Vyhledat v textu

Drobečková navigace

Úvod > Kalendář akcí > Události od 11. 6. 2019

Kalendář akcí

Seznam událostí od 11. 6. 2019 do 24. 6. 2019


Úterý

Oznámení - ARRIVA MORAVA

Datum: 19. 3. 2019 - 30. 11. 2019

Rytis Konstantinavičius – Nedopovězená místa/Unaccounted places.

Datum: 8. 6. 2019 - 25. 7. 2019

Absolvent Wrocławské Akademie výtvarných umění v oboru Keramika a sklo. V současné době pracuje jako odborný asistent a pedagog. Zabývá se keramickým sochařstvím a abstraktním malířstvím, jehož hlavním motivem je současný člověk v kontextu společenských proměn ve světě. V roce 2015 byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů za tvorbu největší keramické nádoby (vázy) na světě. Autor mnoha individuálních a skupinových výstav polských i zahraničních. Vernisáž se koná 8. 6. 2019 v 15 hod.

Johana Střížková / Antonín Střížek - Hladce

Datum: 4. 6. 2019 - 28. 6. 2019

Performerka, autorka instalací a videoartistka Johana Střížková se narodila 31. prosince 1984 v Jablonci nad Nisou, působí v Praze.V letech 2005 až 2011 studovala na Akademie výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody). V roce 2008 absolvovala pobyt na Cooper Union for the Advancement ofb Science and Art v New Yorku a v roce 2012 působila v Mexico City (Foundation Fonka). V roce 2016 figurovala mezi finalisty Chalupeckého ceny. Malíř, grafik a fotograf Antonín Střížek se narodil 22. května 1959 v Rumburku, působí v Praze. V letech 1983 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi lety 1997 až 2011 zde vedl malířský ateliér. Hladce | Johana Střížková – Antonín Střížek Sníh se ozývá, mráz volá, šero vábí. – Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu – Výraz normální či normálnost je odvozen z latinského slova normālis používaného od 15. století, a to v metaforickém opisu značícím správný – tj. „dle měřítka” či „dle pravítka”. Tímto pravítkem byl přitom myšlen zcela konkrétní tesařský úhelník. Jeho dnešní chápání je spíše negativní než pozitivní. V jistém slova smyslu na normalitu apelujeme („Chovej se normálně!”), ve většině ji však odmítáme. Nakonec, normalita neexistuje – nikdo z nás není normální a ani žádná situace taková není. Vše je jedinečné a nenahraditelné, s ohledem na sebe sama vždy experimentální a neopakovatelné. Trvalejší význam slova se ukáže až ve chvíli, kdy si tak zvaně normální stav zkusíme představit věcně či prakticky – co to znamená, být normální? Kdy je někdo nebo něco normální? Výše zmíněný tesařský úhelník je pro to vynikající metaforou – vytyčuje plochu, stanoví její hrany, z nekonečného spektra tvoří omezený rámec, disponující osami i pevným středem. Právě toto, návrat to středu, podle mého, normálnost charakterizuje nejlépe – napětí mizí, neklid se usazuje, dech zpomaluje. Být normální znamená být v souladu s řádem, odpovídat mu, nevzpěčovat se, nezápasit. V takovém okamžiku získávají věci svůj skutečný význam – přestávají být aktéry proměnného světa a ustalují se ve své vlastní bytnosti. Jistěže, vše se mění, dýchá, pulzuje – připravuje se na další vychýlení z normality. Pro tento jeden konkrétní okamžik však existuje v tichu. S normálností se pojí obraty jako obyčejný, obvyklý, běžný, přirozený, volně také civilní či umírněný. Nic z toho není umění. Umělecká tvorba je pohyb, proces, vývoj, stagnace, boj s ní, zápas o lepší výsledek, napětí a strach z/o něj, úleva, uvolnění, extáze atd. Je to zápas s normou – zápas s nudou. Z tohoto dojmu daného tím, že chápeme umění jako nikoli výsledek, ale samotný modus existence, plyne také užívání výrazů angažovanost a angažovaný, respektive kladení důrazu na ně, hovoříme-li či apelujeme na funkci umění, na jeho význam a smysl. Ptá se po ní nakonec nejen celé dvacáté století, ale také současný svět umění, který jakoby nic nepochopil anebo měl potřebu se to učit stále znova – ta největší angažovanost přece totiž začíná stejně jako největší umění v absenci, v prázdnotě, ze které se jenom velice pomalu a opatrně rodí zájem. Angažovanost není nic jiného, než právě toto – docela normální zájem o věc jakožto věc bez ohledu na její roli v kontextu, na hodnotu, kterou ji náhodně připisuje, což má za následek její vlastní etablování se, její vlastní růst. Obojí nacházím u Johany Střížkové a Antonína Střížka – a to v téměř krystalicky čisté podobě. Johana Střížková v souvislosti se svou tvorbou hovoří o haiku. Pro tuto básnickou formu je typické dvojí – subtilnost přesného výrazu a jeho melodičnost. Haiku je křehké, jemné, a přesto (či právě proto) strukturálně pevně svázané. Je to drobný korpus, který má ale potenciál být podobně kompaktní a striktní jako svébytná skulptura. Nic na něm nelze změnit, nic nelze upravit, jednotlivé části do sebe bez výhrad zapadají. Haiku je velice intenzivní, dík své preciznosti však také distancované. Je to jako dívat se z okna na větve stromu, které se napínají ve větru. Listy nejspíš šumí, dřevo praská, ptáci divoce křičí – nic z toho však v tuto chvíli a v této situaci není, neexistuje, protože není slyšeno, nemá svůj vlastní hlas, a přesto je, protože má svou zjevnou bytnost kdesi mimo, tj. všeobecně. Odosobnělost daná zobecněním, tj. znalostí věci, bez které není nikdy možné jednotlivé na úroveň universálního povznést, je výrazem téhož jako půvab a elegance – vnitřního řádu. I kdyby se mělo jednat o vařená vejce (která smrdí), motýlí křídla (která kdysi létala), ryby v akváriu (které není vidět) nebo kombuchu ve skleněné várnici (která žije). To, že je Johana schopna nejen naplnit potřeby struktury, rytmu nebo konvenčních pravidel, ale navíc s nimi zacházet s jemným vtipem, jenom dokládá, že v jednoduchosti je největší síla a půvab může být pojmenováním, nejen formálním uchopením. Pointa tkví v tom, že východiskem je jí pevný bod, věc, moment, okolnost, z nichž všechno další vyplývá. Antonín Střížek ukazuje, že dobrý obraz, dobré umění, může být docela klidně a normálně obrazem jablka, staré vany, cyklisty na kole nebo krajiny s vysokým horizontem. Ukazuje také, co to je být současný. Neznamená to být hlasitý, být vidět, hovořit či ovlivňovat, zahrnovat škálu potenciálních prvků současné kultury, reflektovat její žádoucí futurismus, ale prostě být – být zde a nyní. Jestliže stále žijeme dědictvím romantismu, sebe považujeme za samý střed světa a svou zkušeností jej přímo tvoříme, nejen poměřujeme, Antonín dává právě tuto zkušenost do širších souvislostí. Svět je tvořen věcmi. Tyto věci žijí, nejsou pouze atributy života, byť jej také (především) ustavují v přirozených souvislostech. Za skutečnost ručíme každým svým rozhodnutím - jež má reálný fyzický dopad, protože skutečnost sama, jakkoli závislá na spleti vztahů a jemných významů, má fyzickou bytnost. Aby odolala náporům proměn a tlaků, je nutno ji dávat stále znovu a znovu pevnou strukturu tvaru a věcnosti.Vana je vana, obloha těžkne deštěm, městská periferie září nečekaným vnitřním světlem – zátiší světa v zátiší obrazu, stále znovu a stále jistěji. Je zajímavé, jakým způsobem přitom Antonín kombinuje malířské a fotografické prostředky. Přece jen, stavět obraz barvou je poněkud jiné, než k němu přistupovat jako k již hotové věci, finální vizualitě, a tu zachycovat mechanickým aparátem. Přesto se obě tyto jeho tvůrčí polohy výjimečně dobře doplňují, a pokud v prvém případě efekt scelují, v tom druhém k němu naopak naši pozornost cílí. Johana je dcerou Antonína Střížka. A hledat mezi oběma umělci spojitost nakonec skutečně znamená přirozeně se obracet k rodinné podobnosti – k vnitřnímu spříznění. Spíše než o shodu v přístupu jde přitom, podle mého, o totožnou citlivost vůči věci, věcnosti, věcnému světu – a také shodný nadhled a jemný vtip. Což je mimochodem půvabná paralela jedné z možných definic umění. Vše, co jako lidé děláme a o čem usuzujeme, podmiňuje určení esence věci. Totéž platí pro umění, umělecké dílo, které je chtíc či nechtíc ideálem naší kreativity. Podobně jako v rodině je přitom tato esence čímsi pro reálný či faktický svět příliš subtilním. Jako genetický kód se vine celým spektrem a váže jej k sobě. Nijak nápadně, o to však pevněji.1 Barbora Kundračíková 1 Morris Weitz. The Role of Theory in Aesthetics. In: Joseph Margolis (ed.). Philosophy Looks at the Arts. Philadelphia: Temple University Press, 1978, s.126. Maurice Mandelbaum. Family Resemblance and Generalization Concerning The Arts. In: Morris Weitz (ed.). Problems in Aesthetics. London: The Macmillan Company, 1970, s. 181–198.

