Kalendář akcí

Malíř Jiří Sedlák pochází z Olomouce. Vysokou školu absolvoval v Ostravě, kde studoval v letech 2011 – 2016 na Fakultě umění v Ateliéru kresby, který vedl doc. Josef Daňek. V roce 2013 odjel na zahraniční stáž do Granady na Facultad de Bellas Artes Alonso. Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav. V malířském projevu se odráží jeho vztah ke krajině, prolíná se „přírodní“ krajina s krajinou města. V procesu tvorby se malíř dostává z původní reálné krajiny až do imprese prchavého okamžiku. Vernisáž se uskuteční 26. ledna v 17 hodin

Václav BuchtelíkNarozen: 27. 10. 1990, Karviná Studia: 2006–2010 Střední umělecká škola, Ostrava, Poděbradova 33 Užitá malba (Aleš Hudeček)2010–2015 FU OU, Ostrava Ateliér Malba I (prof. Daniel Balabán) Jan ŠpačekNarozen: 11. 11. 1989, OstravaStudia:2005–2009 Střední škola průmyslová a umělecká, Opava (obor: průmyslový design)2010–2015 FU OU, Ostrava (obor: sochařství pod vedením Jaroslava Koléška).Nad výstavou obrazů a plastik Václava Buchtelíka a Jana Špačka v Galerii Caesar v Olomouci. Výstava tvorby dvou mladých výtvarníků je příležitostí k nahlédnutí možností práce v médiích malby a sochařství dnes. Oba umělce spojuje zkušenost studia na Fakultě umění Ostravské Univerzity u pedagogů o generaci starších, jmenovitě Daniela Balabána, Máriuse Kotrby a Jaroslava Koléška. Tito jim předávali svou zkušenost, svá moderní i postmoderní výtvarná východiska, ale i poučení z umění napříč dějinami. Sami si pak hledají vlastní výtvarný výraz, ovlivněný diskurzem své generace, zároveň adekvátní svým genuijním zážitkům, myšlení a temperamentu. Plastiky Jana Špačka vyrůstají z dědictví klasického sochařství a modelérství, tak, jak je známe z antiky a renesance. Vůle k čisté formě nese rovněž stopy autorova studia průmyslového designu. Plastiky jsou často motivovány konkrétními zážitky, ale i představami a fantaziemi. Klasické tvarosloví je přepodstatněno translucentním materiálem laminátu a barvené pryskyřice. Oproti možným paralelám s postmoderním sochařstvím 90tých let 20. století nejsou plastiky Jana Špačka tolik zevně expresivní a instabilní, jsou naopak ztišené, uměřené s vnitřní dynamikou, projevující se při delší vizuální expozici. Příkladem je plastika „ Figura se srnou“. Rozvíjí pastýřské téma, obecněji pak téma nosiče a neseného a jejich vzájemných nejednoznačných vazeb. Potažmo téma života a smrti, smrti, která „z čistého nebe“ nebo spíše pekla, ale vždy nevhodně, vstupuje do života. Důležitým prostředkem je sochaři světlo, které díky materiálu do plastik vstupuje, aby je vzápětí rozsvítilo. Světlo, ač zdánlivě nehmotné, jako by hmotu podpíralo a zároveň jí dodávalo duchovní mohutnosti. O sepětí kosmických světelných jevů s tělesností vypovídá plastika „ Velká medvědice a malý medvěd“. Autor v ní personifikuje hvězdnou konstelaci v podobě klečící ženy nesoucí na zádech malého muže. Opět nesení, opět bazální vztah. Ale také vztah obecnější, vztah velkého a malého a jeho relativita. Můžeme vztáhnout paralely k egyptským zobrazením bohyně nebe Nút, stejně tak k renezančním jezdeckým sochám. Postavy Špačkovy plastiky jsou na hlavách opatřeny diskovitými formami připomínajícími vesmírné teleskopy. Ty mohou symbolizovat napojení na síť univerza, jakýsi detektor či terminál.Téma propojení kosmického a pozemského, interiéru a exteriéru, se rovněž objevuje u druhého z vystavujících, malíře Václava Buchtelíka. A to v jeho kolážích, obrazech i objektech. Koláže kontextualizují fotografické zobrazení s abstraktní a gestickou malbou. Přiznaná roztrženost na okrajích lepených fragmentů má výrazovou i významovou roli. Poukazuje na fragmentovanost našeho světa, boří navyklé prostoro – časové souřadnice. Divák tak může prožít vykořeněnost, rozervanost, opuštěnost, odcizení i autorovu možnou touhu po jejich léčení. Koberec, židle, stůl, ovoce na stole evokují ztracený domov, kulturní a kultivované místo napadené, ohrožené a nedostupné. Buchtelíkovy obrazy jsou, oproti kolážím, syntetičtější. Barevnost je hutná a naléhavá. Není v nich místa pro lhostejnost. Vše je potencováno zážitky ostravské a karvinské průmyslové krajiny v postapokalyptickém hávu. Dekadentnímu vyznění některých maleb přispívá užití hutné olejomalby revokující odkaz na malířství 19. a 20. století. Ošklivé je v Buchtelíkových obrazech zvláštním způsobem přitažlivé, krásné pak zotazníkováno teatrální obscéností. Svět umění a jeho situace je sugestivně uchopena v autorových pracích inspirovaných budovou ostravského Domu umění. V obrazech i surových dřevěných objektech dekonstruuje onu moderní stavbu z třicátých let 20. století. „Krásné umění“, vysoké a povznášející a jeho komodifikace a petrifikace v uměleckých muzeích i ve vědomí absolventů uměleckých škol se může stát přítěží, zátěží i zábranou svobodné tvorby. Důvodem ke hledání jiných strategií tvorby. Na jednom z Buchtelíkových obrazů je nad krajinou v rudém přísvitu namalován horizontálně položený vztyčený kříž nebo spíše X. Autor je nazval „ znamením zla „. Je to jakýsi viditelný i neviditelný, vnitřní topos označující místo. Místo, ve kterém je nám žít i řešit problémy. Výstava dvou mladých umělců je pak i výzvou k hledání nových životních i výtvarných cest, k hledání různých dobrých osobních znamení. V Ostravě 10. 2. 2019 Daniel Balabán

Malíř Jiří Sedlák pochází z Olomouce. Vysokou školu absolvoval v Ostravě, kde studoval v letech 2011 – 2016 na Fakultě umění v Ateliéru kresby, který vedl doc. Josef Daňek. V roce 2013 odjel na zahraniční stáž do Granady na Facultad de Bellas Artes Alonso. Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav. V malířském projevu se odráží jeho vztah ke krajině, prolíná se „přírodní“ krajina s krajinou města. V procesu tvorby se malíř dostává z původní reálné krajiny až do imprese prchavého okamžiku. Vernisáž se uskuteční 26. ledna v 17 hodin

Václav BuchtelíkNarozen: 27. 10. 1990, Karviná Studia: 2006–2010 Střední umělecká škola, Ostrava, Poděbradova 33 Užitá malba (Aleš Hudeček)2010–2015 FU OU, Ostrava Ateliér Malba I (prof. Daniel Balabán) Jan ŠpačekNarozen: 11. 11. 1989, OstravaStudia:2005–2009 Střední škola průmyslová a umělecká, Opava (obor: průmyslový design)2010–2015 FU OU, Ostrava (obor: sochařství pod vedením Jaroslava Koléška).Nad výstavou obrazů a plastik Václava Buchtelíka a Jana Špačka v Galerii Caesar v Olomouci. Výstava tvorby dvou mladých výtvarníků je příležitostí k nahlédnutí možností práce v médiích malby a sochařství dnes. Oba umělce spojuje zkušenost studia na Fakultě umění Ostravské Univerzity u pedagogů o generaci starších, jmenovitě Daniela Balabána, Máriuse Kotrby a Jaroslava Koléška. Tito jim předávali svou zkušenost, svá moderní i postmoderní výtvarná východiska, ale i poučení z umění napříč dějinami. Sami si pak hledají vlastní výtvarný výraz, ovlivněný diskurzem své generace, zároveň adekvátní svým genuijním zážitkům, myšlení a temperamentu. Plastiky Jana Špačka vyrůstají z dědictví klasického sochařství a modelérství, tak, jak je známe z antiky a renesance. Vůle k čisté formě nese rovněž stopy autorova studia průmyslového designu. Plastiky jsou často motivovány konkrétními zážitky, ale i představami a fantaziemi. Klasické tvarosloví je přepodstatněno translucentním materiálem laminátu a barvené pryskyřice. Oproti možným paralelám s postmoderním sochařstvím 90tých let 20. století nejsou plastiky Jana Špačka tolik zevně expresivní a instabilní, jsou naopak ztišené, uměřené s vnitřní dynamikou, projevující se při delší vizuální expozici. Příkladem je plastika „ Figura se srnou“. Rozvíjí pastýřské téma, obecněji pak téma nosiče a neseného a jejich vzájemných nejednoznačných vazeb. Potažmo téma života a smrti, smrti, která „z čistého nebe“ nebo spíše pekla, ale vždy nevhodně, vstupuje do života. Důležitým prostředkem je sochaři světlo, které díky materiálu do plastik vstupuje, aby je vzápětí rozsvítilo. Světlo, ač zdánlivě nehmotné, jako by hmotu podpíralo a zároveň jí dodávalo duchovní mohutnosti. O sepětí kosmických světelných jevů s tělesností vypovídá plastika „ Velká medvědice a malý medvěd“. Autor v ní personifikuje hvězdnou konstelaci v podobě klečící ženy nesoucí na zádech malého muže. Opět nesení, opět bazální vztah. Ale také vztah obecnější, vztah velkého a malého a jeho relativita. Můžeme vztáhnout paralely k egyptským zobrazením bohyně nebe Nút, stejně tak k renezančním jezdeckým sochám. Postavy Špačkovy plastiky jsou na hlavách opatřeny diskovitými formami připomínajícími vesmírné teleskopy. Ty mohou symbolizovat napojení na síť univerza, jakýsi detektor či terminál.Téma propojení kosmického a pozemského, interiéru a exteriéru, se rovněž objevuje u druhého z vystavujících, malíře Václava Buchtelíka. A to v jeho kolážích, obrazech i objektech. Koláže kontextualizují fotografické zobrazení s abstraktní a gestickou malbou. Přiznaná roztrženost na okrajích lepených fragmentů má výrazovou i významovou roli. Poukazuje na fragmentovanost našeho světa, boří navyklé prostoro – časové souřadnice. Divák tak může prožít vykořeněnost, rozervanost, opuštěnost, odcizení i autorovu možnou touhu po jejich léčení. Koberec, židle, stůl, ovoce na stole evokují ztracený domov, kulturní a kultivované místo napadené, ohrožené a nedostupné. Buchtelíkovy obrazy jsou, oproti kolážím, syntetičtější. Barevnost je hutná a naléhavá. Není v nich místa pro lhostejnost. Vše je potencováno zážitky ostravské a karvinské průmyslové krajiny v postapokalyptickém hávu. Dekadentnímu vyznění některých maleb přispívá užití hutné olejomalby revokující odkaz na malířství 19. a 20. století. Ošklivé je v Buchtelíkových obrazech zvláštním způsobem přitažlivé, krásné pak zotazníkováno teatrální obscéností. Svět umění a jeho situace je sugestivně uchopena v autorových pracích inspirovaných budovou ostravského Domu umění. V obrazech i surových dřevěných objektech dekonstruuje onu moderní stavbu z třicátých let 20. století. „Krásné umění“, vysoké a povznášející a jeho komodifikace a petrifikace v uměleckých muzeích i ve vědomí absolventů uměleckých škol se může stát přítěží, zátěží i zábranou svobodné tvorby. Důvodem ke hledání jiných strategií tvorby. Na jednom z Buchtelíkových obrazů je nad krajinou v rudém přísvitu namalován horizontálně položený vztyčený kříž nebo spíše X. Autor je nazval „ znamením zla „. Je to jakýsi viditelný i neviditelný, vnitřní topos označující místo. Místo, ve kterém je nám žít i řešit problémy. Výstava dvou mladých umělců je pak i výzvou k hledání nových životních i výtvarných cest, k hledání různých dobrých osobních znamení. V Ostravě 10. 2. 2019 Daniel Balabán

