7. 4. od 16 hod. Jitka Nesnídalová (*1983) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze a působila na stážích na salzburské Summer Academy a londýnské Middlesex University a v německém Schwandorfu. Autorčino výtvarné spektrum se rozprostírá od hyperrealistických obrazů se všemi barevnými odstíny skutečného světa až po zcela monochromní náznakovitě pojaté záznamy osobních prožitků a pocitů. U Jitky Nesnídalové hraje dominantní pocity myšlenka. Neomezuje se pouze na obrazovou plochu, ale mnohdy plátno zasazuje do dřevěných rámových konstrukcí, které tvoří nedílnou součást díla. Jitka Nesnídalová také zapůjčila svých 60 obrazů do filmu MARTIN a VENUŠE (premiéra březen 2013, režie Chlumský) a navrhla ceny GRYF Supply Chain Award, které se předávají od roku 2008.

Výstava Tajemná Indonésie

Datum: 4. 5. 2018 - 31. 10. 2018

Svět o kterém, jste mysleli, že už neexistuje... Výstava prezentuje materiály největších cestovatelských osobností Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda a Miloslava Stingla. Hlavně však rozsáhlou cestovatelskou práci Rudolfa Švaříčka, který se věnuje neznámým etnikům a dobrodružným cestám do nitra ostrova. Výstava odhaluje taje Nové Guineje, Indonésie, Pacifiku i Šalamounových ostrovů. V českých podmínkách jde o zcela výjimečnou záležitost díky rozsahu záběru i zpracování jedinečných materiálů. Projekt vznikl na základě cest českých cestovatelů do zapomenuté části planety. Najdeme zde velkoformátové fotografie, unikátní etnografické sběry – obrovské rituální totemy bisj, štíty, iniciační masky, oštěpy, luky a šípy, kamenné rituální sekery a kostěné nože, čelenky i zdobení… Vše je atraktivní v bujné džungli s živými krokodýli, hady, želvami i ještěry. Nechybí unikátní stavby domorodých chýší, senzační projekce filmů... Osou expozice jsou velkoformátové fotografie. Výstava se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje. Pořadatelem je CK Livingstone

Jakub Tomáš - Smuggler

Datum: 9. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Narozen v Jihlavě [CZ], 4. 4. 1982 Vzdělání: 2006 – 2012 Akademie výtvarných umění v Praze, profesor Vladimír Kokolia a profesor Jiří Sopko2004 – 2005 Ústav umění a designu v Plzni, Západočeská univerzita2002 – 2008 Západočeská univerzita, Plzeň, učitelství výtvarné kultury. Kvazihrdinové uprostřed pseudosvěta Kritické aspekty obrazů Jakuba Tomáše Jakub Tomáš se profiluje na české umělecké scéně jako výrazný malíř nejmladší generace, kterému se daří aktualizovat tradiční médium závěsného obrazu pro současnost. K obrazu přistupuje jako k živé otevřené struktuře, kterou je třeba pokaždé zpochybnit, aby mohla být ve své platnosti znovunastolena. Postupně si autor osvojil princip, prostřednictvím kterého se může kriticky vztahovat k všeobecnějším problémům, nikoliv pouze k malířským (rozuměj estetickým) otázkám současného obrazu. Tomášovy teze souvisejí zpravidla s etickou rovinou masově reprodukované a šířené vizuality, která nakonec ohrožuje jak samotný vztah umělce k dějinám umění, tak k vlastní práci a hrozí vzájemným odcizením. O jaký princip se jedná? Jakub Tomáš si především kladl otázku, co dnes malovat a proč? Jak se prolomit do současnosti a jak v nově nastavených formách rozkrýt její charakter? Vyšel z předpokladu, že drtivá většina současné vizuality je analogově či digitálně zprostředkovaná, tj. předpřipravená k použití, a to včetně oblasti malířství s jeho námětovými východisky. Z obrazu (především fotografického) se stává všeobecně „dostupný“ materiál. Dostupnost devalvuje vizualitu v rovině informace, která sama je již předem redukovanou jazykovou či datovou formou. Má-li obraz skutečně formátovat současnost, nemůže pouze rozhojňovat a mechanicky, byť brilantně, rozmnožovat náměty, motivy a žánry, které již fyzicky a virtuálně obíhají. Je ale možné například tematizovat samotné „obíhání“ a odhalovat jeho neurastenické body. Recyklování vizuálního oběživa provokuje otázky. Proč k němu dochází a co způsobuje? Tento problém, který je malbě původně vnějším faktorem, vtahuje Jakub Tomáš do centra své malířské pozornosti a tematizuje ho se vší razancí a radikalitou, kterou mu výrazové prostředky dovolují. Klíčový moment se ukrývá ve vztazích mezi recyklovanými obrazy-předlohami (digitálně šířené předobrazy) coby surovým materiálem a jejich zrcadlením v nových nebo nově komponovaných formách obrazu (myšlenkové operace autora). Zcizené prvky vizuality jsou použity jako stavební materiál pro novou „architekturu“ obrazu. Tyto „architektonické“ vztahy jsou výtvarně evokovány tak, aby negovaly rovinu automatického konstatování, potlačovaly informační roli předloh a staly se samy o sobě přesahující malířskou kvalitou v rámci vizuálně zprostředkované reference. Jinými slovy, Jakub Tomáš využívá naplno malířské prostředky k tomu, aby na metaforických příkladech promlouval o širším dění, které konstituuje, ale i manipuluje a zastírá naší současnost. Základním motivem Tomášovým obrazů je demaskování obrazové iluze, jehož dosahuje cíleně voleným prostředky. Oslabuje roli předmětnosti (ale také digitálně šířených předobrazů!) tím, že ji přiznává doslova jako zástupnou. Do obrazů vstupují výstřižky postav, kulisy situací, makety předmětů, modely objektů, prvky ze stavebnic, papírové krabice, desky stolů, papírové podložky, špejle, nůžky, lepidlo ad. Zástupci figurace setrvávají v rovině hravé, modelové asociace a potlačují automaticky nabíhající věrohodné významové konotace. Zároveň jsou tu přiznané i kutilské výrobní postupy, kterými kvazi-předměty-hrdinové vznikají. Všechny obrazy sestavované ze zástupné figurace lze na jednu stranu vnímat jako zátiší, v nichž však je přítomno cosi nepatřičného, podvratného až iritujícího (palimpsest). Na druhou stranu jsou obrazy výstupem abstraktních myšlenkových operací autora, který je sestavuje podle určitého klíče. V takto nastavené rozpornosti selhávají základní metodické nástroje uměnovědy, když tu nelze dost dobře vést hranici mezi předmětností a abstraktním výrazem, ani nelze hovořit o koláži, i když jsou jí obrazy metodicky blízko. Jedná se evidentně o autorův koncepční záměr. Předmětnost je dematerializovaná, zatímco autorovo kritické myšlení se tu materializuje, když dostává konkrétní obrysy. V takto dialekticky nastavených výrazových podmínkách lze totiž malbou otevřít živé společenské téma, aniž by se toto úsilí zvrtlo v jednorozměrnou ilustraci poměrů, banální moralizování, nebo kýč. Zatímco jednotlivé komponenty obrazu působí kolážově, to, co je vnitřně organizuje, jsou principy obrazové kompozice, jež do sebe často přejímají další významovou roli ve vtahu k námětu. Kompozice jako prezentace modelu (Ženská stráž, 2014; Muzeum, 2015), kompozice jako demonstrace zmnožování motivu (Kimono, 2013; Jak je třeba si počínati a se stavěti při střelbě lukem, 2014), kompozice jako dynamický rotační element (s.25 NÁZEV DATACE, Činelistka, 2014), jako prostorový model (Schodiště, 2015; Eroticon, 2015; Box, 2015), jako podobizna-parafráze existující výtvarné předlohy z dějin umění (Slavoj a Záboj, 2016; Záboj a Slavoj, 2015; Lumír a Píseň, 206), kompozice jako skladiště kulis (Figurální zátiší, 2013), jako ornament (Šebestián, 2015), tapeta (Šátek, 2015) apod. I na tomto místě lze hovořit o autorském palimpsestu jako projevu vizuální intertextuality. Je to metoda vedoucí k fúzi či rozpuštění žánrů, nečisté malířské disciplíně, co vedle nepravé, zástupné figurace otevírá pole pro dynamické rozvíjení vztahů, jež se odehrávají nikoliv mezi zástupci předmětného světa, ale mezi jejich přiznanými náhradníky, jež se tímto mění ve fantómy. V obrazech Jakuba Tomáše neožívají dějiny, ale jejich chiméry (Přemysl a Libuše, 2016), nikoliv zvířata, ale jejich makety (Jezdec, 2015; Zátiší s koněm, 2015) nebo prefabrikovaná loga (Ferrari, 2015; Koně, 2015). „Zátiším“ může být „mnohofigurální“ kompozice (Shooting, 2015; Figurální zátiší, 2013) stejně jako kompozice z hroutících se písmen, jež samy zátiší jazykově zpřítomňují (Still life, 2013). Tradiční motiv křesťanské ikonografie - „zvěstování“ - se u Tomáše mění v hravou adaptaci, v divadelní situaci pseudo-figury na pozadí skladiště s oponou, zasazenou do prostorově iluzivního formátu, jejíž výřez evokuje komiksovou bublinu, ale i malířkou paletu. Neméně ironický je obraz Falešné světlo (2015). V zinscenované situaci se zrcadlem a jeho odrazem je autorem kladen důraz na skutečnost zrcadla a umělost figurální kulisy, prohloubený navíc vztahem mezi umělým (lampa) a přirozeným (okno) světlem, jež se v zrcadle odráží a láme. Paradoxy, jež nám tu jsou nabízeny, se ještě více odhalí v kompozicích s jednoznačně společenským podtextem. Například v díle Kapitál (2013) dominuje scéně velké firemní logo, před nímž dvě figurální kulisy manažerů, rozpolcené mezi sváteční a pracovní uniformu, porcují třetí ženskou figurínu s atributem jakéhosi ocenění. Ač zůstává dějová složka obrazu nejasná, přepjatá umělost a aranžovanost scény sama postačuje k evokaci zlověstnosti, jež se v tomto paradoxním „zátiší“ skrývá a je spojována s jednáním ve jménu příslušného ekonomického pojmu. V obraze Průvod (2015) jsou fragmentací motivu rozpuštěny jeho věcné kontury. Ve stávajícím stavu není jasné, co původní předloha představovala, o čem informovala, co měla zpřítomňovat. Tomášův obraz představuje dokonalou ukázku vizuálního prefabrikátu, jež se navíc stává obětí vlastního zrcadlení. Paradoxně se v něm probouzí ornamentální složka, tolik příbuzná malířským a sochařských realizacím pozdního socialistického realismu, v němž se ideologicky zadávané téma měnilo v nezávazný prázdný ornament. Lexikální či knižní reflexi téhož problému nalézáme v díle Die Sonne (2014). Klíčové jsou autorovy chronologické a knižní hříčky Cézanne před Mánesem (2014), Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu (2013) a Sasnal jako Mánes (2014). Mísí se tu kulisy zásadních postav světových malířů minulosti a současnosti s českými. Jejich setkání jsou neméně absurdní nežli v jiných Tomášových obrazech. Cézanne nestojí před budovou pražského Mánesa, jak by název napovídal, ale v rozevřené publikaci o Josefu Mánesovi. Autor jako by nahlížel dějiny umění z hlediska praktikujícího umělce, pro kterého není zase až tak podstatná jejich chronologie, jako spíše odkaz určitých výrazných uměleckých osobností a důkladné studium jejich díla. Parafráze klíčových obrazů dějin umění (Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu, 2013) ironicky redukuje dějiny umění na „nejpodstatnější momenty“ a přetváří je v ironickou školometskou grotesku, v apartní „Betlémek“ na pracovním stole školáka. Sasnal jako Mánes (2014) odkazuje na nekompatibilitu kritérií dějin umění na díla odlišných časových a slohových období. Jak poměřovat a hodnotit to, co se děje v umění dnes, s tím, co se již událo a je uzavřeno v kodexu dějin? Jedině snad pravidelně měnit pohled na celé dějiny optikou současnosti a být tak uprostřed neustále probíhajícího transformačního procesu. Jakub Tomáš svým dílem především poukazuje na fakt, že se dnes lze umělecky aktivně vyrovnávat jak s minulostí, která umění zvěcňuje a umrtvuje, tak se záplavou vizuálního a informačního datového smogu, který přetváří lidské vědomí a odcizuje lidské schopnosti samostatně myslet a tvořit. Obraz vnímá jako demonstrační rámec pro rozkrývání rozporných jevů. Komparzisty, dekorace a scény si „vyrábí“ sám. Tato soběstačnost je principiální. Umožňuje autorovi malířsky rozlišovat skutečnost a hru, metaforicky vyjádřeno, tvář a masku, a přitom je používat zároveň. Pro svět „postmediální situace“ je toto rozlišování naopak jedním ze zásadních problémů (produkce a postprodukce schémat, revivalů, remixů a klišé). Internetová a mediálně šířená nestrukturovaná a všeobecně dostupná vizualita má pro lidské vědomí povahu globální ekologické katastrofy, vedle pozitivních aspektů totiž generuje spousty negativních jevů, jež se vymykají individuální i kolektivní kontrole. Petr Vaňous

