Pro seniory Pro seniory Fotogalerie Napište nám Diář starosty Dění v obci

Vyhledat v textu

Drobečková navigace

Úvod > Kalendář akcí > Události od 17. 2. 2019

Kalendář akcí

Seznam událostí od 17. 2. 2019 do 2. 3. 2019


Neděle

Informace - podpora z Olomouckého kraje

Datum: 18. 7. 2018 - 28. 2. 2019

Program kina - ÚNOR 2019

Datum: 1. 2. 2019 - 28. 2. 2019

Jiří Sedlák: Uchovávám v paměti

Datum: 26. 1. 2019 - 28. 3. 2019

Malíř Jiří Sedlák pochází z Olomouce. Vysokou školu absolvoval v Ostravě, kde studoval v letech 2011 – 2016 na Fakultě umění v Ateliéru kresby, který vedl doc. Josef Daňek. V roce 2013 odjel na zahraniční stáž do Granady na Facultad de Bellas Artes Alonso. Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav. V malířském projevu se odráží jeho vztah ke krajině, prolíná se „přírodní“ krajina s krajinou města. V procesu tvorby se malíř dostává z původní reálné krajiny až do imprese prchavého okamžiku. Vernisáž se uskuteční 26. ledna v 17 hodin

V l a d i m í r H a v l í k | J A K O P TÁ K | h o s t P e t r a F e r i a n cov á

Datum: 5. 2. 2019 - 1. 3. 2019

Na vernisáži zahraje Ostrý zub. Vladimír Havlíknarozen 7. 2. 1959 v Novém Městě na Moravě Autor happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně. studia 1978–1983 Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci Věty o minulosti – akcích – dokumentaci Vladimír Havlík a Barbora Klímová Akční tvorba 70.–80. let v Československu se může ze současného pohledu jevit ambivalentně ve vztahu ke své dokumentaci. Záznam performance nebo akce je pro mnohé autory na jednu stranu jen otiskem situace, podobným reportážnímu snímku. Na druhou stranu i ten postupem času rámovali ve vztahu k tradičnímu obrazu a instituci umění. Situaci u nás komplikoval mj. fakt, že v době vzniku nebylo prakticky možné experimentální umělecké projevy veřejně prezentovat. Umělci tak nebyli nuceni od začátku zvažovat akci jako veřejně prezentovatelné dílo a daleko spíš jej koncipovali pro určité společenství příbuzně smýšlejících. V privátním archivu Vladimíra Havlíka například nacházíme několik obsahově i formálně odlišných vrstev dokumentace vlastních akcí. Na jednu stranu jsou zde neformálně zhotovené snímky, fotografované různými účastníky a vyvolané na dokumentární papíry. Autorsky necenzurovaná kolekce zahrnuje i různé privátní nebo periferní fotografie, nepovedené nebo časem poškozené a ohmatané formáty, zkoušky na proužcích papíru apod. V sešitech na pomezí autorské knížky a alba, Vladimír Havlík a autor fotodokumentací Radek Horáček shromáždili snímky za účelem obdarování okruhu známých. Sloužily především jako upomínka účastníkům událostí. K již formálnějšímu prezentování autorských akcí známým, ale i odborníkům byla určena rovněž různě adjustovaná alba. První veřejnou prezentaci v roce 1986 pak dokumentují formálně čistě a jednotně nazvětšované fotografie formátu A3 a A4. V souvislosti se současnými prezentacemi a publikacemi se vrstvy mísí, odpovídají obrazu autora vytvořenému pro současné anonymní publikum. V rámci naší spolupráce jsme se snažili jednotlivé vrstvy rozkrýt. Mapování archivu se ale stalo i důležitou paralelou k poodhalení a k analýze procesu současného vzpomínání a reflexe. Rozdílné úhly pohledu ilustrují mj. následující Věty o minulosti - akcích - dokumentaci, adresované si navzájem. Byly formulovány na základě předešlé komunikace a spolupráce v průběhu června 2010. Základní prohlášení Vladimíra Havlíka doplňují bezprostřední reakce Barbory Klímové. Obě vrstvy publikujeme bez následné redakce. Zde prezentované věty jsou otevřeny další konfrontaci, doplnění: ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace byla vědomá, ale její koncepce se příliš nepromýšlela a během akce autorsky nekontrolovala. Hodně záleželo na citlivosti fotografa. Moje akce fotili blízcí přátelé. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Z dosud nevystavovaných dokumentací, periferních snímků tvých akcí mám podobnou radost jako antropolog, který najde stopu vzdálené kultury. Beru je jako svého druhu „zdrojový materiál“, otisk reálných situací. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Pro označení kolektivních akcí jsem nepoužíval slovo happening. Nešlo o kreativní hru, uskutečňovanou podle scénáře, ale o nabídku otevřené komunikační situace ve veřejném prostoru. Všichni pozvaní se octli v pozici aktivních účastníků, role diváků připadla náhodným kolemjdoucím. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nějaký, byť neformálně stanovený scénář existoval. Jistou míru kreativity taky nezapřeš. Z mého pohledu je označení happening možné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Po zkušenosti z projektu REPLACED – BRNO – 2006 mě označení „veřejný prostor“ v souvislosti s akcemi 70.–80. let provokuje. V současnosti mám akci na veřejnosti – pro veřejnost, spojenou se snahou oslovit publikum, intervenovat s nějakým veřejně užívaným prostředím. Oproti tomu má zkušenost s rekonstruováním performancí 70.–80. let odpovídá spíš snaze o osobní kontakt, individuální zkušenost v otevřených prostranstvích Brna. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… To, co akci předcházelo (setkání, procházka, rozhovor), a to, co následovalo po akci (posezení, občerstvení, diskuze, hudba), bylo téměř stejně důležité jako akce samotná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Tady si trochu protiřečíš s odstavcem níže „Soustředil jsem se na centrum akce“. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Šlo mi o jednoznačný čin ve schizofrenní sociálně-politické situaci. Svobodné gesto. Ustanovení dočasného prostoru volnosti. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Zní to jako současný manifest – zarámování idealistických postojů mládí. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce se odehrávaly vně uměleckého provozu a měly minimální míru teoretické reflexe. Mých akcí se účastnili spolužáci a přátelé z undergroundu. Ti si mohli přivést další kamarády. V tomto smyslu jsme si důvěřovali, ale neznámé lidi jsem na akce nezval. Přátelé z undergroundu měli k mým akcím často kritické výhrady: „My to žijeme, a ty z toho děláš umění.“ (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Skupinu studentů výtvarné výchovy a příbuzných oborů na pedagogické fakultě si na základě fotodokumentace a tvého vyprávění dovedu představit. Tuším, že jsi mezi nimi měl výjimečné postavení, díky svému alespoň intuitivně vytvořenému povědomí o umění akce. A zároveň mám dojem, že jejich nepoučenost a přirozené nadšení výrazně ovlivnily záměr i vyznění akce. Z mého pohledu je vymezení „z undergroundu“ dost vágní. Přijde mně podezřelé, že se v souvislosti s 70.–80. lety v ČSSR mluví všeobecně o Jednom undergroundu. Není mi jasná jeho hranice, v čem přesně spočívá to radikální ohraničení. Sám říkáš, že už nošením dlouhých vlasů ses řadil k nekonformní části společnosti. Tvé aktivity na pedagogické fakultě považuji za umění v rámci určité mikrokomunity. Umění, protože jsi ho dělal s vědomím sounáležitosti k této oblasti a historických souvislostí. Ale nakonec se do tzv. undergroundu řadí i osobnosti, které dnes považujeme za profesionální literáty, umělce. Rovněž hranice mezi politickou a apolitickou aktivitou se v souvislosti s normalizačním obdobím ukazují být prostupné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svoji akční tvorbu jsem bral vážně. Humor ani ironie nebyly záměrné, mystifikace byla nepřípustná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Soustředil jsem se na centrum akce, hlavní dějovou linku. Dění na periferii a okrajové události jsem příliš nevnímal. Stejným způsobem jsem přistupoval k dokumentaci. Pro prezentaci jsem vybíral „ikonické“ fotografie, fotografie s maximální mírou ilustrativnosti. Ostatní snímky jsem ponechával stranou. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Důležitá pro mě byla vizuální soběstačnost dokumentace. Název akce + fotografie bez doprovodného textu. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Napadá mě úplně obecná poznámka o paměti a vzpomínaní. Osobně si například z cest obvykle vybavím periferní zážitky, které jsou v souvislosti s navštívenými místy banální. Jako třeba, že jdu podél silnice na periferii Valencie, blbosti, o kterých se s někým na určitém místě bavím apod. Na druhou stranu je obecně známá pravda, že si člověk zafixuje situace díky nějakému dokumentu nebo vyprávění a že si za určitých okolností paměť přisvojí událost, kterou vzpomínající ve skutečnosti neprožil. Přijde mi v současnosti inspirativní vytahovat na světlo z hlediska veřejné prezentace nekontrolované otisky akcí a na jejich základě tvořit jejich současný obraz. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nejdříve jsem z negativu exponoval „rychlé fotky“ na papír, který byl zrovna po ruce (vesměs malého formátu). S technickými parametry (doba osvitu, tonalita, kompozice) jsem si nedělal starosti. Teprve o několik let později jsem pečlivě nazvětšoval „výstavní“, formálně sjednocenou dokumentaci. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Autorská prezentace dokumentace byla vždy doprovázena popisem situace, resp. volným vyprávěním příběhu jednotlivých akcí. Až při příležitosti výstav se dokumentace od slovního doprovodu oddělila. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce a jejich dokumentace nevznikaly v rámci instituce a provozu umění, jak jsme si je v českém prostředí jednoznačně zvykli vnímat poslední tři dekády. Pro mě je výzvou nezabývat se relikty akcí, situací a událostí jen z hlediska tradičně vymezených formátů, byť si je i sami autoři v průběhu času osvojili. Situace, kdy záměrně vytahujeme nevystavené a možná i za jiných okolností nevystavitelné relikty doby je samozřejmě výjimečná, nejde ji posuzovat jinak než jako současný tvůrčí akt. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace dokazuje uskutečnění akce. Nejsem si jistý, je-li dostatečnou verifikací text bez fotografie. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Třeba v případě Mariana Pally to tak funguje. Ale u něho už jde o v době svého vzniku jasně vymezený autorský záměr. Asi máš na mysli, co by se stalo, kdybys v současnosti nahradil svá fota slovním popisem. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svým způsobem jsou dokumentací vzpomínky uchované v paměti účastníků akce. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Všeobecně známá skutečnost, že proces vzpomínání ovlivňuje současná situace, stav, perspektiva vzpomínajícího se v souvislosti s neinstitucionalizovanou kulturou 70.–80.let mísí s idealizací a zjednodušením, ke kterým dochází mj. v důsledku nedostatečně zaznamenané bezprostřední osobní nebo profesionální reflexe událostí ve své době a potom nárazového vzpomínání od 90. let. (B. K.) (Text je výstupem Veřejně přístupného workshopu Vladimíra Havlíka pro Barboru Klímovou, který se uskutečnil 30. května 2011 v prostoru tranzitdisplay Praha)

Pondělí

Informace - podpora z Olomouckého kraje

Datum: 18. 7. 2018 - 28. 2. 2019

Program kina - ÚNOR 2019

Datum: 1. 2. 2019 - 28. 2. 2019

Jiří Sedlák: Uchovávám v paměti

Datum: 26. 1. 2019 - 28. 3. 2019

Malíř Jiří Sedlák pochází z Olomouce. Vysokou školu absolvoval v Ostravě, kde studoval v letech 2011 – 2016 na Fakultě umění v Ateliéru kresby, který vedl doc. Josef Daňek. V roce 2013 odjel na zahraniční stáž do Granady na Facultad de Bellas Artes Alonso. Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav. V malířském projevu se odráží jeho vztah ke krajině, prolíná se „přírodní“ krajina s krajinou města. V procesu tvorby se malíř dostává z původní reálné krajiny až do imprese prchavého okamžiku. Vernisáž se uskuteční 26. ledna v 17 hodin

V l a d i m í r H a v l í k | J A K O P TÁ K | h o s t P e t r a F e r i a n cov á

Datum: 5. 2. 2019 - 1. 3. 2019

Na vernisáži zahraje Ostrý zub. Vladimír Havlíknarozen 7. 2. 1959 v Novém Městě na Moravě Autor happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně. studia 1978–1983 Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci Věty o minulosti – akcích – dokumentaci Vladimír Havlík a Barbora Klímová Akční tvorba 70.–80. let v Československu se může ze současného pohledu jevit ambivalentně ve vztahu ke své dokumentaci. Záznam performance nebo akce je pro mnohé autory na jednu stranu jen otiskem situace, podobným reportážnímu snímku. Na druhou stranu i ten postupem času rámovali ve vztahu k tradičnímu obrazu a instituci umění. Situaci u nás komplikoval mj. fakt, že v době vzniku nebylo prakticky možné experimentální umělecké projevy veřejně prezentovat. Umělci tak nebyli nuceni od začátku zvažovat akci jako veřejně prezentovatelné dílo a daleko spíš jej koncipovali pro určité společenství příbuzně smýšlejících. V privátním archivu Vladimíra Havlíka například nacházíme několik obsahově i formálně odlišných vrstev dokumentace vlastních akcí. Na jednu stranu jsou zde neformálně zhotovené snímky, fotografované různými účastníky a vyvolané na dokumentární papíry. Autorsky necenzurovaná kolekce zahrnuje i různé privátní nebo periferní fotografie, nepovedené nebo časem poškozené a ohmatané formáty, zkoušky na proužcích papíru apod. V sešitech na pomezí autorské knížky a alba, Vladimír Havlík a autor fotodokumentací Radek Horáček shromáždili snímky za účelem obdarování okruhu známých. Sloužily především jako upomínka účastníkům událostí. K již formálnějšímu prezentování autorských akcí známým, ale i odborníkům byla určena rovněž různě adjustovaná alba. První veřejnou prezentaci v roce 1986 pak dokumentují formálně čistě a jednotně nazvětšované fotografie formátu A3 a A4. V souvislosti se současnými prezentacemi a publikacemi se vrstvy mísí, odpovídají obrazu autora vytvořenému pro současné anonymní publikum. V rámci naší spolupráce jsme se snažili jednotlivé vrstvy rozkrýt. Mapování archivu se ale stalo i důležitou paralelou k poodhalení a k analýze procesu současného vzpomínání a reflexe. Rozdílné úhly pohledu ilustrují mj. následující Věty o minulosti - akcích - dokumentaci, adresované si navzájem. Byly formulovány na základě předešlé komunikace a spolupráce v průběhu června 2010. Základní prohlášení Vladimíra Havlíka doplňují bezprostřední reakce Barbory Klímové. Obě vrstvy publikujeme bez následné redakce. Zde prezentované věty jsou otevřeny další konfrontaci, doplnění: ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace byla vědomá, ale její koncepce se příliš nepromýšlela a během akce autorsky nekontrolovala. Hodně záleželo na citlivosti fotografa. Moje akce fotili blízcí přátelé. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Z dosud nevystavovaných dokumentací, periferních snímků tvých akcí mám podobnou radost jako antropolog, který najde stopu vzdálené kultury. Beru je jako svého druhu „zdrojový materiál“, otisk reálných situací. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Pro označení kolektivních akcí jsem nepoužíval slovo happening. Nešlo o kreativní hru, uskutečňovanou podle scénáře, ale o nabídku otevřené komunikační situace ve veřejném prostoru. Všichni pozvaní se octli v pozici aktivních účastníků, role diváků připadla náhodným kolemjdoucím. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nějaký, byť neformálně stanovený scénář existoval. Jistou míru kreativity taky nezapřeš. Z mého pohledu je označení happening možné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Po zkušenosti z projektu REPLACED – BRNO – 2006 mě označení „veřejný prostor“ v souvislosti s akcemi 70.–80. let provokuje. V současnosti mám akci na veřejnosti – pro veřejnost, spojenou se snahou oslovit publikum, intervenovat s nějakým veřejně užívaným prostředím. Oproti tomu má zkušenost s rekonstruováním performancí 70.–80. let odpovídá spíš snaze o osobní kontakt, individuální zkušenost v otevřených prostranstvích Brna. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… To, co akci předcházelo (setkání, procházka, rozhovor), a to, co následovalo po akci (posezení, občerstvení, diskuze, hudba), bylo téměř stejně důležité jako akce samotná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Tady si trochu protiřečíš s odstavcem níže „Soustředil jsem se na centrum akce“. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Šlo mi o jednoznačný čin ve schizofrenní sociálně-politické situaci. Svobodné gesto. Ustanovení dočasného prostoru volnosti. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Zní to jako současný manifest – zarámování idealistických postojů mládí. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce se odehrávaly vně uměleckého provozu a měly minimální míru teoretické reflexe. Mých akcí se účastnili spolužáci a přátelé z undergroundu. Ti si mohli přivést další kamarády. V tomto smyslu jsme si důvěřovali, ale neznámé lidi jsem na akce nezval. Přátelé z undergroundu měli k mým akcím často kritické výhrady: „My to žijeme, a ty z toho děláš umění.“ (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Skupinu studentů výtvarné výchovy a příbuzných oborů na pedagogické fakultě si na základě fotodokumentace a tvého vyprávění dovedu představit. Tuším, že jsi mezi nimi měl výjimečné postavení, díky svému alespoň intuitivně vytvořenému povědomí o umění akce. A zároveň mám dojem, že jejich nepoučenost a přirozené nadšení výrazně ovlivnily záměr i vyznění akce. Z mého pohledu je vymezení „z undergroundu“ dost vágní. Přijde mně podezřelé, že se v souvislosti s 70.–80. lety v ČSSR mluví všeobecně o Jednom undergroundu. Není mi jasná jeho hranice, v čem přesně spočívá to radikální ohraničení. Sám říkáš, že už nošením dlouhých vlasů ses řadil k nekonformní části společnosti. Tvé aktivity na pedagogické fakultě považuji za umění v rámci určité mikrokomunity. Umění, protože jsi ho dělal s vědomím sounáležitosti k této oblasti a historických souvislostí. Ale nakonec se do tzv. undergroundu řadí i osobnosti, které dnes považujeme za profesionální literáty, umělce. Rovněž hranice mezi politickou a apolitickou aktivitou se v souvislosti s normalizačním obdobím ukazují být prostupné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svoji akční tvorbu jsem bral vážně. Humor ani ironie nebyly záměrné, mystifikace byla nepřípustná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Soustředil jsem se na centrum akce, hlavní dějovou linku. Dění na periferii a okrajové události jsem příliš nevnímal. Stejným způsobem jsem přistupoval k dokumentaci. Pro prezentaci jsem vybíral „ikonické“ fotografie, fotografie s maximální mírou ilustrativnosti. Ostatní snímky jsem ponechával stranou. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Důležitá pro mě byla vizuální soběstačnost dokumentace. Název akce + fotografie bez doprovodného textu. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Napadá mě úplně obecná poznámka o paměti a vzpomínaní. Osobně si například z cest obvykle vybavím periferní zážitky, které jsou v souvislosti s navštívenými místy banální. Jako třeba, že jdu podél silnice na periferii Valencie, blbosti, o kterých se s někým na určitém místě bavím apod. Na druhou stranu je obecně známá pravda, že si člověk zafixuje situace díky nějakému dokumentu nebo vyprávění a že si za určitých okolností paměť přisvojí událost, kterou vzpomínající ve skutečnosti neprožil. Přijde mi v současnosti inspirativní vytahovat na světlo z hlediska veřejné prezentace nekontrolované otisky akcí a na jejich základě tvořit jejich současný obraz. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nejdříve jsem z negativu exponoval „rychlé fotky“ na papír, který byl zrovna po ruce (vesměs malého formátu). S technickými parametry (doba osvitu, tonalita, kompozice) jsem si nedělal starosti. Teprve o několik let později jsem pečlivě nazvětšoval „výstavní“, formálně sjednocenou dokumentaci. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Autorská prezentace dokumentace byla vždy doprovázena popisem situace, resp. volným vyprávěním příběhu jednotlivých akcí. Až při příležitosti výstav se dokumentace od slovního doprovodu oddělila. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce a jejich dokumentace nevznikaly v rámci instituce a provozu umění, jak jsme si je v českém prostředí jednoznačně zvykli vnímat poslední tři dekády. Pro mě je výzvou nezabývat se relikty akcí, situací a událostí jen z hlediska tradičně vymezených formátů, byť si je i sami autoři v průběhu času osvojili. Situace, kdy záměrně vytahujeme nevystavené a možná i za jiných okolností nevystavitelné relikty doby je samozřejmě výjimečná, nejde ji posuzovat jinak než jako současný tvůrčí akt. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace dokazuje uskutečnění akce. Nejsem si jistý, je-li dostatečnou verifikací text bez fotografie. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Třeba v případě Mariana Pally to tak funguje. Ale u něho už jde o v době svého vzniku jasně vymezený autorský záměr. Asi máš na mysli, co by se stalo, kdybys v současnosti nahradil svá fota slovním popisem. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svým způsobem jsou dokumentací vzpomínky uchované v paměti účastníků akce. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Všeobecně známá skutečnost, že proces vzpomínání ovlivňuje současná situace, stav, perspektiva vzpomínajícího se v souvislosti s neinstitucionalizovanou kulturou 70.–80.let mísí s idealizací a zjednodušením, ke kterým dochází mj. v důsledku nedostatečně zaznamenané bezprostřední osobní nebo profesionální reflexe událostí ve své době a potom nárazového vzpomínání od 90. let. (B. K.) (Text je výstupem Veřejně přístupného workshopu Vladimíra Havlíka pro Barboru Klímovou, který se uskutečnil 30. května 2011 v prostoru tranzitdisplay Praha)