Václav BuchtelíkNarozen: 27. 10. 1990, Karviná Studia: 2006–2010 Střední umělecká škola, Ostrava, Poděbradova 33 Užitá malba (Aleš Hudeček)2010–2015 FU OU, Ostrava Ateliér Malba I (prof. Daniel Balabán) Jan ŠpačekNarozen: 11. 11. 1989, OstravaStudia:2005–2009 Střední škola průmyslová a umělecká, Opava (obor: průmyslový design)2010–2015 FU OU, Ostrava (obor: sochařství pod vedením Jaroslava Koléška).Nad výstavou obrazů a plastik Václava Buchtelíka a Jana Špačka v Galerii Caesar v Olomouci. Výstava tvorby dvou mladých výtvarníků je příležitostí k nahlédnutí možností práce v médiích malby a sochařství dnes. Oba umělce spojuje zkušenost studia na Fakultě umění Ostravské Univerzity u pedagogů o generaci starších, jmenovitě Daniela Balabána, Máriuse Kotrby a Jaroslava Koléška. Tito jim předávali svou zkušenost, svá moderní i postmoderní výtvarná východiska, ale i poučení z umění napříč dějinami. Sami si pak hledají vlastní výtvarný výraz, ovlivněný diskurzem své generace, zároveň adekvátní svým genuijním zážitkům, myšlení a temperamentu. Plastiky Jana Špačka vyrůstají z dědictví klasického sochařství a modelérství, tak, jak je známe z antiky a renesance. Vůle k čisté formě nese rovněž stopy autorova studia průmyslového designu. Plastiky jsou často motivovány konkrétními zážitky, ale i představami a fantaziemi. Klasické tvarosloví je přepodstatněno translucentním materiálem laminátu a barvené pryskyřice. Oproti možným paralelám s postmoderním sochařstvím 90tých let 20. století nejsou plastiky Jana Špačka tolik zevně expresivní a instabilní, jsou naopak ztišené, uměřené s vnitřní dynamikou, projevující se při delší vizuální expozici. Příkladem je plastika „ Figura se srnou“. Rozvíjí pastýřské téma, obecněji pak téma nosiče a neseného a jejich vzájemných nejednoznačných vazeb. Potažmo téma života a smrti, smrti, která „z čistého nebe“ nebo spíše pekla, ale vždy nevhodně, vstupuje do života. Důležitým prostředkem je sochaři světlo, které díky materiálu do plastik vstupuje, aby je vzápětí rozsvítilo. Světlo, ač zdánlivě nehmotné, jako by hmotu podpíralo a zároveň jí dodávalo duchovní mohutnosti. O sepětí kosmických světelných jevů s tělesností vypovídá plastika „ Velká medvědice a malý medvěd“. Autor v ní personifikuje hvězdnou konstelaci v podobě klečící ženy nesoucí na zádech malého muže. Opět nesení, opět bazální vztah. Ale také vztah obecnější, vztah velkého a malého a jeho relativita. Můžeme vztáhnout paralely k egyptským zobrazením bohyně nebe Nút, stejně tak k renezančním jezdeckým sochám. Postavy Špačkovy plastiky jsou na hlavách opatřeny diskovitými formami připomínajícími vesmírné teleskopy. Ty mohou symbolizovat napojení na síť univerza, jakýsi detektor či terminál.Téma propojení kosmického a pozemského, interiéru a exteriéru, se rovněž objevuje u druhého z vystavujících, malíře Václava Buchtelíka. A to v jeho kolážích, obrazech i objektech. Koláže kontextualizují fotografické zobrazení s abstraktní a gestickou malbou. Přiznaná roztrženost na okrajích lepených fragmentů má výrazovou i významovou roli. Poukazuje na fragmentovanost našeho světa, boří navyklé prostoro – časové souřadnice. Divák tak může prožít vykořeněnost, rozervanost, opuštěnost, odcizení i autorovu možnou touhu po jejich léčení. Koberec, židle, stůl, ovoce na stole evokují ztracený domov, kulturní a kultivované místo napadené, ohrožené a nedostupné. Buchtelíkovy obrazy jsou, oproti kolážím, syntetičtější. Barevnost je hutná a naléhavá. Není v nich místa pro lhostejnost. Vše je potencováno zážitky ostravské a karvinské průmyslové krajiny v postapokalyptickém hávu. Dekadentnímu vyznění některých maleb přispívá užití hutné olejomalby revokující odkaz na malířství 19. a 20. století. Ošklivé je v Buchtelíkových obrazech zvláštním způsobem přitažlivé, krásné pak zotazníkováno teatrální obscéností. Svět umění a jeho situace je sugestivně uchopena v autorových pracích inspirovaných budovou ostravského Domu umění. V obrazech i surových dřevěných objektech dekonstruuje onu moderní stavbu z třicátých let 20. století. „Krásné umění“, vysoké a povznášející a jeho komodifikace a petrifikace v uměleckých muzeích i ve vědomí absolventů uměleckých škol se může stát přítěží, zátěží i zábranou svobodné tvorby. Důvodem ke hledání jiných strategií tvorby. Na jednom z Buchtelíkových obrazů je nad krajinou v rudém přísvitu namalován horizontálně položený vztyčený kříž nebo spíše X. Autor je nazval „ znamením zla „. Je to jakýsi viditelný i neviditelný, vnitřní topos označující místo. Místo, ve kterém je nám žít i řešit problémy. Výstava dvou mladých umělců je pak i výzvou k hledání nových životních i výtvarných cest, k hledání různých dobrých osobních znamení. V Ostravě 10. 2. 2019 Daniel Balabán

Povídka Boženy Němcové posloužila jako předloha pro romantický příběh o odvážné, samorostlé dívce, opovrhované dceři obecného pastýře, která se nebojí ničeho - ani noci, ani plavání. Jenže pověrčiví vesničané si o ní vyprávějí všelijaké podivné věci, dokonce hledají spojení s mocnostmi pekelnými. Smělá a odvážná Bára na hloupé předsudky svých bližních málem doplatí. Drama. (ČSR 1949) Hrají Vlasta Fialová, Robert Vrchota, Jana Dítětová, Jaroslav Vojta, Jan Pivec, Josef Kemr. Režie Vladimír Čech. (79 minut) (české znění)

FORGOTTEN SILENCE vydali v roce 2018 album "KRAS" - a nikdy se neplánovalo jeho jakékoliv živé provedení. Situace se ale po necelém roce změní a my budeme moci zaslechnout materiál z tohoto jeskynního alba naživo, v lehce rozšířené sestavě a aranžích. Na cestu do Moravského KRASu se s námi vydají i kultovní post/prog/doom/rockeři DYING PASSION - ti připravují jakési nevšední koncertní překvapení...buďme tedy ve střehu! 20:00 Forgotten Silence 21:30 Dying Passion - - - - - - "FORGOTTEN SILENCE vždy dbají na exkluzivní zpracování všech svých titulů a nejinak tomu je i v tomto případě. Obal desky je fosforeskující. Součástí je osmistránkový booklet a dva fosforeskující fototisky. Rovněž si dovolíme upozornit na webové stránky věnované jen a pouze desce „Kras“. Na tomto webu najdete – mimo jiné – i podrobné povídání ke všem skladbám. Vřele doporučujeme, pročtěte si pozorně tyto popisy. Až totiž budete „Kras“ poslouchat, poznáte, že se nejedná jen o nahodilá slova. Tato slova mají význam, který pochopíte až s hudbou... A hudbě dají další rozměr" (METAL GATE) www.forgottensilence.cz www.dyingpassion.com www.h-club.eu/H-Club

Pro tvoření Jana Demerciho je charakteristický úsporný rukopis. Jan Demerci navazuje na trendy, které bylo možné sledovat v padesátých a šedesátých letech v americkém pop artu.Je výrazně ovlivněn také plakátovou tvorbou, a to zejména z prvorepublikového období.Autor oslovuje čistotou projevu a estetickou přitažlivostí, kterou činí barevný kontrast a velmi precizně volená kompozice. Pro Demerciho je charakteristické suverénní provedení a smysl pro zkratku ženské figury. Vernisáž výstavy proběhne 30. 3. od 17 hodin.