Stolářské řemeslo v Úsově

Datum: 1. 5. 2018 - 30. 9. 2018

Muzeum města Úsov Vás srdečně zve na sezónní tématickou výstavu "Stolářské řemeslo v Úsově aneb s čím pracovali naši dědové". Prohlédnout výstavu je možné každý den kromě pondělí od 9. hodiny do 15. hodiny.

Jarní operetní koncert

Příjmněte, prosím, pozvání na "Jarní operetní koncert" nejkrásnějších operetních melodií do kina v Úsově.

Pondělí

Upozornění - MUDr. Niklová

Datum: 7. 5. 2018 - 24. 5. 2018

Program kina - KVĚTEN 2018

Datum: 1. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Exkurze do Pivovaru Litovel

Datum: 30. 1. 2018 - 31. 12. 2018

Litovli se kvůli její poloze na šesti ramenech řeky Moravy říká hanácké Benátky. Město se nachází v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví a je oblíbeným turistickým cílem pro zkoumání přírodních krás. Navíc můžete při návštěvě zavítat do hanáckého Pivovaru Litovel. V několika variantách prohlídky lze nahlédnout do zákulisí výroby místních pivních specialit, navštívit historickou varnu, ležácké sklepy a degustovat rozmanité druhy piva. Návštěvy pivovaru probíhají každý všední den od 10 do 15 hodin po předchozí domluvě. Pro rezervaci kontaktujte pivovar na telefonním čísle 724 776 392 či přes e-mail navratilova@litovel.cz. Ve spojitosti s pivem toho však Litovel nabízí ještě více. Díky emeritnímu sládkovi Miroslavu Koutkovi vzniklo Muzeum Litovel, ve kterém můžete obdivovat staré pivovarské stroje, pípy, sudy i jednotlivé druhy ječmene. Navíc se dozvíte víc o Gustavu Frištenském i to, proč na něj Litovelští nedají dopustit.

Jitka P. Nesnídalová - obrazy

Datum: 31. 3. 2018 - 24. 5. 2018

Vernisáž se uskuteční v sobotu 7. 4. od 16 hod. Jitka Nesnídalová (*1983) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze a působila na stážích na salzburské Summer Academy a londýnské Middlesex University a v německém Schwandorfu. Autorčino výtvarné spektrum se rozprostírá od hyperrealistických obrazů se všemi barevnými odstíny skutečného světa až po zcela monochromní náznakovitě pojaté záznamy osobních prožitků a pocitů. U Jitky Nesnídalové hraje dominantní pocity myšlenka. Neomezuje se pouze na obrazovou plochu, ale mnohdy plátno zasazuje do dřevěných rámových konstrukcí, které tvoří nedílnou součást díla. Jitka Nesnídalová také zapůjčila svých 60 obrazů do filmu MARTIN a VENUŠE (premiéra březen 2013, režie Chlumský) a navrhla ceny GRYF Supply Chain Award, které se předávají od roku 2008.

Výstava Tajemná Indonésie

Datum: 4. 5. 2018 - 31. 10. 2018

Svět o kterém, jste mysleli, že už neexistuje... Výstava prezentuje materiály největších cestovatelských osobností Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda a Miloslava Stingla. Hlavně však rozsáhlou cestovatelskou práci Rudolfa Švaříčka, který se věnuje neznámým etnikům a dobrodružným cestám do nitra ostrova. Výstava odhaluje taje Nové Guineje, Indonésie, Pacifiku i Šalamounových ostrovů. V českých podmínkách jde o zcela výjimečnou záležitost díky rozsahu záběru i zpracování jedinečných materiálů. Projekt vznikl na základě cest českých cestovatelů do zapomenuté části planety. Najdeme zde velkoformátové fotografie, unikátní etnografické sběry – obrovské rituální totemy bisj, štíty, iniciační masky, oštěpy, luky a šípy, kamenné rituální sekery a kostěné nože, čelenky i zdobení… Vše je atraktivní v bujné džungli s živými krokodýli, hady, želvami i ještěry. Nechybí unikátní stavby domorodých chýší, senzační projekce filmů... Osou expozice jsou velkoformátové fotografie. Výstava se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje. Pořadatelem je CK Livingstone

Jakub Tomáš - Smuggler

Datum: 9. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Narozen v Jihlavě [CZ], 4. 4. 1982 Vzdělání: 2006 – 2012 Akademie výtvarných umění v Praze, profesor Vladimír Kokolia a profesor Jiří Sopko2004 – 2005 Ústav umění a designu v Plzni, Západočeská univerzita2002 – 2008 Západočeská univerzita, Plzeň, učitelství výtvarné kultury. Kvazihrdinové uprostřed pseudosvěta Kritické aspekty obrazů Jakuba Tomáše Jakub Tomáš se profiluje na české umělecké scéně jako výrazný malíř nejmladší generace, kterému se daří aktualizovat tradiční médium závěsného obrazu pro současnost. K obrazu přistupuje jako k živé otevřené struktuře, kterou je třeba pokaždé zpochybnit, aby mohla být ve své platnosti znovunastolena. Postupně si autor osvojil princip, prostřednictvím kterého se může kriticky vztahovat k všeobecnějším problémům, nikoliv pouze k malířským (rozuměj estetickým) otázkám současného obrazu. Tomášovy teze souvisejí zpravidla s etickou rovinou masově reprodukované a šířené vizuality, která nakonec ohrožuje jak samotný vztah umělce k dějinám umění, tak k vlastní práci a hrozí vzájemným odcizením. O jaký princip se jedná? Jakub Tomáš si především kladl otázku, co dnes malovat a proč? Jak se prolomit do současnosti a jak v nově nastavených formách rozkrýt její charakter? Vyšel z předpokladu, že drtivá většina současné vizuality je analogově či digitálně zprostředkovaná, tj. předpřipravená k použití, a to včetně oblasti malířství s jeho námětovými východisky. Z obrazu (především fotografického) se stává všeobecně „dostupný“ materiál. Dostupnost devalvuje vizualitu v rovině informace, která sama je již předem redukovanou jazykovou či datovou formou. Má-li obraz skutečně formátovat současnost, nemůže pouze rozhojňovat a mechanicky, byť brilantně, rozmnožovat náměty, motivy a žánry, které již fyzicky a virtuálně obíhají. Je ale možné například tematizovat samotné „obíhání“ a odhalovat jeho neurastenické body. Recyklování vizuálního oběživa provokuje otázky. Proč k němu dochází a co způsobuje? Tento problém, který je malbě původně vnějším faktorem, vtahuje Jakub Tomáš do centra své malířské pozornosti a tematizuje ho se vší razancí a radikalitou, kterou mu výrazové prostředky dovolují. Klíčový moment se ukrývá ve vztazích mezi recyklovanými obrazy-předlohami (digitálně šířené předobrazy) coby surovým materiálem a jejich zrcadlením v nových nebo nově komponovaných formách obrazu (myšlenkové operace autora). Zcizené prvky vizuality jsou použity jako stavební materiál pro novou „architekturu“ obrazu. Tyto „architektonické“ vztahy jsou výtvarně evokovány tak, aby negovaly rovinu automatického konstatování, potlačovaly informační roli předloh a staly se samy o sobě přesahující malířskou kvalitou v rámci vizuálně zprostředkované reference. Jinými slovy, Jakub Tomáš využívá naplno malířské prostředky k tomu, aby na metaforických příkladech promlouval o širším dění, které konstituuje, ale i manipuluje a zastírá naší současnost. Základním motivem Tomášovým obrazů je demaskování obrazové iluze, jehož dosahuje cíleně voleným prostředky. Oslabuje roli předmětnosti (ale také digitálně šířených předobrazů!) tím, že ji přiznává doslova jako zástupnou. Do obrazů vstupují výstřižky postav, kulisy situací, makety předmětů, modely objektů, prvky ze stavebnic, papírové krabice, desky stolů, papírové podložky, špejle, nůžky, lepidlo ad. Zástupci figurace setrvávají v rovině hravé, modelové asociace a potlačují automaticky nabíhající věrohodné významové konotace. Zároveň jsou tu přiznané i kutilské výrobní postupy, kterými kvazi-předměty-hrdinové vznikají. Všechny obrazy sestavované ze zástupné figurace lze na jednu stranu vnímat jako zátiší, v nichž však je přítomno cosi nepatřičného, podvratného až iritujícího (palimpsest). Na druhou stranu jsou obrazy výstupem abstraktních myšlenkových operací autora, který je sestavuje podle určitého klíče. V takto nastavené rozpornosti selhávají základní metodické nástroje uměnovědy, když tu nelze dost dobře vést hranici mezi předmětností a abstraktním výrazem, ani nelze hovořit o koláži, i když jsou jí obrazy metodicky blízko. Jedná se evidentně o autorův koncepční záměr. Předmětnost je dematerializovaná, zatímco autorovo kritické myšlení se tu materializuje, když dostává konkrétní obrysy. V takto dialekticky nastavených výrazových podmínkách lze totiž malbou otevřít živé společenské téma, aniž by se toto úsilí zvrtlo v jednorozměrnou ilustraci poměrů, banální moralizování, nebo kýč. Zatímco jednotlivé komponenty obrazu působí kolážově, to, co je vnitřně organizuje, jsou principy obrazové kompozice, jež do sebe často přejímají další významovou roli ve vtahu k námětu. Kompozice jako prezentace modelu (Ženská stráž, 2014; Muzeum, 2015), kompozice jako demonstrace zmnožování motivu (Kimono, 2013; Jak je třeba si počínati a se stavěti při střelbě lukem, 2014), kompozice jako dynamický rotační element (s.25 NÁZEV DATACE, Činelistka, 2014), jako prostorový model (Schodiště, 2015; Eroticon, 2015; Box, 2015), jako podobizna-parafráze existující výtvarné předlohy z dějin umění (Slavoj a Záboj, 2016; Záboj a Slavoj, 2015; Lumír a Píseň, 206), kompozice jako skladiště kulis (Figurální zátiší, 2013), jako ornament (Šebestián, 2015), tapeta (Šátek, 2015) apod. I na tomto místě lze hovořit o autorském palimpsestu jako projevu vizuální intertextuality. Je to metoda vedoucí k fúzi či rozpuštění žánrů, nečisté malířské disciplíně, co vedle nepravé, zástupné figurace otevírá pole pro dynamické rozvíjení vztahů, jež se odehrávají nikoliv mezi zástupci předmětného světa, ale mezi jejich přiznanými náhradníky, jež se tímto mění ve fantómy. V obrazech Jakuba Tomáše neožívají dějiny, ale jejich chiméry (Přemysl a Libuše, 2016), nikoliv zvířata, ale jejich makety (Jezdec, 2015; Zátiší s koněm, 2015) nebo prefabrikovaná loga (Ferrari, 2015; Koně, 2015). „Zátiším“ může být „mnohofigurální“ kompozice (Shooting, 2015; Figurální zátiší, 2013) stejně jako kompozice z hroutících se písmen, jež samy zátiší jazykově zpřítomňují (Still life, 2013). Tradiční motiv křesťanské ikonografie - „zvěstování“ - se u Tomáše mění v hravou adaptaci, v divadelní situaci pseudo-figury na pozadí skladiště s oponou, zasazenou do prostorově iluzivního formátu, jejíž výřez evokuje komiksovou bublinu, ale i malířkou paletu. Neméně ironický je obraz Falešné světlo (2015). V zinscenované situaci se zrcadlem a jeho odrazem je autorem kladen důraz na skutečnost zrcadla a umělost figurální kulisy, prohloubený navíc vztahem mezi umělým (lampa) a přirozeným (okno) světlem, jež se v zrcadle odráží a láme. Paradoxy, jež nám tu jsou nabízeny, se ještě více odhalí v kompozicích s jednoznačně společenským podtextem. Například v díle Kapitál (2013) dominuje scéně velké firemní logo, před nímž dvě figurální kulisy manažerů, rozpolcené mezi sváteční a pracovní uniformu, porcují třetí ženskou figurínu s atributem jakéhosi ocenění. Ač zůstává dějová složka obrazu nejasná, přepjatá umělost a aranžovanost scény sama postačuje k evokaci zlověstnosti, jež se v tomto paradoxním „zátiší“ skrývá a je spojována s jednáním ve jménu příslušného ekonomického pojmu. V obraze Průvod (2015) jsou fragmentací motivu rozpuštěny jeho věcné kontury. Ve stávajícím stavu není jasné, co původní předloha představovala, o čem informovala, co měla zpřítomňovat. Tomášův obraz představuje dokonalou ukázku vizuálního prefabrikátu, jež se navíc stává obětí vlastního zrcadlení. Paradoxně se v něm probouzí ornamentální složka, tolik příbuzná malířským a sochařských realizacím pozdního socialistického realismu, v němž se ideologicky zadávané téma měnilo v nezávazný prázdný ornament. Lexikální či knižní reflexi téhož problému nalézáme v díle Die Sonne (2014). Klíčové jsou autorovy chronologické a knižní hříčky Cézanne před Mánesem (2014), Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu (2013) a Sasnal jako Mánes (2014). Mísí se tu kulisy zásadních postav světových malířů minulosti a současnosti s českými. Jejich setkání jsou neméně absurdní nežli v jiných Tomášových obrazech. Cézanne nestojí před budovou pražského Mánesa, jak by název napovídal, ale v rozevřené publikaci o Josefu Mánesovi. Autor jako by nahlížel dějiny umění z hlediska praktikujícího umělce, pro kterého není zase až tak podstatná jejich chronologie, jako spíše odkaz určitých výrazných uměleckých osobností a důkladné studium jejich díla. Parafráze klíčových obrazů dějin umění (Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu, 2013) ironicky redukuje dějiny umění na „nejpodstatnější momenty“ a přetváří je v ironickou školometskou grotesku, v apartní „Betlémek“ na pracovním stole školáka. Sasnal jako Mánes (2014) odkazuje na nekompatibilitu kritérií dějin umění na díla odlišných časových a slohových období. Jak poměřovat a hodnotit to, co se děje v umění dnes, s tím, co se již událo a je uzavřeno v kodexu dějin? Jedině snad pravidelně měnit pohled na celé dějiny optikou současnosti a být tak uprostřed neustále probíhajícího transformačního procesu. Jakub Tomáš svým dílem především poukazuje na fakt, že se dnes lze umělecky aktivně vyrovnávat jak s minulostí, která umění zvěcňuje a umrtvuje, tak se záplavou vizuálního a informačního datového smogu, který přetváří lidské vědomí a odcizuje lidské schopnosti samostatně myslet a tvořit. Obraz vnímá jako demonstrační rámec pro rozkrývání rozporných jevů. Komparzisty, dekorace a scény si „vyrábí“ sám. Tato soběstačnost je principiální. Umožňuje autorovi malířsky rozlišovat skutečnost a hru, metaforicky vyjádřeno, tvář a masku, a přitom je používat zároveň. Pro svět „postmediální situace“ je toto rozlišování naopak jedním ze zásadních problémů (produkce a postprodukce schémat, revivalů, remixů a klišé). Internetová a mediálně šířená nestrukturovaná a všeobecně dostupná vizualita má pro lidské vědomí povahu globální ekologické katastrofy, vedle pozitivních aspektů totiž generuje spousty negativních jevů, jež se vymykají individuální i kolektivní kontrole. Petr Vaňous