Úterý

Informace - podpora z Olomouckého kraje

Datum: 18. 7. 2018 - 28. 2. 2019

Program kina - ÚNOR 2019

Datum: 1. 2. 2019 - 28. 2. 2019

Jiří Sedlák: Uchovávám v paměti

Datum: 26. 1. 2019 - 28. 3. 2019

Malíř Jiří Sedlák pochází z Olomouce. Vysokou školu absolvoval v Ostravě, kde studoval v letech 2011 – 2016 na Fakultě umění v Ateliéru kresby, který vedl doc. Josef Daňek. V roce 2013 odjel na zahraniční stáž do Granady na Facultad de Bellas Artes Alonso. Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav. V malířském projevu se odráží jeho vztah ke krajině, prolíná se „přírodní“ krajina s krajinou města. V procesu tvorby se malíř dostává z původní reálné krajiny až do imprese prchavého okamžiku. Vernisáž se uskuteční 26. ledna v 17 hodin

V l a d i m í r H a v l í k | J A K O P TÁ K | h o s t P e t r a F e r i a n cov á

Datum: 5. 2. 2019 - 1. 3. 2019

Na vernisáži zahraje Ostrý zub. Vladimír Havlíknarozen 7. 2. 1959 v Novém Městě na Moravě Autor happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně. studia 1978–1983 Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci Věty o minulosti – akcích – dokumentaci Vladimír Havlík a Barbora Klímová Akční tvorba 70.–80. let v Československu se může ze současného pohledu jevit ambivalentně ve vztahu ke své dokumentaci. Záznam performance nebo akce je pro mnohé autory na jednu stranu jen otiskem situace, podobným reportážnímu snímku. Na druhou stranu i ten postupem času rámovali ve vztahu k tradičnímu obrazu a instituci umění. Situaci u nás komplikoval mj. fakt, že v době vzniku nebylo prakticky možné experimentální umělecké projevy veřejně prezentovat. Umělci tak nebyli nuceni od začátku zvažovat akci jako veřejně prezentovatelné dílo a daleko spíš jej koncipovali pro určité společenství příbuzně smýšlejících. V privátním archivu Vladimíra Havlíka například nacházíme několik obsahově i formálně odlišných vrstev dokumentace vlastních akcí. Na jednu stranu jsou zde neformálně zhotovené snímky, fotografované různými účastníky a vyvolané na dokumentární papíry. Autorsky necenzurovaná kolekce zahrnuje i různé privátní nebo periferní fotografie, nepovedené nebo časem poškozené a ohmatané formáty, zkoušky na proužcích papíru apod. V sešitech na pomezí autorské knížky a alba, Vladimír Havlík a autor fotodokumentací Radek Horáček shromáždili snímky za účelem obdarování okruhu známých. Sloužily především jako upomínka účastníkům událostí. K již formálnějšímu prezentování autorských akcí známým, ale i odborníkům byla určena rovněž různě adjustovaná alba. První veřejnou prezentaci v roce 1986 pak dokumentují formálně čistě a jednotně nazvětšované fotografie formátu A3 a A4. V souvislosti se současnými prezentacemi a publikacemi se vrstvy mísí, odpovídají obrazu autora vytvořenému pro současné anonymní publikum. V rámci naší spolupráce jsme se snažili jednotlivé vrstvy rozkrýt. Mapování archivu se ale stalo i důležitou paralelou k poodhalení a k analýze procesu současného vzpomínání a reflexe. Rozdílné úhly pohledu ilustrují mj. následující Věty o minulosti - akcích - dokumentaci, adresované si navzájem. Byly formulovány na základě předešlé komunikace a spolupráce v průběhu června 2010. Základní prohlášení Vladimíra Havlíka doplňují bezprostřední reakce Barbory Klímové. Obě vrstvy publikujeme bez následné redakce. Zde prezentované věty jsou otevřeny další konfrontaci, doplnění: ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace byla vědomá, ale její koncepce se příliš nepromýšlela a během akce autorsky nekontrolovala. Hodně záleželo na citlivosti fotografa. Moje akce fotili blízcí přátelé. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Z dosud nevystavovaných dokumentací, periferních snímků tvých akcí mám podobnou radost jako antropolog, který najde stopu vzdálené kultury. Beru je jako svého druhu „zdrojový materiál“, otisk reálných situací. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Pro označení kolektivních akcí jsem nepoužíval slovo happening. Nešlo o kreativní hru, uskutečňovanou podle scénáře, ale o nabídku otevřené komunikační situace ve veřejném prostoru. Všichni pozvaní se octli v pozici aktivních účastníků, role diváků připadla náhodným kolemjdoucím. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nějaký, byť neformálně stanovený scénář existoval. Jistou míru kreativity taky nezapřeš. Z mého pohledu je označení happening možné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Po zkušenosti z projektu REPLACED – BRNO – 2006 mě označení „veřejný prostor“ v souvislosti s akcemi 70.–80. let provokuje. V současnosti mám akci na veřejnosti – pro veřejnost, spojenou se snahou oslovit publikum, intervenovat s nějakým veřejně užívaným prostředím. Oproti tomu má zkušenost s rekonstruováním performancí 70.–80. let odpovídá spíš snaze o osobní kontakt, individuální zkušenost v otevřených prostranstvích Brna. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… To, co akci předcházelo (setkání, procházka, rozhovor), a to, co následovalo po akci (posezení, občerstvení, diskuze, hudba), bylo téměř stejně důležité jako akce samotná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Tady si trochu protiřečíš s odstavcem níže „Soustředil jsem se na centrum akce“. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Šlo mi o jednoznačný čin ve schizofrenní sociálně-politické situaci. Svobodné gesto. Ustanovení dočasného prostoru volnosti. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Zní to jako současný manifest – zarámování idealistických postojů mládí. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce se odehrávaly vně uměleckého provozu a měly minimální míru teoretické reflexe. Mých akcí se účastnili spolužáci a přátelé z undergroundu. Ti si mohli přivést další kamarády. V tomto smyslu jsme si důvěřovali, ale neznámé lidi jsem na akce nezval. Přátelé z undergroundu měli k mým akcím často kritické výhrady: „My to žijeme, a ty z toho děláš umění.“ (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Skupinu studentů výtvarné výchovy a příbuzných oborů na pedagogické fakultě si na základě fotodokumentace a tvého vyprávění dovedu představit. Tuším, že jsi mezi nimi měl výjimečné postavení, díky svému alespoň intuitivně vytvořenému povědomí o umění akce. A zároveň mám dojem, že jejich nepoučenost a přirozené nadšení výrazně ovlivnily záměr i vyznění akce. Z mého pohledu je vymezení „z undergroundu“ dost vágní. Přijde mně podezřelé, že se v souvislosti s 70.–80. lety v ČSSR mluví všeobecně o Jednom undergroundu. Není mi jasná jeho hranice, v čem přesně spočívá to radikální ohraničení. Sám říkáš, že už nošením dlouhých vlasů ses řadil k nekonformní části společnosti. Tvé aktivity na pedagogické fakultě považuji za umění v rámci určité mikrokomunity. Umění, protože jsi ho dělal s vědomím sounáležitosti k této oblasti a historických souvislostí. Ale nakonec se do tzv. undergroundu řadí i osobnosti, které dnes považujeme za profesionální literáty, umělce. Rovněž hranice mezi politickou a apolitickou aktivitou se v souvislosti s normalizačním obdobím ukazují být prostupné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svoji akční tvorbu jsem bral vážně. Humor ani ironie nebyly záměrné, mystifikace byla nepřípustná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Soustředil jsem se na centrum akce, hlavní dějovou linku. Dění na periferii a okrajové události jsem příliš nevnímal. Stejným způsobem jsem přistupoval k dokumentaci. Pro prezentaci jsem vybíral „ikonické“ fotografie, fotografie s maximální mírou ilustrativnosti. Ostatní snímky jsem ponechával stranou. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Důležitá pro mě byla vizuální soběstačnost dokumentace. Název akce + fotografie bez doprovodného textu. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Napadá mě úplně obecná poznámka o paměti a vzpomínaní. Osobně si například z cest obvykle vybavím periferní zážitky, které jsou v souvislosti s navštívenými místy banální. Jako třeba, že jdu podél silnice na periferii Valencie, blbosti, o kterých se s někým na určitém místě bavím apod. Na druhou stranu je obecně známá pravda, že si člověk zafixuje situace díky nějakému dokumentu nebo vyprávění a že si za určitých okolností paměť přisvojí událost, kterou vzpomínající ve skutečnosti neprožil. Přijde mi v současnosti inspirativní vytahovat na světlo z hlediska veřejné prezentace nekontrolované otisky akcí a na jejich základě tvořit jejich současný obraz. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nejdříve jsem z negativu exponoval „rychlé fotky“ na papír, který byl zrovna po ruce (vesměs malého formátu). S technickými parametry (doba osvitu, tonalita, kompozice) jsem si nedělal starosti. Teprve o několik let později jsem pečlivě nazvětšoval „výstavní“, formálně sjednocenou dokumentaci. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Autorská prezentace dokumentace byla vždy doprovázena popisem situace, resp. volným vyprávěním příběhu jednotlivých akcí. Až při příležitosti výstav se dokumentace od slovního doprovodu oddělila. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce a jejich dokumentace nevznikaly v rámci instituce a provozu umění, jak jsme si je v českém prostředí jednoznačně zvykli vnímat poslední tři dekády. Pro mě je výzvou nezabývat se relikty akcí, situací a událostí jen z hlediska tradičně vymezených formátů, byť si je i sami autoři v průběhu času osvojili. Situace, kdy záměrně vytahujeme nevystavené a možná i za jiných okolností nevystavitelné relikty doby je samozřejmě výjimečná, nejde ji posuzovat jinak než jako současný tvůrčí akt. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace dokazuje uskutečnění akce. Nejsem si jistý, je-li dostatečnou verifikací text bez fotografie. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Třeba v případě Mariana Pally to tak funguje. Ale u něho už jde o v době svého vzniku jasně vymezený autorský záměr. Asi máš na mysli, co by se stalo, kdybys v současnosti nahradil svá fota slovním popisem. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svým způsobem jsou dokumentací vzpomínky uchované v paměti účastníků akce. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Všeobecně známá skutečnost, že proces vzpomínání ovlivňuje současná situace, stav, perspektiva vzpomínajícího se v souvislosti s neinstitucionalizovanou kulturou 70.–80.let mísí s idealizací a zjednodušením, ke kterým dochází mj. v důsledku nedostatečně zaznamenané bezprostřední osobní nebo profesionální reflexe událostí ve své době a potom nárazového vzpomínání od 90. let. (B. K.) (Text je výstupem Veřejně přístupného workshopu Vladimíra Havlíka pro Barboru Klímovou, který se uskutečnil 30. května 2011 v prostoru tranzitdisplay Praha)

Středa

Informace - podpora z Olomouckého kraje

Datum: 18. 7. 2018 - 28. 2. 2019

Program kina - ÚNOR 2019

Datum: 1. 2. 2019 - 28. 2. 2019

Jiří Sedlák: Uchovávám v paměti

Datum: 26. 1. 2019 - 28. 3. 2019

Malíř Jiří Sedlák pochází z Olomouce. Vysokou školu absolvoval v Ostravě, kde studoval v letech 2011 – 2016 na Fakultě umění v Ateliéru kresby, který vedl doc. Josef Daňek. V roce 2013 odjel na zahraniční stáž do Granady na Facultad de Bellas Artes Alonso. Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav. V malířském projevu se odráží jeho vztah ke krajině, prolíná se „přírodní“ krajina s krajinou města. V procesu tvorby se malíř dostává z původní reálné krajiny až do imprese prchavého okamžiku. Vernisáž se uskuteční 26. ledna v 17 hodin

V l a d i m í r H a v l í k | J A K O P TÁ K | h o s t P e t r a F e r i a n cov á