Pravá nefalšovaná barbarská veselice. Průběh akce, krom toho, že se opijeme a bude sranda: 1. Barbarské Hry (Soutěže plné napětí a alkoholu) 18:00 2. K tanci a poslechu zahrají kapely: 21:00 - BARBAR PUNK - Support 3. Barbarský rituál (Možnost dostat se do společenství) 00:30 Vstup : 150 Kč + dobrovolný příspěvek ------------------------------------------------------------------------------- 100 Kč + dobrovolný příspěvek pro členy BARBARSKÉHO SPOLEČENSTVÍ ti blázni s amuletem :-D

Opera R. Wagnera.

Hósovské kulturní spolek srdečně zve příznivce pohybu na čerstvém vzduchu na akci s názvem "Výběh či výšlap zámeckých schodů". Trať 2x94,5 schodů. Občerstvení zajištěno.

Pro tvoření Jana Demerciho je charakteristický úsporný rukopis. Jan Demerci navazuje na trendy, které bylo možné sledovat v padesátých a šedesátých letech v americkém pop artu.Je výrazně ovlivněn také plakátovou tvorbou, a to zejména z prvorepublikového období.Autor oslovuje čistotou projevu a estetickou přitažlivostí, kterou činí barevný kontrast a velmi precizně volená kompozice. Pro Demerciho je charakteristické suverénní provedení a smysl pro zkratku ženské figury. Vernisáž výstavy proběhne 30. 3. od 17 hodin.

Mrtvá nevěsta Tima Burtona pokračuje v temné, romantické tradici jeho klasických snímků jako Střihoruký Edward a Tim Burton’s The Nightmare Before Christmas. S použitím stop-motion animace se v evropské vesnici 19. století odvíjí příběh mladíka Victora (hlas mu v originále propůjčil Johnny Depp), který omylem složil manželský slib záhadné mrtvé dívce (v originále Helena Bonham Carter) a byl vtažen do světa mrtvých. Zatímco jeho skutečná nevěsta Victorie (EmilyWatson) na něho čeká ve světe živých, Victor zjišťuje, že život mrtvých je mnohem barvitější než jeho dosavadní životní zkušenosti a přísná výchova od rodičů. Právě zde se naučí, že ho nic na světě – nebo v podsvětí – nedokáže odloučit od jeho pravé lásky. Příběh plný optimismu, romantiky a velmi živého života po životě vyprávěný v klasickém Burtonovském stylu.

Pro tvoření Jana Demerciho je charakteristický úsporný rukopis. Jan Demerci navazuje na trendy, které bylo možné sledovat v padesátých a šedesátých letech v americkém pop artu.Je výrazně ovlivněn také plakátovou tvorbou, a to zejména z prvorepublikového období.Autor oslovuje čistotou projevu a estetickou přitažlivostí, kterou činí barevný kontrast a velmi precizně volená kompozice. Pro Demerciho je charakteristické suverénní provedení a smysl pro zkratku ženské figury. Vernisáž výstavy proběhne 30. 3. od 17 hodin.

Pro tvoření Jana Demerciho je charakteristický úsporný rukopis. Jan Demerci navazuje na trendy, které bylo možné sledovat v padesátých a šedesátých letech v americkém pop artu.Je výrazně ovlivněn také plakátovou tvorbou, a to zejména z prvorepublikového období.Autor oslovuje čistotou projevu a estetickou přitažlivostí, kterou činí barevný kontrast a velmi precizně volená kompozice. Pro Demerciho je charakteristické suverénní provedení a smysl pro zkratku ženské figury. Vernisáž výstavy proběhne 30. 3. od 17 hodin.

Akce z cyklu Hanácký rok v Bystřici. „Smrt plave po vodě nové jaro k nám jede.“ Děti z Čekanky a Krušpánku vynesou smrtku a vyprovodí tak poslední zbytky zimy.

Adam Kašpar / *1993 Litomyšl Kašpar absolvoval Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě (2008–2012) a Ateliér malířství IV Akademie výtvarných umění v Praze (prof. Martin Mainer; 2012–2018). Samostatně vystavoval mj. v Galerii Mainerová (Praha 2013), v Nové galerii (Praha 2016, 2018) a ve Scope Basel (Basilej 2017); zúčastnil se řady skupinových výstav (Ateliér Martina Mainera, Praha 2015; Paleoart, Chrudim 2016; Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora 2016; Fascinace skutečností. Hyperrealismus v české malbě, Muzeum umění Olomouc 2017; Pohled do krajiny očima mladých umělců, Galerie České spořitelny 2019 ad.) a veletrhů umění (Berliner liste, 2015; Artprague, 2014 / 2015 / 2016; Scope 2019). Adam Kašpar/ Argument oka Netvrdím, že největším uměním je to, které dává největší potěšení, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je učit a ne potěšit. Netvrdím ani, že největším uměním je to, které nás učí nejvíce, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je potěšit a ne učit. A netvrdím ani to, že největším uměním je to, které nejlépe napodobuje, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je vytvářet a ne napodobovat. Říkám naopak, že největším uměním je to, jež jakýmkoli způsobem přivádí na zřetel mysli nejvyšší počet těch největších myšlenek; myšlenku nazývám velkou tehdy, pokud je určena vyšší schopnosti mysli, jíž zaplňuje a takto rozšiřuje její vlastní kapacity. – John Ruskin, Modern Painters, díl 1/ část 1/ oddíl 1/ kapitola 2 – V knize Umění iluze Ernst Gombrich hovoří o radosti, jíž přináší rozpoznání. Nezáleží v tuto chvíli na tom, do jaké míry je vrozené, a v níž již začíná převažovat konvence. Tím, oč mi jde, je právě a především ona radost. A chtěla bych na její konto – a na konto tvorby Adama Kašpara – připomenout dva kulturněhistorické momenty, které právě (roz)poznávání a radost z něj spojují. Tím prvním je soukromá sbírka, tím druhým přírodovědné muzeum. Lidský svět je tvořen fakty a okolnostmi. Svorníkem obou je věc, v níž se jejich soukromá intence spojuje. Proto je v posledních několika desetiletích předmětem koncentrovaného zájmu také jinak spíše abstraktních věd. Věc existuje, pulzuje, motivována dostatečně silným podnětem sama koná. Není přitom podstatné, zda se jedná o objekt, který byl člověkem přivlastněn, nebo vytvořen. Jakmile vstoupil do jeho imaginačního či fyzického spektra, stal se „jeho“ věcí, spojenou s ním a jeho prožíváním, stal se nositelem významu, který mu byl dosud cizí. Tímto se tento objekt stává součástí sbírky nekonečného počtu jiných. Známé wunderkammer a kunstkammer raně novověkých panovníků jsou ideálním příkladem mechanismu apropriace. Jsou také produktem a výrazem spojení dvou silných zájmů – magického (rituálního) a mocenského (politického). Sloužily totiž zároveň k ochraně i k ovládnutí známého světa, což je z dnešního úhlu pohledu nesmírně zajímavá kombinace. Moment, na nějž se proto místy zapomíná, je ten, že byly v prvé řadě koncentrací poznání. Nejlépe se člověk učí napodobováním a osvojováním si – v našem případě zcela materiálně. Držet zdroj poznání v rukou je zkušenost, jíž máloco překoná. Zlatý věk tohoto způsobu vztahování se ke světu, přirozeného způsobu vztahování se k němu, představuje devatenácté století – a jeho výrazem se stala muzejní instituce, sbírka, patřící nám všem, nám všem sloužící, a v jejím centru pak přírodovědné muzeum umně kombinující obojí, přírodní (ve formě nalezeného) i kulturní (v podobě teoretických konstrukcí i jejich materializace formou expozice) svět. Uvažme zářné Natural History Museum v Londýně s jeho nemizící fascinací poznáním a radostí z něj. Whale hellooo there. Nádherná rozmanitost fyzického světa, která se v něm zjevuje, prostě bere dech – právě proto, že nejen reprezentuje, ale přímo demonstruje nekonečné bohatství a pestrost tohoto světa. Vnitřním ohněm každé sbírky je bezpochyby sběratel, sběratel věcí a informací. Jeho prostřednictvím, z jeho ochoty a vůle, čerpáme i my svůj osobní zájem o věc. Jeho i naše poznání přitom závisí na prožitku, na zkušenosti rukou, očí, čichu, uší, chuti, na emocionální responsi, na jejím mentálním zhodnocení. Proces poznávání je subjektivní, komplexní a probíhá ve fázích, je ale také kompaktní a universální. Poznáváme všichni a poznáváme neustálé. Po koncepčně zvládnutých velkých celcích, atlasech a sbírkách geologických vzorků, se Adam Kašpar představuje znovu jako malíř. Na otázku, co dělá malíře malířem, je však jeho odpovědí prostor, světlo a barva. Existuje cokoli jiného, cokoli většího? On sám, a nakonec v řadě případů i já, rád naráží na souvislost s anglickým uměleckým kritikem a široce rozkročeným vzdělancem, Johnem Ruskinem, reprezentujícím filosofické zázemí „celistvého“ devatenáctého století. Nechtěla bych se znovu opakovat, ale je tady přece jen ještě jedna okolnost, k níž v tuto chvíli vše směřuje, a nebyla dosud vyslovena – mezi klišé a pravdou existuje zásadní dis/proporce, kterou je osobní prožitek. Zatímco příslušníci mytizované generace sněhové vločky prahnou po sebevyjádření, dobré umění je výrazem touhy po komunikaci, po rozhovoru, po konverzaci. O Ruskinovi je známo, že pro něj kresba byla způsobem, jak se vyrovnat s extází, jíž v něm transcendentní krása přírody či umění vyvolávala. Jistota fyzického světa mu také byla oporou při vlastních mentálních kolapsech – což je velice hezká synekdocha evropského „niterného“ umění. Zatímco Ruskinův rukopis je „lingvistický“, pečlivý, je projevem oka soustředícího se na element pozorování (v obou smyslech slova), Adamův je – právě – „malířský“, je živelný a autonomně expresivní. Mezi mapami prvního a atlasy druhého je přesto těsné spojení, protože shodná je jejich motivace – je jí chuť zaznamenávat a potřeba svou zkušenost sdílet. Co je v oku, je automaticky v ruce. Ruka vynáší argument oka. Ruskin byl nakonec velkým milovníkem J. M. W. Turnera, který mimo jiné řekl: „Na každém kroku je skica." K tomu je však – a to už se váže přímo k aktuální výstavě – nutno dodat jiný jeho výrok: „Mou prací je malovat to, co vidím, ne to, co vím.“ Adam Kašpar, stejně jako John Ruskin, oba kontexty propojuje. Hodně toho o věcech, o horninách, o lesích, o vodě a slunci ví, zároveň je ale svým těžištěm jinde – je malířem. Geologie nás učí, že horniny vznikají hluboko v zemi, ve tmě – a pak jako vyvřeliny stoupají k povrchu. Jakmile jej dosáhnou, zatáhnou se, vytvoří strukturu, barevný systém – a získají smysl. Významy jsou formulovány podobným způsobem. Cokoli si malíř vybere, přizpůsobuje tomu své ostatní prostředky. Být realistou znamená chtít namalovat tento strom a tuto skálu – ne jakýkoli strom a libovolnou skálu. Být tady a dělat toto. Typy sběratelů se liší, liší se to, co sbírají. Rudolf Habsburský, John Ruskin, Adam Kašpar – jiný člověk, jiná kolekce. Nakonec se ale všichni scházíme v tomtéž – ve zkušenosti.