Středa

Oznámení - ARRIVA MORAVA

Datum: 19. 3. 2019 - 30. 11. 2019

Rytis Konstantinavičius – Nedopovězená místa/Unaccounted places.

Datum: 8. 6. 2019 - 25. 7. 2019

Absolvent Wrocławské Akademie výtvarných umění v oboru Keramika a sklo. V současné době pracuje jako odborný asistent a pedagog. Zabývá se keramickým sochařstvím a abstraktním malířstvím, jehož hlavním motivem je současný člověk v kontextu společenských proměn ve světě. V roce 2015 byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů za tvorbu největší keramické nádoby (vázy) na světě. Autor mnoha individuálních a skupinových výstav polských i zahraničních. Vernisáž se koná 8. 6. 2019 v 15 hod.

Johana Střížková / Antonín Střížek - Hladce

Datum: 4. 6. 2019 - 28. 6. 2019

Performerka, autorka instalací a videoartistka Johana Střížková se narodila 31. prosince 1984 v Jablonci nad Nisou, působí v Praze.V letech 2005 až 2011 studovala na Akademie výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody). V roce 2008 absolvovala pobyt na Cooper Union for the Advancement ofb Science and Art v New Yorku a v roce 2012 působila v Mexico City (Foundation Fonka). V roce 2016 figurovala mezi finalisty Chalupeckého ceny. Malíř, grafik a fotograf Antonín Střížek se narodil 22. května 1959 v Rumburku, působí v Praze. V letech 1983 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi lety 1997 až 2011 zde vedl malířský ateliér. Hladce | Johana Střížková – Antonín Střížek Sníh se ozývá, mráz volá, šero vábí. – Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu – Výraz normální či normálnost je odvozen z latinského slova normālis používaného od 15. století, a to v metaforickém opisu značícím správný – tj. „dle měřítka” či „dle pravítka”. Tímto pravítkem byl přitom myšlen zcela konkrétní tesařský úhelník. Jeho dnešní chápání je spíše negativní než pozitivní. V jistém slova smyslu na normalitu apelujeme („Chovej se normálně!”), ve většině ji však odmítáme. Nakonec, normalita neexistuje – nikdo z nás není normální a ani žádná situace taková není. Vše je jedinečné a nenahraditelné, s ohledem na sebe sama vždy experimentální a neopakovatelné. Trvalejší význam slova se ukáže až ve chvíli, kdy si tak zvaně normální stav zkusíme představit věcně či prakticky – co to znamená, být normální? Kdy je někdo nebo něco normální? Výše zmíněný tesařský úhelník je pro to vynikající metaforou – vytyčuje plochu, stanoví její hrany, z nekonečného spektra tvoří omezený rámec, disponující osami i pevným středem. Právě toto, návrat to středu, podle mého, normálnost charakterizuje nejlépe – napětí mizí, neklid se usazuje, dech zpomaluje. Být normální znamená být v souladu s řádem, odpovídat mu, nevzpěčovat se, nezápasit. V takovém okamžiku získávají věci svůj skutečný význam – přestávají být aktéry proměnného světa a ustalují se ve své vlastní bytnosti. Jistěže, vše se mění, dýchá, pulzuje – připravuje se na další vychýlení z normality. Pro tento jeden konkrétní okamžik však existuje v tichu. S normálností se pojí obraty jako obyčejný, obvyklý, běžný, přirozený, volně také civilní či umírněný. Nic z toho není umění. Umělecká tvorba je pohyb, proces, vývoj, stagnace, boj s ní, zápas o lepší výsledek, napětí a strach z/o něj, úleva, uvolnění, extáze atd. Je to zápas s normou – zápas s nudou. Z tohoto dojmu daného tím, že chápeme umění jako nikoli výsledek, ale samotný modus existence, plyne také užívání výrazů angažovanost a angažovaný, respektive kladení důrazu na ně, hovoříme-li či apelujeme na funkci umění, na jeho význam a smysl. Ptá se po ní nakonec nejen celé dvacáté století, ale také současný svět umění, který jakoby nic nepochopil anebo měl potřebu se to učit stále znova – ta největší angažovanost přece totiž začíná stejně jako největší umění v absenci, v prázdnotě, ze které se jenom velice pomalu a opatrně rodí zájem. Angažovanost není nic jiného, než právě toto – docela normální zájem o věc jakožto věc bez ohledu na její roli v kontextu, na hodnotu, kterou ji náhodně připisuje, což má za následek její vlastní etablování se, její vlastní růst. Obojí nacházím u Johany Střížkové a Antonína Střížka – a to v téměř krystalicky čisté podobě. Johana Střížková v souvislosti se svou tvorbou hovoří o haiku. Pro tuto básnickou formu je typické dvojí – subtilnost přesného výrazu a jeho melodičnost. Haiku je křehké, jemné, a přesto (či právě proto) strukturálně pevně svázané. Je to drobný korpus, který má ale potenciál být podobně kompaktní a striktní jako svébytná