Stolářské řemeslo v Úsově

Datum: 1. 5. 2018 - 30. 9. 2018

Muzeum města Úsov Vás srdečně zve na sezónní tématickou výstavu "Stolářské řemeslo v Úsově aneb s čím pracovali naši dědové". Prohlédnout výstavu je možné každý den kromě pondělí od 9. hodiny do 15. hodiny.

Úterý

Upozornění - MUDr. Niklová

Datum: 7. 5. 2018 - 24. 5. 2018

Program kina - KVĚTEN 2018

Datum: 1. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Exkurze do Pivovaru Litovel

Datum: 30. 1. 2018 - 31. 12. 2018

Litovli se kvůli její poloze na šesti ramenech řeky Moravy říká hanácké Benátky. Město se nachází v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví a je oblíbeným turistickým cílem pro zkoumání přírodních krás. Navíc můžete při návštěvě zavítat do hanáckého Pivovaru Litovel. V několika variantách prohlídky lze nahlédnout do zákulisí výroby místních pivních specialit, navštívit historickou varnu, ležácké sklepy a degustovat rozmanité druhy piva. Návštěvy pivovaru probíhají každý všední den od 10 do 15 hodin po předchozí domluvě. Pro rezervaci kontaktujte pivovar na telefonním čísle 724 776 392 či přes e-mail navratilova@litovel.cz. Ve spojitosti s pivem toho však Litovel nabízí ještě více. Díky emeritnímu sládkovi Miroslavu Koutkovi vzniklo Muzeum Litovel, ve kterém můžete obdivovat staré pivovarské stroje, pípy, sudy i jednotlivé druhy ječmene. Navíc se dozvíte víc o Gustavu Frištenském i to, proč na něj Litovelští nedají dopustit.

Jitka P. Nesnídalová - obrazy

Datum: 31. 3. 2018 - 24. 5. 2018

Vernisáž se uskuteční v sobotu 7. 4. od 16 hod. Jitka Nesnídalová (*1983) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze a působila na stážích na salzburské Summer Academy a londýnské Middlesex University a v německém Schwandorfu. Autorčino výtvarné spektrum se rozprostírá od hyperrealistických obrazů se všemi barevnými odstíny skutečného světa až po zcela monochromní náznakovitě pojaté záznamy osobních prožitků a pocitů. U Jitky Nesnídalové hraje dominantní pocity myšlenka. Neomezuje se pouze na obrazovou plochu, ale mnohdy plátno zasazuje do dřevěných rámových konstrukcí, které tvoří nedílnou součást díla. Jitka Nesnídalová také zapůjčila svých 60 obrazů do filmu MARTIN a VENUŠE (premiéra březen 2013, režie Chlumský) a navrhla ceny GRYF Supply Chain Award, které se předávají od roku 2008.

Výstava Tajemná Indonésie

Datum: 4. 5. 2018 - 31. 10. 2018

Svět o kterém, jste mysleli, že už neexistuje... Výstava prezentuje materiály největších cestovatelských osobností Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda a Miloslava Stingla. Hlavně však rozsáhlou cestovatelskou práci Rudolfa Švaříčka, který se věnuje neznámým etnikům a dobrodružným cestám do nitra ostrova. Výstava odhaluje taje Nové Guineje, Indonésie, Pacifiku i Šalamounových ostrovů. V českých podmínkách jde o zcela výjimečnou záležitost díky rozsahu záběru i zpracování jedinečných materiálů. Projekt vznikl na základě cest českých cestovatelů do zapomenuté části planety. Najdeme zde velkoformátové fotografie, unikátní etnografické sběry – obrovské rituální totemy bisj, štíty, iniciační masky, oštěpy, luky a šípy, kamenné rituální sekery a kostěné nože, čelenky i zdobení… Vše je atraktivní v bujné džungli s živými krokodýli, hady, želvami i ještěry. Nechybí unikátní stavby domorodých chýší, senzační projekce filmů... Osou expozice jsou velkoformátové fotografie. Výstava se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje. Pořadatelem je CK Livingstone