Pro tvoření Jana Demerciho je charakteristický úsporný rukopis. Jan Demerci navazuje na trendy, které bylo možné sledovat v padesátých a šedesátých letech v americkém pop artu.Je výrazně ovlivněn také plakátovou tvorbou, a to zejména z prvorepublikového období.Autor oslovuje čistotou projevu a estetickou přitažlivostí, kterou činí barevný kontrast a velmi precizně volená kompozice. Pro Demerciho je charakteristické suverénní provedení a smysl pro zkratku ženské figury. Vernisáž výstavy proběhne 30. 3. od 17 hodin.

Adam Kašpar / *1993 Litomyšl Kašpar absolvoval Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě (2008–2012) a Ateliér malířství IV Akademie výtvarných umění v Praze (prof. Martin Mainer; 2012–2018). Samostatně vystavoval mj. v Galerii Mainerová (Praha 2013), v Nové galerii (Praha 2016, 2018) a ve Scope Basel (Basilej 2017); zúčastnil se řady skupinových výstav (Ateliér Martina Mainera, Praha 2015; Paleoart, Chrudim 2016; Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora 2016; Fascinace skutečností. Hyperrealismus v české malbě, Muzeum umění Olomouc 2017; Pohled do krajiny očima mladých umělců, Galerie České spořitelny 2019 ad.) a veletrhů umění (Berliner liste, 2015; Artprague, 2014 / 2015 / 2016; Scope 2019). Adam Kašpar/ Argument oka Netvrdím, že největším uměním je to, které dává největší potěšení, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je učit a ne potěšit. Netvrdím ani, že největším uměním je to, které nás učí nejvíce, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je potěšit a ne učit. A netvrdím ani to, že největším uměním je to, které nejlépe napodobuje, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je vytvářet a ne napodobovat. Říkám naopak, že největším uměním je to, jež jakýmkoli způsobem přivádí na zřetel mysli nejvyšší počet těch největších myšlenek; myšlenku nazývám velkou tehdy, pokud je určena vyšší schopnosti mysli, jíž zaplňuje a takto rozšiřuje její vlastní kapacity. – John Ruskin, Modern Painters, díl 1/ část 1/ oddíl 1/ kapitola 2 – V knize Umění iluze Ernst Gombrich hovoří o radosti, jíž přináší rozpoznání. Nezáleží v tuto chvíli na tom, do jaké míry je vrozené, a v níž již začíná převažovat konvence. Tím, oč mi jde, je právě a především ona radost. A chtěla bych na její konto – a na konto tvorby Adama Kašpara – připomenout dva kulturněhistorické momenty, které právě (roz)poznávání a radost z něj spojují. Tím prvním je soukromá sbírka, tím druhým přírodovědné muzeum. Lidský svět je tvořen fakty a okolnostmi. Svorníkem obou je věc, v níž se jejich soukromá intence spojuje. Proto je v posledních několika desetiletích předmětem koncentrovaného zájmu také jinak spíše abstraktních věd. Věc existuje, pulzuje, motivována dostatečně silným podnětem sama koná. Není přitom podstatné, zda se jedná o objekt, který byl člověkem přivlastněn, nebo vytvořen. Jakmile vstoupil do jeho imaginačního či fyzického spektra, stal se „jeho“ věcí, spojenou s ním a jeho prožíváním, stal se nositelem významu, který mu byl dosud cizí. Tímto se tento objekt stává součástí sbírky nekonečného počtu jiných. Známé wunderkammer a kunstkammer raně novověkých panovníků jsou ideálním příkladem mechanismu apropriace. Jsou také produktem a výrazem spojení dvou silných zájmů – magického (rituálního) a mocenského (politického). Sloužily totiž zároveň k ochraně i k ovládnutí známého světa, což je z dnešního úhlu pohledu nesmírně zajímavá kombinace. Moment, na nějž se proto místy zapomíná, je ten, že byly v prvé řadě koncentrací poznání. Nejlépe se člověk učí napodobováním a osvojováním si – v našem případě zcela materiálně. Držet zdroj poznání v rukou je zkušenost, jíž máloco překoná. Zlatý věk tohoto způsobu vztahování se ke světu, přirozeného způsobu vztahování se k němu, představuje devatenácté století – a jeho výrazem se stala muzejní instituce, sbírka, patřící nám všem, nám všem sloužící, a v jejím centru pak přírodovědné muzeum umně kombinující obojí, přírodní (ve formě nalezeného) i kulturní (v podobě teoretických konstrukcí i jejich materializace formou expozice) svět. Uvažme zářné Natural History Museum v Londýně s jeho nemizící fascinací poznáním a radostí z něj. Whale hellooo there. Nádherná rozmanitost fyzického světa, která se v něm zjevuje, prostě bere dech – právě proto, že nejen reprezentuje, ale přímo demonstruje nekonečné bohatství a pestrost tohoto světa. Vnitřním ohněm každé sbírky je bezpochyby sběratel, sběratel věcí a informací. Jeho prostřednictvím, z jeho ochoty a vůle, čerpáme i my svůj osobní zájem o věc. Jeho i naše poznání přitom závisí na prožitku, na zkušenosti rukou, očí, čichu, uší, chuti, na emocionální responsi, na jejím mentálním zhodnocení. Proces poznávání je subjektivní, komplexní a probíhá ve fázích, je ale také kompaktní a universální. Poznáváme všichni a poznáváme neustálé. Po koncepčně zvládnutých velkých celcích, atlasech a sbírkách geologických vzorků, se Adam Kašpar představuje znovu jako malíř. Na otázku, co dělá malíře malířem, je však jeho odpovědí prostor, světlo a barva. Existuje cokoli jiného, cokoli většího? On sám, a nakonec v řadě případů i já, rád naráží na souvislost s anglickým uměleckým kritikem a široce rozkročeným vzdělancem, Johnem Ruskinem, reprezentujícím filosofické zázemí „celistvého“ devatenáctého století. Nechtěla bych se znovu opakovat, ale je tady přece jen ještě jedna okolnost, k níž v tuto chvíli vše směřuje, a nebyla dosud vyslovena – mezi klišé a pravdou existuje zásadní dis/proporce, kterou je osobní prožitek. Zatímco příslušníci mytizované generace sněhové vločky prahnou po sebevyjádření, dobré umění je výrazem touhy po komunikaci, po rozhovoru, po konverzaci. O Ruskinovi je známo, že pro něj kresba byla způsobem, jak se vyrovnat s extází, jíž v něm transcendentní krása přírody či umění vyvolávala. Jistota fyzického světa mu také byla oporou při vlastních mentálních kolapsech – což je velice hezká synekdocha evropského „niterného“ umění. Zatímco Ruskinův rukopis je „lingvistický“, pečlivý, je projevem oka soustředícího se na element pozorování (v obou smyslech slova), Adamův je – právě – „malířský“, je živelný a autonomně expresivní. Mezi mapami prvního a atlasy druhého je přesto těsné spojení, protože shodná je jejich motivace – je jí chuť zaznamenávat a potřeba svou zkušenost sdílet. Co je v oku, je automaticky v ruce. Ruka vynáší argument oka. Ruskin byl nakonec velkým milovníkem J. M. W. Turnera, který mimo jiné řekl: „Na každém kroku je skica." K tomu je však – a to už se váže přímo k aktuální výstavě – nutno dodat jiný jeho výrok: „Mou prací je malovat to, co vidím, ne to, co vím.“ Adam Kašpar, stejně jako John Ruskin, oba kontexty propojuje. Hodně toho o věcech, o horninách, o lesích, o vodě a slunci ví, zároveň je ale svým těžištěm jinde – je malířem. Geologie nás učí, že horniny vznikají hluboko v zemi, ve tmě – a pak jako vyvřeliny stoupají k povrchu. Jakmile jej dosáhnou, zatáhnou se, vytvoří strukturu, barevný systém – a získají smysl. Významy jsou formulovány podobným způsobem. Cokoli si malíř vybere, přizpůsobuje tomu své ostatní prostředky. Být realistou znamená chtít namalovat tento strom a tuto skálu – ne jakýkoli strom a libovolnou skálu. Být tady a dělat toto. Typy sběratelů se liší, liší se to, co sbírají. Rudolf Habsburský, John Ruskin, Adam Kašpar – jiný člověk, jiná kolekce. Nakonec se ale všichni scházíme v tomtéž – ve zkušenosti.