Datum: 5. 2. 2019 - 1. 3. 2019

Na vernisáži zahraje Ostrý zub. Vladimír Havlíknarozen 7. 2. 1959 v Novém Městě na Moravě Autor happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně. studia 1978–1983 Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci Věty o minulosti – akcích – dokumentaci Vladimír Havlík a Barbora Klímová Akční tvorba 70.–80. let v Československu se může ze současného pohledu jevit ambivalentně ve vztahu ke své dokumentaci. Záznam performance nebo akce je pro mnohé autory na jednu stranu jen otiskem situace, podobným reportážnímu snímku. Na druhou stranu i ten postupem času rámovali ve vztahu k tradičnímu obrazu a instituci umění. Situaci u nás komplikoval mj. fakt, že v době vzniku nebylo prakticky možné experimentální umělecké projevy veřejně prezentovat. Umělci tak nebyli nuceni od začátku zvažovat akci jako veřejně prezentovatelné dílo a daleko spíš jej koncipovali pro určité společenství příbuzně smýšlejících. V privátním archivu Vladimíra Havlíka například nacházíme několik obsahově i formálně odlišných vrstev dokumentace vlastních akcí. Na jednu stranu jsou zde neformálně zhotovené snímky, fotografované různými účastníky a vyvolané na dokumentární papíry. Autorsky necenzurovaná kolekce zahrnuje i různé privátní nebo periferní fotografie, nepovedené nebo časem poškozené a ohmatané formáty, zkoušky na proužcích papíru apod. V sešitech na pomezí autorské knížky a alba, Vladimír Havlík a autor fotodokumentací Radek Horáček shromáždili snímky za účelem obdarování okruhu známých. Sloužily především jako upomínka účastníkům událostí. K již formálnějšímu prezentování autorských akcí známým, ale i odborníkům byla určena rovněž různě adjustovaná alba. První veřejnou prezentaci v roce 1986 pak dokumentují formálně čistě a jednotně nazvětšované fotografie formátu A3 a A4. V souvislosti se současnými prezentacemi a publikacemi se vrstvy mísí, odpovídají obrazu autora vytvořenému pro současné anonymní publikum. V rámci naší spolupráce jsme se snažili jednotlivé vrstvy rozkrýt. Mapování archivu se ale stalo i důležitou paralelou k poodhalení a k analýze procesu současného vzpomínání a reflexe. Rozdílné úhly pohledu ilustrují mj. následující Věty o minulosti - akcích - dokumentaci, adresované si navzájem. Byly formulovány na základě předešlé komunikace a spolupráce v průběhu června 2010. Základní prohlášení Vladimíra Havlíka doplňují bezprostřední reakce Barbory Klímové. Obě vrstvy publikujeme bez následné redakce. Zde prezentované věty jsou otevřeny další konfrontaci, doplnění: ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace byla vědomá, ale její koncepce se příliš nepromýšlela a během akce autorsky nekontrolovala. Hodně záleželo na citlivosti fotografa. Moje akce fotili blízcí přátelé. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Z dosud nevystavovaných dokumentací, periferních snímků tvých akcí mám podobnou radost jako antropolog, který najde stopu vzdálené kultury. Beru je jako svého druhu „zdrojový materiál“, otisk reálných situací. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Pro označení kolektivních akcí jsem nepoužíval slovo happening. Nešlo o kreativní hru, uskutečňovanou podle scénáře, ale o nabídku otevřené komunikační situace ve veřejném prostoru. Všichni pozvaní se octli v pozici aktivních účastníků, role diváků připadla náhodným kolemjdoucím. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nějaký, byť neformálně stanovený scénář existoval. Jistou míru kreativity taky nezapřeš. Z mého pohledu je označení happening možné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Po zkušenosti z projektu REPLACED – BRNO – 2006 mě označení „veřejný prostor“ v souvislosti s akcemi 70.–80. let provokuje. V současnosti mám akci na veřejnosti – pro veřejnost, spojenou se snahou oslovit publikum, intervenovat s nějakým veřejně užívaným prostředím. Oproti tomu má zkušenost s rekonstruováním performancí 70.–80. let odpovídá spíš snaze o osobní kontakt, individuální zkušenost v otevřených prostranstvích Brna. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… To, co akci předcházelo (setkání, procházka, rozhovor), a to, co následovalo po akci (posezení, občerstvení, diskuze, hudba), bylo téměř stejně důležité jako akce samotná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Tady si trochu protiřečíš s odstavcem níže „Soustředil jsem se na centrum akce“. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Šlo mi o jednoznačný čin ve schizofrenní sociálně-politické situaci. Svobodné gesto. Ustanovení dočasného prostoru volnosti. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Zní to jako současný manifest – zarámování idealistických postojů mládí. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce se odehrávaly vně uměleckého provozu a měly minimální míru teoretické reflexe. Mých akcí se účastnili spolužáci a přátelé z undergroundu. Ti si mohli přivést další kamarády. V tomto smyslu jsme si důvěřovali, ale neznámé lidi jsem na akce nezval. Přátelé z undergroundu měli k mým akcím často kritické výhrady: „My to žijeme, a ty z toho děláš umění.“ (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Skupinu studentů výtvarné výchovy a příbuzných oborů na pedagogické fakultě si na základě fotodokumentace a tvého vyprávění dovedu představit. Tuším, že jsi mezi nimi měl výjimečné postavení, díky svému alespoň intuitivně vytvořenému povědomí o umění akce. A zároveň mám dojem, že jejich nepoučenost a přirozené nadšení výrazně ovlivnily záměr i vyznění akce. Z mého pohledu je vymezení „z undergroundu“ dost vágní. Přijde mně podezřelé, že se v souvislosti s 70.–80. lety v ČSSR mluví všeobecně o Jednom undergroundu. Není mi jasná jeho hranice, v čem přesně spočívá to radikální ohraničení. Sám říkáš, že už nošením dlouhých vlasů ses řadil k nekonformní části společnosti. Tvé aktivity na pedagogické fakultě považuji za umění v rámci určité mikrokomunity. Umění, protože jsi ho dělal s vědomím sounáležitosti k této oblasti a historických souvislostí. Ale nakonec se do tzv. undergroundu řadí i osobnosti, které dnes považujeme za profesionální literáty, umělce. Rovněž hranice mezi politickou a apolitickou aktivitou se v souvislosti s normalizačním obdobím ukazují být prostupné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svoji akční tvorbu jsem bral vážně. Humor ani ironie nebyly záměrné, mystifikace byla nepřípustná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Soustředil jsem se na centrum akce, hlavní dějovou linku. Dění na periferii a okrajové události jsem příliš nevnímal. Stejným způsobem jsem přistupoval k dokumentaci. Pro prezentaci jsem vybíral „ikonické“ fotografie, fotografie s maximální mírou ilustrativnosti. Ostatní snímky jsem ponechával stranou. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Důležitá pro mě byla vizuální soběstačnost dokumentace. Název akce + fotografie bez doprovodného textu. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Napadá mě úplně obecná poznámka o paměti a vzpomínaní. Osobně si například z cest obvykle vybavím periferní zážitky, které jsou v souvislosti s navštívenými místy banální. Jako třeba, že jdu podél silnice na periferii Valencie, blbosti, o kterých se s někým na určitém místě bavím apod. Na druhou stranu je obecně známá pravda, že si člověk zafixuje situace díky nějakému dokumentu nebo vyprávění a že si za určitých okolností paměť přisvojí událost, kterou vzpomínající ve skutečnosti neprožil. Přijde mi v současnosti inspirativní vytahovat na světlo z hlediska veřejné prezentace nekontrolované otisky akcí a na jejich základě tvořit jejich současný obraz. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nejdříve jsem z negativu exponoval „rychlé fotky“ na papír, který byl zrovna po ruce (vesměs malého formátu). S technickými parametry (doba osvitu, tonalita, kompozice) jsem si nedělal starosti. Teprve o několik let později jsem pečlivě nazvětšoval „výstavní“, formálně sjednocenou dokumentaci. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Autorská prezentace dokumentace byla vždy doprovázena popisem situace, resp. volným vyprávěním příběhu jednotlivých akcí. Až při příležitosti výstav se dokumentace od slovního doprovodu oddělila. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce a jejich dokumentace nevznikaly v rámci instituce a provozu umění, jak jsme si je v českém prostředí jednoznačně zvykli vnímat poslední tři dekády. Pro mě je výzvou nezabývat se relikty akcí, situací a událostí jen z hlediska tradičně vymezených formátů, byť si je i sami autoři v průběhu času osvojili. Situace, kdy záměrně vytahujeme nevystavené a možná i za jiných okolností nevystavitelné relikty doby je samozřejmě výjimečná, nejde ji posuzovat jinak než jako současný tvůrčí akt. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace dokazuje uskutečnění akce. Nejsem si jistý, je-li dostatečnou verifikací text bez fotografie. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Třeba v případě Mariana Pally to tak funguje. Ale u něho už jde o v době svého vzniku jasně vymezený autorský záměr. Asi máš na mysli, co by se stalo, kdybys v současnosti nahradil svá fota slovním popisem. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svým způsobem jsou dokumentací vzpomínky uchované v paměti účastníků akce. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Všeobecně známá skutečnost, že proces vzpomínání ovlivňuje současná situace, stav, perspektiva vzpomínajícího se v souvislosti s neinstitucionalizovanou kulturou 70.–80.let mísí s idealizací a zjednodušením, ke kterým dochází mj. v důsledku nedostatečně zaznamenané bezprostřední osobní nebo profesionální reflexe událostí ve své době a potom nárazového vzpomínání od 90. let. (B. K.) (Text je výstupem Veřejně přístupného workshopu Vladimíra Havlíka pro Barboru Klímovou, který se uskutečnil 30. května 2011 v prostoru tranzitdisplay Praha)

Čtvrtek

Informace - podpora z Olomouckého kraje

Datum: 18. 7. 2018 - 28. 2. 2019

Program kina - ÚNOR 2019

Datum: 1. 2. 2019 - 28. 2. 2019

Jiří Sedlák: Uchovávám v paměti

Datum: 26. 1. 2019 - 28. 3. 2019

Malíř Jiří Sedlák pochází z Olomouce. Vysokou školu absolvoval v Ostravě, kde studoval v letech 2011 – 2016 na Fakultě umění v Ateliéru kresby, který vedl doc. Josef Daňek. V roce 2013 odjel na zahraniční stáž do Granady na Facultad de Bellas Artes Alonso. Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav. V malířském projevu se odráží jeho vztah ke krajině, prolíná se „přírodní“ krajina s krajinou města. V procesu tvorby se malíř dostává z původní reálné krajiny až do imprese prchavého okamžiku. Vernisáž se uskuteční 26. ledna v 17 hodin

V l a d i m í r H a v l í k | J A K O P TÁ K | h o s t P e t r a F e r i a n cov á

Datum: 5. 2. 2019 - 1. 3. 2019

Na vernisáži zahraje Ostrý zub. Vladimír Havlíknarozen 7. 2. 1959 v Novém Městě na Moravě Autor happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně. studia 1978–1983 Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci Věty o minulosti – akcích – dokumentaci Vladimír Havlík a Barbora Klímová Akční tvorba 70.–80. let v Československu se může ze současného pohledu jevit ambivalentně ve vztahu ke své dokumentaci. Záznam performance nebo akce je pro mnohé autory na jednu stranu jen otiskem situace, podobným reportážnímu snímku. Na druhou stranu i ten postupem času rámovali ve vztahu k tradičnímu obrazu a instituci umění. Situaci u nás komplikoval mj. fakt, že v době vzniku nebylo prakticky možné experimentální umělecké projevy veřejně prezentovat. Umělci tak nebyli nuceni od začátku zvažovat akci jako veřejně prezentovatelné dílo a daleko spíš jej koncipovali pro určité společenství příbuzně smýšlejících. V privátním archivu Vladimíra Havlíka například nacházíme několik obsahově i formálně odlišných vrstev dokumentace vlastních akcí. Na jednu stranu jsou zde neformálně zhotovené snímky, fotografované různými účastníky a vyvolané na dokumentární papíry. Autorsky necenzurovaná kolekce zahrnuje i různé privátní nebo periferní fotografie, nepovedené nebo časem poškozené a ohmatané formáty, zkoušky na proužcích papíru apod. V sešitech na pomezí autorské knížky a alba, Vladimír Havlík a autor fotodokumentací Radek Horáček shromáždili snímky za účelem obdarování okruhu známých. Sloužily především jako upomínka účastníkům událostí. K již formálnějšímu prezentování autorských akcí známým, ale i odborníkům byla určena rovněž různě adjustovaná alba. První veřejnou prezentaci v roce 1986 pak dokumentují formálně čistě a jednotně nazvětšované fotografie formátu A3 a A4. V souvislosti se současnými prezentacemi a publikacemi se vrstvy mísí, odpovídají obrazu autora vytvořenému pro současné anonymní publikum. V rámci naší spolupráce jsme se snažili jednotlivé vrstvy rozkrýt. Mapování archivu se ale stalo i důležitou paralelou k poodhalení a k analýze procesu současného vzpomínání a reflexe. Rozdílné úhly pohledu ilustrují mj. následující Věty o minulosti - akcích - dokumentaci, adresované si navzájem. Byly formulovány na základě předešlé komunikace a spolupráce v průběhu června 2010. Základní prohlášení Vladimíra Havlíka doplňují bezprostřední reakce Barbory Klímové. Obě vrstvy publikujeme bez následné redakce. Zde prezentované věty jsou otevřeny další konfrontaci, doplnění: ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace byla vědomá, ale její koncepce se příliš nepromýšlela a během akce autorsky nekontrolovala. Hodně záleželo na citlivosti fotografa. Moje akce fotili blízcí přátelé. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Z dosud nevystavovaných dokumentací, periferních snímků tvých akcí mám podobnou radost jako antropolog, který najde stopu vzdálené kultury. Beru je jako svého druhu „zdrojový materiál“, otisk reálných situací. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Pro označení kolektivních akcí jsem nepoužíval slovo happening. Nešlo o kreativní hru, uskutečňovanou podle scénáře, ale o nabídku otevřené komunikační situace ve veřejném prostoru. Všichni pozvaní se octli v pozici aktivních účastníků, role diváků připadla náhodným kolemjdoucím. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nějaký, byť neformálně stanovený scénář existoval. Jistou míru kreativity taky nezapřeš. Z mého pohledu je označení happening možné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Po zkušenosti z projektu REPLACED – BRNO – 2006 mě označení „veřejný prostor“ v souvislosti s akcemi 70.–80. let provokuje. V současnosti mám akci na veřejnosti – pro veřejnost, spojenou se snahou oslovit publikum, intervenovat s nějakým veřejně užívaným prostředím. Oproti tomu má zkušenost s rekonstruováním performancí 70.–80. let odpovídá spíš snaze o osobní kontakt, individuální zkušenost v otevřených prostranstvích Brna. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… To, co akci předcházelo (setkání, procházka, rozhovor), a to, co následovalo po akci (posezení, občerstvení, diskuze, hudba), bylo téměř stejně důležité jako akce samotná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Tady si trochu protiřečíš s odstavcem níže „Soustředil jsem se na centrum akce“. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Šlo mi o jednoznačný čin ve schizofrenní sociálně-politické situaci. Svobodné gesto. Ustanovení dočasného prostoru volnosti. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Zní to jako současný manifest – zarámování idealistických postojů mládí. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce se odehrávaly vně uměleckého provozu a měly minimální míru teoretické reflexe. Mých akcí se účastnili spolužáci a přátelé z undergroundu. Ti si mohli přivést další kamarády. V tomto smyslu jsme si důvěřovali, ale neznámé lidi jsem na akce nezval. Přátelé z undergroundu měli k mým akcím často kritické výhrady: „My to žijeme, a ty z toho děláš umění.“ (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Skupinu studentů výtvarné výchovy a příbuzných oborů na pedagogické fakultě si na základě fotodokumentace a tvého vyprávění dovedu představit. Tuším, že jsi mezi nimi měl výjimečné postavení, díky svému alespoň intuitivně vytvořenému povědomí o umění akce. A zároveň mám dojem, že jejich nepoučenost a přirozené nadšení výrazně ovlivnily záměr i vyznění akce. Z mého pohledu je vymezení „z undergroundu“ dost vágní. Přijde mně podezřelé, že se v souvislosti s 70.–80. lety v ČSSR mluví všeobecně o Jednom undergroundu. Není mi jasná jeho hranice, v čem přesně spočívá to radikální ohraničení. Sám říkáš, že už nošením dlouhých vlasů ses řadil k nekonformní části společnosti. Tvé aktivity na pedagogické fakultě považuji za umění v rámci určité mikrokomunity. Umění, protože jsi ho dělal s vědomím sounáležitosti k této oblasti a historických souvislostí. Ale nakonec se do tzv. undergroundu řadí i osobnosti, které dnes považujeme za profesionální literáty, umělce. Rovněž hranice mezi politickou a apolitickou aktivitou se v souvislosti s normalizačním obdobím ukazují být prostupné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svoji akční tvorbu jsem bral vážně. Humor ani ironie nebyly záměrné, mystifikace byla nepřípustná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Soustředil jsem se na centrum akce, hlavní dějovou linku. Dění na periferii a okrajové události jsem příliš nevnímal. Stejným způsobem jsem přistupoval k dokumentaci. Pro prezentaci jsem vybíral „ikonické“ fotografie, fotografie s maximální mírou ilustrativnosti. Ostatní snímky jsem ponechával stranou. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Důležitá pro mě byla vizuální soběstačnost dokumentace. Název akce + fotografie bez doprovodného textu. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Napadá mě úplně obecná poznámka o paměti a vzpomínaní. Osobně si například z cest obvykle vybavím periferní zážitky, které jsou v souvislosti s navštívenými místy banální. Jako třeba, že jdu podél silnice na periferii Valencie, blbosti, o kterých se s někým na určitém místě bavím apod. Na druhou stranu je obecně známá pravda, že si člověk zafixuje situace díky nějakému dokumentu nebo vyprávění a že si za určitých okolností paměť přisvojí událost, kterou vzpomínající ve skutečnosti neprožil. Přijde mi v současnosti inspirativní vytahovat na světlo z hlediska veřejné prezentace nekontrolované otisky akcí a na jejich základě tvořit jejich současný obraz. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nejdříve jsem z negativu exponoval „rychlé fotky“ na papír, který byl zrovna po ruce (vesměs malého formátu). S technickými parametry (doba osvitu, tonalita, kompozice) jsem si nedělal starosti. Teprve o několik let později jsem pečlivě nazvětšoval „výstavní“, formálně sjednocenou dokumentaci. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Autorská prezentace dokumentace byla vždy doprovázena popisem situace, resp. volným vyprávěním příběhu jednotlivých akcí. Až při příležitosti výstav se dokumentace od slovního doprovodu oddělila. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce a jejich dokumentace nevznikaly v rámci instituce a provozu umění, jak jsme si je v českém prostředí jednoznačně zvykli vnímat poslední tři dekády. Pro mě je výzvou nezabývat se relikty akcí, situací a událostí jen z hlediska tradičně vymezených formátů, byť si je i sami autoři v průběhu času osvojili. Situace, kdy záměrně vytahujeme nevystavené a možná i za jiných okolností nevystavitelné relikty doby je samozřejmě výjimečná, nejde ji posuzovat jinak než jako současný tvůrčí akt. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace dokazuje uskutečnění akce. Nejsem si jistý, je-li dostatečnou verifikací text bez fotografie. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Třeba v případě Mariana Pally to tak funguje. Ale u něho už jde o v době svého vzniku jasně vymezený autorský záměr. Asi máš na mysli, co by se stalo, kdybys v současnosti nahradil svá fota slovním popisem. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svým způsobem jsou dokumentací vzpomínky uchované v paměti účastníků akce. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Všeobecně známá skutečnost, že proces vzpomínání ovlivňuje současná situace, stav, perspektiva vzpomínajícího se v souvislosti s neinstitucionalizovanou kulturou 70.–80.let mísí s idealizací a zjednodušením, ke kterým dochází mj. v důsledku nedostatečně zaznamenané bezprostřední osobní nebo profesionální reflexe událostí ve své době a potom nárazového vzpomínání od 90. let. (B. K.) (Text je výstupem Veřejně přístupného workshopu Vladimíra Havlíka pro Barboru Klímovou, který se uskutečnil 30. května 2011 v prostoru tranzitdisplay Praha)