Jakub Tomáš - Smuggler

Datum: 9. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Narozen v Jihlavě [CZ], 4. 4. 1982 Vzdělání: 2006 – 2012 Akademie výtvarných umění v Praze, profesor Vladimír Kokolia a profesor Jiří Sopko2004 – 2005 Ústav umění a designu v Plzni, Západočeská univerzita2002 – 2008 Západočeská univerzita, Plzeň, učitelství výtvarné kultury. Kvazihrdinové uprostřed pseudosvěta Kritické aspekty obrazů Jakuba Tomáše Jakub Tomáš se profiluje na české umělecké scéně jako výrazný malíř nejmladší generace, kterému se daří aktualizovat tradiční médium závěsného obrazu pro současnost. K obrazu přistupuje jako k živé otevřené struktuře, kterou je třeba pokaždé zpochybnit, aby mohla být ve své platnosti znovunastolena. Postupně si autor osvojil princip, prostřednictvím kterého se může kriticky vztahovat k všeobecnějším problémům, nikoliv pouze k malířským (rozuměj estetickým) otázkám současného obrazu. Tomášovy teze souvisejí zpravidla s etickou rovinou masově reprodukované a šířené vizuality, která nakonec ohrožuje jak samotný vztah umělce k dějinám umění, tak k vlastní práci a hrozí vzájemným odcizením. O jaký princip se jedná? Jakub Tomáš si především kladl otázku, co dnes malovat a proč? Jak se prolomit do současnosti a jak v nově nastavených formách rozkrýt její charakter? Vyšel z předpokladu, že drtivá většina současné vizuality je analogově či digitálně zprostředkovaná, tj. předpřipravená k použití, a to včetně oblasti malířství s jeho námětovými východisky. Z obrazu (především fotografického) se stává všeobecně „dostupný“ materiál. Dostupnost devalvuje vizualitu v rovině informace, která sama je již předem redukovanou jazykovou či datovou formou. Má-li obraz skutečně formátovat současnost, nemůže pouze rozhojňovat a mechanicky, byť brilantně, rozmnožovat náměty, motivy a žánry, které již fyzicky a virtuálně obíhají. Je ale možné například tematizovat samotné „obíhání“ a odhalovat jeho neurastenické body. Recyklování vizuálního oběživa provokuje otázky. Proč k němu dochází a co způsobuje? Tento problém, který je malbě původně vnějším faktorem, vtahuje Jakub Tomáš do centra své malířské pozornosti a tematizuje ho se vší razancí a radikalitou, kterou mu výrazové prostředky dovolují. Klíčový moment se ukrývá ve vztazích mezi recyklovanými obrazy-předlohami (digitálně šířené předobrazy) coby surovým materiálem a jejich zrcadlením v nových nebo nově komponovaných formách obrazu (myšlenkové operace autora). Zcizené prvky vizuality jsou použity jako stavební materiál pro novou „architekturu“ obrazu. Tyto „architektonické“ vztahy jsou výtvarně evokovány tak, aby negovaly rovinu automatického konstatování, potlačovaly informační roli předloh a staly se samy o sobě přesahující malířskou kvalitou v rámci vizuálně zprostředkované reference. Jinými slovy, Jakub Tomáš využívá naplno malířské prostředky k tomu, aby na metaforických příkladech promlouval o širším dění, které konstituuje, ale i manipuluje a zastírá naší současnost. Základním motivem Tomášovým obrazů je demaskování obrazové iluze, jehož dosahuje cíleně voleným prostředky. Oslabuje roli předmětnosti (ale také digitálně šířených předobrazů!) tím, že ji přiznává doslova jako zástupnou. Do obrazů vstupují výstřižky postav, kulisy situací, makety předmětů, modely objektů, prvky ze stavebnic, papírové krabice, desky stolů, papírové podložky, špejle, nůžky, lepidlo ad. Zástupci figurace setrvávají v rovině hravé, modelové asociace a potlačují automaticky nabíhající věrohodné významové konotace. Zároveň jsou tu přiznané i kutilské výrobní postupy, kterými kvazi-předměty-hrdinové vznikají. Všechny obrazy sestavované ze zástupné figurace lze na jednu stranu vnímat jako zátiší, v nichž však je přítomno cosi nepatřičného, podvratného až iritujícího (palimpsest). Na druhou stranu jsou obrazy výstupem abstraktních myšlenkových operací autora, který je sestavuje podle určitého klíče. V takto nastavené rozpornosti selhávají základní metodické nástroje uměnovědy, když tu nelze dost dobře vést hranici mezi předmětností a abstraktním výrazem, ani nelze hovořit o koláži, i když jsou jí obrazy metodicky blízko. Jedná se evidentně o autorův koncepční záměr. Předmětnost je dematerializovaná, zatímco autorovo kritické myšlení se tu materializuje, když dostává konkrétní obrysy. V takto dialekticky nastavených výrazových podmínkách lze totiž malbou otevřít živé společenské téma, aniž by se toto úsilí zvrtlo v jednorozměrnou ilustraci poměrů, banální moralizování, nebo kýč. Zatímco jednotlivé komponenty obrazu působí kolážově, to, co je vnitřně organizuje, jsou principy obrazové kompozice, jež do sebe často přejímají další významovou roli ve vtahu k námětu. Kompozice jako prezentace modelu (Ženská stráž, 2014; Muzeum, 2015), kompozice jako demonstrace zmnožování motivu (Kimono, 2013; Jak je třeba si počínati a se stavěti při střelbě lukem, 2014), kompozice jako dynamický rotační element (s.25 NÁZEV DATACE, Činelistka, 2014), jako prostorový model (Schodiště, 2015; Eroticon, 2015; Box, 2015), jako podobizna-parafráze existující výtvarné předlohy z dějin umění (Slavoj a Záboj, 2016; Záboj a Slavoj, 2015; Lumír a Píseň, 206), kompozice jako skladiště kulis (Figurální zátiší, 2013), jako ornament (Šebestián, 2015), tapeta (Šátek, 2015) apod. I na tomto místě lze hovořit o autorském palimpsestu jako projevu vizuální intertextuality. Je to metoda vedoucí k fúzi či rozpuštění žánrů, nečisté malířské disciplíně, co vedle nepravé, zástupné figurace otevírá pole pro dynamické rozvíjení vztahů, jež se odehrávají nikoliv mezi zástupci předmětného světa, ale mezi jejich přiznanými náhradníky, jež se tímto mění ve fantómy. V obrazech Jakuba Tomáše neožívají dějiny, ale jejich chiméry (Přemysl a Libuše, 2016), nikoliv zvířata, ale jejich makety (Jezdec, 2015; Zátiší s koněm, 2015) nebo prefabrikovaná loga (Ferrari, 2015; Koně, 2015). „Zátiším“ může být „mnohofigurální“ kompozice (Shooting, 2015; Figurální zátiší, 2013) stejně jako kompozice z hroutících se písmen, jež samy zátiší jazykově zpřítomňují (Still life, 2013). Tradiční motiv křesťanské ikonografie - „zvěstování“ - se u Tomáše mění v hravou adaptaci, v divadelní situaci pseudo-figury na pozadí skladiště s oponou, zasazenou do prostorově iluzivního formátu, jejíž výřez evokuje komiksovou bublinu, ale i malířkou paletu. Neméně ironický je obraz Falešné světlo (2015). V zinscenované situaci se zrcadlem a jeho odrazem je autorem kladen důraz na skutečnost zrcadla a umělost figurální kulisy, prohloubený navíc vztahem mezi umělým (lampa) a přirozeným (okno) světlem, jež se v zrcadle odráží a láme. Paradoxy, jež nám tu jsou nabízeny, se ještě více odhalí v kompozicích s jednoznačně společenským podtextem. Například v díle Kapitál (2013) dominuje scéně velké firemní logo, před nímž dvě figurální kulisy manažerů, rozpolcené mezi sváteční a pracovní uniformu, porcují třetí ženskou figurínu s atributem jakéhosi ocenění. Ač zůstává dějová složka obrazu nejasná, přepjatá umělost a aranžovanost scény sama postačuje k evokaci zlověstnosti, jež se v tomto paradoxním „zátiší“ skrývá a je spojována s jednáním ve jménu příslušného ekonomického pojmu. V obraze Průvod (2015) jsou fragmentací motivu rozpuštěny jeho věcné kontury. Ve stávajícím stavu není jasné, co původní předloha představovala, o čem informovala, co měla zpřítomňovat. Tomášův obraz představuje dokonalou ukázku vizuálního prefabrikátu, jež se navíc stává obětí vlastního zrcadlení. Paradoxně se v něm probouzí ornamentální složka, tolik příbuzná malířským a sochařských realizacím pozdního socialistického realismu, v němž se ideologicky zadávané téma měnilo v nezávazný prázdný ornament. Lexikální či knižní reflexi téhož problému nalézáme v díle Die Sonne (2014). Klíčové jsou autorovy chronologické a knižní hříčky Cézanne před Mánesem (2014), Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu (2013) a Sasnal jako Mánes (2014). Mísí se tu kulisy zásadních postav světových malířů minulosti a současnosti s českými. Jejich setkání jsou neméně absurdní nežli v jiných Tomášových obrazech. Cézanne nestojí před budovou pražského Mánesa, jak by název napovídal, ale v rozevřené publikaci o Josefu Mánesovi. Autor jako by nahlížel dějiny umění z hlediska praktikujícího umělce, pro kterého není zase až tak podstatná jejich chronologie, jako spíše odkaz určitých výrazných uměleckých osobností a důkladné studium jejich díla. Parafráze klíčových obrazů dějin umění (Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu, 2013) ironicky redukuje dějiny umění na „nejpodstatnější momenty“ a přetváří je v ironickou školometskou grotesku, v apartní „Betlémek“ na pracovním stole školáka. Sasnal jako Mánes (2014) odkazuje na nekompatibilitu kritérií dějin umění na díla odlišných časových a slohových období. Jak poměřovat a hodnotit to, co se děje v umění dnes, s tím, co se již událo a je uzavřeno v kodexu dějin? Jedině snad pravidelně měnit pohled na celé dějiny optikou současnosti a být tak uprostřed neustále probíhajícího transformačního procesu. Jakub Tomáš svým dílem především poukazuje na fakt, že se dnes lze umělecky aktivně vyrovnávat jak s minulostí, která umění zvěcňuje a umrtvuje, tak se záplavou vizuálního a informačního datového smogu, který přetváří lidské vědomí a odcizuje lidské schopnosti samostatně myslet a tvořit. Obraz vnímá jako demonstrační rámec pro rozkrývání rozporných jevů. Komparzisty, dekorace a scény si „vyrábí“ sám. Tato soběstačnost je principiální. Umožňuje autorovi malířsky rozlišovat skutečnost a hru, metaforicky vyjádřeno, tvář a masku, a přitom je používat zároveň. Pro svět „postmediální situace“ je toto rozlišování naopak jedním ze zásadních problémů (produkce a postprodukce schémat, revivalů, remixů a klišé). Internetová a mediálně šířená nestrukturovaná a všeobecně dostupná vizualita má pro lidské vědomí povahu globální ekologické katastrofy, vedle pozitivních aspektů totiž generuje spousty negativních jevů, jež se vymykají individuální i kolektivní kontrole. Petr Vaňous

Stolářské řemeslo v Úsově

Datum: 1. 5. 2018 - 30. 9. 2018

Muzeum města Úsov Vás srdečně zve na sezónní tématickou výstavu "Stolářské řemeslo v Úsově aneb s čím pracovali naši dědové". Prohlédnout výstavu je možné každý den kromě pondělí od 9. hodiny do 15. hodiny.

Středa

Upozornění - MUDr. Niklová

Datum: 7. 5. 2018 - 24. 5. 2018

Program kina - KVĚTEN 2018

Datum: 1. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Exkurze do Pivovaru Litovel

Datum: 30. 1. 2018 - 31. 12. 2018

Litovli se kvůli její poloze na šesti ramenech řeky Moravy říká hanácké Benátky. Město se nachází v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví a je oblíbeným turistickým cílem pro zkoumání přírodních krás. Navíc můžete při návštěvě zavítat do hanáckého Pivovaru Litovel. V několika variantách prohlídky lze nahlédnout do zákulisí výroby místních pivních specialit, navštívit historickou varnu, ležácké sklepy a degustovat rozmanité druhy piva. Návštěvy pivovaru probíhají každý všední den od 10 do 15 hodin po předchozí domluvě. Pro rezervaci kontaktujte pivovar na telefonním čísle 724 776 392 či přes e-mail navratilova@litovel.cz. Ve spojitosti s pivem toho však Litovel nabízí ještě více. Díky emeritnímu sládkovi Miroslavu Koutkovi vzniklo Muzeum Litovel, ve kterém můžete obdivovat staré pivovarské stroje, pípy, sudy i jednotlivé druhy ječmene. Navíc se dozvíte víc o Gustavu Frištenském i to, proč na něj Litovelští nedají dopustit.

Jitka P. Nesnídalová - obrazy

Datum: 31. 3. 2018 - 24. 5. 2018

Vernisáž se uskuteční v sobotu 7. 4. od 16 hod. Jitka Nesnídalová (*1983) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze a působila na stážích na salzburské Summer Academy a londýnské Middlesex University a v německém Schwandorfu. Autorčino výtvarné spektrum se rozprostírá od hyperrealistických obrazů se všemi barevnými odstíny skutečného světa až po zcela monochromní náznakovitě pojaté záznamy osobních prožitků a pocitů. U Jitky Nesnídalové hraje dominantní pocity myšlenka. Neomezuje se pouze na obrazovou plochu, ale mnohdy plátno zasazuje do dřevěných rámových konstrukcí, které tvoří nedílnou součást díla. Jitka Nesnídalová také zapůjčila svých 60 obrazů do filmu MARTIN a VENUŠE (premiéra březen 2013, režie Chlumský) a navrhla ceny GRYF Supply Chain Award, které se předávají od roku 2008.

samostatný koncert

Datum: 23. 5. 2018 - 23. 5. 2018

premiérový koncert s naším novým členem, saxofonistou Milanem

ABBA Stars

Datum: 23. 5. 2018 - 23. 5. 2018

Koncertní  show  nejúspěšnější  a  nejlepší  evropské  revivalové  skupiny  k 15.výročí  založení, s nestárnoucími  hity  švédské skupiny  ABBA.Nádherné  kostýmy, známé  melodie, narozeninová  atmosféra – to  vše  bude  zárukou  nezapomenutelného  hudebního  večera.  Skupina  získala  10.místo  v soutěži  Zlatý  slavík a  zároveň  titul  Skokan  roku.    