Pro tvoření Jana Demerciho je charakteristický úsporný rukopis. Jan Demerci navazuje na trendy, které bylo možné sledovat v padesátých a šedesátých letech v americkém pop artu.Je výrazně ovlivněn také plakátovou tvorbou, a to zejména z prvorepublikového období.Autor oslovuje čistotou projevu a estetickou přitažlivostí, kterou činí barevný kontrast a velmi precizně volená kompozice. Pro Demerciho je charakteristické suverénní provedení a smysl pro zkratku ženské figury. Vernisáž výstavy proběhne 30. 3. od 17 hodin.

VZRUŠUJÍCÍ PULZUJÍCÍ JAZZ OVLIVNĚNÝ ELEKTRONIKOU Strhující manchesterské trio GoGo Penguin, které nedávno vyprodalo londýnskou Royal Albert Hall, se po dvou letech vrátí do intimního prostředí Jazz Tibet Clubu. Proměnlivé lámané beaty, telepatická souhra a podmanivé melodie – to vše přispívá k nezaměnitelnému, zcela jedinečnému zvuku GoGo Penguin – kapely považované za vůbec nejzajímavější počin, který se na britské scéně v posledních letech objevil. Složením by mohlo jít o typické klavírní trio, ale zatímco melodické a harmonické nápady a struktura skladeb vycházejí z klasiky a jazzu, rytmy čerpají z elektronické hudby. Právě toto setkání protikladů činí unikátní akusticko-elektronický zvuk GoGo Penguin tak vzrušující a vytváří tolik působivou a emocemi nabitou hudbu, která čerpá z opojné kombinace vlivů od umělců jako Brian Eno, John Cage či Squarepusher, ale i z atmosféry deštěm zmáčených šedivých ulic Manchesteru. Jejich debutové album Fanfares bylo nominováno na nejlepší jazzové album v Gilles Peterson’s World Wide awards a BBC Music ho komentovalo slovy: „GoGo Penguin se zdají být předurčeni k velkým věcem.” Následující nahrávka V2.0 (Gondwana Records) byla nominována na album roku 2014 v rámci prestižních britských cen Mercury Prize. V roce 2016 pak na legendárním labelu Blue Note vydali ceněné album Man Made Object. Na koncertě představí svou aktuální nahrávku A Humdrum Star.

Spisovatel, humorista, zpěvák  a skladatel  Josef FOUSEK v bilancujícím pořadu plném srandy ke kulatým  80!!! tinám.                                                                   

Adam Kašpar / *1993 Litomyšl Kašpar absolvoval Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě (2008–2012) a Ateliér malířství IV Akademie výtvarných umění v Praze (prof. Martin Mainer; 2012–2018). Samostatně vystavoval mj. v Galerii Mainerová (Praha 2013), v Nové galerii (Praha 2016, 2018) a ve Scope Basel (Basilej 2017); zúčastnil se řady skupinových výstav (Ateliér Martina Mainera, Praha 2015; Paleoart, Chrudim 2016; Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora 2016; Fascinace skutečností. Hyperrealismus v české malbě, Muzeum umění Olomouc 2017; Pohled do krajiny očima mladých umělců, Galerie České spořitelny 2019 ad.) a veletrhů umění (Berliner liste, 2015; Artprague, 2014 / 2015 / 2016; Scope 2019). Adam Kašpar/ Argument oka Netvrdím, že největším uměním je to, které dává největší potěšení, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je učit a ne potěšit. Netvrdím ani, že největším uměním je to, které nás učí nejvíce, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je potěšit a ne učit. A netvrdím ani to, že největším uměním je to, které nejlépe napodobuje, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je vytvářet a ne napodobovat. Říkám naopak, že největším uměním je to, jež jakýmkoli způsobem přivádí na zřetel mysli nejvyšší počet těch největších myšlenek; myšlenku nazývám velkou tehdy, pokud je určena vyšší schopnosti mysli, jíž zaplňuje a takto rozšiřuje její vlastní kapacity. – John Ruskin, Modern Painters, díl 1/ část 1/ oddíl 1/ kapitola 2 – V knize Umění iluze Ernst Gombrich hovoří o radosti, jíž přináší rozpoznání. Nezáleží v tuto chvíli na tom, do jaké míry je vrozené, a v níž již začíná převažovat konvence. Tím, oč mi jde, je právě a především ona radost. A chtěla bych na její konto – a na konto tvorby Adama Kašpara – připomenout dva kulturněhistorické momenty, které právě (roz)poznávání a radost z něj spojují. Tím prvním je soukromá sbírka, tím druhým přírodovědné muzeum. Lidský svět je tvořen fakty a okolnostmi. Svorníkem obou je věc, v níž se jejich soukromá intence spojuje. Proto je v posledních několika desetiletích předmětem koncentrovaného zájmu také jinak spíše abstraktních věd. Věc existuje, pulzuje, motivována dostatečně silným podnětem sama koná. Není přitom podstatné, zda se jedná o objekt, který byl člověkem přivlastněn, nebo vytvořen. Jakmile vstoupil do jeho imaginačního či fyzického spektra, stal se „jeho“ věcí, spojenou s ním a jeho prožíváním, stal se nositelem významu, který mu byl dosud cizí. Tímto se tento objekt stává součástí sbírky nekonečného počtu jiných. Známé wunderkammer a kunstkammer raně novověkých panovníků jsou ideálním příkladem mechanismu apropriace. Jsou také produktem a výrazem spojení dvou silných zájmů – magického (rituálního) a mocenského (politického). Sloužily totiž zároveň k ochraně i k ovládnutí známého světa, což je z dnešního úhlu pohledu nesmírně zajímavá kombinace. Moment, na nějž se proto místy zapomíná, je ten, že byly v prvé řadě koncentrací poznání. Nejlépe se člověk učí napodobováním a osvojováním si – v našem případě zcela materiálně. Držet zdroj poznání v rukou je zkušenost, jíž máloco překoná. Zlatý věk tohoto způsobu vztahování se ke světu, přirozeného způsobu vztahování se k němu, představuje devatenácté století – a jeho výrazem se stala muzejní instituce, sbírka, patřící nám všem, nám všem sloužící, a v jejím centru pak přírodovědné muzeum umně kombinující obojí, přírodní (ve formě nalezeného) i kulturní (v podobě teoretických konstrukcí i jejich materializace formou expozice) svět. Uvažme zářné Natural History Museum v Londýně s jeho nemizící fascinací poznáním a radostí z něj. Whale hellooo there. Nádherná rozmanitost fyzického světa, která se v něm zjevuje, prostě bere dech – právě proto, že nejen reprezentuje, ale přímo demonstruje nekonečné bohatství a pestrost tohoto světa. Vnitřním ohněm každé sbírky je bezpochyby sběratel, sběratel věcí a informací. Jeho prostřednictvím, z jeho ochoty a vůle, čerpáme i my svůj osobní zájem o věc. Jeho i naše poznání přitom závisí na prožitku, na zkušenosti rukou, očí, čichu, uší, chuti, na emocionální responsi, na jejím mentálním zhodnocení. Proces poznávání je subjektivní, komplexní a probíhá ve fázích, je ale také kompaktní a universální. Poznáváme všichni a poznáváme neustálé. Po koncepčně zvládnutých velkých celcích, atlasech a sbírkách geologických vzorků, se Adam Kašpar představuje znovu jako malíř. Na otázku, co dělá malíře malířem, je však jeho odpovědí prostor, světlo a barva. Existuje cokoli jiného, cokoli většího? On sám, a nakonec v řadě případů i já, rád naráží na souvislost s anglickým uměleckým kritikem a široce rozkročeným vzdělancem, Johnem Ruskinem, reprezentujícím filosofické zázemí „celistvého“ devatenáctého století. Nechtěla bych se znovu opakovat, ale je tady přece jen ještě jedna okolnost, k níž v tuto chvíli vše směřuje, a nebyla dosud vyslovena – mezi klišé a pravdou existuje zásadní dis/proporce, kterou je osobní prožitek. Zatímco příslušníci mytizované generace sněhové vločky prahnou po sebevyjádření, dobré umění je výrazem touhy po komunikaci, po rozhovoru, po konverzaci. O Ruskinovi je známo, že pro něj kresba byla způsobem, jak se vyrovnat s extází, jíž v něm transcendentní krása přírody či umění vyvolávala. Jistota fyzického světa mu také byla oporou při vlastních mentálních kolapsech – což je velice hezká synekdocha evropského „niterného“ umění. Zatímco Ruskinův rukopis je „lingvistický“, pečlivý, je projevem oka soustředícího se na element pozorování (v obou smyslech slova), Adamův je – právě – „malířský“, je živelný a autonomně expresivní. Mezi mapami prvního a atlasy druhého je přesto těsné spojení, protože shodná je jejich motivace – je jí chuť zaznamenávat a potřeba svou zkušenost sdílet. Co je v oku, je automaticky v ruce. Ruka vynáší argument oka. Ruskin byl nakonec velkým milovníkem J. M. W. Turnera, který mimo jiné řekl: „Na každém kroku je skica." K tomu je však – a to už se váže přímo k aktuální výstavě – nutno dodat jiný jeho výrok: „Mou prací je malovat to, co vidím, ne to, co vím.“ Adam Kašpar, stejně jako John Ruskin, oba kontexty propojuje. Hodně toho o věcech, o horninách, o lesích, o vodě a slunci ví, zároveň je ale svým těžištěm jinde – je malířem. Geologie nás učí, že horniny vznikají hluboko v zemi, ve tmě – a pak jako vyvřeliny stoupají k povrchu. Jakmile jej dosáhnou, zatáhnou se, vytvoří strukturu, barevný systém – a získají smysl. Významy jsou formulovány podobným způsobem. Cokoli si malíř vybere, přizpůsobuje tomu své ostatní prostředky. Být realistou znamená chtít namalovat tento strom a tuto skálu – ne jakýkoli strom a libovolnou skálu. Být tady a dělat toto. Typy sběratelů se liší, liší se to, co sbírají. Rudolf Habsburský, John Ruskin, Adam Kašpar – jiný člověk, jiná kolekce. Nakonec se ale všichni scházíme v tomtéž – ve zkušenosti.