Pátek

Informace - podpora z Olomouckého kraje

Datum: 18. 7. 2018 - 28. 2. 2019

Program kina - ÚNOR 2019

Datum: 1. 2. 2019 - 28. 2. 2019

Jiří Sedlák: Uchovávám v paměti

Datum: 26. 1. 2019 - 28. 3. 2019

Malíř Jiří Sedlák pochází z Olomouce. Vysokou školu absolvoval v Ostravě, kde studoval v letech 2011 – 2016 na Fakultě umění v Ateliéru kresby, který vedl doc. Josef Daňek. V roce 2013 odjel na zahraniční stáž do Granady na Facultad de Bellas Artes Alonso. Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav. V malířském projevu se odráží jeho vztah ke krajině, prolíná se „přírodní“ krajina s krajinou města. V procesu tvorby se malíř dostává z původní reálné krajiny až do imprese prchavého okamžiku. Vernisáž se uskuteční 26. ledna v 17 hodin

V l a d i m í r H a v l í k | J A K O P TÁ K | h o s t P e t r a F e r i a n cov á

Datum: 5. 2. 2019 - 1. 3. 2019

Na vernisáži zahraje Ostrý zub. Vladimír Havlíknarozen 7. 2. 1959 v Novém Městě na Moravě Autor happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně. studia 1978–1983 Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci Věty o minulosti – akcích – dokumentaci Vladimír Havlík a Barbora Klímová Akční tvorba 70.–80. let v Československu se může ze současného pohledu jevit ambivalentně ve vztahu ke své dokumentaci. Záznam performance nebo akce je pro mnohé autory na jednu stranu jen otiskem situace, podobným reportážnímu snímku. Na druhou stranu i ten postupem času rámovali ve vztahu k tradičnímu obrazu a instituci umění. Situaci u nás komplikoval mj. fakt, že v době vzniku nebylo prakticky možné experimentální umělecké projevy veřejně prezentovat. Umělci tak nebyli nuceni od začátku zvažovat akci jako veřejně prezentovatelné dílo a daleko spíš jej koncipovali pro určité společenství příbuzně smýšlejících. V privátním archivu Vladimíra Havlíka například nacházíme několik obsahově i formálně odlišných vrstev dokumentace vlastních akcí. Na jednu stranu jsou zde neformálně zhotovené snímky, fotografované různými účastníky a vyvolané na dokumentární papíry. Autorsky necenzurovaná kolekce zahrnuje i různé privátní nebo periferní fotografie, nepovedené nebo časem poškozené a ohmatané formáty, zkoušky na proužcích papíru apod. V sešitech na pomezí autorské knížky a alba, Vladimír Havlík a autor fotodokumentací Radek Horáček shromáždili snímky za účelem obdarování okruhu známých. Sloužily především jako upomínka účastníkům událostí. K již formálnějšímu prezentování autorských akcí známým, ale i odborníkům byla určena rovněž různě adjustovaná alba. První veřejnou prezentaci v roce 1986 pak dokumentují formálně čistě a jednotně nazvětšované fotografie formátu A3 a A4. V souvislosti se současnými prezentacemi a publikacemi se vrstvy mísí, odpovídají obrazu autora vytvořenému pro současné anonymní publikum. V rámci naší spolupráce jsme se snažili jednotlivé vrstvy rozkrýt. Mapování archivu se ale stalo i důležitou paralelou k poodhalení a k analýze procesu současného vzpomínání a reflexe. Rozdílné úhly pohledu ilustrují mj. následující Věty o minulosti - akcích - dokumentaci, adresované si navzájem. Byly formulovány na základě předešlé komunikace a spolupráce v průběhu června 2010. Základní prohlášení Vladimíra Havlíka doplňují bezprostřední reakce Barbory Klímové. Obě vrstvy publikujeme bez následné redakce. Zde prezentované věty jsou otevřeny další konfrontaci, doplnění: ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace byla vědomá, ale její koncepce se příliš nepromýšlela a během akce autorsky nekontrolovala. Hodně záleželo na citlivosti fotografa. Moje akce fotili blízcí přátelé. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Z dosud nevystavovaných dokumentací, periferních snímků tvých akcí mám podobnou radost jako antropolog, který najde stopu vzdálené kultury. Beru je jako svého druhu „zdrojový materiál“, otisk reálných situací. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Pro označení kolektivních akcí jsem nepoužíval slovo happening. Nešlo o kreativní hru, uskutečňovanou podle scénáře, ale o nabídku otevřené komunikační situace ve veřejném prostoru. Všichni pozvaní se octli v pozici aktivních účastníků, role diváků připadla náhodným kolemjdoucím. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nějaký, byť neformálně stanovený scénář existoval. Jistou míru kreativity taky nezapřeš. Z mého pohledu je označení happening možné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Po zkušenosti z projektu REPLACED – BRNO – 2006 mě označení „veřejný prostor“ v souvislosti s akcemi 70.–80. let provokuje. V současnosti mám akci na veřejnosti – pro veřejnost, spojenou se snahou oslovit publikum, intervenovat s nějakým veřejně užívaným prostředím. Oproti tomu má zkušenost s rekonstruováním performancí 70.–80. let odpovídá spíš snaze o osobní kontakt, individuální zkušenost v otevřených prostranstvích Brna. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… To, co akci předcházelo (setkání, procházka, rozhovor), a to, co následovalo po akci (posezení, občerstvení, diskuze, hudba), bylo téměř stejně důležité jako akce samotná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Tady si trochu protiřečíš s odstavcem níže „Soustředil jsem se na centrum akce“. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Šlo mi o jednoznačný čin ve schizofrenní sociálně-politické situaci. Svobodné gesto. Ustanovení dočasného prostoru volnosti. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Zní to jako současný manifest – zarámování idealistických postojů mládí. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce se odehrávaly vně uměleckého provozu a měly minimální míru teoretické reflexe. Mých akcí se účastnili spolužáci a přátelé z undergroundu. Ti si mohli přivést další kamarády. V tomto smyslu jsme si důvěřovali, ale neznámé lidi jsem na akce nezval. Přátelé z undergroundu měli k mým akcím často kritické výhrady: „My to žijeme, a ty z toho děláš umění.“ (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Skupinu studentů výtvarné výchovy a příbuzných oborů na pedagogické fakultě si na základě fotodokumentace a tvého vyprávění dovedu představit. Tuším, že jsi mezi nimi měl výjimečné postavení, díky svému alespoň intuitivně vytvořenému povědomí o umění akce. A zároveň mám dojem, že jejich nepoučenost a přirozené nadšení výrazně ovlivnily záměr i vyznění akce. Z mého pohledu je vymezení „z undergroundu“ dost vágní. Přijde mně podezřelé, že se v souvislosti s 70.–80. lety v ČSSR mluví všeobecně o Jednom undergroundu. Není mi jasná jeho hranice, v čem přesně spočívá to radikální ohraničení. Sám říkáš, že už nošením dlouhých vlasů ses řadil k nekonformní části společnosti. Tvé aktivity na pedagogické fakultě považuji za umění v rámci určité mikrokomunity. Umění, protože jsi ho dělal s vědomím sounáležitosti k této oblasti a historických souvislostí. Ale nakonec se do tzv. undergroundu řadí i osobnosti, které dnes považujeme za profesionální literáty, umělce. Rovněž hranice mezi politickou a apolitickou aktivitou se v souvislosti s normalizačním obdobím ukazují být prostupné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svoji akční tvorbu jsem bral vážně. Humor ani ironie nebyly záměrné, mystifikace byla nepřípustná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Soustředil jsem se na centrum akce, hlavní dějovou linku. Dění na periferii a okrajové události jsem příliš nevnímal. Stejným způsobem jsem přistupoval k dokumentaci. Pro prezentaci jsem vybíral „ikonické“ fotografie, fotografie s maximální mírou ilustrativnosti. Ostatní snímky jsem ponechával stranou. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Důležitá pro mě byla vizuální soběstačnost dokumentace. Název akce + fotografie bez doprovodného textu. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Napadá mě úplně obecná poznámka o paměti a vzpomínaní. Osobně si například z cest obvykle vybavím periferní zážitky, které jsou v souvislosti s navštívenými místy banální. Jako třeba, že jdu podél silnice na periferii Valencie, blbosti, o kterých se s někým na určitém místě bavím apod. Na druhou stranu je obecně známá pravda, že si člověk zafixuje situace díky nějakému dokumentu nebo vyprávění a že si za určitých okolností paměť přisvojí událost, kterou vzpomínající ve skutečnosti neprožil. Přijde mi v současnosti inspirativní vytahovat na světlo z hlediska veřejné prezentace nekontrolované otisky akcí a na jejich základě tvořit jejich současný obraz. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nejdříve jsem z negativu exponoval „rychlé fotky“ na papír, který byl zrovna po ruce (vesměs malého formátu). S technickými parametry (doba osvitu, tonalita, kompozice) jsem si nedělal starosti. Teprve o několik let později jsem pečlivě nazvětšoval „výstavní“, formálně sjednocenou dokumentaci. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Autorská prezentace dokumentace byla vždy doprovázena popisem situace, resp. volným vyprávěním příběhu jednotlivých akcí. Až při příležitosti výstav se dokumentace od slovního doprovodu oddělila. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce a jejich dokumentace nevznikaly v rámci instituce a provozu umění, jak jsme si je v českém prostředí jednoznačně zvykli vnímat poslední tři dekády. Pro mě je výzvou nezabývat se relikty akcí, situací a událostí jen z hlediska tradičně vymezených formátů, byť si je i sami autoři v průběhu času osvojili. Situace, kdy záměrně vytahujeme nevystavené a možná i za jiných okolností nevystavitelné relikty doby je samozřejmě výjimečná, nejde ji posuzovat jinak než jako současný tvůrčí akt. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace dokazuje uskutečnění akce. Nejsem si jistý, je-li dostatečnou verifikací text bez fotografie. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Třeba v případě Mariana Pally to tak funguje. Ale u něho už jde o v době svého vzniku jasně vymezený autorský záměr. Asi máš na mysli, co by se stalo, kdybys v současnosti nahradil svá fota slovním popisem. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svým způsobem jsou dokumentací vzpomínky uchované v paměti účastníků akce. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Všeobecně známá skutečnost, že proces vzpomínání ovlivňuje současná situace, stav, perspektiva vzpomínajícího se v souvislosti s neinstitucionalizovanou kulturou 70.–80.let mísí s idealizací a zjednodušením, ke kterým dochází mj. v důsledku nedostatečně zaznamenané bezprostřední osobní nebo profesionální reflexe událostí ve své době a potom nárazového vzpomínání od 90. let. (B. K.) (Text je výstupem Veřejně přístupného workshopu Vladimíra Havlíka pro Barboru Klímovou, který se uskutečnil 30. května 2011 v prostoru tranzitdisplay Praha)

Sobota

Informace - podpora z Olomouckého kraje

Datum: 18. 7. 2018 - 28. 2. 2019

Program kina - ÚNOR 2019

Datum: 1. 2. 2019 - 28. 2. 2019

Pohádkové tajemství

Pohádky pro nejmenší diváky.

Madagaskar 3

Aby se dostali domů, byli ochotní hodně riskovat. Například letěli v letadle řízeném tučňáky. Přesto hrdinové Madagaskaru dosud do pelíšků v newyorské zoo nedorazili. Dobrá zpráva je, že díky fenomenálnímu úspěchu předchozích dílů dostali v kinech třetí pokus, ovšem zda to tentokrát vyjde, zůstává ve hvězdách. Po panenském ostrově Madagaskaru a širých afrických pláních si budou klestit cestičku k domovu džunglí evropských velkoměst. Rafinovaným tučňákům se s pomocí hrubé šimpanzí síly podařilo opravit letadlo, ve kterém naši hrdinové havarovali během přeletu z Madagaskaru do Afriky, a vyrazili si užívat do kasina v Monte Carlu. Lva Alexe, hrošici Glorii, zebru Martyho a žirafáka Melmana ale na palubu nevzali, což čtveřici donutí doplavat za nimi po svých Středozemním mořem. Tučňáky nutně potřebují, protože bez tučňáků nemají šanci vrátit se domů. Zejvení divokých, i když přátelských šelem v epicentru evropské zábavy pochopitelně vyvolá rozruch, který dostane za úkol zkrotit kapitánka Chantal DuBois. Je to elitní agentka organizace na odchyt zvěře, pro kterou je její práce posláním. Představa, že svůj životopis vyšperkuje ulovením žirafy, lva, zebry a hrošice ji dovádí až k nadlidskému úsilí a k rozhodnutí dostat se jim na kobylku za každou cenu. V Africe se schovali celkem snadno, na civilizovaném světadíle jim poskytne jediné maskování kočovný cirkus, který se po evropské šňůře chystá i do New Yorku. Jenže staňte se cirkusáky, když nic zvláštního neumíte… Tenhle zpáteční lístek vyjde Martyho, Melamana, Glorii a Alexe hodně draze. I když se předchozí díly Madagaskaru svým pojetím humoru asi nejvíc ze současných animovaných filmů blížily grotesce, tvůrci tvrdí, že by byla chyba stavět film pouze na vtipech. Režisér Tom McGrath tvrdí: „Je potřeba, aby příběh dostal emocionální kostru, která ho ponese. Pokud pouze slepíte dohromady spoustu vtipných scén, chybí vám spojovací materiál a nemáte na čem stavět.“ I proto se hrdinové Madagaskaru objeví v úplně novém prostředí s novými hrdiny, i proto se budou prohánět po evropských metropolích, i proto proti nim stane dosud největší nepřítel, i proto budou premiérově ve 3D.

Jiří Sedlák: Uchovávám v paměti

Datum: 26. 1. 2019 - 28. 3. 2019

Malíř Jiří Sedlák pochází z Olomouce. Vysokou školu absolvoval v Ostravě, kde studoval v letech 2011 – 2016 na Fakultě umění v Ateliéru kresby, který vedl doc. Josef Daňek. V roce 2013 odjel na zahraniční stáž do Granady na Facultad de Bellas Artes Alonso. Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav. V malířském projevu se odráží jeho vztah ke krajině, prolíná se „přírodní“ krajina s krajinou města. V procesu tvorby se malíř dostává z původní reálné krajiny až do imprese prchavého okamžiku. Vernisáž se uskuteční 26. ledna v 17 hodin

Ples SDH

Velkobystřičtí hasiči zvou na svůj ples. K tanci a poslechu hraje skupina YANTAR. Po celý večer zajištěno bohaté občerstvení a program.

Duo beautiful strings

Město Velká Bystřice zve na koncert Kruhu přátel hudby:Houslistka Monika Urbanová a harfistka Hedvika Mousa Bacha založily Duo Beautiful Strings již během svých studií na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze v roce 2010. Za sebou měly vítězství v různých mezinárodních soutěžích i sólové zkušenosti. Od té doby společně vystupují na koncertních pódiích jak v České republice, tak i v zahraničí.V letech 2011-2013 vystupovaly v představení Easy Living divadla Mlejn. Šlo o nevšední spojení klasické hudby se vzdušnou vertikální akrobacií. Beautiful Strings spolupracuje se zpěvačkami K. Janů, M. Mátlovou, M. Keiko, L. Myřátskou. Interpretky zahrnují do svého repertoáru kromě originálních kompozic též vlastní aranžmá. Díla francouzských mistrů (C. Debussy, M. Ravel, C. Saint-Saens aj.) natočily v roce 2013 na CD „Beau Soir“. Jejich široký a pestrý repertoár od baroka až po současnost, virtuozita a preciznost hry sklízí úspěchy hudebních kritiků i široké veřejnosti.