skulptura. Nic na něm nelze změnit, nic nelze upravit, jednotlivé části do sebe bez výhrad zapadají. Haiku je velice intenzivní, dík své preciznosti však také distancované. Je to jako dívat se z okna na větve stromu, které se napínají ve větru. Listy nejspíš šumí, dřevo praská, ptáci divoce křičí – nic z toho však v tuto chvíli a v této situaci není, neexistuje, protože není slyšeno, nemá svůj vlastní hlas, a přesto je, protože má svou zjevnou bytnost kdesi mimo, tj. všeobecně. Odosobnělost daná zobecněním, tj. znalostí věci, bez které není nikdy možné jednotlivé na úroveň universálního povznést, je výrazem téhož jako půvab a elegance – vnitřního řádu. I kdyby se mělo jednat o vařená vejce (která smrdí), motýlí křídla (která kdysi létala), ryby v akváriu (které není vidět) nebo kombuchu ve skleněné várnici (která žije). To, že je Johana schopna nejen naplnit potřeby struktury, rytmu nebo konvenčních pravidel, ale navíc s nimi zacházet s jemným vtipem, jenom dokládá, že v jednoduchosti je největší síla a půvab může být pojmenováním, nejen formálním uchopením. Pointa tkví v tom, že východiskem je jí pevný bod, věc, moment, okolnost, z nichž všechno další vyplývá. Antonín Střížek ukazuje, že dobrý obraz, dobré umění, může být docela klidně a normálně obrazem jablka, staré vany, cyklisty na kole nebo krajiny s vysokým horizontem. Ukazuje také, co to je být současný. Neznamená to být hlasitý, být vidět, hovořit či ovlivňovat, zahrnovat škálu potenciálních prvků současné kultury, reflektovat její žádoucí futurismus, ale prostě být – být zde a nyní. Jestliže stále žijeme dědictvím romantismu, sebe považujeme za samý střed světa a svou zkušeností jej přímo tvoříme, nejen poměřujeme, Antonín dává právě tuto zkušenost do širších souvislostí. Svět je tvořen věcmi. Tyto věci žijí, nejsou pouze atributy života, byť jej také (především) ustavují v přirozených souvislostech. Za skutečnost ručíme každým svým rozhodnutím - jež má reálný fyzický dopad, protože skutečnost sama, jakkoli závislá na spleti vztahů a jemných významů, má fyzickou bytnost. Aby odolala náporům proměn a tlaků, je nutno ji dávat stále znovu a znovu pevnou strukturu tvaru a věcnosti.Vana je vana, obloha těžkne deštěm, městská periferie září nečekaným vnitřním světlem – zátiší světa v zátiší obrazu, stále znovu a stále jistěji. Je zajímavé, jakým způsobem přitom Antonín kombinuje malířské a fotografické prostředky. Přece jen, stavět obraz barvou je poněkud jiné, než k němu přistupovat jako k již hotové věci, finální vizualitě, a tu zachycovat mechanickým aparátem. Přesto se obě tyto jeho tvůrčí polohy výjimečně dobře doplňují, a pokud v prvém případě efekt scelují, v tom druhém k němu naopak naši pozornost cílí. Johana je dcerou Antonína Střížka. A hledat mezi oběma umělci spojitost nakonec skutečně znamená přirozeně se obracet k rodinné podobnosti – k vnitřnímu spříznění. Spíše než o shodu v přístupu jde přitom, podle mého, o totožnou citlivost vůči věci, věcnosti, věcnému světu – a také shodný nadhled a jemný vtip. Což je mimochodem půvabná paralela jedné z možných definic umění. Vše, co jako lidé děláme a o čem usuzujeme, podmiňuje určení esence věci. Totéž platí pro umění, umělecké dílo, které je chtíc či nechtíc ideálem naší kreativity. Podobně jako v rodině je přitom tato esence čímsi pro reálný či faktický svět příliš subtilním. Jako genetický kód se vine celým spektrem a váže jej k sobě. Nijak nápadně, o to však pevněji.1 Barbora Kundračíková 1 Morris Weitz. The Role of Theory in Aesthetics. In: Joseph Margolis (ed.). Philosophy Looks at the Arts. Philadelphia: Temple University Press, 1978, s.126. Maurice Mandelbaum. Family Resemblance and Generalization Concerning The Arts. In: Morris Weitz (ed.). Problems in Aesthetics. London: The Macmillan Company, 1970, s. 181–198.

Čtvrtek

Oznámení - ARRIVA MORAVA

Datum: 19. 3. 2019 - 30. 11. 2019

Rytis Konstantinavičius – Nedopovězená místa/Unaccounted places.

Datum: 8. 6. 2019 - 25. 7. 2019

Absolvent Wrocławské Akademie výtvarných umění v oboru Keramika a sklo. V současné době pracuje jako odborný asistent a pedagog. Zabývá se keramickým sochařstvím a abstraktním malířstvím, jehož hlavním motivem je současný člověk v kontextu společenských proměn ve světě. V roce 2015 byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů za tvorbu největší keramické nádoby (vázy) na světě. Autor mnoha individuálních a skupinových výstav polských i zahraničních. Vernisáž se koná 8. 6. 2019 v 15 hod.