Pro tvoření Jana Demerciho je charakteristický úsporný rukopis. Jan Demerci navazuje na trendy, které bylo možné sledovat v padesátých a šedesátých letech v americkém pop artu.Je výrazně ovlivněn také plakátovou tvorbou, a to zejména z prvorepublikového období.Autor oslovuje čistotou projevu a estetickou přitažlivostí, kterou činí barevný kontrast a velmi precizně volená kompozice. Pro Demerciho je charakteristické suverénní provedení a smysl pro zkratku ženské figury. Vernisáž výstavy proběhne 30. 3. od 17 hodin.

Vše z dílny Davida Kollera

Adam Kašpar / *1993 Litomyšl Kašpar absolvoval Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě (2008–2012) a Ateliér malířství IV Akademie výtvarných umění v Praze (prof. Martin Mainer; 2012–2018). Samostatně vystavoval mj. v Galerii Mainerová (Praha 2013), v Nové galerii (Praha 2016, 2018) a ve Scope Basel (Basilej 2017); zúčastnil se řady skupinových výstav (Ateliér Martina Mainera, Praha 2015; Paleoart, Chrudim 2016; Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora 2016; Fascinace skutečností. Hyperrealismus v české malbě, Muzeum umění Olomouc 2017; Pohled do krajiny očima mladých umělců, Galerie České spořitelny 2019 ad.) a veletrhů umění (Berliner liste, 2015; Artprague, 2014 / 2015 / 2016; Scope 2019). Adam Kašpar/ Argument oka Netvrdím, že největším uměním je to, které dává největší potěšení, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je učit a ne potěšit. Netvrdím ani, že největším uměním je to, které nás učí nejvíce, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je potěšit a ne učit. A netvrdím ani to, že největším uměním je to, které nejlépe napodobuje, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je vytvářet a ne napodobovat. Říkám naopak, že největším uměním je to, jež jakýmkoli způsobem přivádí na zřetel mysli nejvyšší počet těch největších myšlenek; myšlenku nazývám velkou tehdy, pokud je určena vyšší schopnosti mysli, jíž zaplňuje a takto rozšiřuje její vlastní kapacity. – John Ruskin, Modern Painters, díl 1/ část 1/ oddíl 1/ kapitola 2 – V knize Umění iluze Ernst Gombrich hovoří o radosti, jíž přináší rozpoznání. Nezáleží v tuto chvíli na tom, do jaké míry je vrozené, a v níž již začíná převažovat konvence. Tím, oč mi jde, je právě a především ona radost. A chtěla bych na její konto – a na konto tvorby Adama Kašpara – připomenout dva kulturněhistorické momenty, které právě (roz)poznávání a radost z něj spojují. Tím prvním je soukromá sbírka, tím druhým přírodovědné muzeum. Lidský svět je tvořen fakty a okolnostmi. Svorníkem obou je věc, v níž se jejich soukromá intence spojuje. Proto je v posledních několika desetiletích předmětem koncentrovaného zájmu také jinak spíše abstraktních věd. Věc existuje, pulzuje, motivována dostatečně silným podnětem sama koná. Není přitom podstatné, zda se jedná o objekt, který byl člověkem přivlastněn, nebo vytvořen. Jakmile vstoupil do jeho imaginačního či fyzického spektra, stal se „jeho“ věcí, spojenou s ním a jeho prožíváním, stal se nositelem významu, který mu byl dosud cizí. Tímto se tento objekt stává součástí sbírky nekonečného počtu jiných. Známé wunderkammer a kunstkammer raně novověkých panovníků jsou ideálním příkladem mechanismu apropriace. Jsou také produktem a výrazem spojení dvou silných zájmů – magického (rituálního) a mocenského (politického). Sloužily totiž zároveň k ochraně i k ovládnutí známého světa, což je z dnešního úhlu pohledu nesmírně zajímavá kombinace. Moment, na nějž se proto místy zapomíná, je ten, že byly v prvé řadě koncentrací poznání. Nejlépe se člověk učí napodobováním a osvojováním si – v našem případě zcela materiálně. Držet zdroj poznání v rukou je zkušenost, jíž máloco překoná. Zlatý věk tohoto způsobu vztahování se ke světu, přirozeného způsobu vztahování se k němu, představuje devatenácté století – a jeho výrazem se stala muzejní instituce, sbírka, patřící nám všem, nám všem sloužící, a v jejím centru pak přírodovědné muzeum umně kombinující obojí, přírodní (ve formě nalezeného) i kulturní (v podobě teoretických konstrukcí i jejich materializace formou expozice) svět. Uvažme zářné Natural History Museum v Londýně s jeho nemizící fascinací poznáním a radostí z něj. Whale hellooo there. Nádherná rozmanitost fyzického světa, která se v něm zjevuje, prostě bere dech – právě proto, že nejen reprezentuje, ale přímo demonstruje nekonečné bohatství a pestrost tohoto světa. Vnitřním ohněm každé sbírky je bezpochyby sběratel, sběratel věcí a informací. Jeho prostřednictvím, z jeho ochoty a vůle, čerpáme i my svůj osobní zájem o věc. Jeho i naše poznání přitom závisí na prožitku, na zkušenosti rukou, očí, čichu, uší, chuti, na emocionální responsi, na jejím mentálním zhodnocení. Proces poznávání je subjektivní, komplexní a probíhá ve fázích, je ale také kompaktní a universální. Poznáváme všichni a poznáváme neustálé. Po koncepčně zvládnutých velkých celcích, atlasech a sbírkách geologických vzorků, se Adam Kašpar představuje znovu jako malíř. Na otázku, co dělá malíře malířem, je však jeho odpovědí prostor, světlo a barva. Existuje cokoli jiného, cokoli většího? On sám, a nakonec v řadě případů i já, rád naráží na souvislost s anglickým uměleckým kritikem a široce rozkročeným vzdělancem, Johnem Ruskinem, reprezentujícím filosofické zázemí „celistvého“ devatenáctého století. Nechtěla bych se znovu opakovat, ale je tady přece jen ještě jedna okolnost, k níž v tuto chvíli vše směřuje, a nebyla dosud vyslovena – mezi klišé a pravdou existuje zásadní dis/proporce, kterou je osobní prožitek. Zatímco příslušníci mytizované generace sněhové vločky prahnou po sebevyjádření, dobré umění je výrazem touhy po komunikaci, po rozhovoru, po konverzaci. O Ruskinovi je známo, že pro něj kresba byla způsobem, jak se vyrovnat s extází, jíž v něm transcendentní krása přírody či umění vyvolávala. Jistota fyzického světa mu také byla oporou při vlastních mentálních kolapsech – což je velice hezká synekdocha evropského „niterného“ umění. Zatímco Ruskinův rukopis je „lingvistický“, pečlivý, je projevem oka soustředícího se na element pozorování (v obou smyslech slova), Adamův je – právě – „malířský“, je živelný a autonomně expresivní. Mezi mapami prvního a atlasy druhého je přesto těsné spojení, protože shodná je jejich motivace – je jí chuť zaznamenávat a potřeba svou zkušenost sdílet. Co je v oku, je automaticky v ruce. Ruka vynáší argument oka. Ruskin byl nakonec velkým milovníkem J. M. W. Turnera, který mimo jiné řekl: „Na každém kroku je skica." K tomu je však – a to už se váže přímo k aktuální výstavě – nutno dodat jiný jeho výrok: „Mou prací je malovat to, co vidím, ne to, co vím.“ Adam Kašpar, stejně jako John Ruskin, oba kontexty propojuje. Hodně toho o věcech, o horninách, o lesích, o vodě a slunci ví, zároveň je ale svým těžištěm jinde – je malířem. Geologie nás učí, že horniny vznikají hluboko v zemi, ve tmě – a pak jako vyvřeliny stoupají k povrchu. Jakmile jej dosáhnou, zatáhnou se, vytvoří strukturu, barevný systém – a získají smysl. Významy jsou formulovány podobným způsobem. Cokoli si malíř vybere, přizpůsobuje tomu své ostatní prostředky. Být realistou znamená chtít namalovat tento strom a tuto skálu – ne jakýkoli strom a libovolnou skálu. Být tady a dělat toto. Typy sběratelů se liší, liší se to, co sbírají. Rudolf Habsburský, John Ruskin, Adam Kašpar – jiný člověk, jiná kolekce. Nakonec se ale všichni scházíme v tomtéž – ve zkušenosti.