V l a d i m í r H a v l í k | J A K O P TÁ K | h o s t P e t r a F e r i a n cov á

Datum: 5. 2. 2019 - 1. 3. 2019

Na vernisáži zahraje Ostrý zub. Vladimír Havlíknarozen 7. 2. 1959 v Novém Městě na Moravě Autor happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně. studia 1978–1983 Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci Věty o minulosti – akcích – dokumentaci Vladimír Havlík a Barbora Klímová Akční tvorba 70.–80. let v Československu se může ze současného pohledu jevit ambivalentně ve vztahu ke své dokumentaci. Záznam performance nebo akce je pro mnohé autory na jednu stranu jen otiskem situace, podobným reportážnímu snímku. Na druhou stranu i ten postupem času rámovali ve vztahu k tradičnímu obrazu a instituci umění. Situaci u nás komplikoval mj. fakt, že v době vzniku nebylo prakticky možné experimentální umělecké projevy veřejně prezentovat. Umělci tak nebyli nuceni od začátku zvažovat akci jako veřejně prezentovatelné dílo a daleko spíš jej koncipovali pro určité společenství příbuzně smýšlejících. V privátním archivu Vladimíra Havlíka například nacházíme několik obsahově i formálně odlišných vrstev dokumentace vlastních akcí. Na jednu stranu jsou zde neformálně zhotovené snímky, fotografované různými účastníky a vyvolané na dokumentární papíry. Autorsky necenzurovaná kolekce zahrnuje i různé privátní nebo periferní fotografie, nepovedené nebo časem poškozené a ohmatané formáty, zkoušky na proužcích papíru apod. V sešitech na pomezí autorské knížky a alba, Vladimír Havlík a autor fotodokumentací Radek Horáček shromáždili snímky za účelem obdarování okruhu známých. Sloužily především jako upomínka účastníkům událostí. K již formálnějšímu prezentování autorských akcí známým, ale i odborníkům byla určena rovněž různě adjustovaná alba. První veřejnou prezentaci v roce 1986 pak dokumentují formálně čistě a jednotně nazvětšované fotografie formátu A3 a A4. V souvislosti se současnými prezentacemi a publikacemi se vrstvy mísí, odpovídají obrazu autora vytvořenému pro současné anonymní publikum. V rámci naší spolupráce jsme se snažili jednotlivé vrstvy rozkrýt. Mapování archivu se ale stalo i důležitou paralelou k poodhalení a k analýze procesu současného vzpomínání a reflexe. Rozdílné úhly pohledu ilustrují mj. následující Věty o minulosti - akcích - dokumentaci, adresované si navzájem. Byly formulovány na základě předešlé komunikace a spolupráce v průběhu června 2010. Základní prohlášení Vladimíra Havlíka doplňují bezprostřední reakce Barbory Klímové. Obě vrstvy publikujeme bez následné redakce. Zde prezentované věty jsou otevřeny další konfrontaci, doplnění: ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace byla vědomá, ale její koncepce se příliš nepromýšlela a během akce autorsky nekontrolovala. Hodně záleželo na citlivosti fotografa. Moje akce fotili blízcí přátelé. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Z dosud nevystavovaných dokumentací, periferních snímků tvých akcí mám podobnou radost jako antropolog, který najde stopu vzdálené kultury. Beru je jako svého druhu „zdrojový materiál“, otisk reálných situací. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Pro označení kolektivních akcí jsem nepoužíval slovo happening. Nešlo o kreativní hru, uskutečňovanou podle scénáře, ale o nabídku otevřené komunikační situace ve veřejném prostoru. Všichni pozvaní se octli v pozici aktivních účastníků, role diváků připadla náhodným kolemjdoucím. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nějaký, byť neformálně stanovený scénář existoval. Jistou míru kreativity taky nezapřeš. Z mého pohledu je označení happening možné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Po zkušenosti z projektu REPLACED – BRNO – 2006 mě označení „veřejný prostor“ v souvislosti s akcemi 70.–80. let provokuje. V současnosti mám akci na veřejnosti – pro veřejnost, spojenou se snahou oslovit publikum, intervenovat s nějakým veřejně užívaným prostředím. Oproti tomu má zkušenost s rekonstruováním performancí 70.–80. let odpovídá spíš snaze o osobní kontakt, individuální zkušenost v otevřených prostranstvích Brna. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… To, co akci předcházelo (setkání, procházka, rozhovor), a to, co následovalo po akci (posezení, občerstvení, diskuze, hudba), bylo téměř stejně důležité jako akce samotná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Tady si trochu protiřečíš s odstavcem níže „Soustředil jsem se na centrum akce“. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Šlo mi o jednoznačný čin ve schizofrenní sociálně-politické situaci. Svobodné gesto. Ustanovení dočasného prostoru volnosti. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Zní to jako současný manifest – zarámování idealistických postojů mládí. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce se odehrávaly vně uměleckého provozu a měly minimální míru teoretické reflexe. Mých akcí se účastnili spolužáci a přátelé z undergroundu. Ti si mohli přivést další kamarády. V tomto smyslu jsme si důvěřovali, ale neznámé lidi jsem na akce nezval. Přátelé z undergroundu měli k mým akcím často kritické výhrady: „My to žijeme, a ty z toho děláš umění.“ (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Skupinu studentů výtvarné výchovy a příbuzných oborů na pedagogické fakultě si na základě fotodokumentace a tvého vyprávění dovedu představit. Tuším, že jsi mezi nimi měl výjimečné postavení, díky svému alespoň intuitivně vytvořenému povědomí o umění akce. A zároveň mám dojem, že jejich nepoučenost a přirozené nadšení výrazně ovlivnily záměr i vyznění akce. Z mého pohledu je vymezení „z undergroundu“ dost vágní. Přijde mně podezřelé, že se v souvislosti s 70.–80. lety v ČSSR mluví všeobecně o Jednom undergroundu. Není mi jasná jeho hranice, v čem přesně spočívá to radikální ohraničení. Sám říkáš, že už nošením dlouhých vlasů ses řadil k nekonformní části společnosti. Tvé aktivity na pedagogické fakultě považuji za umění v rámci určité mikrokomunity. Umění, protože jsi ho dělal s vědomím sounáležitosti k této oblasti a historických souvislostí. Ale nakonec se do tzv. undergroundu řadí i osobnosti, které dnes považujeme za profesionální literáty, umělce. Rovněž hranice mezi politickou a apolitickou aktivitou se v souvislosti s normalizačním obdobím ukazují být prostupné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svoji akční tvorbu jsem bral vážně. Humor ani ironie nebyly záměrné, mystifikace byla nepřípustná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Soustředil jsem se na centrum akce, hlavní dějovou linku. Dění na periferii a okrajové události jsem příliš nevnímal. Stejným způsobem jsem přistupoval k dokumentaci. Pro prezentaci jsem vybíral „ikonické“ fotografie, fotografie s maximální mírou ilustrativnosti. Ostatní snímky jsem ponechával stranou. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Důležitá pro mě byla vizuální soběstačnost dokumentace. Název akce + fotografie bez doprovodného textu. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Napadá mě úplně obecná poznámka o paměti a vzpomínaní. Osobně si například z cest obvykle vybavím periferní zážitky, které jsou v souvislosti s navštívenými místy banální. Jako třeba, že jdu podél silnice na periferii Valencie, blbosti, o kterých se s někým na určitém místě bavím apod. Na druhou stranu je obecně známá pravda, že si člověk zafixuje situace díky nějakému dokumentu nebo vyprávění a že si za určitých okolností paměť přisvojí událost, kterou vzpomínající ve skutečnosti neprožil. Přijde mi v současnosti inspirativní vytahovat na světlo z hlediska veřejné prezentace nekontrolované otisky akcí a na jejich základě tvořit jejich současný obraz. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nejdříve jsem z negativu exponoval „rychlé fotky“ na papír, který byl zrovna po ruce (vesměs malého formátu). S technickými parametry (doba osvitu, tonalita, kompozice) jsem si nedělal starosti. Teprve o několik let později jsem pečlivě nazvětšoval „výstavní“, formálně sjednocenou dokumentaci. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Autorská prezentace dokumentace byla vždy doprovázena popisem situace, resp. volným vyprávěním příběhu jednotlivých akcí. Až při příležitosti výstav se dokumentace od slovního doprovodu oddělila. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce a jejich dokumentace nevznikaly v rámci instituce a provozu umění, jak jsme si je v českém prostředí jednoznačně zvykli vnímat poslední tři dekády. Pro mě je výzvou nezabývat se relikty akcí, situací a událostí jen z hlediska tradičně vymezených formátů, byť si je i sami autoři v průběhu času osvojili. Situace, kdy záměrně vytahujeme nevystavené a možná i za jiných okolností nevystavitelné relikty doby je samozřejmě výjimečná, nejde ji posuzovat jinak než jako současný tvůrčí akt. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace dokazuje uskutečnění akce. Nejsem si jistý, je-li dostatečnou verifikací text bez fotografie. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Třeba v případě Mariana Pally to tak funguje. Ale u něho už jde o v době svého vzniku jasně vymezený autorský záměr. Asi máš na mysli, co by se stalo, kdybys v současnosti nahradil svá fota slovním popisem. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svým způsobem jsou dokumentací vzpomínky uchované v paměti účastníků akce. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Všeobecně známá skutečnost, že proces vzpomínání ovlivňuje současná situace, stav, perspektiva vzpomínajícího se v souvislosti s neinstitucionalizovanou kulturou 70.–80.let mísí s idealizací a zjednodušením, ke kterým dochází mj. v důsledku nedostatečně zaznamenané bezprostřední osobní nebo profesionální reflexe událostí ve své době a potom nárazového vzpomínání od 90. let. (B. K.) (Text je výstupem Veřejně přístupného workshopu Vladimíra Havlíka pro Barboru Klímovou, který se uskutečnil 30. května 2011 v prostoru tranzitdisplay Praha)

Neděle

Informace - podpora z Olomouckého kraje

Datum: 18. 7. 2018 - 28. 2. 2019

Program kina - ÚNOR 2019

Datum: 1. 2. 2019 - 28. 2. 2019

Jiří Sedlák: Uchovávám v paměti

Datum: 26. 1. 2019 - 28. 3. 2019

Malíř Jiří Sedlák pochází z Olomouce. Vysokou školu absolvoval v Ostravě, kde studoval v letech 2011 – 2016 na Fakultě umění v Ateliéru kresby, který vedl doc. Josef Daňek. V roce 2013 odjel na zahraniční stáž do Granady na Facultad de Bellas Artes Alonso. Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav. V malířském projevu se odráží jeho vztah ke krajině, prolíná se „přírodní“ krajina s krajinou města. V procesu tvorby se malíř dostává z původní reálné krajiny až do imprese prchavého okamžiku. Vernisáž se uskuteční 26. ledna v 17 hodin

V l a d i m í r H a v l í k | J A K O P TÁ K | h o s t P e t r a F e r i a n cov á

Datum: 5. 2. 2019 - 1. 3. 2019

Na vernisáži zahraje Ostrý zub. Vladimír Havlíknarozen 7. 2. 1959 v Novém Městě na Moravě Autor happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně. studia 1978–1983 Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci Věty o minulosti – akcích – dokumentaci Vladimír Havlík a Barbora Klímová Akční tvorba 70.–80. let v Československu se může ze současného pohledu jevit ambivalentně ve vztahu ke své dokumentaci. Záznam performance nebo akce je pro mnohé autory na jednu stranu jen otiskem situace, podobným reportážnímu snímku. Na druhou stranu i ten postupem času rámovali ve vztahu k tradičnímu obrazu a instituci umění. Situaci u nás komplikoval mj. fakt, že v době vzniku nebylo prakticky možné experimentální umělecké projevy veřejně prezentovat. Umělci tak nebyli nuceni od začátku zvažovat akci jako veřejně prezentovatelné dílo a daleko spíš jej koncipovali pro určité společenství příbuzně smýšlejících. V privátním archivu Vladimíra Havlíka například nacházíme několik obsahově i formálně odlišných vrstev dokumentace vlastních akcí. Na jednu stranu jsou zde neformálně zhotovené snímky, fotografované různými účastníky a vyvolané na dokumentární papíry. Autorsky necenzurovaná kolekce zahrnuje i různé privátní nebo periferní fotografie, nepovedené nebo časem poškozené a ohmatané formáty, zkoušky na proužcích papíru apod. V sešitech na pomezí autorské knížky a alba, Vladimír Havlík a autor fotodokumentací Radek Horáček shromáždili snímky za účelem obdarování okruhu známých. Sloužily především jako upomínka účastníkům událostí. K již formálnějšímu prezentování autorských akcí známým, ale i odborníkům byla určena rovněž různě adjustovaná alba. První veřejnou prezentaci v roce 1986 pak dokumentují formálně čistě a jednotně nazvětšované fotografie formátu A3 a A4. V souvislosti se současnými prezentacemi a publikacemi se vrstvy mísí, odpovídají obrazu autora vytvořenému pro současné anonymní publikum. V rámci naší spolupráce jsme se snažili jednotlivé vrstvy rozkrýt. Mapování archivu se ale stalo i důležitou paralelou k poodhalení a k analýze procesu současného vzpomínání a reflexe. Rozdílné úhly pohledu ilustrují mj. následující Věty o minulosti - akcích - dokumentaci, adresované si navzájem. Byly formulovány na základě předešlé komunikace a spolupráce v průběhu června 2010. Základní prohlášení Vladimíra Havlíka doplňují bezprostřední reakce Barbory Klímové. Obě vrstvy publikujeme bez následné redakce. Zde prezentované věty jsou otevřeny další konfrontaci, doplnění: ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace byla vědomá, ale její koncepce se příliš nepromýšlela a během akce autorsky nekontrolovala. Hodně záleželo na citlivosti fotografa. Moje akce fotili blízcí přátelé. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Z dosud nevystavovaných dokumentací, periferních snímků tvých akcí mám podobnou radost jako antropolog, který najde stopu vzdálené kultury. Beru je jako svého druhu „zdrojový materiál“, otisk reálných situací. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Pro označení kolektivních akcí jsem nepoužíval slovo happening. Nešlo o kreativní hru, uskutečňovanou podle scénáře, ale o nabídku otevřené komunikační situace ve veřejném prostoru. Všichni pozvaní se octli v pozici aktivních účastníků, role diváků připadla náhodným kolemjdoucím. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nějaký, byť neformálně stanovený scénář existoval. Jistou míru kreativity taky nezapřeš. Z mého pohledu je označení happening možné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Po zkušenosti z projektu REPLACED – BRNO – 2006 mě označení „veřejný prostor“ v souvislosti s akcemi 70.–80. let provokuje. V současnosti mám akci na veřejnosti – pro veřejnost, spojenou se snahou oslovit publikum, intervenovat s nějakým veřejně užívaným prostředím. Oproti tomu má zkušenost s rekonstruováním performancí 70.–80. let odpovídá spíš snaze o osobní kontakt, individuální zkušenost v otevřených prostranstvích Brna. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… To, co akci předcházelo (setkání, procházka, rozhovor), a to, co následovalo po akci (posezení, občerstvení, diskuze, hudba), bylo téměř stejně důležité jako akce samotná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Tady si trochu protiřečíš s odstavcem níže „Soustředil jsem se na centrum akce“. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Šlo mi o jednoznačný čin ve schizofrenní sociálně-politické situaci. Svobodné gesto. Ustanovení dočasného prostoru volnosti. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Zní to jako současný manifest – zarámování idealistických postojů mládí. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce se odehrávaly vně uměleckého provozu a měly minimální míru teoretické reflexe. Mých akcí se účastnili spolužáci a přátelé z undergroundu. Ti si mohli přivést další kamarády. V tomto smyslu jsme si důvěřovali, ale neznámé lidi jsem na akce nezval. Přátelé z undergroundu měli k mým akcím často kritické výhrady: „My to žijeme, a ty z toho děláš umění.“ (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Skupinu studentů výtvarné výchovy a příbuzných oborů na pedagogické fakultě si na základě fotodokumentace a tvého vyprávění dovedu představit. Tuším, že jsi mezi nimi měl výjimečné postavení, díky svému alespoň intuitivně vytvořenému povědomí o umění akce. A zároveň mám dojem, že jejich nepoučenost a přirozené nadšení výrazně ovlivnily záměr i vyznění akce. Z mého pohledu je vymezení „z undergroundu“ dost vágní. Přijde mně podezřelé, že se v souvislosti s 70.–80. lety v ČSSR mluví všeobecně o Jednom undergroundu. Není mi jasná jeho hranice, v čem přesně spočívá to radikální ohraničení. Sám říkáš, že už nošením dlouhých vlasů ses řadil k nekonformní části společnosti. Tvé aktivity na pedagogické fakultě považuji za umění v rámci určité mikrokomunity. Umění, protože jsi ho dělal s vědomím sounáležitosti k této oblasti a historických souvislostí. Ale nakonec se do tzv. undergroundu řadí i osobnosti, které dnes považujeme za profesionální literáty, umělce. Rovněž hranice mezi politickou a apolitickou aktivitou se v souvislosti s normalizačním obdobím ukazují být prostupné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svoji akční tvorbu jsem bral vážně. Humor ani ironie nebyly záměrné, mystifikace byla nepřípustná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Soustředil jsem se na centrum akce, hlavní dějovou linku. Dění na periferii a okrajové události jsem příliš nevnímal. Stejným způsobem jsem přistupoval k dokumentaci. Pro prezentaci jsem vybíral „ikonické“ fotografie, fotografie s maximální mírou ilustrativnosti. Ostatní snímky jsem ponechával stranou. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Důležitá pro mě byla vizuální soběstačnost dokumentace. Název akce + fotografie bez doprovodného textu. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Napadá mě úplně obecná poznámka o paměti a vzpomínaní. Osobně si například z cest obvykle vybavím periferní zážitky, které jsou v souvislosti s navštívenými místy banální. Jako třeba, že jdu podél silnice na periferii Valencie, blbosti, o kterých se s někým na určitém místě bavím apod. Na druhou stranu je obecně známá pravda, že si člověk zafixuje situace díky nějakému dokumentu nebo vyprávění a že si za určitých okolností paměť přisvojí událost, kterou vzpomínající ve skutečnosti neprožil. Přijde mi v současnosti inspirativní vytahovat na světlo z hlediska veřejné prezentace nekontrolované otisky akcí a na jejich základě tvořit jejich současný obraz. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nejdříve jsem z negativu exponoval „rychlé fotky“ na papír, který byl zrovna po ruce (vesměs malého formátu). S technickými parametry (doba osvitu, tonalita, kompozice) jsem si nedělal starosti. Teprve o několik let později jsem pečlivě nazvětšoval „výstavní“, formálně sjednocenou dokumentaci. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Autorská prezentace dokumentace byla vždy doprovázena popisem situace, resp. volným vyprávěním příběhu jednotlivých akcí. Až při příležitosti výstav se dokumentace od slovního doprovodu oddělila. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce a jejich dokumentace nevznikaly v rámci instituce a provozu umění, jak jsme si je v českém prostředí jednoznačně zvykli vnímat poslední tři dekády. Pro mě je výzvou nezabývat se relikty akcí, situací a událostí jen z hlediska tradičně vymezených formátů, byť si je i sami autoři v průběhu času osvojili. Situace, kdy záměrně vytahujeme nevystavené a možná i za jiných okolností nevystavitelné relikty doby je samozřejmě výjimečná, nejde ji posuzovat jinak než jako současný tvůrčí akt. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace dokazuje uskutečnění akce. Nejsem si jistý, je-li dostatečnou verifikací text bez fotografie. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Třeba v případě Mariana Pally to tak funguje. Ale u něho už jde o v době svého vzniku jasně vymezený autorský záměr. Asi máš na mysli, co by se stalo, kdybys v současnosti nahradil svá fota slovním popisem. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svým způsobem jsou dokumentací vzpomínky uchované v paměti účastníků akce. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Všeobecně známá skutečnost, že proces vzpomínání ovlivňuje současná situace, stav, perspektiva vzpomínajícího se v souvislosti s neinstitucionalizovanou kulturou 70.–80.let mísí s idealizací a zjednodušením, ke kterým dochází mj. v důsledku nedostatečně zaznamenané bezprostřední osobní nebo profesionální reflexe událostí ve své době a potom nárazového vzpomínání od 90. let. (B. K.) (Text je výstupem Veřejně přístupného workshopu Vladimíra Havlíka pro Barboru Klímovou, který se uskutečnil 30. května 2011 v prostoru tranzitdisplay Praha)