Výstava Tajemná Indonésie

Datum: 4. 5. 2018 - 31. 10. 2018

Svět o kterém, jste mysleli, že už neexistuje... Výstava prezentuje materiály největších cestovatelských osobností Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda a Miloslava Stingla. Hlavně však rozsáhlou cestovatelskou práci Rudolfa Švaříčka, který se věnuje neznámým etnikům a dobrodružným cestám do nitra ostrova. Výstava odhaluje taje Nové Guineje, Indonésie, Pacifiku i Šalamounových ostrovů. V českých podmínkách jde o zcela výjimečnou záležitost díky rozsahu záběru i zpracování jedinečných materiálů. Projekt vznikl na základě cest českých cestovatelů do zapomenuté části planety. Najdeme zde velkoformátové fotografie, unikátní etnografické sběry – obrovské rituální totemy bisj, štíty, iniciační masky, oštěpy, luky a šípy, kamenné rituální sekery a kostěné nože, čelenky i zdobení… Vše je atraktivní v bujné džungli s živými krokodýli, hady, želvami i ještěry. Nechybí unikátní stavby domorodých chýší, senzační projekce filmů... Osou expozice jsou velkoformátové fotografie. Výstava se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje. Pořadatelem je CK Livingstone

Jakub Tomáš - Smuggler

Datum: 9. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Narozen v Jihlavě [CZ], 4. 4. 1982 Vzdělání: 2006 – 2012 Akademie výtvarných umění v Praze, profesor Vladimír Kokolia a profesor Jiří Sopko2004 – 2005 Ústav umění a designu v Plzni, Západočeská univerzita2002 – 2008 Západočeská univerzita, Plzeň, učitelství výtvarné kultury. Kvazihrdinové uprostřed pseudosvěta Kritické aspekty obrazů Jakuba Tomáše Jakub Tomáš se profiluje na české umělecké scéně jako výrazný malíř nejmladší generace, kterému se daří aktualizovat tradiční médium závěsného obrazu pro současnost. K obrazu přistupuje jako k živé otevřené struktuře, kterou je třeba pokaždé zpochybnit, aby mohla být ve své platnosti znovunastolena. Postupně si autor osvojil princip, prostřednictvím kterého se může kriticky vztahovat k všeobecnějším problémům, nikoliv pouze k malířským (rozuměj estetickým) otázkám současného obrazu. Tomášovy teze souvisejí zpravidla s etickou rovinou masově reprodukované a šířené vizuality, která nakonec ohrožuje jak samotný vztah umělce k dějinám umění, tak k vlastní práci a hrozí vzájemným odcizením. O jaký princip se jedná? Jakub Tomáš si především kladl otázku, co dnes malovat a proč? Jak se prolomit do současnosti a jak v nově nastavených formách rozkrýt její charakter? Vyšel z předpokladu, že drtivá většina současné vizuality je analogově či digitálně zprostředkovaná, tj. předpřipravená k použití, a to včetně oblasti malířství s jeho námětovými východisky. Z obrazu (především fotografického) se stává všeobecně „dostupný“ materiál. Dostupnost devalvuje vizualitu v rovině informace, která sama je již předem redukovanou jazykovou či datovou formou. Má-li obraz skutečně formátovat současnost, nemůže pouze rozhojňovat a mechanicky, byť brilantně, rozmnožovat náměty, motivy a žánry, které již fyzicky a virtuálně obíhají. Je ale možné například tematizovat samotné „obíhání“ a odhalovat jeho neurastenické body. Recyklování vizuálního oběživa provokuje otázky. Proč k němu dochází a co způsobuje? Tento problém, který je malbě původně vnějším faktorem, vtahuje Jakub Tomáš do centra své malířské pozornosti a tematizuje ho se vší razancí a radikalitou, kterou mu výrazové prostředky dovolují. Klíčový moment se ukrývá ve vztazích mezi recyklovanými obrazy-předlohami (digitálně šířené předobrazy) coby surovým materiálem a jejich zrcadlením v nových nebo nově komponovaných formách obrazu (myšlenkové operace autora). Zcizené prvky vizuality jsou použity jako stavební materiál pro novou „architekturu“ obrazu. Tyto „architektonické“ vztahy jsou výtvarně evokovány tak, aby negovaly rovinu automatického konstatování, potlačovaly informační roli předloh a staly se samy o sobě přesahující malířskou kvalitou v rámci vizuálně zprostředkované reference. Jinými slovy, Jakub Tomáš využívá naplno malířské prostředky k tomu, aby na metaforických příkladech promlouval o širším dění, které konstituuje, ale i manipuluje a zastírá naší současnost. Základním motivem Tomášovým obrazů je demaskování obrazové iluze, jehož dosahuje cíleně voleným prostředky. Oslabuje roli předmětnosti (ale také digitálně šířených předobrazů!) tím, že ji přiznává doslova jako zástupnou. Do obrazů vstupují výstřižky postav, kulisy situací, makety předmětů, modely objektů, prvky ze stavebnic, papírové krabice, desky stolů, papírové podložky, špejle, nůžky, lepidlo ad. Zástupci figurace setrvávají v rovině hravé, modelové asociace a potlačují automaticky nabíhající věrohodné významové konotace. Zároveň jsou tu přiznané i kutilské výrobní postupy, kterými kvazi-předměty-hrdinové vznikají. Všechny obrazy sestavované ze zástupné figurace lze na jednu stranu vnímat jako zátiší, v nichž však je přítomno cosi nepatřičného, podvratného až iritujícího (palimpsest). Na druhou stranu jsou obrazy výstupem abstraktních myšlenkových operací autora, který je sestavuje podle určitého klíče. V takto nastavené rozpornosti selhávají základní metodické nástroje uměnovědy, když tu nelze dost dobře vést hranici mezi předmětností a abstraktním výrazem, ani nelze hovořit o koláži, i když jsou jí obrazy metodicky blízko. Jedná se evidentně o autorův koncepční záměr. Předmětnost je dematerializovaná, zatímco autorovo kritické myšlení se tu materializuje, když dostává konkrétní obrysy. V takto dialekticky nastavených výrazových podmínkách lze totiž malbou otevřít živé společenské téma, aniž by se toto úsilí zvrtlo v jednorozměrnou ilustraci poměrů, banální moralizování, nebo kýč. Zatímco jednotlivé komponenty obrazu působí kolážově, to, co je vnitřně organizuje, jsou principy obrazové kompozice, jež do sebe často přejímají další významovou roli ve vtahu k námětu. Kompozice jako prezentace modelu (Ženská stráž, 2014; Muzeum, 2015), kompozice jako demonstrace zmnožování motivu (Kimono, 2013; Jak je třeba si počínati a se stavěti při střelbě lukem, 2014), kompozice jako dynamický rotační element (s.25 NÁZEV DATACE, Činelistka, 2014), jako prostorový model (Schodiště, 2015; Eroticon, 2015; Box, 2015), jako podobizna-parafráze existující výtvarné předlohy z dějin umění (Slavoj a Záboj, 2016; Záboj a Slavoj, 2015; Lumír a Píseň, 206), kompozice jako skladiště kulis (Figurální zátiší, 2013), jako ornament (Šebestián, 2015), tapeta (Šátek, 2015) apod. I na tomto místě lze hovořit o autorském palimpsestu jako projevu vizuální intertextuality. Je to metoda vedoucí k fúzi či rozpuštění žánrů, nečisté malířské disciplíně, co vedle nepravé, zástupné figurace otevírá pole pro dynamické rozvíjení vztahů, jež se odehrávají nikoliv mezi zástupci předmětného světa, ale mezi jejich přiznanými náhradníky, jež se tímto mění ve fantómy. V obrazech Jakuba Tomáše neožívají dějiny, ale jejich chiméry (Přemysl a Libuše, 2016), nikoliv zvířata, ale jejich makety (Jezdec, 2015; Zátiší s koněm, 2015) nebo prefabrikovaná loga (Ferrari, 2015; Koně, 2015). „Zátiším“ může být „mnohofigurální“ kompozice (Shooting, 2015; Figurální zátiší, 2013) stejně jako kompozice z hroutících se písmen, jež samy zátiší jazykově zpřítomňují (Still life, 2013). Tradiční motiv křesťanské ikonografie - „zvěstování“ - se u Tomáše mění v hravou adaptaci, v divadelní situaci pseudo-figury na pozadí skladiště s oponou, zasazenou do prostorově iluzivního formátu, jejíž výřez evokuje komiksovou bublinu, ale i malířkou paletu. Neméně ironický je obraz Falešné světlo (2015). V zinscenované situaci se zrcadlem a jeho odrazem je autorem kladen důraz na skutečnost zrcadla a umělost figurální kulisy, prohloubený navíc vztahem mezi umělým (lampa) a přirozeným (okno) světlem, jež se v zrcadle odráží a láme. Paradoxy, jež nám tu jsou nabízeny, se ještě více odhalí v kompozicích s jednoznačně společenským podtextem. Například v díle Kapitál (2013) dominuje scéně velké firemní logo, před nímž dvě figurální kulisy manažerů, rozpolcené mezi sváteční a pracovní uniformu, porcují třetí ženskou figurínu s atributem jakéhosi ocenění. Ač zůstává dějová složka obrazu nejasná, přepjatá umělost a aranžovanost scény sama postačuje k evokaci zlověstnosti, jež se v tomto paradoxním „zátiší“ skrývá a je spojována s jednáním ve jménu příslušného ekonomického pojmu. V obraze Průvod (2015) jsou fragmentací motivu rozpuštěny jeho věcné kontury. Ve stávajícím stavu není jasné, co původní předloha představovala, o čem informovala, co měla zpřítomňovat. Tomášův obraz představuje dokonalou ukázku vizuálního prefabrikátu, jež se navíc stává obětí vlastního zrcadlení. Paradoxně se v něm probouzí ornamentální složka, tolik příbuzná malířským a sochařských realizacím pozdního socialistického realismu, v němž se ideologicky zadávané téma měnilo v nezávazný prázdný ornament. Lexikální či knižní reflexi téhož problému nalézáme v díle Die Sonne (2014). Klíčové jsou autorovy chronologické a knižní hříčky Cézanne před Mánesem (2014), Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu (2013) a Sasnal jako Mánes (2014). Mísí se tu kulisy zásadních postav světových malířů minulosti a současnosti s českými. Jejich setkání jsou neméně absurdní nežli v jiných Tomášových obrazech. Cézanne nestojí před budovou pražského Mánesa, jak by název napovídal, ale v rozevřené publikaci o Josefu Mánesovi. Autor jako by nahlížel dějiny umění z hlediska praktikujícího umělce, pro kterého není zase až tak podstatná jejich chronologie, jako spíše odkaz určitých výrazných uměleckých osobností a důkladné studium jejich díla. Parafráze klíčových obrazů dějin umění (Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu, 2013) ironicky redukuje dějiny umění na „nejpodstatnější momenty“ a přetváří je v ironickou školometskou grotesku, v apartní „Betlémek“ na pracovním stole školáka. Sasnal jako Mánes (2014) odkazuje na nekompatibilitu kritérií dějin umění na díla odlišných časových a slohových období. Jak poměřovat a hodnotit to, co se děje v umění dnes, s tím, co se již událo a je uzavřeno v kodexu dějin? Jedině snad pravidelně měnit pohled na celé dějiny optikou současnosti a být tak uprostřed neustále probíhajícího transformačního procesu. Jakub Tomáš svým dílem především poukazuje na fakt, že se dnes lze umělecky aktivně vyrovnávat jak s minulostí, která umění zvěcňuje a umrtvuje, tak se záplavou vizuálního a informačního datového smogu, který přetváří lidské vědomí a odcizuje lidské schopnosti samostatně myslet a tvořit. Obraz vnímá jako demonstrační rámec pro rozkrývání rozporných jevů. Komparzisty, dekorace a scény si „vyrábí“ sám. Tato soběstačnost je principiální. Umožňuje autorovi malířsky rozlišovat skutečnost a hru, metaforicky vyjádřeno, tvář a masku, a přitom je používat zároveň. Pro svět „postmediální situace“ je toto rozlišování naopak jedním ze zásadních problémů (produkce a postprodukce schémat, revivalů, remixů a klišé). Internetová a mediálně šířená nestrukturovaná a všeobecně dostupná vizualita má pro lidské vědomí povahu globální ekologické katastrofy, vedle pozitivních aspektů totiž generuje spousty negativních jevů, jež se vymykají individuální i kolektivní kontrole. Petr Vaňous