Johana Střížková / Antonín Střížek - Hladce

Datum: 4. 6. 2019 - 28. 6. 2019

Performerka, autorka instalací a videoartistka Johana Střížková se narodila 31. prosince 1984 v Jablonci nad Nisou, působí v Praze.V letech 2005 až 2011 studovala na Akademie výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody). V roce 2008 absolvovala pobyt na Cooper Union for the Advancement ofb Science and Art v New Yorku a v roce 2012 působila v Mexico City (Foundation Fonka). V roce 2016 figurovala mezi finalisty Chalupeckého ceny. Malíř, grafik a fotograf Antonín Střížek se narodil 22. května 1959 v Rumburku, působí v Praze. V letech 1983 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi lety 1997 až 2011 zde vedl malířský ateliér. Hladce | Johana Střížková – Antonín Střížek Sníh se ozývá, mráz volá, šero vábí. – Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu – Výraz normální či normálnost je odvozen z latinského slova normālis používaného od 15. století, a to v metaforickém opisu značícím správný – tj. „dle měřítka” či „dle pravítka”. Tímto pravítkem byl přitom myšlen zcela konkrétní tesařský úhelník. Jeho dnešní chápání je spíše negativní než pozitivní. V jistém slova smyslu na normalitu apelujeme („Chovej se normálně!”), ve většině ji však odmítáme. Nakonec, normalita neexistuje – nikdo z nás není normální a ani žádná situace taková není. Vše je jedinečné a nenahraditelné, s ohledem na sebe sama vždy experimentální a neopakovatelné. Trvalejší význam slova se ukáže až ve chvíli, kdy si tak zvaně normální stav zkusíme představit věcně či prakticky – co to znamená, být normální? Kdy je někdo nebo něco normální? Výše zmíněný tesařský úhelník je pro to vynikající metaforou – vytyčuje plochu, stanoví její hrany, z nekonečného spektra tvoří omezený rámec, disponující osami i pevným středem. Právě toto, návrat to středu, podle mého, normálnost charakterizuje nejlépe – napětí mizí, neklid se usazuje, dech zpomaluje. Být normální znamená být v souladu s řádem, odpovídat mu, nevzpěčovat se, nezápasit. V takovém okamžiku získávají věci svůj skutečný význam – přestávají být aktéry proměnného světa a ustalují se ve své vlastní bytnosti. Jistěže, vše se mění, dýchá, pulzuje – připravuje se na další vychýlení z normality. Pro tento jeden konkrétní okamžik však existuje v tichu. S normálností se pojí obraty jako obyčejný, obvyklý, běžný, přirozený, volně také civilní či umírněný. Nic z toho není umění. Umělecká tvorba je pohyb, proces, vývoj, stagnace, boj s ní, zápas o lepší výsledek, napětí a strach z/o něj, úleva, uvolnění, extáze atd. Je to zápas s normou – zápas s nudou. Z tohoto dojmu daného tím, že chápeme umění jako nikoli výsledek, ale samotný modus existence, plyne také užívání výrazů angažovanost a angažovaný, respektive kladení důrazu na ně, hovoříme-li či apelujeme na funkci umění, na jeho význam a smysl. Ptá se po ní nakonec nejen celé dvacáté století, ale také současný svět umění, který jakoby nic nepochopil anebo měl potřebu se to učit stále znova – ta největší angažovanost přece totiž začíná stejně jako největší umění v absenci, v prázdnotě, ze které se jenom velice pomalu a opatrně rodí zájem. Angažovanost není nic jiného, než právě toto – docela normální zájem o věc jakožto věc bez ohledu na její roli v kontextu, na hodnotu, kterou ji náhodně připisuje, což má za následek její vlastní etablování se, její vlastní růst. Obojí nacházím u Johany Střížkové a Antonína Střížka – a to v téměř krystalicky čisté podobě. Johana Střížková v souvislosti se svou tvorbou hovoří o haiku. Pro tuto básnickou formu je typické dvojí – subtilnost přesného výrazu a jeho melodičnost. Haiku je křehké, jemné, a přesto (či právě proto) strukturálně pevně svázané. Je to drobný korpus, který má ale potenciál být podobně kompaktní a striktní jako svébytná skulptura. Nic na něm nelze změnit, nic nelze upravit, jednotlivé části do sebe bez výhrad zapadají. Haiku je velice intenzivní, dík své preciznosti však také distancované. Je to jako dívat se z okna na větve stromu, které se napínají ve větru. Listy nejspíš šumí, dřevo praská, ptáci divoce křičí – nic z toho však v tuto chvíli a v této situaci není, neexistuje, protože není slyšeno, nemá svůj vlastní hlas, a přesto je, protože má svou zjevnou bytnost kdesi mimo, tj. všeobecně. Odosobnělost daná zobecněním, tj. znalostí věci, bez které není nikdy možné jednotlivé na úroveň universálního povznést, je výrazem téhož jako půvab a elegance – vnitřního řádu. I kdyby se mělo jednat o vařená vejce (která smrdí), motýlí křídla (která kdysi létala), ryby v akváriu (které není vidět) nebo kombuchu ve skleněné várnici (která žije). To, že je Johana schopna nejen naplnit potřeby struktury, rytmu nebo konvenčních pravidel, ale navíc s nimi zacházet s jemným vtipem, jenom dokládá, že v jednoduchosti je největší síla a půvab může být pojmenováním, nejen formálním uchopením. Pointa tkví v tom, že východiskem je jí pevný bod, věc, moment, okolnost, z nichž všechno další vyplývá. Antonín Střížek ukazuje, že dobrý obraz, dobré umění, může být docela klidně a normálně obrazem jablka, staré vany, cyklisty na kole nebo krajiny s vysokým horizontem. Ukazuje také, co to je být současný. Neznamená to být hlasitý, být vidět, hovořit či ovlivňovat, zahrnovat škálu potenciálních prvků současné kultury, reflektovat její žádoucí futurismus, ale prostě být – být zde a nyní. Jestliže stále žijeme dědictvím romantismu, sebe považujeme za samý střed světa a svou zkušeností jej přímo tvoříme, nejen poměřujeme, Antonín dává právě tuto zkušenost do širších souvislostí. Svět je tvořen věcmi. Tyto věci žijí, nejsou pouze atributy života, byť jej také (především) ustavují v přirozených souvislostech. Za skutečnost ručíme každým svým rozhodnutím - jež má reálný fyzický dopad, protože skutečnost sama, jakkoli závislá na spleti vztahů a jemných významů, má fyzickou bytnost. Aby odolala náporům proměn a tlaků, je nutno ji dávat stále znovu a znovu pevnou strukturu tvaru a věcnosti.Vana je vana, obloha těžkne deštěm, městská periferie září nečekaným vnitřním světlem – zátiší světa v zátiší obrazu, stále znovu a stále jistěji. Je zajímavé, jakým způsobem přitom Antonín kombinuje malířské a fotografické prostředky. Přece jen, stavět obraz barvou je poněkud jiné, než k němu přistupovat jako k již hotové věci, finální vizualitě, a tu zachycovat mechanickým aparátem. Přesto se obě tyto jeho tvůrčí polohy výjimečně dobře doplňují, a pokud v prvém případě efekt scelují, v tom druhém k němu naopak naši pozornost cílí. Johana je dcerou Antonína Střížka. A hledat mezi oběma umělci spojitost nakonec skutečně znamená přirozeně se obracet k rodinné podobnosti – k vnitřnímu spříznění. Spíše než o shodu v přístupu jde přitom, podle mého, o totožnou citlivost vůči věci, věcnosti, věcnému světu – a také shodný nadhled a jemný vtip. Což je mimochodem půvabná paralela jedné z možných definic umění. Vše, co jako lidé děláme a o čem usuzujeme, podmiňuje určení esence věci. Totéž platí pro umění, umělecké dílo, které je chtíc či nechtíc ideálem naší kreativity. Podobně jako v rodině je přitom tato esence čímsi pro reálný či faktický svět příliš subtilním. Jako genetický kód se vine celým spektrem a váže jej k sobě. Nijak nápadně, o to však pevněji.1 Barbora Kundračíková 1 Morris Weitz. The Role of Theory in Aesthetics. In: Joseph Margolis (ed.). Philosophy Looks at the Arts. Philadelphia: Temple University Press, 1978, s.126. Maurice Mandelbaum. Family Resemblance and Generalization Concerning The Arts. In: Morris Weitz (ed.). Problems in Aesthetics. London: The Macmillan Company, 1970, s. 181–198.

Pátek

Oznámení - ARRIVA MORAVA

Datum: 19. 3. 2019 - 30. 11. 2019

Rytis Konstantinavičius – Nedopovězená místa/Unaccounted places.

Datum: 8. 6. 2019 - 25. 7. 2019

Absolvent Wrocławské Akademie výtvarných umění v oboru Keramika a sklo. V současné době pracuje jako odborný asistent a pedagog. Zabývá se keramickým sochařstvím a abstraktním malířstvím, jehož hlavním motivem je současný člověk v kontextu společenských proměn ve světě. V roce 2015 byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů za tvorbu největší keramické nádoby (vázy) na světě. Autor mnoha individuálních a skupinových výstav polských i zahraničních. Vernisáž se koná 8. 6. 2019 v 15 hod.