Pro tvoření Jana Demerciho je charakteristický úsporný rukopis. Jan Demerci navazuje na trendy, které bylo možné sledovat v padesátých a šedesátých letech v americkém pop artu.Je výrazně ovlivněn také plakátovou tvorbou, a to zejména z prvorepublikového období.Autor oslovuje čistotou projevu a estetickou přitažlivostí, kterou činí barevný kontrast a velmi precizně volená kompozice. Pro Demerciho je charakteristické suverénní provedení a smysl pro zkratku ženské figury. Vernisáž výstavy proběhne 30. 3. od 17 hodin.

Oblastní kolo soutěže monologů a dialogů amatérských divadelníků.

Parní zvláštní vlaky k veletrhu Tourism-Expo.

Nejkomplexnější kurz zaměřený na aktivaci pánevního dna unikátní metodou 3x3, spojující poznatky moderní fyzioterapie a moudrost východní jogy, uznávaný předními fyzioterapeuty. Díky kurzu: ♥ se naučíte jak správně a efektivně pracovat s pánevním dnem a používat jej i v běžném životě, aby bylo zdravé a plné energie a radosti ♥ se zbavíte ženských neduhů, jako je bolestivá menstruace, inkontinence, pokleslá děloha, bolesti v bedrech…atd. ♥ dosáhnete lepších intimních prožitků i Nejkomplexnější kurz zaměřený na aktivaci pánevního dna unikátní metodou 3x3, spojující poznatky moderní fyzioterapie a moudrost východní jogy, uznávaný předními fyzioterapeuty. https://skolapanevnihodna.cz/ https://www.libertyolomouc.com/

Adam Kašpar / *1993 Litomyšl Kašpar absolvoval Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě (2008–2012) a Ateliér malířství IV Akademie výtvarných umění v Praze (prof. Martin Mainer; 2012–2018). Samostatně vystavoval mj. v Galerii Mainerová (Praha 2013), v Nové galerii (Praha 2016, 2018) a ve Scope Basel (Basilej 2017); zúčastnil se řady skupinových výstav (Ateliér Martina Mainera, Praha 2015; Paleoart, Chrudim 2016; Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora 2016; Fascinace skutečností. Hyperrealismus v české malbě, Muzeum umění Olomouc 2017; Pohled do krajiny očima mladých umělců, Galerie České spořitelny 2019 ad.) a veletrhů umění (Berliner liste, 2015; Artprague, 2014 / 2015 / 2016; Scope 2019). Adam Kašpar/ Argument oka Netvrdím, že největším uměním je to, které dává největší potěšení, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je učit a ne potěšit. Netvrdím ani, že největším uměním je to, které nás učí nejvíce, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je potěšit a ne učit. A netvrdím ani to, že největším uměním je to, které nejlépe napodobuje, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je vytvářet a ne napodobovat. Říkám naopak, že největším uměním je to, jež jakýmkoli způsobem přivádí na zřetel mysli nejvyšší počet těch největších myšlenek; myšlenku nazývám velkou tehdy, pokud je určena vyšší schopnosti mysli, jíž zaplňuje a takto rozšiřuje její vlastní kapacity. – John Ruskin, Modern Painters, díl 1/ část 1/ oddíl 1/ kapitola 2 – V knize Umění iluze Ernst Gombrich hovoří o radosti, jíž přináší rozpoznání. Nezáleží v tuto chvíli na tom, do jaké míry je vrozené, a v níž již začíná převažovat konvence. Tím, oč mi jde, je právě a především ona radost. A chtěla bych na její konto – a na konto tvorby Adama Kašpara – připomenout dva kulturněhistorické momenty, které právě (roz)poznávání a radost z něj spojují. Tím prvním je soukromá sbírka, tím druhým přírodovědné muzeum. Lidský svět je tvořen fakty a okolnostmi. Svorníkem obou je věc, v níž se jejich soukromá intence spojuje. Proto je v posledních několika desetiletích předmětem koncentrovaného zájmu také jinak spíše abstraktních věd. Věc existuje, pulzuje, motivována dostatečně silným podnětem sama koná. Není přitom podstatné, zda se jedná o objekt, který byl člověkem přivlastněn, nebo vytvořen. Jakmile vstoupil do jeho imaginačního či fyzického spektra, stal se „jeho“ věcí, spojenou s ním a jeho prožíváním, stal se nositelem významu, který mu byl dosud cizí. Tímto se tento objekt stává součástí sbírky nekonečného počtu jiných. Známé wunderkammer a kunstkammer raně novověkých panovníků jsou ideálním příkladem mechanismu apropriace. Jsou také produktem a výrazem spojení dvou silných zájmů – magického (rituálního) a mocenského (politického). Sloužily totiž zároveň k ochraně i k ovládnutí známého světa, což je z dnešního úhlu pohledu nesmírně zajímavá kombinace. Moment, na nějž se proto místy zapomíná, je ten, že byly v prvé řadě koncentrací poznání. Nejlépe se člověk učí napodobováním a osvojováním si – v našem případě zcela materiálně. Držet zdroj poznání v rukou je zkušenost, jíž máloco překoná. Zlatý věk tohoto způsobu vztahování se ke světu, přirozeného způsobu vztahování se k němu, představuje devatenácté století – a jeho výrazem se stala muzejní instituce, sbírka, patřící nám všem, nám všem sloužící, a v jejím centru pak přírodovědné muzeum umně kombinující obojí, přírodní (ve formě nalezeného) i kulturní (v podobě teoretických konstrukcí i jejich materializace formou expozice) svět. Uvažme zářné Natural History Museum v Londýně s jeho nemizící fascinací poznáním a radostí z něj. Whale hellooo there. Nádherná rozmanitost fyzického světa, která se v něm zjevuje, prostě bere dech – právě proto, že nejen reprezentuje, ale přímo demonstruje nekonečné bohatství a pestrost tohoto světa. Vnitřním ohněm každé sbírky je bezpochyby sběratel, sběratel věcí a informací. Jeho prostřednictvím, z jeho ochoty a vůle, čerpáme i my svůj osobní zájem o věc. Jeho i naše poznání přitom závisí na prožitku, na zkušenosti rukou, očí, čichu, uší, chuti, na emocionální responsi, na jejím mentálním zhodnocení. Proces poznávání je subjektivní, komplexní a probíhá ve fázích, je ale také kompaktní a universální. Poznáváme všichni a poznáváme neustálé. Po koncepčně zvládnutých velkých celcích, atlasech a sbírkách geologických vzorků, se Adam Kašpar představuje znovu jako malíř. Na otázku, co dělá malíře malířem, je však jeho odpovědí prostor, světlo a barva. Existuje cokoli jiného, cokoli většího? On sám, a nakonec v řadě případů i já, rád naráží na souvislost s anglickým uměleckým kritikem a široce rozkročeným vzdělancem, Johnem Ruskinem, reprezentujícím filosofické zázemí „celistvého“ devatenáctého století. Nechtěla bych se znovu opakovat, ale je tady přece jen ještě jedna okolnost, k níž v tuto chvíli vše směřuje, a nebyla dosud vyslovena – mezi klišé a pravdou existuje zásadní dis/proporce, kterou je osobní prožitek. Zatímco příslušníci mytizované generace sněhové vločky prahnou po sebevyjádření, dobré umění je výrazem touhy po komunikaci, po rozhovoru, po konverzaci. O Ruskinovi je známo, že pro něj kresba byla způsobem, jak se vyrovnat s extází, jíž v něm transcendentní krása přírody či umění vyvolávala. Jistota fyzického světa mu také byla oporou při vlastních mentálních kolapsech – což je velice hezká synekdocha evropského „niterného“ umění. Zatímco Ruskinův rukopis je „lingvistický“, pečlivý, je projevem oka soustředícího se na element pozorování (v obou smyslech slova), Adamův je – právě – „malířský“, je živelný a autonomně expresivní. Mezi mapami prvního a atlasy druhého je přesto těsné spojení, protože shodná je jejich motivace – je jí chuť zaznamenávat a potřeba svou zkušenost sdílet. Co je v oku, je automaticky v ruce. Ruka vynáší argument oka. Ruskin byl nakonec velkým milovníkem J. M. W. Turnera, který mimo jiné řekl: „Na každém kroku je skica." K tomu je však – a to už se váže přímo k aktuální výstavě – nutno dodat jiný jeho výrok: „Mou prací je malovat to, co vidím, ne to, co vím.“ Adam Kašpar, stejně jako John Ruskin, oba kontexty propojuje. Hodně toho o věcech, o horninách, o lesích, o vodě a slunci ví, zároveň je ale svým těžištěm jinde – je malířem. Geologie nás učí, že horniny vznikají hluboko v zemi, ve tmě – a pak jako vyvřeliny stoupají k povrchu. Jakmile jej dosáhnou, zatáhnou se, vytvoří strukturu, barevný systém – a získají smysl. Významy jsou formulovány podobným způsobem. Cokoli si malíř vybere, přizpůsobuje tomu své ostatní prostředky. Být realistou znamená chtít namalovat tento strom a tuto skálu – ne jakýkoli strom a libovolnou skálu. Být tady a dělat toto. Typy sběratelů se liší, liší se to, co sbírají. Rudolf Habsburský, John Ruskin, Adam Kašpar – jiný člověk, jiná kolekce. Nakonec se ale všichni scházíme v tomtéž – ve zkušenosti.