Miroslav Vitouš – jazzová legenda (kinokavárna) - JD 2018

Datum: 23. 5. 2018 - 23. 5. 2018

Strhující příběh světově proslulého českého kontrabasisty, jehož jazzová tvorba ovlivnila styl hry na kontrabas. Kontrabasista Miroslav Vitouš vystudoval hudbu na Pražské konzervatoři. Přihlásil se na mezinárodní hudební soutěž ve Vídni, vyhrál v sekci kontrabasů a zajistil si tak stipendium na Berklee College of Music v americkém Bostonu. Osud jej pak skutečně vedl na západ, kde realizoval vysněnou kariéru na jazzové scéně. Vitouš patří k hrstce českých jazzmanů, kteří se po emigraci nepřehlédnutelně prosadili ve světě. V roce 1970 založil spolu s Waynem Shorterem a Joem Zawinulem legendární fusion formaci Weather Report. Jeho hudební ambice se však začaly rozcházet s představami zbytku kapely, a tak se vydal vlastní cestou. Natočil celou řadu alb, na kterých hráli ti nejslavnější jazzoví hudebníci. Album Now He Sings, Now He Sobs, na kterém se s ním podíleli Chick Corea a Roy Haynes, se v roce 1999 dostalo do Grammy Hall of Fame Award. Dokumentární film Miroslav Vitouš – jazzová legenda se zaciluje na definování pevnějšího spojení hudebníka s českou kulturou, neboť je v zahraničí známější než doma. Využívá k tomu dokumentární materiál z koncertů v Güterslohu u Hannoveru, kde účinkoval koncem června 2016 na koncertě v cyklu prezentujícím jazzové legendy spolu se světově proslulými hudebníky (Aydin Esen klavír, Gary Campbell a Robert Bonisolo saxofony, Roberto Gatto bicí), kteří o osobnosti Miroslava také vypovídají. V České republice pak byla kamera 30. 4. 2017 přítomna na koncertě k Mezinárodnímu dni jazzu v Akropoli, který byl přenášen v přímém přenosu do řady evropských zemí. Režie: Petr Kaňka Scénář: Petr Kaňka, Martin Polák Hrají: Miroslav Vitouš Dokumentární / Životopisný / Hudební Česká republika, 2017, 75 min. Projekce je v rámci Jazzových dnů 2018. Po projekci filmu bude následovat beseda s režisérem Petrem Kaňkou.

Stolářské řemeslo v Úsově

Datum: 1. 5. 2018 - 30. 9. 2018

Muzeum města Úsov Vás srdečně zve na sezónní tématickou výstavu "Stolářské řemeslo v Úsově aneb s čím pracovali naši dědové". Prohlédnout výstavu je možné každý den kromě pondělí od 9. hodiny do 15. hodiny.

Čtvrtek

Upozornění - MUDr. Niklová

Datum: 7. 5. 2018 - 24. 5. 2018

Program kina - KVĚTEN 2018

Datum: 1. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Exkurze do Pivovaru Litovel

Datum: 30. 1. 2018 - 31. 12. 2018

Litovli se kvůli její poloze na šesti ramenech řeky Moravy říká hanácké Benátky. Město se nachází v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví a je oblíbeným turistickým cílem pro zkoumání přírodních krás. Navíc můžete při návštěvě zavítat do hanáckého Pivovaru Litovel. V několika variantách prohlídky lze nahlédnout do zákulisí výroby místních pivních specialit, navštívit historickou varnu, ležácké sklepy a degustovat rozmanité druhy piva. Návštěvy pivovaru probíhají každý všední den od 10 do 15 hodin po předchozí domluvě. Pro rezervaci kontaktujte pivovar na telefonním čísle 724 776 392 či přes e-mail navratilova@litovel.cz. Ve spojitosti s pivem toho však Litovel nabízí ještě více. Díky emeritnímu sládkovi Miroslavu Koutkovi vzniklo Muzeum Litovel, ve kterém můžete obdivovat staré pivovarské stroje, pípy, sudy i jednotlivé druhy ječmene. Navíc se dozvíte víc o Gustavu Frištenském i to, proč na něj Litovelští nedají dopustit.

Dirty Old Dogs v Ponorce

Datum: 24. 5. 2018 - 24. 5. 2018

Výstava Tajemná Indonésie

Datum: 4. 5. 2018 - 31. 10. 2018

Svět o kterém, jste mysleli, že už neexistuje... Výstava prezentuje materiály největších cestovatelských osobností Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda a Miloslava Stingla. Hlavně však rozsáhlou cestovatelskou práci Rudolfa Švaříčka, který se věnuje neznámým etnikům a dobrodružným cestám do nitra ostrova. Výstava odhaluje taje Nové Guineje, Indonésie, Pacifiku i Šalamounových ostrovů. V českých podmínkách jde o zcela výjimečnou záležitost díky rozsahu záběru i zpracování jedinečných materiálů. Projekt vznikl na základě cest českých cestovatelů do zapomenuté části planety. Najdeme zde velkoformátové fotografie, unikátní etnografické sběry – obrovské rituální totemy bisj, štíty, iniciační masky, oštěpy, luky a šípy, kamenné rituální sekery a kostěné nože, čelenky i zdobení… Vše je atraktivní v bujné džungli s živými krokodýli, hady, želvami i ještěry. Nechybí unikátní stavby domorodých chýší, senzační projekce filmů... Osou expozice jsou velkoformátové fotografie. Výstava se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje. Pořadatelem je CK Livingstone