Johana Střížková / Antonín Střížek - Hladce

Datum: 4. 6. 2019 - 28. 6. 2019

Performerka, autorka instalací a videoartistka Johana Střížková se narodila 31. prosince 1984 v Jablonci nad Nisou, působí v Praze.V letech 2005 až 2011 studovala na Akademie výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody). V roce 2008 absolvovala pobyt na Cooper Union for the Advancement ofb Science and Art v New Yorku a v roce 2012 působila v Mexico City (Foundation Fonka). V roce 2016 figurovala mezi finalisty Chalupeckého ceny. Malíř, grafik a fotograf Antonín Střížek se narodil 22. května 1959 v Rumburku, působí v Praze. V letech 1983 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi lety 1997 až 2011 zde vedl malířský ateliér. Hladce | Johana Střížková – Antonín Střížek Sníh se ozývá, mráz volá, šero vábí. – Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu – Výraz normální či normálnost je odvozen z latinského slova normālis používaného od 15. století, a to v metaforickém opisu značícím správný – tj. „dle měřítka” či „dle pravítka”. Tímto pravítkem byl přitom myšlen zcela konkrétní tesařský úhelník. Jeho dnešní chápání je spíše negativní než pozitivní. V jistém slova smyslu na normalitu apelujeme („Chovej se normálně!”), ve většině ji však odmítáme. Nakonec, normalita neexistuje – nikdo z nás není normální a ani žádná situace taková není. Vše je jedinečné a nenahraditelné, s ohledem na sebe sama vždy experimentální a neopakovatelné. Trvalejší význam slova se ukáže až ve chvíli, kdy si tak zvaně normální stav zkusíme představit věcně či prakticky – co to znamená, být normální? Kdy je někdo nebo něco normální? Výše zmíněný tesařský úhelník je pro to vynikající metaforou – vytyčuje plochu, stanoví její hrany, z nekonečného spektra tvoří omezený rámec, disponující osami i pevným středem. Právě toto, návrat to středu, podle mého, normálnost charakterizuje nejlépe – napětí mizí, neklid se usazuje, dech zpomaluje. Být normální znamená být v souladu s řádem, odpovídat mu, nevzpěčovat se, nezápasit. V takovém okamžiku získávají věci svůj skutečný význam – přestávají být aktéry proměnného světa a ustalují se ve své vlastní bytnosti. Jistěže, vše se mění, dýchá, pulzuje – připravuje se na další vychýlení z normality. Pro tento jeden konkrétní okamžik však existuje v tichu. S normálností se pojí obraty jako obyčejný, obvyklý, běžný, přirozený, volně také civilní či umírněný. Nic z toho není umění. Umělecká tvorba je pohyb, proces, vývoj, stagnace, boj s ní, zápas o lepší výsledek, napětí a strach z/o něj, úleva, uvolnění, extáze atd. Je to zápas s normou – zápas s nudou. Z tohoto dojmu daného tím, že chápeme umění jako nikoli výsledek, ale samotný modus existence, plyne také užívání výrazů angažovanost a angažovaný, respektive kladení důrazu na ně, hovoříme-li či apelujeme na funkci umění, na jeho význam a smysl. Ptá se po ní nakonec nejen celé dvacáté století, ale také současný svět umění, který jakoby nic nepochopil anebo měl potřebu se to učit stále znova – ta největší angažovanost přece totiž začíná stejně jako největší umění v absenci, v prázdnotě, ze které se jenom velice pomalu a opatrně rodí zájem. Angažovanost není nic jiného, než právě toto – docela normální zájem o věc jakožto věc bez ohledu na její roli v kontextu, na hodnotu, kterou ji náhodně připisuje, což má za následek její vlastní etablování se, její vlastní růst. Obojí nacházím u Johany Střížkové a Antonína Střížka – a to v téměř krystalicky čisté podobě. Johana Střížková v souvislosti se svou tvorbou hovoří o haiku. Pro tuto básnickou formu je typické dvojí – subtilnost přesného výrazu a jeho melodičnost. Haiku je křehké, jemné, a přesto (či právě proto) strukturálně pevně svázané. Je to drobný korpus, který má ale potenciál být podobně kompaktní a striktní jako svébytná skulptura. Nic na něm nelze změnit, nic nelze upravit, jednotlivé části do sebe bez výhrad zapadají. Haiku je velice intenzivní, dík své preciznosti však také distancované. Je to jako dívat se z okna na větve stromu, které se napínají ve větru. Listy nejspíš šumí, dřevo praská, ptáci divoce křičí – nic z toho však v tuto chvíli a v této situaci není, neexistuje, protože není slyšeno, nemá svůj vlastní hlas, a přesto je, protože má svou zjevnou bytnost kdesi mimo, tj. všeobecně. Odosobnělost daná zobecněním, tj. znalostí věci, bez které není nikdy možné jednotlivé na úroveň universálního povznést, je výrazem téhož jako půvab a elegance – vnitřního řádu. I kdyby se mělo jednat o vařená vejce (která smrdí), motýlí křídla (která kdysi létala), ryby v akváriu (které není vidět) nebo kombuchu ve skleněné várnici (která žije). To, že je Johana schopna nejen naplnit potřeby struktury, rytmu nebo konvenčních pravidel, ale navíc s nimi zacházet s jemným vtipem, jenom dokládá, že v jednoduchosti je největší síla a půvab může být pojmenováním, nejen formálním uchopením. Pointa tkví v tom, že východiskem je jí pevný bod, věc, moment, okolnost, z nichž všechno další vyplývá. Antonín Střížek ukazuje, že dobrý obraz, dobré umění, může být docela klidně a normálně obrazem jablka, staré vany, cyklisty na kole nebo krajiny s vysokým horizontem. Ukazuje také, co to je být současný. Neznamená to být hlasitý, být vidět, hovořit či ovlivňovat, zahrnovat škálu potenciálních prvků současné kultury, reflektovat její žádoucí futurismus, ale prostě být – být zde a nyní. Jestliže stále žijeme dědictvím romantismu, sebe považujeme za samý střed světa a svou zkušeností jej přímo tvoříme, nejen poměřujeme, Antonín dává právě tuto zkušenost do širších souvislostí. Svět je tvořen věcmi. Tyto věci žijí, nejsou pouze atributy života, byť jej také (především) ustavují v přirozených souvislostech. Za skutečnost ručíme každým svým rozhodnutím - jež má reálný fyzický dopad, protože skutečnost sama, jakkoli závislá na spleti vztahů a jemných významů, má fyzickou bytnost. Aby odolala náporům proměn a tlaků, je nutno ji dávat stále znovu a znovu pevnou strukturu tvaru a věcnosti.Vana je vana, obloha těžkne deštěm, městská periferie září nečekaným vnitřním světlem – zátiší světa v zátiší obrazu, stále znovu a stále jistěji. Je zajímavé, jakým způsobem přitom Antonín kombinuje malířské a fotografické prostředky. Přece jen, stavět obraz barvou je poněkud jiné, než k němu přistupovat jako k již hotové věci, finální vizualitě, a tu zachycovat mechanickým aparátem. Přesto se obě tyto jeho tvůrčí polohy výjimečně dobře doplňují, a pokud v prvém případě efekt scelují, v tom druhém k němu naopak naši pozornost cílí. Johana je dcerou Antonína Střížka. A hledat mezi oběma umělci spojitost nakonec skutečně znamená přirozeně se obracet k rodinné podobnosti – k vnitřnímu spříznění. Spíše než o shodu v přístupu jde přitom, podle mého, o totožnou citlivost vůči věci, věcnosti, věcnému světu – a také shodný nadhled a jemný vtip. Což je mimochodem půvabná paralela jedné z možných definic umění. Vše, co jako lidé děláme a o čem usuzujeme, podmiňuje určení esence věci. Totéž platí pro umění, umělecké dílo, které je chtíc či nechtíc ideálem naší kreativity. Podobně jako v rodině je přitom tato esence čímsi pro reálný či faktický svět příliš subtilním. Jako genetický kód se vine celým spektrem a váže jej k sobě. Nijak nápadně, o to však pevněji.1 Barbora Kundračíková 1 Morris Weitz. The Role of Theory in Aesthetics. In: Joseph Margolis (ed.). Philosophy Looks at the Arts. Philadelphia: Temple University Press, 1978, s.126. Maurice Mandelbaum. Family Resemblance and Generalization Concerning The Arts. In: Morris Weitz (ed.). Problems in Aesthetics. London: The Macmillan Company, 1970, s. 181–198.