Pondělí

Informace - podpora z Olomouckého kraje

Datum: 18. 7. 2018 - 28. 2. 2019

Program kina - ÚNOR 2019

Datum: 1. 2. 2019 - 28. 2. 2019

Jiří Sedlák: Uchovávám v paměti

Datum: 26. 1. 2019 - 28. 3. 2019

Malíř Jiří Sedlák pochází z Olomouce. Vysokou školu absolvoval v Ostravě, kde studoval v letech 2011 – 2016 na Fakultě umění v Ateliéru kresby, který vedl doc. Josef Daňek. V roce 2013 odjel na zahraniční stáž do Granady na Facultad de Bellas Artes Alonso. Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav. V malířském projevu se odráží jeho vztah ke krajině, prolíná se „přírodní“ krajina s krajinou města. V procesu tvorby se malíř dostává z původní reálné krajiny až do imprese prchavého okamžiku. Vernisáž se uskuteční 26. ledna v 17 hodin

V l a d i m í r H a v l í k | J A K O P TÁ K | h o s t P e t r a F e r i a n cov á

Datum: 5. 2. 2019 - 1. 3. 2019

Na vernisáži zahraje Ostrý zub. Vladimír Havlíknarozen 7. 2. 1959 v Novém Městě na Moravě Autor happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně. studia 1978–1983 Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci Věty o minulosti – akcích – dokumentaci Vladimír Havlík a Barbora Klímová Akční tvorba 70.–80. let v Československu se může ze současného pohledu jevit ambivalentně ve vztahu ke své dokumentaci. Záznam performance nebo akce je pro mnohé autory na jednu stranu jen otiskem situace, podobným reportážnímu snímku. Na druhou stranu i ten postupem času rámovali ve vztahu k tradičnímu obrazu a instituci umění. Situaci u nás komplikoval mj. fakt, že v době vzniku nebylo prakticky možné experimentální umělecké projevy veřejně prezentovat. Umělci tak nebyli nuceni od začátku zvažovat akci jako veřejně prezentovatelné dílo a daleko spíš jej koncipovali pro určité společenství příbuzně smýšlejících. V privátním archivu Vladimíra Havlíka například nacházíme několik obsahově i formálně odlišných vrstev dokumentace vlastních akcí. Na jednu stranu jsou zde neformálně zhotovené snímky, fotografované různými účastníky a vyvolané na dokumentární papíry. Autorsky necenzurovaná kolekce zahrnuje i různé privátní nebo periferní fotografie, nepovedené nebo časem poškozené a ohmatané formáty, zkoušky na proužcích papíru apod. V sešitech na pomezí autorské knížky a alba, Vladimír Havlík a autor fotodokumentací Radek Horáček shromáždili snímky za účelem obdarování okruhu známých. Sloužily především jako upomínka účastníkům událostí. K již formálnějšímu prezentování autorských akcí známým, ale i odborníkům byla určena rovněž různě adjustovaná alba. První veřejnou prezentaci v roce 1986 pak dokumentují formálně čistě a jednotně nazvětšované fotografie formátu A3 a A4. V souvislosti se současnými prezentacemi a publikacemi se vrstvy mísí, odpovídají obrazu autora vytvořenému pro současné anonymní publikum. V rámci naší spolupráce jsme se snažili jednotlivé vrstvy rozkrýt. Mapování archivu se ale stalo i důležitou paralelou k poodhalení a k analýze procesu současného vzpomínání a reflexe. Rozdílné úhly pohledu ilustrují mj. následující Věty o minulosti - akcích - dokumentaci, adresované si navzájem. Byly formulovány na základě předešlé komunikace a spolupráce v průběhu června 2010. Základní prohlášení Vladimíra Havlíka doplňují bezprostřední reakce Barbory Klímové. Obě vrstvy publikujeme bez následné redakce. Zde prezentované věty jsou otevřeny další konfrontaci, doplnění: ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace byla vědomá, ale její koncepce se příliš nepromýšlela a během akce autorsky nekontrolovala. Hodně záleželo na citlivosti fotografa. Moje akce fotili blízcí přátelé. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Z dosud nevystavovaných dokumentací, periferních snímků tvých akcí mám podobnou radost jako antropolog, který najde stopu vzdálené kultury. Beru je jako svého druhu „zdrojový materiál“, otisk reálných situací. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Pro označení kolektivních akcí jsem nepoužíval slovo happening. Nešlo o kreativní hru, uskutečňovanou podle scénáře, ale o nabídku otevřené komunikační situace ve veřejném prostoru. Všichni pozvaní se octli v pozici aktivních účastníků, role diváků připadla náhodným kolemjdoucím. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nějaký, byť neformálně stanovený scénář existoval. Jistou míru kreativity taky nezapřeš. Z mého pohledu je označení happening možné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Po zkušenosti z projektu REPLACED – BRNO – 2006 mě označení „veřejný prostor“ v souvislosti s akcemi 70.–80. let provokuje. V současnosti mám akci na veřejnosti – pro veřejnost, spojenou se snahou oslovit publikum, intervenovat s nějakým veřejně užívaným prostředím. Oproti tomu má zkušenost s rekonstruováním performancí 70.–80. let odpovídá spíš snaze o osobní kontakt, individuální zkušenost v otevřených prostranstvích Brna. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… To, co akci předcházelo (setkání, procházka, rozhovor), a to, co následovalo po akci (posezení, občerstvení, diskuze, hudba), bylo téměř stejně důležité jako akce samotná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Tady si trochu protiřečíš s odstavcem níže „Soustředil jsem se na centrum akce“. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Šlo mi o jednoznačný čin ve schizofrenní sociálně-politické situaci. Svobodné gesto. Ustanovení dočasného prostoru volnosti. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Zní to jako současný manifest – zarámování idealistických postojů mládí. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce se odehrávaly vně uměleckého provozu a měly minimální míru teoretické reflexe. Mých akcí se účastnili spolužáci a přátelé z undergroundu. Ti si mohli přivést další kamarády. V tomto smyslu jsme si důvěřovali, ale neznámé lidi jsem na akce nezval. Přátelé z undergroundu měli k mým akcím často kritické výhrady: „My to žijeme, a ty z toho děláš umění.“ (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Skupinu studentů výtvarné výchovy a příbuzných oborů na pedagogické fakultě si na základě fotodokumentace a tvého vyprávění dovedu představit. Tuším, že jsi mezi nimi měl výjimečné postavení, díky svému alespoň intuitivně vytvořenému povědomí o umění akce. A zároveň mám dojem, že jejich nepoučenost a přirozené nadšení výrazně ovlivnily záměr i vyznění akce. Z mého pohledu je vymezení „z undergroundu“ dost vágní. Přijde mně podezřelé, že se v souvislosti s 70.–80. lety v ČSSR mluví všeobecně o Jednom undergroundu. Není mi jasná jeho hranice, v čem přesně spočívá to radikální ohraničení. Sám říkáš, že už nošením dlouhých vlasů ses řadil k nekonformní části společnosti. Tvé aktivity na pedagogické fakultě považuji za umění v rámci určité mikrokomunity. Umění, protože jsi ho dělal s vědomím sounáležitosti k této oblasti a historických souvislostí. Ale nakonec se do tzv. undergroundu řadí i osobnosti, které dnes považujeme za profesionální literáty, umělce. Rovněž hranice mezi politickou a apolitickou aktivitou se v souvislosti s normalizačním obdobím ukazují být prostupné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svoji akční tvorbu jsem bral vážně. Humor ani ironie nebyly záměrné, mystifikace byla nepřípustná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Soustředil jsem se na centrum akce, hlavní dějovou linku. Dění na periferii a okrajové události jsem příliš nevnímal. Stejným způsobem jsem přistupoval k dokumentaci. Pro prezentaci jsem vybíral „ikonické“ fotografie, fotografie s maximální mírou ilustrativnosti. Ostatní snímky jsem ponechával stranou. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Důležitá pro mě byla vizuální soběstačnost dokumentace. Název akce + fotografie bez doprovodného textu. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Napadá mě úplně obecná poznámka o paměti a vzpomínaní. Osobně si například z cest obvykle vybavím periferní zážitky, které jsou v souvislosti s navštívenými místy banální. Jako třeba, že jdu podél silnice na periferii Valencie, blbosti, o kterých se s někým na určitém místě bavím apod. Na druhou stranu je obecně známá pravda, že si člověk zafixuje situace díky nějakému dokumentu nebo vyprávění a že si za určitých okolností paměť přisvojí událost, kterou vzpomínající ve skutečnosti neprožil. Přijde mi v současnosti inspirativní vytahovat na světlo z hlediska veřejné prezentace nekontrolované otisky akcí a na jejich základě tvořit jejich současný obraz. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nejdříve jsem z negativu exponoval „rychlé fotky“ na papír, který byl zrovna po ruce (vesměs malého formátu). S technickými parametry (doba osvitu, tonalita, kompozice) jsem si nedělal starosti. Teprve o několik let později jsem pečlivě nazvětšoval „výstavní“, formálně sjednocenou dokumentaci. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Autorská prezentace dokumentace byla vždy doprovázena popisem situace, resp. volným vyprávěním příběhu jednotlivých akcí. Až při příležitosti výstav se dokumentace od slovního doprovodu oddělila. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce a jejich dokumentace nevznikaly v rámci instituce a provozu umění, jak jsme si je v českém prostředí jednoznačně zvykli vnímat poslední tři dekády. Pro mě je výzvou nezabývat se relikty akcí, situací a událostí jen z hlediska tradičně vymezených formátů, byť si je i sami autoři v průběhu času osvojili. Situace, kdy záměrně vytahujeme nevystavené a možná i za jiných okolností nevystavitelné relikty doby je samozřejmě výjimečná, nejde ji posuzovat jinak než jako současný tvůrčí akt. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace dokazuje uskutečnění akce. Nejsem si jistý, je-li dostatečnou verifikací text bez fotografie. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Třeba v případě Mariana Pally to tak funguje. Ale u něho už jde o v době svého vzniku jasně vymezený autorský záměr. Asi máš na mysli, co by se stalo, kdybys v současnosti nahradil svá fota slovním popisem. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svým způsobem jsou dokumentací vzpomínky uchované v paměti účastníků akce. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Všeobecně známá skutečnost, že proces vzpomínání ovlivňuje současná situace, stav, perspektiva vzpomínajícího se v souvislosti s neinstitucionalizovanou kulturou 70.–80.let mísí s idealizací a zjednodušením, ke kterým dochází mj. v důsledku nedostatečně zaznamenané bezprostřední osobní nebo profesionální reflexe událostí ve své době a potom nárazového vzpomínání od 90. let. (B. K.) (Text je výstupem Veřejně přístupného workshopu Vladimíra Havlíka pro Barboru Klímovou, který se uskutečnil 30. května 2011 v prostoru tranzitdisplay Praha)

Jan

Příběh krátkého života Jana Zajíce dostal v roce 1991 filmovou podobu. Pod názvem Jan budeme opakovaně vysílat film režiséra Ivo Trajkova, který nás zavede do doby po ruské okupaci 1968. Kriminalisté pátrají po pachateli hanlivého protiruského nápisu na kasárnách. Je podezření, že nápis je dílem některého ze studentů gymnázia. Třídní učitel varuje Jana, tuší, že za tím stojí on s kamarády Pavlem a Mirkem. Jan však neřekne celou pravdu ani své dívce Janě, dceři vysokého funkcionáře. Je znechucen opatrnictvím, ustrašeností a pokrytectvím vedení školy i spoluobčanů ve městě. Na veřejné schůzi se odvážně zeptá Janina otce na pobyt vojsk, což mu Jana později vyčte. Následně je Jan zasažen zprávou o smrti Jana Palacha a rozhodne se připojit v Praze k protestní studentské hladovce. Ta je však k jeho zklamání předčasně ukončena. Pohádá se s kamarády, kteří se začínají bát postihu a navíc se na nátlak Janina otce rozchází se svou dívkou. Chování spoluobčanů Jana natolik zklame, že se rozhodne k radikálnímu činu. Zanechá dopisy na rozloučenou a odjede s Mirkem do Prahy, kde svůj plán uskuteční.