Jakub Tomáš - Smuggler

Datum: 9. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Narozen v Jihlavě [CZ], 4. 4. 1982 Vzdělání: 2006 – 2012 Akademie výtvarných umění v Praze, profesor Vladimír Kokolia a profesor Jiří Sopko2004 – 2005 Ústav umění a designu v Plzni, Západočeská univerzita2002 – 2008 Západočeská univerzita, Plzeň, učitelství výtvarné kultury. Kvazihrdinové uprostřed pseudosvěta Kritické aspekty obrazů Jakuba Tomáše Jakub Tomáš se profiluje na české umělecké scéně jako výrazný malíř nejmladší generace, kterému se daří aktualizovat tradiční médium závěsného obrazu pro současnost. K obrazu přistupuje jako k živé otevřené struktuře, kterou je třeba pokaždé zpochybnit, aby mohla být ve své platnosti znovunastolena. Postupně si autor osvojil princip, prostřednictvím kterého se může kriticky vztahovat k všeobecnějším problémům, nikoliv pouze k malířským (rozuměj estetickým) otázkám současného obrazu. Tomášovy teze souvisejí zpravidla s etickou rovinou masově reprodukované a šířené vizuality, která nakonec ohrožuje jak samotný vztah umělce k dějinám umění, tak k vlastní práci a hrozí vzájemným odcizením. O jaký princip se jedná? Jakub Tomáš si především kladl otázku, co dnes malovat a proč? Jak se prolomit do současnosti a jak v nově nastavených formách rozkrýt její charakter? Vyšel z předpokladu, že drtivá většina současné vizuality je analogově či digitálně zprostředkovaná, tj. předpřipravená k použití, a to včetně oblasti malířství s jeho námětovými východisky. Z obrazu (především fotografického) se stává všeobecně „dostupný“ materiál. Dostupnost devalvuje vizualitu v rovině informace, která sama je již předem redukovanou jazykovou či datovou formou. Má-li obraz skutečně formátovat současnost, nemůže pouze rozhojňovat a mechanicky, byť brilantně, rozmnožovat náměty, motivy a žánry, které již fyzicky a virtuálně obíhají. Je ale možné například tematizovat samotné „obíhání“ a odhalovat jeho neurastenické body. Recyklování vizuálního oběživa provokuje otázky. Proč k němu dochází a co způsobuje? Tento problém, který je malbě původně vnějším faktorem, vtahuje Jakub Tomáš do centra své malířské pozornosti a tematizuje ho se vší razancí a radikalitou, kterou mu výrazové prostředky dovolují. Klíčový moment se ukrývá ve vztazích mezi recyklovanými obrazy-předlohami (digitálně šířené předobrazy) coby surovým materiálem a jejich zrcadlením v nových nebo nově komponovaných formách obrazu (myšlenkové operace autora). Zcizené prvky vizuality jsou použity jako stavební materiál pro novou „architekturu“ obrazu. Tyto „architektonické“ vztahy jsou výtvarně evokovány tak, aby negovaly rovinu automatického konstatování, potlačovaly informační roli předloh a staly se samy o sobě přesahující malířskou kvalitou v rámci vizuálně zprostředkované reference. Jinými slovy, Jakub Tomáš využívá naplno malířské prostředky k tomu, aby na metaforických příkladech promlouval o širším dění, které konstituuje, ale i manipuluje a zastírá naší současnost. Základním motivem Tomášovým obrazů je demaskování obrazové iluze, jehož dosahuje cíleně voleným prostředky. Oslabuje roli předmětnosti (ale také digitálně šířených předobrazů!) tím, že ji přiznává doslova jako zástupnou. Do obrazů vstupují výstřižky postav, kulisy situací, makety předmětů, modely objektů, prvky ze stavebnic, papírové krabice, desky stolů, papírové podložky, špejle, nůžky, lepidlo ad. Zástupci figurace setrvávají v rovině hravé, modelové asociace a potlačují automaticky nabíhající věrohodné významové konotace. Zároveň jsou tu přiznané i kutilské výrobní postupy, kterými kvazi-předměty-hrdinové vznikají. Všechny obrazy sestavované ze zástupné figurace lze na jednu stranu vnímat jako zátiší, v nichž však je přítomno cosi nepatřičného, podvratného až iritujícího (palimpsest). Na druhou stranu jsou obrazy výstupem abstraktních myšlenkových operací autora, který je sestavuje podle určitého klíče. V takto nastavené rozpornosti selhávají základní metodické nástroje uměnovědy, když tu nelze dost dobře vést hranici mezi předmětností a abstraktním výrazem, ani nelze hovořit o koláži, i když jsou jí obrazy metodicky blízko. Jedná se evidentně o autorův koncepční záměr. Předmětnost je dematerializovaná, zatímco autorovo kritické myšlení se tu materializuje, když dostává konkrétní obrysy. V takto dialekticky nastavených výrazových podmínkách lze totiž malbou otevřít živé společenské téma, aniž by se toto úsilí zvrtlo v jednorozměrnou ilustraci poměrů, banální moralizování, nebo kýč. Zatímco jednotlivé komponenty obrazu působí kolážově, to, co je vnitřně organizuje, jsou principy obrazové kompozice, jež do sebe často přejímají další významovou roli ve vtahu k námětu. Kompozice jako prezentace modelu (Ženská stráž, 2014; Muzeum, 2015), kompozice jako demonstrace zmnožování motivu (Kimono, 2013; Jak je třeba si počínati a se stavěti při střelbě lukem, 2014), kompozice jako dynamický rotační element (s.25 NÁZEV DATACE, Činelistka, 2014), jako prostorový model (Schodiště, 2015; Eroticon, 2015; Box, 2015), jako podobizna-parafráze existující výtvarné předlohy z dějin umění (Slavoj a Záboj, 2016; Záboj a Slavoj, 2015; Lumír a Píseň, 206), kompozice jako skladiště kulis (Figurální zátiší, 2013), jako ornament (Šebestián, 2015), tapeta (Šátek, 2015) apod. I na tomto místě lze hovořit o autorském palimpsestu jako projevu vizuální intertextuality. Je to metoda vedoucí k fúzi či rozpuštění žánrů, nečisté malířské disciplíně, co vedle nepravé, zástupné figurace otevírá pole pro dynamické rozvíjení vztahů, jež se odehrávají nikoliv mezi zástupci předmětného světa, ale mezi jejich přiznanými náhradníky, jež se tímto mění ve fantómy. V obrazech Jakuba Tomáše neožívají dějiny, ale jejich chiméry (Přemysl a Libuše, 2016), nikoliv zvířata, ale jejich makety (Jezdec, 2015; Zátiší s koněm, 2015) nebo prefabrikovaná loga (Ferrari, 2015; Koně, 2015). „Zátiším“ může být „mnohofigurální“ kompozice (Shooting, 2015; Figurální zátiší, 2013) stejně jako kompozice z hroutících se písmen, jež samy zátiší jazykově zpřítomňují (Still life, 2013). Tradiční motiv křesťanské ikonografie - „zvěstování“ - se u Tomáše mění v hravou adaptaci, v divadelní situaci pseudo-figury na pozadí skladiště s oponou, zasazenou do prostorově iluzivního formátu, jejíž výřez evokuje komiksovou bublinu, ale i malířkou paletu. Neméně ironický je obraz Falešné světlo (2015). V zinscenované situaci se zrcadlem a jeho odrazem je autorem kladen důraz na skutečnost zrcadla a umělost figurální kulisy, prohloubený navíc vztahem mezi umělým (lampa) a přirozeným (okno) světlem, jež se v zrcadle odráží a láme. Paradoxy, jež nám tu jsou nabízeny, se ještě více odhalí v kompozicích s jednoznačně společenským podtextem. Například v díle Kapitál (2013) dominuje scéně velké firemní logo, před nímž dvě figurální kulisy manažerů, rozpolcené mezi sváteční a pracovní uniformu, porcují třetí ženskou figurínu s atributem jakéhosi ocenění. Ač zůstává dějová složka obrazu nejasná, přepjatá umělost a aranžovanost scény sama postačuje k evokaci zlověstnosti, jež se v tomto paradoxním „zátiší“ skrývá a je spojována s jednáním ve jménu příslušného ekonomického pojmu. V obraze Průvod (2015) jsou fragmentací motivu rozpuštěny jeho věcné kontury. Ve stávajícím stavu není jasné, co původní předloha představovala, o čem informovala, co měla zpřítomňovat. Tomášův obraz představuje dokonalou ukázku vizuálního prefabrikátu, jež se navíc stává obětí vlastního zrcadlení. Paradoxně se v něm probouzí ornamentální složka, tolik příbuzná malířským a sochařských realizacím pozdního socialistického realismu, v němž se ideologicky zadávané téma měnilo v nezávazný prázdný ornament. Lexikální či knižní reflexi téhož problému nalézáme v díle Die Sonne (2014). Klíčové jsou autorovy chronologické a knižní hříčky Cézanne před Mánesem (2014), Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu (2013) a Sasnal jako Mánes (2014). Mísí se tu kulisy zásadních postav světových malířů minulosti a současnosti s českými. Jejich setkání jsou neméně absurdní nežli v jiných Tomášových obrazech. Cézanne nestojí před budovou pražského Mánesa, jak by název napovídal, ale v rozevřené publikaci o Josefu Mánesovi. Autor jako by nahlížel dějiny umění z hlediska praktikujícího umělce, pro kterého není zase až tak podstatná jejich chronologie, jako spíše odkaz určitých výrazných uměleckých osobností a důkladné studium jejich díla. Parafráze klíčových obrazů dějin umění (Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu, 2013) ironicky redukuje dějiny umění na „nejpodstatnější momenty“ a přetváří je v ironickou školometskou grotesku, v apartní „Betlémek“ na pracovním stole školáka. Sasnal jako Mánes (2014) odkazuje na nekompatibilitu kritérií dějin umění na díla odlišných časových a slohových období. Jak poměřovat a hodnotit to, co se děje v umění dnes, s tím, co se již událo a je uzavřeno v kodexu dějin? Jedině snad pravidelně měnit pohled na celé dějiny optikou současnosti a být tak uprostřed neustále probíhajícího transformačního procesu. Jakub Tomáš svým dílem především poukazuje na fakt, že se dnes lze umělecky aktivně vyrovnávat jak s minulostí, která umění zvěcňuje a umrtvuje, tak se záplavou vizuálního a informačního datového smogu, který přetváří lidské vědomí a odcizuje lidské schopnosti samostatně myslet a tvořit. Obraz vnímá jako demonstrační rámec pro rozkrývání rozporných jevů. Komparzisty, dekorace a scény si „vyrábí“ sám. Tato soběstačnost je principiální. Umožňuje autorovi malířsky rozlišovat skutečnost a hru, metaforicky vyjádřeno, tvář a masku, a přitom je používat zároveň. Pro svět „postmediální situace“ je toto rozlišování naopak jedním ze zásadních problémů (produkce a postprodukce schémat, revivalů, remixů a klišé). Internetová a mediálně šířená nestrukturovaná a všeobecně dostupná vizualita má pro lidské vědomí povahu globální ekologické katastrofy, vedle pozitivních aspektů totiž generuje spousty negativních jevů, jež se vymykají individuální i kolektivní kontrole. Petr Vaňous

Stolářské řemeslo v Úsově

Datum: 1. 5. 2018 - 30. 9. 2018

Muzeum města Úsov Vás srdečně zve na sezónní tématickou výstavu "Stolářské řemeslo v Úsově aneb s čím pracovali naši dědové". Prohlédnout výstavu je možné každý den kromě pondělí od 9. hodiny do 15. hodiny.

Pátek

Program kina - KVĚTEN 2018

Datum: 1. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Exkurze do Pivovaru Litovel

Datum: 30. 1. 2018 - 31. 12. 2018

Litovli se kvůli její poloze na šesti ramenech řeky Moravy říká hanácké Benátky. Město se nachází v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví a je oblíbeným turistickým cílem pro zkoumání přírodních krás. Navíc můžete při návštěvě zavítat do hanáckého Pivovaru Litovel. V několika variantách prohlídky lze nahlédnout do zákulisí výroby místních pivních specialit, navštívit historickou varnu, ležácké sklepy a degustovat rozmanité druhy piva. Návštěvy pivovaru probíhají každý všední den od 10 do 15 hodin po předchozí domluvě. Pro rezervaci kontaktujte pivovar na telefonním čísle 724 776 392 či přes e-mail navratilova@litovel.cz. Ve spojitosti s pivem toho však Litovel nabízí ještě více. Díky emeritnímu sládkovi Miroslavu Koutkovi vzniklo Muzeum Litovel, ve kterém můžete obdivovat staré pivovarské stroje, pípy, sudy i jednotlivé druhy ječmene. Navíc se dozvíte víc o Gustavu Frištenském i to, proč na něj Litovelští nedají dopustit.

Výstava Tajemná Indonésie

Datum: 4. 5. 2018 - 31. 10. 2018

Svět o kterém, jste mysleli, že už neexistuje... Výstava prezentuje materiály největších cestovatelských osobností Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda a Miloslava Stingla. Hlavně však rozsáhlou cestovatelskou práci Rudolfa Švaříčka, který se věnuje neznámým etnikům a dobrodružným cestám do nitra ostrova. Výstava odhaluje taje Nové Guineje, Indonésie, Pacifiku i Šalamounových ostrovů. V českých podmínkách jde o zcela výjimečnou záležitost díky rozsahu záběru i zpracování jedinečných materiálů. Projekt vznikl na základě cest českých cestovatelů do zapomenuté části planety. Najdeme zde velkoformátové fotografie, unikátní etnografické sběry – obrovské rituální totemy bisj, štíty, iniciační masky, oštěpy, luky a šípy, kamenné rituální sekery a kostěné nože, čelenky i zdobení… Vše je atraktivní v bujné džungli s živými krokodýli, hady, želvami i ještěry. Nechybí unikátní stavby domorodých chýší, senzační projekce filmů... Osou expozice jsou velkoformátové fotografie. Výstava se koná pod záštitou hejtmana Olomouckého kraje. Pořadatelem je CK Livingstone