Sobota

Oznámení - ARRIVA MORAVA

Datum: 19. 3. 2019 - 30. 11. 2019

Rytis Konstantinavičius – Nedopovězená místa/Unaccounted places.

Datum: 8. 6. 2019 - 25. 7. 2019

Absolvent Wrocławské Akademie výtvarných umění v oboru Keramika a sklo. V současné době pracuje jako odborný asistent a pedagog. Zabývá se keramickým sochařstvím a abstraktním malířstvím, jehož hlavním motivem je současný člověk v kontextu společenských proměn ve světě. V roce 2015 byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů za tvorbu největší keramické nádoby (vázy) na světě. Autor mnoha individuálních a skupinových výstav polských i zahraničních. Vernisáž se koná 8. 6. 2019 v 15 hod.

Johana Střížková / Antonín Střížek - Hladce

Datum: 4. 6. 2019 - 28. 6. 2019

Performerka, autorka instalací a videoartistka Johana Střížková se narodila 31. prosince 1984 v Jablonci nad Nisou, působí v Praze.V letech 2005 až 2011 studovala na Akademie výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody). V roce 2008 absolvovala pobyt na Cooper Union for the Advancement ofb Science and Art v New Yorku a v roce 2012 působila v Mexico City (Foundation Fonka). V roce 2016 figurovala mezi finalisty Chalupeckého ceny. Malíř, grafik a fotograf Antonín Střížek se narodil 22. května 1959 v Rumburku, působí v Praze. V letech 1983 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi lety 1997 až 2011 zde vedl malířský ateliér. Hladce | Johana Střížková – Antonín Střížek Sníh se ozývá, mráz volá, šero vábí. – Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu – Výraz normální či normálnost je odvozen z latinského slova normālis používaného od 15. století, a to v metaforickém opisu značícím správný – tj. „dle měřítka” či „dle pravítka”. Tímto pravítkem byl přitom myšlen zcela konkrétní tesařský úhelník. Jeho dnešní chápání je spíše negativní než pozitivní. V jistém slova smyslu na normalitu apelujeme („Chovej se normálně!”), ve většině ji však odmítáme. Nakonec, normalita neexistuje – nikdo z nás není normální a ani žádná situace taková není. Vše je jedinečné a nenahraditelné, s ohledem na sebe sama vždy experimentální a neopakovatelné. Trvalejší význam slova se ukáže až ve chvíli, kdy si tak zvaně normální stav zkusíme představit věcně či prakticky – co to znamená, být normální? Kdy je někdo nebo něco normální? Výše zmíněný tesařský úhelník je pro to vynikající metaforou – vytyčuje plochu, stanoví její hrany, z nekonečného spektra tvoří omezený rámec, disponující osami i pevným středem. Právě toto, návrat to středu, podle mého, normálnost charakterizuje nejlépe – napětí mizí, neklid se usazuje, dech zpomaluje. Být normální znamená být v souladu s řádem, odpovídat mu, nevzpěčovat se, nezápasit. V takovém okamžiku získávají věci svůj skutečný význam – přestávají být aktéry proměnného světa a ustalují se ve své vlastní bytnosti. Jistěže, vše se mění, dýchá, pulzuje – připravuje se na další vychýlení z normality. Pro tento jeden konkrétní okamžik však existuje v tichu. S normálností se pojí obraty jako obyčejný, obvyklý, běžný, přirozený, volně také civilní či umírněný. Nic z toho není umění. Umělecká tvorba je pohyb, proces, vývoj, stagnace, boj s ní, zápas o lepší výsledek, napětí a strach z/o něj, úleva, uvolnění, extáze atd. Je to zápas s normou – zápas s nudou. Z tohoto dojmu daného tím, že chápeme umění jako nikoli výsledek, ale samotný modus existence, plyne také užívání výrazů angažovanost a angažovaný, respektive kladení důrazu na ně, hovoříme-li či apelujeme na funkci umění, na jeho význam a smysl. Ptá se po ní nakonec nejen celé dvacáté století, ale také současný svět umění, který jakoby nic nepochopil anebo měl potřebu se to učit stále znova – ta největší angažovanost přece totiž začíná stejně jako největší umění v absenci, v prázdnotě, ze které se jenom velice pomalu a opatrně rodí zájem. Angažovanost není nic jiného, než právě toto – docela normální zájem o věc jakožto věc bez ohledu na její roli v kontextu, na hodnotu, kterou ji náhodně připisuje, což má za následek její vlastní etablování se, její vlastní růst. Obojí nacházím u Johany Střížkové a Antonína Střížka – a to v téměř krystalicky čisté podobě. Johana Střížková v souvislosti se svou tvorbou hovoří o haiku. Pro tuto básnickou formu je typické dvojí – subtilnost přesného výrazu a jeho melodičnost. Haiku je křehké, jemné, a přesto (či právě proto) strukturálně pevně svázané. Je to drobný korpus, který má ale potenciál být podobně kompaktní a striktní jako svébytná skulptura. Nic na něm nelze změnit, nic nelze upravit, jednotlivé části do sebe bez výhrad zapadají. Haiku je velice intenzivní, dík své preciznosti však také distancované. Je to jako dívat se z okna na větve stromu, které se napínají ve větru. Listy nejspíš šumí, dřevo praská, ptáci divoce křičí – nic z toho však v tuto chvíli a v této situaci není, neexistuje, protože není slyšeno, nemá svůj vlastní hlas, a přesto je, protože má svou zjevnou bytnost kdesi mimo, tj. všeobecně. Odosobnělost daná zobecněním, tj. znalostí věci, bez které není nikdy možné jednotlivé na úroveň universálního povznést, je výrazem téhož jako půvab a elegance – vnitřního řádu. I kdyby se mělo jednat o vařená vejce (která smrdí), motýlí křídla (která kdysi létala), ryby v akváriu (které není vidět) nebo kombuchu ve skleněné várnici (která žije). To, že je Johana schopna nejen naplnit potřeby struktury, rytmu nebo konvenčních pravidel, ale navíc s nimi zacházet s jemným vtipem, jenom dokládá, že v jednoduchosti je největší síla a půvab může být pojmenováním, nejen formálním uchopením. Pointa tkví v tom, že východiskem je jí pevný bod, věc, moment, okolnost, z nichž všechno další vyplývá. Antonín Střížek ukazuje, že dobrý obraz, dobré umění, může být docela klidně a normálně obrazem jablka, staré vany, cyklisty na kole nebo krajiny s vysokým horizontem. Ukazuje také, co to je být současný. Neznamená to být hlasitý, být vidět, hovořit či ovlivňovat, zahrnovat škálu potenciálních prvků současné kultury, reflektovat její žádoucí futurismus, ale prostě být – být zde a nyní. Jestliže stále žijeme dědictvím romantismu, sebe považujeme za samý střed světa a svou zkušeností jej přímo tvoříme, nejen poměřujeme, Antonín dává právě tuto zkušenost do širších souvislostí. Svět je tvořen věcmi. Tyto věci žijí, nejsou pouze atributy života, byť jej také (především) ustavují v přirozených souvislostech. Za skutečnost ručíme každým svým rozhodnutím - jež má reálný fyzický dopad, protože skutečnost sama, jakkoli závislá na spleti vztahů a jemných významů, má fyzickou bytnost. Aby odolala náporům proměn a tlaků, je nutno ji dávat stále znovu a znovu pevnou strukturu tvaru a věcnosti.Vana je vana, obloha těžkne deštěm, městská periferie září nečekaným vnitřním světlem – zátiší světa v zátiší obrazu, stále znovu a stále jistěji. Je zajímavé, jakým způsobem přitom Antonín kombinuje malířské a fotografické prostředky. Přece jen, stavět obraz barvou je poněkud jiné, než k němu přistupovat jako k již hotové věci, finální vizualitě, a tu zachycovat mechanickým aparátem. Přesto se obě tyto jeho tvůrčí polohy výjimečně dobře doplňují, a pokud v prvém případě efekt scelují, v tom druhém k němu naopak naši pozornost cílí. Johana je dcerou Antonína Střížka. A hledat mezi oběma umělci spojitost nakonec skutečně znamená přirozeně se obracet k rodinné podobnosti – k vnitřnímu spříznění. Spíše než o shodu v přístupu jde přitom, podle mého, o totožnou citlivost vůči věci, věcnosti, věcnému světu – a také shodný nadhled a jemný vtip. Což je mimochodem půvabná paralela jedné z možných definic umění. Vše, co jako lidé děláme a o čem usuzujeme, podmiňuje určení esence věci. Totéž platí pro umění, umělecké dílo, které je chtíc či nechtíc ideálem naší kreativity. Podobně jako v rodině je přitom tato esence čímsi pro reálný či faktický svět příliš subtilním. Jako genetický kód se vine celým spektrem a váže jej k sobě. Nijak nápadně, o to však pevněji.1 Barbora Kundračíková 1 Morris Weitz. The Role of Theory in Aesthetics. In: Joseph Margolis (ed.). Philosophy Looks at the Arts. Philadelphia: Temple University Press, 1978, s.126. Maurice Mandelbaum. Family Resemblance and Generalization Concerning The Arts. In: Morris Weitz (ed.). Problems in Aesthetics. London: The Macmillan Company, 1970, s. 181–198.