Přijďte si užít pořádný metalový nářez! Těšit se můžete na hlavní kapelu "Welicoruss", která představí symfonický black metal z nejchladnějších míst Sibiře. Dále zde zahrají místní metalcorové kapely "We Are The Motion" a "Remedy Remains". Vstup na místě: 250 Kč Harmonogram: 18:00 - open door 19:00 - 19:40 Remedy Remains 20:00 - 20:40 We Are The Motion 21:00 - 21:40 Lady Kate 22:00 - ... Welicoruss WELICORUSS (RU/Siberia) symphonic black metal Tuto kapelu asi není třeba představovat: původně ruská, ale jíž pár let působící v České Republice symphonic-metalová smečka WELICORUSS! Ačkoli kapela působí na metalové scéně poměrně dlouho, po přestěhování zakladatele Alexeje Boganova do Prahy, kapela nabrala nový dech. Během necelých dvou let kapela odehrála koncerty skoro po celé Evropě s takovými velikáný jako Equilibrium, Arkona, Varg, Nargaroth, Root atd. V roce 2015 jejich nové CD “Az Esm” získalo hodně vysoké hodnocení od mnoha hudebních kritiků z celého světa, a v prosinci téhož roku kapela vydává svůj oficiální videoklip k titulní skladbě “Az Esm. FB: https://www.facebook.com/welicoruss/ LIVE VIDEO: https://www.youtube.com/watch?v=LI9Hl13UJQc MUSIC: https://soundcloud.com/welicoruss/az-esm-album-preview-2015

Pro tvoření Jana Demerciho je charakteristický úsporný rukopis. Jan Demerci navazuje na trendy, které bylo možné sledovat v padesátých a šedesátých letech v americkém pop artu.Je výrazně ovlivněn také plakátovou tvorbou, a to zejména z prvorepublikového období.Autor oslovuje čistotou projevu a estetickou přitažlivostí, kterou činí barevný kontrast a velmi precizně volená kompozice. Pro Demerciho je charakteristické suverénní provedení a smysl pro zkratku ženské figury. Vernisáž výstavy proběhne 30. 3. od 17 hodin.

Adam Kašpar / *1993 Litomyšl Kašpar absolvoval Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě (2008–2012) a Ateliér malířství IV Akademie výtvarných umění v Praze (prof. Martin Mainer; 2012–2018). Samostatně vystavoval mj. v Galerii Mainerová (Praha 2013), v Nové galerii (Praha 2016, 2018) a ve Scope Basel (Basilej 2017); zúčastnil se řady skupinových výstav (Ateliér Martina Mainera, Praha 2015; Paleoart, Chrudim 2016; Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora 2016; Fascinace skutečností. Hyperrealismus v české malbě, Muzeum umění Olomouc 2017; Pohled do krajiny očima mladých umělců, Galerie České spořitelny 2019 ad.) a veletrhů umění (Berliner liste, 2015; Artprague, 2014 / 2015 / 2016; Scope 2019). Adam Kašpar/ Argument oka Netvrdím, že největším uměním je to, které dává největší potěšení, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je učit a ne potěšit. Netvrdím ani, že největším uměním je to, které nás učí nejvíce, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je potěšit a ne učit. A netvrdím ani to, že největším uměním je to, které nejlépe napodobuje, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je vytvářet a ne napodobovat. Říkám naopak, že největším uměním je to, jež jakýmkoli způsobem přivádí na zřetel mysli nejvyšší počet těch největších myšlenek; myšlenku nazývám velkou tehdy, pokud je určena vyšší schopnosti mysli, jíž zaplňuje a takto rozšiřuje její vlastní kapacity. – John Ruskin, Modern Painters, díl 1/ část 1/ oddíl 1/ kapitola 2 – V knize Umění iluze Ernst Gombrich hovoří o radosti, jíž přináší rozpoznání. Nezáleží v tuto chvíli na tom, do jaké míry je vrozené, a v níž již začíná převažovat konvence. Tím, oč mi jde, je právě a především ona radost. A chtěla bych na její konto – a na konto tvorby Adama Kašpara – připomenout dva kulturněhistorické momenty, které právě (roz)poznávání a radost z něj spojují. Tím prvním je soukromá sbírka, tím druhým přírodovědné muzeum. Lidský svět je tvořen fakty a okolnostmi. Svorníkem obou je věc, v níž se jejich soukromá intence spojuje. Proto je v posledních několika desetiletích předmětem koncentrovaného zájmu také jinak spíše abstraktních věd. Věc existuje, pulzuje, motivována dostatečně silným podnětem sama koná. Není přitom podstatné, zda se jedná o objekt, který byl člověkem přivlastněn, nebo vytvořen. Jakmile vstoupil do jeho imaginačního či fyzického spektra, stal se „jeho“ věcí, spojenou s ním a jeho prožíváním, stal se nositelem významu, který mu byl dosud cizí. Tímto se tento objekt stává součástí sbírky nekonečného počtu jiných. Známé wunderkammer a kunstkammer raně novověkých panovníků jsou ideálním příkladem mechanismu apropriace. Jsou také produktem a výrazem spojení dvou silných zájmů – magického (rituálního) a mocenského (politického). Sloužily totiž zároveň k ochraně i k ovládnutí známého světa, což je z dnešního úhlu pohledu nesmírně zajímavá kombinace. Moment, na nějž se proto místy zapomíná, je ten, že byly v prvé řadě koncentrací poznání. Nejlépe se člověk učí napodobováním a osvojováním si – v našem případě zcela materiálně. Držet zdroj poznání v rukou je zkušenost, jíž máloco překoná. Zlatý věk tohoto způsobu vztahování se ke světu, přirozeného způsobu vztahování se k němu, představuje devatenácté století – a jeho výrazem se stala muzejní instituce, sbírka, patřící nám všem, nám všem sloužící, a v jejím centru pak přírodovědné muzeum umně kombinující obojí, přírodní (ve formě nalezeného) i kulturní (v podobě teoretických konstrukcí i jejich materializace formou expozice) svět. Uvažme zářné Natural History Museum v Londýně s jeho nemizící fascinací poznáním a radostí z něj. Whale hellooo there. Nádherná rozmanitost fyzického světa, která se v něm zjevuje, prostě bere dech – právě proto, že nejen reprezentuje, ale přímo demonstruje nekonečné bohatství a pestrost tohoto světa. Vnitřním ohněm každé sbírky je bezpochyby sběratel, sběratel věcí a informací. Jeho prostřednictvím, z jeho ochoty a vůle, čerpáme i my svůj osobní zájem o věc. Jeho i naše poznání přitom závisí na prožitku, na zkušenosti rukou, očí, čichu, uší, chuti, na emocionální responsi, na jejím mentálním zhodnocení. Proces poznávání je subjektivní, komplexní a probíhá ve fázích, je ale také kompaktní a universální. Poznáváme všichni a poznáváme neustálé. Po koncepčně zvládnutých velkých celcích, atlasech a sbírkách geologických vzorků, se Adam Kašpar představuje znovu jako malíř. Na otázku, co dělá malíře malířem, je však jeho odpovědí prostor, světlo a barva. Existuje cokoli jiného, cokoli většího? On sám, a nakonec v řadě případů i já, rád naráží na souvislost s anglickým uměleckým kritikem a široce rozkročeným vzdělancem, Johnem Ruskinem, reprezentujícím filosofické zázemí „celistvého“ devatenáctého století. Nechtěla bych se znovu opakovat, ale je tady přece jen ještě jedna okolnost, k níž v tuto chvíli vše směřuje, a nebyla dosud vyslovena – mezi klišé a pravdou existuje zásadní dis/proporce, kterou je osobní prožitek. Zatímco příslušníci mytizované generace sněhové vločky prahnou po sebevyjádření, dobré umění je výrazem touhy po komunikaci, po rozhovoru, po konverzaci. O Ruskinovi je známo, že pro něj kresba byla způsobem, jak se vyrovnat s extází, jíž v něm transcendentní krása přírody či umění vyvolávala. Jistota fyzického světa mu také byla oporou při vlastních mentálních kolapsech – což je velice hezká synekdocha evropského „niterného“ umění. Zatímco Ruskinův rukopis je „lingvistický“, pečlivý, je projevem oka soustředícího se na element pozorování (v obou smyslech slova), Adamův je – právě – „malířský“, je živelný a autonomně expresivní. Mezi mapami prvního a atlasy druhého je přesto těsné spojení, protože shodná je jejich motivace – je jí chuť zaznamenávat a potřeba svou zkušenost sdílet. Co je v oku, je automaticky v ruce. Ruka vynáší argument oka. Ruskin byl nakonec velkým milovníkem J. M. W. Turnera, který mimo jiné řekl: „Na každém kroku je skica." K tomu je však – a to už se váže přímo k aktuální výstavě – nutno dodat jiný jeho výrok: „Mou prací je malovat to, co vidím, ne to, co vím.“ Adam Kašpar, stejně jako John Ruskin, oba kontexty propojuje. Hodně toho o věcech, o horninách, o lesích, o vodě a slunci ví, zároveň je ale svým těžištěm jinde – je malířem. Geologie nás učí, že horniny vznikají hluboko v zemi, ve tmě – a pak jako vyvřeliny stoupají k povrchu. Jakmile jej dosáhnou, zatáhnou se, vytvoří strukturu, barevný systém – a získají smysl. Významy jsou formulovány podobným způsobem. Cokoli si malíř vybere, přizpůsobuje tomu své ostatní prostředky. Být realistou znamená chtít namalovat tento strom a tuto skálu – ne jakýkoli strom a libovolnou skálu. Být tady a dělat toto. Typy sběratelů se liší, liší se to, co sbírají. Rudolf Habsburský, John Ruskin, Adam Kašpar – jiný člověk, jiná kolekce. Nakonec se ale všichni scházíme v tomtéž – ve zkušenosti.