Jakub Tomáš - Smuggler

Datum: 9. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Narozen v Jihlavě [CZ], 4. 4. 1982 Vzdělání: 2006 – 2012 Akademie výtvarných umění v Praze, profesor Vladimír Kokolia a profesor Jiří Sopko2004 – 2005 Ústav umění a designu v Plzni, Západočeská univerzita2002 – 2008 Západočeská univerzita, Plzeň, učitelství výtvarné kultury. Kvazihrdinové uprostřed pseudosvěta Kritické aspekty obrazů Jakuba Tomáše Jakub Tomáš se profiluje na české umělecké scéně jako výrazný malíř nejmladší generace, kterému se daří aktualizovat tradiční médium závěsného obrazu pro současnost. K obrazu přistupuje jako k živé otevřené struktuře, kterou je třeba pokaždé zpochybnit, aby mohla být ve své platnosti znovunastolena. Postupně si autor osvojil princip, prostřednictvím kterého se může kriticky vztahovat k všeobecnějším problémům, nikoliv pouze k malířským (rozuměj estetickým) otázkám současného obrazu. Tomášovy teze souvisejí zpravidla s etickou rovinou masově reprodukované a šířené vizuality, která nakonec ohrožuje jak samotný vztah umělce k dějinám umění, tak k vlastní práci a hrozí vzájemným odcizením. O jaký princip se jedná? Jakub Tomáš si především kladl otázku, co dnes malovat a proč? Jak se prolomit do současnosti a jak v nově nastavených formách rozkrýt její charakter? Vyšel z předpokladu, že drtivá většina současné vizuality je analogově či digitálně zprostředkovaná, tj. předpřipravená k použití, a to včetně oblasti malířství s jeho námětovými východisky. Z obrazu (především fotografického) se stává všeobecně „dostupný“ materiál. Dostupnost devalvuje vizualitu v rovině informace, která sama je již předem redukovanou jazykovou či datovou formou. Má-li obraz skutečně formátovat současnost, nemůže pouze rozhojňovat a mechanicky, byť brilantně, rozmnožovat náměty, motivy a žánry, které již fyzicky a virtuálně obíhají. Je ale možné například tematizovat samotné „obíhání“ a odhalovat jeho neurastenické body. Recyklování vizuálního oběživa provokuje otázky. Proč k němu dochází a co způsobuje? Tento problém, který je malbě původně vnějším faktorem, vtahuje Jakub Tomáš do centra své malířské pozornosti a tematizuje ho se vší razancí a radikalitou, kterou mu výrazové prostředky dovolují. Klíčový moment se ukrývá ve vztazích mezi recyklovanými obrazy-předlohami (digitálně šířené předobrazy) coby surovým materiálem a jejich zrcadlením v nových nebo nově komponovaných formách obrazu (myšlenkové operace autora). Zcizené prvky vizuality jsou použity jako stavební materiál pro novou „architekturu“ obrazu. Tyto „architektonické“ vztahy jsou výtvarně evokovány tak, aby negovaly rovinu automatického konstatování, potlačovaly informační roli předloh a staly se samy o sobě přesahující malířskou kvalitou v rámci vizuálně zprostředkované reference. Jinými slovy, Jakub Tomáš využívá naplno malířské prostředky k tomu, aby na metaforických příkladech promlouval o širším dění, které konstituuje, ale i manipuluje a zastírá naší současnost. Základním motivem Tomášovým obrazů je demaskování obrazové iluze, jehož dosahuje cíleně voleným prostředky. Oslabuje roli předmětnosti (ale také digitálně šířených předobrazů!) tím, že ji přiznává doslova jako zástupnou. Do obrazů vstupují výstřižky postav, kulisy situací, makety předmětů, modely objektů, prvky ze stavebnic, papírové krabice, desky stolů, papírové podložky, špejle, nůžky, lepidlo ad. Zástupci figurace setrvávají v rovině hravé, modelové asociace a potlačují automaticky nabíhající věrohodné významové konotace. Zároveň jsou tu přiznané i kutilské výrobní postupy, kterými kvazi-předměty-hrdinové vznikají. Všechny obrazy sestavované ze zástupné figurace lze na jednu stranu vnímat jako zátiší, v nichž však je přítomno cosi nepatřičného, podvratného až iritujícího (palimpsest). Na druhou stranu jsou obrazy výstupem abstraktních myšlenkových operací autora, který je sestavuje podle určitého klíče. V takto nastavené rozpornosti selhávají základní metodické nástroje uměnovědy, když tu nelze dost dobře vést hranici mezi předmětností a abstraktním výrazem, ani nelze hovořit o koláži, i když jsou jí obrazy metodicky blízko. Jedná se evidentně o autorův koncepční záměr. Předmětnost je dematerializovaná, zatímco autorovo kritické myšlení se tu materializuje, když dostává konkrétní obrysy. V takto dialekticky nastavených výrazových podmínkách lze totiž malbou otevřít živé společenské téma, aniž by se toto úsilí zvrtlo v jednorozměrnou ilustraci poměrů, banální moralizování, nebo kýč. Zatímco jednotlivé komponenty obrazu působí kolážově, to, co je vnitřně organizuje, jsou principy obrazové kompozice, jež do sebe často přejímají další významovou roli ve vtahu k námětu. Kompozice jako prezentace modelu (Ženská stráž, 2014; Muzeum, 2015), kompozice jako demonstrace zmnožování motivu (Kimono, 2013; Jak je třeba si počínati a se stavěti při střelbě lukem, 2014), kompozice jako dynamický rotační element (s.25 NÁZEV DATACE, Činelistka, 2014), jako prostorový model (Schodiště, 2015; Eroticon, 2015; Box, 2015), jako podobizna-parafráze existující výtvarné předlohy z dějin umění (Slavoj a Záboj, 2016; Záboj a Slavoj, 2015; Lumír a Píseň, 206), kompozice jako skladiště kulis (Figurální zátiší, 2013), jako ornament (Šebestián, 2015), tapeta (Šátek, 2015) apod. I na tomto místě lze hovořit o autorském palimpsestu jako projevu vizuální intertextuality. Je to metoda vedoucí k fúzi či rozpuštění žánrů, nečisté malířské disciplíně, co vedle nepravé, zástupné figurace otevírá pole pro dynamické rozvíjení vztahů, jež se odehrávají nikoliv mezi zástupci předmětného světa, ale mezi jejich přiznanými náhradníky, jež se tímto mění ve fantómy. V obrazech Jakuba Tomáše neožívají dějiny, ale jejich chiméry (Přemysl a Libuše, 2016), nikoliv zvířata, ale jejich makety (Jezdec, 2015; Zátiší s koněm, 2015) nebo prefabrikovaná loga (Ferrari, 2015; Koně, 2015). „Zátiším“ může být „mnohofigurální“ kompozice (Shooting, 2015; Figurální zátiší, 2013) stejně jako kompozice z hroutících se písmen, jež samy zátiší jazykově zpřítomňují (Still life, 2013). Tradiční motiv křesťanské ikonografie - „zvěstování“ - se u Tomáše mění v hravou adaptaci, v divadelní situaci pseudo-figury na pozadí skladiště s oponou, zasazenou do prostorově iluzivního formátu, jejíž výřez evokuje komiksovou bublinu, ale i malířkou paletu. Neméně ironický je obraz Falešné světlo (2015). V zinscenované situaci se zrcadlem a jeho odrazem je autorem kladen důraz na skutečnost zrcadla a umělost figurální kulisy, prohloubený navíc vztahem mezi umělým (lampa) a přirozeným (okno) světlem, jež se v zrcadle odráží a láme. Paradoxy, jež nám tu jsou nabízeny, se ještě více odhalí v kompozicích s jednoznačně společenským podtextem. Například v díle Kapitál (2013) dominuje scéně velké firemní logo, před nímž dvě figurální kulisy manažerů, rozpolcené mezi sváteční a pracovní uniformu, porcují třetí ženskou figurínu s atributem jakéhosi ocenění. Ač zůstává dějová složka obrazu nejasná, přepjatá umělost a aranžovanost scény sama postačuje k evokaci zlověstnosti, jež se v tomto paradoxním „zátiší“ skrývá a je spojována s jednáním ve jménu příslušného ekonomického pojmu. V obraze Průvod (2015) jsou fragmentací motivu rozpuštěny jeho věcné kontury. Ve stávajícím stavu není jasné, co původní předloha představovala, o čem informovala, co měla zpřítomňovat. Tomášův obraz představuje dokonalou ukázku vizuálního prefabrikátu, jež se navíc stává obětí vlastního zrcadlení. Paradoxně se v něm probouzí ornamentální složka, tolik příbuzná malířským a sochařských realizacím pozdního socialistického realismu, v němž se ideologicky zadávané téma měnilo v nezávazný prázdný ornament. Lexikální či knižní reflexi téhož problému nalézáme v díle Die Sonne (2014). Klíčové jsou autorovy chronologické a knižní hříčky Cézanne před Mánesem (2014), Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu (2013) a Sasnal jako Mánes (2014). Mísí se tu kulisy zásadních postav světových malířů minulosti a současnosti s českými. Jejich setkání jsou neméně absurdní nežli v jiných Tomášových obrazech. Cézanne nestojí před budovou pražského Mánesa, jak by název napovídal, ale v rozevřené publikaci o Josefu Mánesovi. Autor jako by nahlížel dějiny umění z hlediska praktikujícího umělce, pro kterého není zase až tak podstatná jejich chronologie, jako spíše odkaz určitých výrazných uměleckých osobností a důkladné studium jejich díla. Parafráze klíčových obrazů dějin umění (Dobrý den, pane Cézanne, Courbete, Signacu, 2013) ironicky redukuje dějiny umění na „nejpodstatnější momenty“ a přetváří je v ironickou školometskou grotesku, v apartní „Betlémek“ na pracovním stole školáka. Sasnal jako Mánes (2014) odkazuje na nekompatibilitu kritérií dějin umění na díla odlišných časových a slohových období. Jak poměřovat a hodnotit to, co se děje v umění dnes, s tím, co se již událo a je uzavřeno v kodexu dějin? Jedině snad pravidelně měnit pohled na celé dějiny optikou současnosti a být tak uprostřed neustále probíhajícího transformačního procesu. Jakub Tomáš svým dílem především poukazuje na fakt, že se dnes lze umělecky aktivně vyrovnávat jak s minulostí, která umění zvěcňuje a umrtvuje, tak se záplavou vizuálního a informačního datového smogu, který přetváří lidské vědomí a odcizuje lidské schopnosti samostatně myslet a tvořit. Obraz vnímá jako demonstrační rámec pro rozkrývání rozporných jevů. Komparzisty, dekorace a scény si „vyrábí“ sám. Tato soběstačnost je principiální. Umožňuje autorovi malířsky rozlišovat skutečnost a hru, metaforicky vyjádřeno, tvář a masku, a přitom je používat zároveň. Pro svět „postmediální situace“ je toto rozlišování naopak jedním ze zásadních problémů (produkce a postprodukce schémat, revivalů, remixů a klišé). Internetová a mediálně šířená nestrukturovaná a všeobecně dostupná vizualita má pro lidské vědomí povahu globální ekologické katastrofy, vedle pozitivních aspektů totiž generuje spousty negativních jevů, jež se vymykají individuální i kolektivní kontrole. Petr Vaňous

METAL AGE ATTACK

Datum: 25. 5. 2018 - 25. 5. 2018

Tak tentoraz sme pre vás pripravili poriadnu dávku metalu. V prešovskom Metro klube, ktorý má parádne UG prostredie vystúpi trojlístok: RESURRECTED /nemecká deathmetalová legenda/ https://www.facebook.com/resurrected.brutaldeath/ SECTESY /českí ostrieľaní borci a deathoví klasici/ https://www.facebook.com/sectesy/ PERVERSITY /len raz do roka naživo na domácej pôde/ https://www.facebook.com/perversityband/ IRIA /ako support spriaznení bleckovo ladení kámoši/ https://www.facebook.com/iriablackmetal/

Stolářské řemeslo v Úsově

Datum: 1. 5. 2018 - 30. 9. 2018

Muzeum města Úsov Vás srdečně zve na sezónní tématickou výstavu "Stolářské řemeslo v Úsově aneb s čím pracovali naši dědové". Prohlédnout výstavu je možné každý den kromě pondělí od 9. hodiny do 15. hodiny.

Sobota

Program kina - KVĚTEN 2018

Datum: 1. 5. 2018 - 31. 5. 2018

Sečení lóke

O květnové sobotě, za vycházejícího sluníčka, ale třeba i za májového deště posečeme trávu, zazpíváme a dáme si zaslouženou snídani.Louka u vlakové zastávky a farní zahrada. Akce cyklu Hanácký rok v Bystřici.

Kácení mája

Za odměnu, že chlapi svou májku uhlídali, můžou si ji sami skácet. A večer to společně na májové veselici oslavíme dobrým jídlem, pitím a tancem.Akce cyklu Hanácký rok v Bystřici.

Od Začátku Tour: Sun of Sorrow & Greynbownes

Datum: 26. 5. 2018 - 26. 5. 2018

Pražská stoner rocková kapela Sun of Sorrow vyráží na své první turné s příhodným názvem Od Začátku Tour. Série koncertů s podtitulem První stoner rock tour v ČR má za cíl představit nové album a zároveň přiblížit českou stonerovou scénu širšímu publiku. Během koncertů doplní jednotlivé skladby improvizované pasáže, díky čemuž bude každé vystoupení jedinečné. Olomoucký koncert podpoří speciální host kapela Greynbownes.

Tomáš Pfeiffer - Setkání s biotronikou / Olomouc

Zveme vás na společné zamyšlení nad otázkami a záhadami života. Témata přednášek určují návštěvníci sami, a to svými dotazy. Tyto se mohou týkat velmi rozmanitých oblastí života, jako je biotronická prevence, filosofie a jiné. Okruh otázek, které se v Univerzitě Bytí objeví, je nesmírně široký. Jsou to otázky osudu, smyslu života, nauka o vznikání, tedy celkově otázky filosofie Bytí, a to i s dopady do hmotných oborů. Vstupné je dobrovolné. Na závěr přednášek proběhne biotronické působení formou rozloučení.BIOVID TV – internetová televize – Zveme Vás k živému vysílání z pondělních a pátečních přednášek Univerzity Bytí v Praze na http://www.dub.cz/biovid-tv/

Stolářské řemeslo v Úsově

Datum: 1. 5. 2018 - 30. 9. 2018

Muzeum města Úsov Vás srdečně zve na sezónní tématickou výstavu "Stolářské řemeslo v Úsově aneb s čím pracovali naši dědové". Prohlédnout výstavu je možné každý den kromě pondělí od 9. hodiny do 15. hodiny.