Neděle

Oznámení - ARRIVA MORAVA

Datum: 19. 3. 2019 - 30. 11. 2019

Rytis Konstantinavičius – Nedopovězená místa/Unaccounted places.

Datum: 8. 6. 2019 - 25. 7. 2019

Absolvent Wrocławské Akademie výtvarných umění v oboru Keramika a sklo. V současné době pracuje jako odborný asistent a pedagog. Zabývá se keramickým sochařstvím a abstraktním malířstvím, jehož hlavním motivem je současný člověk v kontextu společenských proměn ve světě. V roce 2015 byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů za tvorbu největší keramické nádoby (vázy) na světě. Autor mnoha individuálních a skupinových výstav polských i zahraničních. Vernisáž se koná 8. 6. 2019 v 15 hod.

Johana Střížková / Antonín Střížek - Hladce

Datum: 4. 6. 2019 - 28. 6. 2019

Performerka, autorka instalací a videoartistka Johana Střížková se narodila 31. prosince 1984 v Jablonci nad Nisou, působí v Praze.V letech 2005 až 2011 studovala na Akademie výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody). V roce 2008 absolvovala pobyt na Cooper Union for the Advancement ofb Science and Art v New Yorku a v roce 2012 působila v Mexico City (Foundation Fonka). V roce 2016 figurovala mezi finalisty Chalupeckého ceny. Malíř, grafik a fotograf Antonín Střížek se narodil 22. května 1959 v Rumburku, působí v Praze. V letech 1983 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi lety 1997 až 2011 zde vedl malířský ateliér. Hladce | Johana Střížková – Antonín Střížek Sníh se ozývá, mráz volá, šero vábí. – Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu – Výraz normální či normálnost je odvozen z latinského slova normālis používaného od 15. století, a to v metaforickém opisu značícím správný – tj. „dle měřítka” či „dle pravítka”. Tímto pravítkem byl přitom myšlen zcela konkrétní tesařský úhelník. Jeho dnešní chápání je spíše negativní než pozitivní. V jistém slova smyslu na normalitu apelujeme („Chovej se normálně!”), ve většině ji však odmítáme. Nakonec, normalita neexistuje – nikdo z nás není normální a ani žádná situace taková není. Vše je jedinečné a nenahraditelné, s ohledem na sebe sama vždy experimentální a neopakovatelné. Trvalejší význam slova se ukáže až ve chvíli, kdy si tak zvaně normální stav zkusíme představit věcně či prakticky – co to znamená, být normální? Kdy je někdo nebo něco normální? Výše zmíněný tesařský úhelník je pro to vynikající metaforou – vytyčuje plochu, stanoví její hrany, z nekonečného spektra tvoří omezený rámec, disponující osami i pevným středem. Právě toto, návrat to středu, podle mého, normálnost charakterizuje nejlépe – napětí mizí, neklid se usazuje, dech zpomaluje. Být normální znamená být v souladu s řádem, odpovídat mu, nevzpěčovat se, nezápasit. V takovém okamžiku získávají věci svůj skutečný význam – přestávají být aktéry proměnného světa a ustalují se ve své vlastní bytnosti. Jistěže, vše se mění, dýchá, pulzuje – připravuje se na další vychýlení z normality. Pro tento jeden konkrétní okamžik však existuje v tichu. S normálností se pojí obraty jako obyčejný, obvyklý, běžný, přirozený, volně také civilní či umírněný. Nic z toho není umění. Umělecká tvorba je pohyb, proces, vývoj, stagnace, boj s ní, zápas o lepší výsledek, napětí a strach z/o něj, úleva, uvolnění, extáze atd. Je to zápas s normou – zápas s nudou. Z tohoto dojmu daného tím, že chápeme umění jako nikoli výsledek, ale samotný modus existence, plyne také užívání výrazů angažovanost a angažovaný, respektive kladení důrazu na ně, hovoříme-li či apelujeme na funkci umění, na jeho význam a smysl. Ptá se po ní nakonec nejen celé dvacáté století, ale také současný svět umění, který jakoby nic nepochopil anebo měl potřebu se to učit stále znova – ta největší angažovanost přece totiž začíná stejně jako největší umění v absenci, v prázdnotě, ze které se jenom velice pomalu a opatrně rodí zájem. Angažovanost není nic jiného, než právě toto – docela normální zájem o věc jakožto věc bez ohledu na její roli v kontextu, na hodnotu, kterou ji náhodně připisuje, což má za následek její vlastní etablování se, její vlastní růst. Obojí nacházím u Johany Střížkové a Antonína Střížka – a to v téměř krystalicky čisté podobě. Johana Střížková v souvislosti se svou tvorbou hovoří o haiku. Pro tuto básnickou formu je typické dvojí – subtilnost přesného výrazu a jeho melodičnost. Haiku je křehké, jemné, a přesto (či právě proto) strukturálně pevně svázané. Je to drobný korpus, který má ale potenciál být podobně kompaktní a striktní jako svébytná skulptura. Nic na něm nelze změnit, nic nelze upravit, jednotlivé části do sebe bez výhrad zapadají. Haiku je velice intenzivní, dík své preciznosti však také distancované. Je to jako dívat se z okna na větve stromu, které se napínají ve větru. Listy nejspíš šumí, dřevo praská, ptáci divoce křičí – nic z toho však v tuto chvíli a v této situaci není, neexistuje, protože není slyšeno, nemá svůj vlastní hlas, a přesto je, protože má svou zjevnou bytnost kdesi mimo, tj. všeobecně. Odosobnělost daná zobecněním, tj. znalostí věci, bez které není nikdy možné jednotlivé na úroveň