Úterý

Informace - podpora z Olomouckého kraje

Datum: 18. 7. 2018 - 28. 2. 2019

Program kina - ÚNOR 2019

Datum: 1. 2. 2019 - 28. 2. 2019

Jiří Sedlák: Uchovávám v paměti

Datum: 26. 1. 2019 - 28. 3. 2019

Malíř Jiří Sedlák pochází z Olomouce. Vysokou školu absolvoval v Ostravě, kde studoval v letech 2011 – 2016 na Fakultě umění v Ateliéru kresby, který vedl doc. Josef Daňek. V roce 2013 odjel na zahraniční stáž do Granady na Facultad de Bellas Artes Alonso. Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav. V malířském projevu se odráží jeho vztah ke krajině, prolíná se „přírodní“ krajina s krajinou města. V procesu tvorby se malíř dostává z původní reálné krajiny až do imprese prchavého okamžiku. Vernisáž se uskuteční 26. ledna v 17 hodin

V l a d i m í r H a v l í k | J A K O P TÁ K | h o s t P e t r a F e r i a n cov á

Datum: 5. 2. 2019 - 1. 3. 2019

Na vernisáži zahraje Ostrý zub. Vladimír Havlíknarozen 7. 2. 1959 v Novém Městě na Moravě Autor happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně. studia 1978–1983 Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci Věty o minulosti – akcích – dokumentaci Vladimír Havlík a Barbora Klímová Akční tvorba 70.–80. let v Československu se může ze současného pohledu jevit ambivalentně ve vztahu ke své dokumentaci. Záznam performance nebo akce je pro mnohé autory na jednu stranu jen otiskem situace, podobným reportážnímu snímku. Na druhou stranu i ten postupem času rámovali ve vztahu k tradičnímu obrazu a instituci umění. Situaci u nás komplikoval mj. fakt, že v době vzniku nebylo prakticky možné experimentální umělecké projevy veřejně prezentovat. Umělci tak nebyli nuceni od začátku zvažovat akci jako veřejně prezentovatelné dílo a daleko spíš jej koncipovali pro určité společenství příbuzně smýšlejících. V privátním archivu Vladimíra Havlíka například nacházíme několik obsahově i formálně odlišných vrstev dokumentace vlastních akcí. Na jednu stranu jsou zde neformálně zhotovené snímky, fotografované různými účastníky a vyvolané na dokumentární papíry. Autorsky necenzurovaná kolekce zahrnuje i různé privátní nebo periferní fotografie, nepovedené nebo časem poškozené a ohmatané formáty, zkoušky na proužcích papíru apod. V sešitech na pomezí autorské knížky a alba, Vladimír Havlík a autor fotodokumentací Radek Horáček shromáždili snímky za účelem obdarování okruhu známých. Sloužily především jako upomínka účastníkům událostí. K již formálnějšímu prezentování autorských akcí známým, ale i odborníkům byla určena rovněž různě adjustovaná alba. První veřejnou prezentaci v roce 1986 pak dokumentují formálně čistě a jednotně nazvětšované fotografie formátu A3 a A4. V souvislosti se současnými prezentacemi a publikacemi se vrstvy mísí, odpovídají obrazu autora vytvořenému pro současné anonymní publikum. V rámci naší spolupráce jsme se snažili jednotlivé vrstvy rozkrýt. Mapování archivu se ale stalo i důležitou paralelou k poodhalení a k analýze procesu současného vzpomínání a reflexe. Rozdílné úhly pohledu ilustrují mj. následující Věty o minulosti - akcích - dokumentaci, adresované si navzájem. Byly formulovány na základě předešlé komunikace a spolupráce v průběhu června 2010. Základní prohlášení Vladimíra Havlíka doplňují bezprostřední reakce Barbory Klímové. Obě vrstvy publikujeme bez následné redakce. Zde prezentované věty jsou otevřeny další konfrontaci, doplnění: ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace byla vědomá, ale její koncepce se příliš nepromýšlela a během akce autorsky nekontrolovala. Hodně záleželo na citlivosti fotografa. Moje akce fotili blízcí přátelé. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Z dosud nevystavovaných dokumentací, periferních snímků tvých akcí mám podobnou radost jako antropolog, který najde stopu vzdálené kultury. Beru je jako svého druhu „zdrojový materiál“, otisk reálných situací. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Pro označení kolektivních akcí jsem nepoužíval slovo happening. Nešlo o kreativní hru, uskutečňovanou podle scénáře, ale o nabídku otevřené komunikační situace ve veřejném prostoru. Všichni pozvaní se octli v pozici aktivních účastníků, role diváků připadla náhodným kolemjdoucím. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nějaký, byť neformálně stanovený scénář existoval. Jistou míru kreativity taky nezapřeš. Z mého pohledu je označení happening možné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Po zkušenosti z projektu REPLACED – BRNO – 2006 mě označení „veřejný prostor“ v souvislosti s akcemi 70.–80. let provokuje. V současnosti mám akci na veřejnosti – pro veřejnost, spojenou se snahou oslovit publikum, intervenovat s nějakým veřejně užívaným prostředím. Oproti tomu má zkušenost s rekonstruováním performancí 70.–80. let odpovídá spíš snaze o osobní kontakt, individuální zkušenost v otevřených prostranstvích Brna. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… To, co akci předcházelo (setkání, procházka, rozhovor), a to, co následovalo po akci (posezení, občerstvení, diskuze, hudba), bylo téměř stejně důležité jako akce samotná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Tady si trochu protiřečíš s odstavcem níže „Soustředil jsem se na centrum akce“. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Šlo mi o jednoznačný čin ve schizofrenní sociálně-politické situaci. Svobodné gesto. Ustanovení dočasného prostoru volnosti. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Zní to jako současný manifest – zarámování idealistických postojů mládí. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce se odehrávaly vně uměleckého provozu a měly minimální míru teoretické reflexe. Mých akcí se účastnili spolužáci a přátelé z undergroundu. Ti si mohli přivést další kamarády. V tomto smyslu jsme si důvěřovali, ale neznámé lidi jsem na akce nezval. Přátelé z undergroundu měli k mým akcím často kritické výhrady: „My to žijeme, a ty z toho děláš umění.“ (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Skupinu studentů výtvarné výchovy a příbuzných oborů na pedagogické fakultě si na základě fotodokumentace a tvého vyprávění dovedu představit. Tuším, že jsi mezi nimi měl výjimečné postavení, díky svému alespoň intuitivně vytvořenému povědomí o umění akce. A zároveň mám dojem, že jejich nepoučenost a přirozené nadšení výrazně ovlivnily záměr i vyznění akce. Z mého pohledu je vymezení „z undergroundu“ dost vágní. Přijde mně podezřelé, že se v souvislosti s 70.–80. lety v ČSSR mluví všeobecně o Jednom undergroundu. Není mi jasná jeho hranice, v čem přesně spočívá to radikální ohraničení. Sám říkáš, že už nošením dlouhých vlasů ses řadil k nekonformní části společnosti. Tvé aktivity na pedagogické fakultě považuji za umění v rámci určité mikrokomunity. Umění, protože jsi ho dělal s vědomím sounáležitosti k této oblasti a historických souvislostí. Ale nakonec se do tzv. undergroundu řadí i osobnosti, které dnes považujeme za profesionální literáty, umělce. Rovněž hranice mezi politickou a apolitickou aktivitou se v souvislosti s normalizačním obdobím ukazují být prostupné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svoji akční tvorbu jsem bral vážně. Humor ani ironie nebyly záměrné, mystifikace byla nepřípustná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Soustředil jsem se na centrum akce, hlavní dějovou linku. Dění na periferii a okrajové události jsem příliš nevnímal. Stejným způsobem jsem přistupoval k dokumentaci. Pro prezentaci jsem vybíral „ikonické“ fotografie, fotografie s maximální mírou ilustrativnosti. Ostatní snímky jsem ponechával stranou. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Důležitá pro mě byla vizuální soběstačnost dokumentace. Název akce + fotografie bez doprovodného textu. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Napadá mě úplně obecná poznámka o paměti a vzpomínaní. Osobně si například z cest obvykle vybavím periferní zážitky, které jsou v souvislosti s navštívenými místy banální. Jako třeba, že jdu podél silnice na periferii Valencie, blbosti, o kterých se s někým na určitém místě bavím apod. Na druhou stranu je obecně známá pravda, že si člověk zafixuje situace díky nějakému dokumentu nebo vyprávění a že si za určitých okolností paměť přisvojí událost, kterou vzpomínající ve skutečnosti neprožil. Přijde mi v současnosti inspirativní vytahovat na světlo z hlediska veřejné prezentace nekontrolované otisky akcí a na jejich základě tvořit jejich současný obraz. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nejdříve jsem z negativu exponoval „rychlé fotky“ na papír, který byl zrovna po ruce (vesměs malého formátu). S technickými parametry (doba osvitu, tonalita, kompozice) jsem si nedělal starosti. Teprve o několik let později jsem pečlivě nazvětšoval „výstavní“, formálně sjednocenou dokumentaci. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Autorská prezentace dokumentace byla vždy doprovázena popisem situace, resp. volným vyprávěním příběhu jednotlivých akcí. Až při příležitosti výstav se dokumentace od slovního doprovodu oddělila. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce a jejich dokumentace nevznikaly v rámci instituce a provozu umění, jak jsme si je v českém prostředí jednoznačně zvykli vnímat poslední tři dekády. Pro mě je výzvou nezabývat se relikty akcí, situací a událostí jen z hlediska tradičně vymezených formátů, byť si je i sami autoři v průběhu času osvojili. Situace, kdy záměrně vytahujeme nevystavené a možná i za jiných okolností nevystavitelné relikty doby je samozřejmě výjimečná, nejde ji posuzovat jinak než jako současný tvůrčí akt. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace dokazuje uskutečnění akce. Nejsem si jistý, je-li dostatečnou verifikací text bez fotografie. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Třeba v případě Mariana Pally to tak funguje. Ale u něho už jde o v době svého vzniku jasně vymezený autorský záměr. Asi máš na mysli, co by se stalo, kdybys v současnosti nahradil svá fota slovním popisem. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svým způsobem jsou dokumentací vzpomínky uchované v paměti účastníků akce. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Všeobecně známá skutečnost, že proces vzpomínání ovlivňuje současná situace, stav, perspektiva vzpomínajícího se v souvislosti s neinstitucionalizovanou kulturou 70.–80.let mísí s idealizací a zjednodušením, ke kterým dochází mj. v důsledku nedostatečně zaznamenané bezprostřední osobní nebo profesionální reflexe událostí ve své době a potom nárazového vzpomínání od 90. let. (B. K.) (Text je výstupem Veřejně přístupného workshopu Vladimíra Havlíka pro Barboru Klímovou, který se uskutečnil 30. května 2011 v prostoru tranzitdisplay Praha)

Norma

Přímý přenos z Barcelonské Gran Teatre del Liceu .

Středa

Informace - podpora z Olomouckého kraje

Datum: 18. 7. 2018 - 28. 2. 2019

Program kina - ÚNOR 2019

Datum: 1. 2. 2019 - 28. 2. 2019

Jiří Sedlák: Uchovávám v paměti

Datum: 26. 1. 2019 - 28. 3. 2019

Malíř Jiří Sedlák pochází z Olomouce. Vysokou školu absolvoval v Ostravě, kde studoval v letech 2011 – 2016 na Fakultě umění v Ateliéru kresby, který vedl doc. Josef Daňek. V roce 2013 odjel na zahraniční stáž do Granady na Facultad de Bellas Artes Alonso. Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav. V malířském projevu se odráží jeho vztah ke krajině, prolíná se „přírodní“ krajina s krajinou města. V procesu tvorby se malíř dostává z původní reálné krajiny až do imprese prchavého okamžiku. Vernisáž se uskuteční 26. ledna v 17 hodin

V l a d i m í r H a v l í k | J A K O P TÁ K | h o s t P e t r a F e r i a n cov á

Datum: 5. 2. 2019 - 1. 3. 2019

Na vernisáži zahraje Ostrý zub. Vladimír Havlíknarozen 7. 2. 1959 v Novém Městě na Moravě Autor happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně. studia 1978–1983 Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci Věty o minulosti – akcích – dokumentaci Vladimír Havlík a Barbora Klímová Akční tvorba 70.–80. let v Československu se může ze současného pohledu jevit ambivalentně ve vztahu ke své dokumentaci. Záznam performance nebo akce je pro mnohé autory na jednu stranu jen otiskem situace, podobným reportážnímu snímku. Na druhou stranu i ten postupem času rámovali ve vztahu k tradičnímu obrazu a instituci umění. Situaci u nás komplikoval mj. fakt, že v době vzniku nebylo prakticky možné experimentální umělecké projevy veřejně prezentovat. Umělci tak nebyli nuceni od začátku zvažovat akci jako veřejně prezentovatelné dílo a daleko spíš jej koncipovali pro určité společenství příbuzně smýšlejících. V privátním archivu Vladimíra Havlíka například nacházíme několik obsahově i formálně odlišných vrstev dokumentace vlastních akcí. Na jednu stranu jsou zde neformálně zhotovené snímky, fotografované různými účastníky a vyvolané na dokumentární papíry. Autorsky necenzurovaná kolekce zahrnuje i různé privátní nebo periferní fotografie, nepovedené nebo časem poškozené a ohmatané formáty, zkoušky na proužcích papíru apod. V sešitech na pomezí autorské knížky a alba, Vladimír Havlík a autor fotodokumentací Radek Horáček shromáždili snímky za účelem obdarování okruhu známých. Sloužily především jako upomínka účastníkům událostí. K již formálnějšímu prezentování autorských akcí známým, ale i odborníkům byla určena rovněž různě adjustovaná alba. První veřejnou prezentaci v roce 1986 pak dokumentují formálně čistě a jednotně nazvětšované fotografie formátu A3 a A4. V souvislosti se současnými prezentacemi a publikacemi se vrstvy mísí, odpovídají obrazu autora vytvořenému pro současné anonymní publikum. V rámci naší spolupráce jsme se snažili jednotlivé vrstvy rozkrýt. Mapování archivu se ale stalo i důležitou paralelou k poodhalení a k analýze procesu současného vzpomínání a reflexe. Rozdílné úhly pohledu ilustrují mj. následující Věty o minulosti - akcích - dokumentaci, adresované si navzájem. Byly formulovány na základě předešlé komunikace a spolupráce v průběhu června 2010. Základní prohlášení Vladimíra Havlíka doplňují bezprostřední reakce Barbory Klímové. Obě vrstvy publikujeme bez následné redakce. Zde prezentované věty jsou otevřeny další konfrontaci, doplnění: ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace byla vědomá, ale její koncepce se příliš nepromýšlela a během akce autorsky nekontrolovala. Hodně záleželo na citlivosti fotografa. Moje akce fotili blízcí přátelé. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Z dosud nevystavovaných dokumentací, periferních snímků tvých akcí mám podobnou radost jako antropolog, který najde stopu vzdálené kultury. Beru je jako svého druhu „zdrojový materiál“, otisk reálných situací. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Pro označení kolektivních akcí jsem nepoužíval slovo happening. Nešlo o kreativní hru, uskutečňovanou podle scénáře, ale o nabídku otevřené komunikační situace ve veřejném prostoru. Všichni pozvaní se octli v pozici aktivních účastníků, role diváků připadla náhodným kolemjdoucím. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nějaký, byť neformálně stanovený scénář existoval. Jistou míru kreativity taky nezapřeš. Z mého pohledu je označení happening možné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Po zkušenosti z projektu REPLACED – BRNO – 2006 mě označení „veřejný prostor“ v souvislosti s akcemi 70.–80. let provokuje. V současnosti mám akci na veřejnosti – pro veřejnost, spojenou se snahou oslovit publikum, intervenovat s nějakým veřejně užívaným prostředím. Oproti tomu má zkušenost s rekonstruováním performancí 70.–80. let odpovídá spíš snaze o osobní kontakt, individuální zkušenost v otevřených prostranstvích Brna. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… To, co akci předcházelo (setkání, procházka, rozhovor), a to, co následovalo po akci (posezení, občerstvení, diskuze, hudba), bylo téměř stejně důležité jako akce samotná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Tady si trochu protiřečíš s odstavcem níže „Soustředil jsem se na centrum akce“. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Šlo mi o jednoznačný čin ve schizofrenní sociálně-politické situaci. Svobodné gesto. Ustanovení dočasného prostoru volnosti. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Zní to jako současný manifest – zarámování idealistických postojů mládí. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce se odehrávaly vně uměleckého provozu a měly minimální míru teoretické reflexe. Mých akcí se účastnili spolužáci a přátelé z undergroundu. Ti si mohli přivést další kamarády. V tomto smyslu jsme si důvěřovali, ale neznámé lidi jsem na akce nezval. Přátelé z undergroundu měli k mým akcím často kritické výhrady: „My to žijeme, a ty z toho děláš umění.“ (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Skupinu studentů výtvarné výchovy a příbuzných oborů na pedagogické fakultě si na základě fotodokumentace a tvého vyprávění dovedu představit. Tuším, že jsi mezi nimi měl výjimečné postavení, díky svému alespoň intuitivně vytvořenému povědomí o umění akce. A zároveň mám dojem, že jejich nepoučenost a přirozené nadšení výrazně ovlivnily záměr i vyznění akce. Z mého pohledu je vymezení „z undergroundu“ dost vágní. Přijde mně podezřelé, že se v souvislosti s 70.–80. lety v ČSSR mluví všeobecně o Jednom undergroundu. Není mi jasná jeho hranice, v čem přesně spočívá to radikální ohraničení. Sám říkáš, že už nošením dlouhých vlasů ses řadil k nekonformní části společnosti. Tvé aktivity na pedagogické fakultě považuji za umění v rámci určité mikrokomunity. Umění, protože jsi ho dělal s vědomím sounáležitosti k této oblasti a historických souvislostí. Ale nakonec se do tzv. undergroundu řadí i osobnosti, které dnes považujeme za profesionální literáty, umělce. Rovněž hranice mezi politickou a apolitickou aktivitou se v souvislosti s normalizačním obdobím ukazují být prostupné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svoji akční tvorbu jsem bral vážně. Humor ani ironie nebyly záměrné, mystifikace byla nepřípustná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Soustředil jsem se na centrum akce, hlavní dějovou linku. Dění na periferii a okrajové události jsem příliš nevnímal. Stejným způsobem jsem přistupoval k dokumentaci. Pro prezentaci jsem vybíral „ikonické“ fotografie, fotografie s maximální mírou ilustrativnosti. Ostatní snímky jsem ponechával stranou. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Důležitá pro mě byla vizuální soběstačnost dokumentace. Název akce + fotografie bez doprovodného textu. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Napadá mě úplně obecná poznámka o paměti a vzpomínaní. Osobně si například z cest obvykle vybavím periferní zážitky, které jsou v souvislosti s navštívenými místy banální. Jako třeba, že jdu podél silnice na periferii Valencie, blbosti, o kterých se s někým na určitém místě bavím apod. Na druhou stranu je obecně známá pravda, že si člověk zafixuje situace díky nějakému dokumentu nebo vyprávění a že si za určitých okolností paměť přisvojí událost, kterou vzpomínající ve skutečnosti neprožil. Přijde mi v současnosti inspirativní vytahovat na světlo z hlediska veřejné prezentace nekontrolované otisky akcí a na jejich základě tvořit jejich současný obraz. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nejdříve jsem z negativu exponoval „rychlé fotky“ na papír, který byl zrovna po ruce (vesměs malého formátu). S technickými parametry (doba osvitu, tonalita, kompozice) jsem si nedělal starosti. Teprve o několik let později jsem pečlivě nazvětšoval „výstavní“, formálně sjednocenou dokumentaci. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Autorská prezentace dokumentace byla vždy doprovázena popisem situace, resp. volným vyprávěním příběhu jednotlivých akcí. Až při příležitosti výstav se dokumentace od slovního doprovodu oddělila. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce a jejich dokumentace nevznikaly v rámci instituce a provozu umění, jak jsme si je v českém prostředí jednoznačně zvykli vnímat poslední tři dekády. Pro mě je výzvou nezabývat se relikty akcí, situací a událostí jen z hlediska tradičně vymezených formátů, byť si je i sami autoři v průběhu času osvojili. Situace, kdy záměrně vytahujeme nevystavené a možná i za jiných okolností nevystavitelné relikty doby je samozřejmě výjimečná, nejde ji posuzovat jinak než jako současný tvůrčí akt. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace dokazuje uskutečnění akce. Nejsem si jistý, je-li dostatečnou verifikací text bez fotografie. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Třeba v případě Mariana Pally to tak funguje. Ale u něho už jde o v době svého vzniku jasně vymezený autorský záměr. Asi máš na mysli, co by se stalo, kdybys v současnosti nahradil svá fota slovním popisem. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svým způsobem jsou dokumentací vzpomínky uchované v paměti účastníků akce. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Všeobecně známá skutečnost, že proces vzpomínání ovlivňuje současná situace, stav, perspektiva vzpomínajícího se v souvislosti s neinstitucionalizovanou kulturou 70.–80.let mísí s idealizací a zjednodušením, ke kterým dochází mj. v důsledku nedostatečně zaznamenané bezprostřední osobní nebo profesionální reflexe událostí ve své době a potom nárazového vzpomínání od 90. let. (B. K.) (Text je výstupem Veřejně přístupného workshopu Vladimíra Havlíka pro Barboru Klímovou, který se uskutečnil 30. května 2011 v prostoru tranzitdisplay Praha)

Koncert

Datum: 27. 2. 2019 - 27. 2. 2019

Z hlubin oceánu na Azorské ostrovy

Azorské ostrovy jsou považovány za pozůstatky bájné Atlantidy. A pokud je na tom špetka pravdy, pověsti o ní nelžou. Sopečné ostrovy s množstvím bujné vegetace, jeskyň, kráterů i horkých pramenů Vás uchvátí. Až tam zjistíte, kolik existuje odstínů zelené, a nebudete se moci vynadívat na kouzelná smaragdová jezera. A co víc, na plachetnici budete mít všechny ostrovy jako na dlani. Při naší minulé plavbě mezi Azory jsme jich z devíti navštívili sedm, podívali se na nejvyšší vrchol Portugalska a koupali se v lávových zátokách. Chcete s námi také zažít nezapomenutelná dobrodružství? Nastupte na palubu, vyplouváme! Přednáška se uskuteční ve středu 27. února 2019 od 17 hodin ve velkém sále Klubu TEPLO Přerov, Horní náměstí 9.

Čtvrtek

Informace - podpora z Olomouckého kraje

Datum: 18. 7. 2018 - 28. 2. 2019

Program kina - ÚNOR 2019

Datum: 1. 2. 2019 - 28. 2. 2019

Jiří Sedlák: Uchovávám v paměti

Datum: 26. 1. 2019 - 28. 3. 2019

Malíř Jiří Sedlák pochází z Olomouce. Vysokou školu absolvoval v Ostravě, kde studoval v letech 2011 – 2016 na Fakultě umění v Ateliéru kresby, který vedl doc. Josef Daňek. V roce 2013 odjel na zahraniční stáž do Granady na Facultad de Bellas Artes Alonso. Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav. V malířském projevu se odráží jeho vztah ke krajině, prolíná se „přírodní“ krajina s krajinou města. V procesu tvorby se malíř dostává z původní reálné krajiny až do imprese prchavého okamžiku. Vernisáž se uskuteční 26. ledna v 17 hodin

V l a d i m í r H a v l í k | J A K O P TÁ K | h o s t P e t r a F e r i a n cov á

Datum: 5. 2. 2019 - 1. 3. 2019

Na vernisáži zahraje Ostrý zub. Vladimír Havlíknarozen 7. 2. 1959 v Novém Městě na Moravě Autor happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř, grafik v oblasti nových médií (digitální tisky), je též činný literárně. studia 1978–1983 Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci Věty o minulosti – akcích – dokumentaci Vladimír Havlík a Barbora Klímová Akční tvorba 70.–80. let v Československu se může ze současného pohledu jevit ambivalentně ve vztahu ke své dokumentaci. Záznam performance nebo akce je pro mnohé autory na jednu stranu jen otiskem situace, podobným reportážnímu snímku. Na druhou stranu i ten postupem času rámovali ve vztahu k tradičnímu obrazu a instituci umění. Situaci u nás komplikoval mj. fakt, že v době vzniku nebylo prakticky možné experimentální umělecké projevy veřejně prezentovat. Umělci tak nebyli nuceni od začátku zvažovat akci jako veřejně prezentovatelné dílo a daleko spíš jej koncipovali pro určité společenství příbuzně smýšlejících. V privátním archivu Vladimíra Havlíka například nacházíme několik obsahově i formálně odlišných vrstev dokumentace vlastních akcí. Na jednu stranu jsou zde neformálně zhotovené snímky, fotografované různými účastníky a vyvolané na dokumentární papíry. Autorsky necenzurovaná kolekce zahrnuje i různé privátní nebo periferní fotografie, nepovedené nebo časem poškozené a ohmatané formáty, zkoušky na proužcích papíru apod. V sešitech na pomezí autorské knížky a alba, Vladimír Havlík a autor fotodokumentací Radek Horáček shromáždili snímky za účelem obdarování okruhu známých. Sloužily především jako upomínka účastníkům událostí. K již formálnějšímu prezentování autorských akcí známým, ale i odborníkům byla určena rovněž různě adjustovaná alba. První veřejnou prezentaci v roce 1986 pak dokumentují formálně čistě a jednotně nazvětšované fotografie formátu A3 a A4. V souvislosti se současnými prezentacemi a publikacemi se vrstvy mísí, odpovídají obrazu autora vytvořenému pro současné anonymní publikum. V rámci naší spolupráce jsme se snažili jednotlivé vrstvy rozkrýt. Mapování archivu se ale stalo i důležitou paralelou k poodhalení a k analýze procesu současného vzpomínání a reflexe. Rozdílné úhly pohledu ilustrují mj. následující Věty o minulosti - akcích - dokumentaci, adresované si navzájem. Byly formulovány na základě předešlé komunikace a spolupráce v průběhu června 2010. Základní prohlášení Vladimíra Havlíka doplňují bezprostřední reakce Barbory Klímové. Obě vrstvy publikujeme bez následné redakce. Zde prezentované věty jsou otevřeny další konfrontaci, doplnění: ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace byla vědomá, ale její koncepce se příliš nepromýšlela a během akce autorsky nekontrolovala. Hodně záleželo na citlivosti fotografa. Moje akce fotili blízcí přátelé. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Z dosud nevystavovaných dokumentací, periferních snímků tvých akcí mám podobnou radost jako antropolog, který najde stopu vzdálené kultury. Beru je jako svého druhu „zdrojový materiál“, otisk reálných situací. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Pro označení kolektivních akcí jsem nepoužíval slovo happening. Nešlo o kreativní hru, uskutečňovanou podle scénáře, ale o nabídku otevřené komunikační situace ve veřejném prostoru. Všichni pozvaní se octli v pozici aktivních účastníků, role diváků připadla náhodným kolemjdoucím. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nějaký, byť neformálně stanovený scénář existoval. Jistou míru kreativity taky nezapřeš. Z mého pohledu je označení happening možné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Po zkušenosti z projektu REPLACED – BRNO – 2006 mě označení „veřejný prostor“ v souvislosti s akcemi 70.–80. let provokuje. V současnosti mám akci na veřejnosti – pro veřejnost, spojenou se snahou oslovit publikum, intervenovat s nějakým veřejně užívaným prostředím. Oproti tomu má zkušenost s rekonstruováním performancí 70.–80. let odpovídá spíš snaze o osobní kontakt, individuální zkušenost v otevřených prostranstvích Brna. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… To, co akci předcházelo (setkání, procházka, rozhovor), a to, co následovalo po akci (posezení, občerstvení, diskuze, hudba), bylo téměř stejně důležité jako akce samotná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Tady si trochu protiřečíš s odstavcem níže „Soustředil jsem se na centrum akce“. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Šlo mi o jednoznačný čin ve schizofrenní sociálně-politické situaci. Svobodné gesto. Ustanovení dočasného prostoru volnosti. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Zní to jako současný manifest – zarámování idealistických postojů mládí. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce se odehrávaly vně uměleckého provozu a měly minimální míru teoretické reflexe. Mých akcí se účastnili spolužáci a přátelé z undergroundu. Ti si mohli přivést další kamarády. V tomto smyslu jsme si důvěřovali, ale neznámé lidi jsem na akce nezval. Přátelé z undergroundu měli k mým akcím často kritické výhrady: „My to žijeme, a ty z toho děláš umění.“ (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Skupinu studentů výtvarné výchovy a příbuzných oborů na pedagogické fakultě si na základě fotodokumentace a tvého vyprávění dovedu představit. Tuším, že jsi mezi nimi měl výjimečné postavení, díky svému alespoň intuitivně vytvořenému povědomí o umění akce. A zároveň mám dojem, že jejich nepoučenost a přirozené nadšení výrazně ovlivnily záměr i vyznění akce. Z mého pohledu je vymezení „z undergroundu“ dost vágní. Přijde mně podezřelé, že se v souvislosti s 70.–80. lety v ČSSR mluví všeobecně o Jednom undergroundu. Není mi jasná jeho hranice, v čem přesně spočívá to radikální ohraničení. Sám říkáš, že už nošením dlouhých vlasů ses řadil k nekonformní části společnosti. Tvé aktivity na pedagogické fakultě považuji za umění v rámci určité mikrokomunity. Umění, protože jsi ho dělal s vědomím sounáležitosti k této oblasti a historických souvislostí. Ale nakonec se do tzv. undergroundu řadí i osobnosti, které dnes považujeme za profesionální literáty, umělce. Rovněž hranice mezi politickou a apolitickou aktivitou se v souvislosti s normalizačním obdobím ukazují být prostupné. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svoji akční tvorbu jsem bral vážně. Humor ani ironie nebyly záměrné, mystifikace byla nepřípustná. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Soustředil jsem se na centrum akce, hlavní dějovou linku. Dění na periferii a okrajové události jsem příliš nevnímal. Stejným způsobem jsem přistupoval k dokumentaci. Pro prezentaci jsem vybíral „ikonické“ fotografie, fotografie s maximální mírou ilustrativnosti. Ostatní snímky jsem ponechával stranou. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Důležitá pro mě byla vizuální soběstačnost dokumentace. Název akce + fotografie bez doprovodného textu. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Napadá mě úplně obecná poznámka o paměti a vzpomínaní. Osobně si například z cest obvykle vybavím periferní zážitky, které jsou v souvislosti s navštívenými místy banální. Jako třeba, že jdu podél silnice na periferii Valencie, blbosti, o kterých se s někým na určitém místě bavím apod. Na druhou stranu je obecně známá pravda, že si člověk zafixuje situace díky nějakému dokumentu nebo vyprávění a že si za určitých okolností paměť přisvojí událost, kterou vzpomínající ve skutečnosti neprožil. Přijde mi v současnosti inspirativní vytahovat na světlo z hlediska veřejné prezentace nekontrolované otisky akcí a na jejich základě tvořit jejich současný obraz. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Nejdříve jsem z negativu exponoval „rychlé fotky“ na papír, který byl zrovna po ruce (vesměs malého formátu). S technickými parametry (doba osvitu, tonalita, kompozice) jsem si nedělal starosti. Teprve o několik let později jsem pečlivě nazvětšoval „výstavní“, formálně sjednocenou dokumentaci. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Autorská prezentace dokumentace byla vždy doprovázena popisem situace, resp. volným vyprávěním příběhu jednotlivých akcí. Až při příležitosti výstav se dokumentace od slovního doprovodu oddělila. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Akce a jejich dokumentace nevznikaly v rámci instituce a provozu umění, jak jsme si je v českém prostředí jednoznačně zvykli vnímat poslední tři dekády. Pro mě je výzvou nezabývat se relikty akcí, situací a událostí jen z hlediska tradičně vymezených formátů, byť si je i sami autoři v průběhu času osvojili. Situace, kdy záměrně vytahujeme nevystavené a možná i za jiných okolností nevystavitelné relikty doby je samozřejmě výjimečná, nejde ji posuzovat jinak než jako současný tvůrčí akt. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Dokumentace dokazuje uskutečnění akce. Nejsem si jistý, je-li dostatečnou verifikací text bez fotografie. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Třeba v případě Mariana Pally to tak funguje. Ale u něho už jde o v době svého vzniku jasně vymezený autorský záměr. Asi máš na mysli, co by se stalo, kdybys v současnosti nahradil svá fota slovním popisem. (B. K.) ……………………………………………………………………………………………………………… Svým způsobem jsou dokumentací vzpomínky uchované v paměti účastníků akce. (V. H.) ……………………………………………………………………………………………………………… Všeobecně známá skutečnost, že proces vzpomínání ovlivňuje současná situace, stav, perspektiva vzpomínajícího se v souvislosti s neinstitucionalizovanou kulturou 70.–80.let mísí s idealizací a zjednodušením, ke kterým dochází mj. v důsledku nedostatečně zaznamenané bezprostřední osobní nebo profesionální reflexe událostí ve své době a potom nárazového vzpomínání od 90. let. (B. K.) (Text je výstupem Veřejně přístupného workshopu Vladimíra Havlíka pro Barboru Klímovou, který se uskutečnil 30. května 2011 v prostoru tranzitdisplay Praha)

Pátek

Jiří Sedlák: Uchovávám v paměti

Datum: 26. 1. 2019 - 28. 3. 2019

Malíř Jiří Sedlák pochází z Olomouce. Vysokou školu absolvoval v Ostravě, kde studoval v letech 2011 – 2016 na Fakultě umění v Ateliéru kresby, který vedl doc. Josef Daňek. V roce 2013 odjel na zahraniční stáž do Granady na Facultad de Bellas Artes Alonso. Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav. V malířském projevu se odráží jeho vztah ke krajině, prolíná se „přírodní“ krajina s krajinou města. V procesu tvorby se malíř dostává z původní reálné krajiny až do imprese prchavého okamžiku. Vernisáž se uskuteční 26. ledna v 17 hodin

Sobota

Bystřický masopust se zabijačkou

Přijměte pozvání na akci cyklu Hanácký rok v Bystřici: „Zhosta chaso, zhosta, konec masopusta, ostatke se krátijó, jož se nenavrátijó!“ bude znít Bystřicí. Náměstí provoní zabijačkové dobroty i masopustní koblihy.Kromě domácího souboru Haná vás přijede pobavit klauniáda Cirkus Levitare a soubor Žerotín ze Strážnice a odpoledne vyrazí maškary i s medvědem do ulic. Trasa průvodu: 8. Května – Na Svobodě – Kollárova – Příční – Ohrada.

MICHAL HRŮZA - KLUBOVÁ TOUR 2019

Datum: 2. 3. 2019 - 2. 3. 2019

MICHAL HRŮZA - KLUBOVÁ TOUR 2019 host: NELLYMichal Hrůza vyrazí na jaře 2019 se svojí kapelou na tour napříč Českou republikou, aby představil několik nových písní z připravovaného alba. Nebudou chybět ani staré známé hity jako Zakázané uvolnění, Pro Emu nebo 1+1. Do playlistu zařadí kapela i písničky ze starších alb, které ještě na koncertním podiu nedostaly prostor. Před tím, než se kapela na půl roku zavře do studia, budou mít fanoušci možnost užít si tak ojedinělý koncert v těsné blízkosti, které klubové prostředí nabízí. Role předkapely se tentokrát zhostí mladá herečka a zpěvačka Nelly, která představí skladby ze svého debutového EP V okamžiku.

G. Donizetti: Dcera pluku

Belcantové hvězdy Pretty Yende a Javier Camarena předvedou na scéně Metropolitní opery pravý pěvecký ohňostroj. Dobráckého seržanta Sulplice ztvární Maurizio Muraro a výstřední cizinku Markýzu z Berkenfieldu bude zpívat Stephanie Blythe. Hudební nastudování řídí Enrique Mazzola.