universálního povznést, je výrazem téhož jako půvab a elegance – vnitřního řádu. I kdyby se mělo jednat o vařená vejce (která smrdí), motýlí křídla (která kdysi létala), ryby v akváriu (které není vidět) nebo kombuchu ve skleněné várnici (která žije). To, že je Johana schopna nejen naplnit potřeby struktury, rytmu nebo konvenčních pravidel, ale navíc s nimi zacházet s jemným vtipem, jenom dokládá, že v jednoduchosti je největší síla a půvab může být pojmenováním, nejen formálním uchopením. Pointa tkví v tom, že východiskem je jí pevný bod, věc, moment, okolnost, z nichž všechno další vyplývá. Antonín Střížek ukazuje, že dobrý obraz, dobré umění, může být docela klidně a normálně obrazem jablka, staré vany, cyklisty na kole nebo krajiny s vysokým horizontem. Ukazuje také, co to je být současný. Neznamená to být hlasitý, být vidět, hovořit či ovlivňovat, zahrnovat škálu potenciálních prvků současné kultury, reflektovat její žádoucí futurismus, ale prostě být – být zde a nyní. Jestliže stále žijeme dědictvím romantismu, sebe považujeme za samý střed světa a svou zkušeností jej přímo tvoříme, nejen poměřujeme, Antonín dává právě tuto zkušenost do širších souvislostí. Svět je tvořen věcmi. Tyto věci žijí, nejsou pouze atributy života, byť jej také (především) ustavují v přirozených souvislostech. Za skutečnost ručíme každým svým rozhodnutím - jež má reálný fyzický dopad, protože skutečnost sama, jakkoli závislá na spleti vztahů a jemných významů, má fyzickou bytnost. Aby odolala náporům proměn a tlaků, je nutno ji dávat stále znovu a znovu pevnou strukturu tvaru a věcnosti.Vana je vana, obloha těžkne deštěm, městská periferie září nečekaným vnitřním světlem – zátiší světa v zátiší obrazu, stále znovu a stále jistěji. Je zajímavé, jakým způsobem přitom Antonín kombinuje malířské a fotografické prostředky. Přece jen, stavět obraz barvou je poněkud jiné, než k němu přistupovat jako k již hotové věci, finální vizualitě, a tu zachycovat mechanickým aparátem. Přesto se obě tyto jeho tvůrčí polohy výjimečně dobře doplňují, a pokud v prvém případě efekt scelují, v tom druhém k němu naopak naši pozornost cílí. Johana je dcerou Antonína Střížka. A hledat mezi oběma umělci spojitost nakonec skutečně znamená přirozeně se obracet k rodinné podobnosti – k vnitřnímu spříznění. Spíše než o shodu v přístupu jde přitom, podle mého, o totožnou citlivost vůči věci, věcnosti, věcnému světu – a také shodný nadhled a jemný vtip. Což je mimochodem půvabná paralela jedné z možných definic umění. Vše, co jako lidé děláme a o čem usuzujeme, podmiňuje určení esence věci. Totéž platí pro umění, umělecké dílo, které je chtíc či nechtíc ideálem naší kreativity. Podobně jako v rodině je přitom tato esence čímsi pro reálný či faktický svět příliš subtilním. Jako genetický kód se vine celým spektrem a váže jej k sobě. Nijak nápadně, o to však pevněji.1 Barbora Kundračíková 1 Morris Weitz. The Role of Theory in Aesthetics. In: Joseph Margolis (ed.). Philosophy Looks at the Arts. Philadelphia: Temple University Press, 1978, s.126. Maurice Mandelbaum. Family Resemblance and Generalization Concerning The Arts. In: Morris Weitz (ed.). Problems in Aesthetics. London: The Macmillan Company, 1970, s. 181–198.

Pondělí

Oznámení - ARRIVA MORAVA

Datum: 19. 3. 2019 - 30. 11. 2019

Rytis Konstantinavičius – Nedopovězená místa/Unaccounted places.

Datum: 8. 6. 2019 - 25. 7. 2019

Absolvent Wrocławské Akademie výtvarných umění v oboru Keramika a sklo. V současné době pracuje jako odborný asistent a pedagog. Zabývá se keramickým sochařstvím a abstraktním malířstvím, jehož hlavním motivem je současný člověk v kontextu společenských proměn ve světě. V roce 2015 byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů za tvorbu největší keramické nádoby (vázy) na světě. Autor mnoha individuálních a skupinových výstav polských i zahraničních. Vernisáž se koná 8. 6. 2019 v 15 hod.

Johana Střížková / Antonín Střížek - Hladce

Datum: 4. 6. 2019 - 28. 6. 2019

Performerka, autorka instalací a videoartistka Johana Střížková se narodila 31. prosince 1984 v Jablonci nad Nisou, působí v Praze.V letech 2005 až 2011 studovala na Akademie výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody). V roce 2008 absolvovala pobyt na Cooper Union for the Advancement ofb Science and Art v New Yorku a v roce 2012 působila v Mexico City (Foundation Fonka). V roce 2016 figurovala mezi finalisty Chalupeckého ceny. Malíř, grafik a fotograf Antonín Střížek se narodil 22. května 1959 v Rumburku, působí v Praze. V letech 1983 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi lety 1997 až 2011 zde vedl malířský ateliér. Hladce | Johana Střížková – Antonín Střížek Sníh se ozývá, mráz volá, šero vábí. – Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu – Výraz normální či normálnost je odvozen z latinského slova normālis používaného od 15. století, a to v metaforickém opisu značícím správný – tj. „dle měřítka” či „dle pravítka”. Tímto pravítkem byl přitom myšlen zcela konkrétní tesařský úhelník. Jeho dnešní chápání je spíše negativní než pozitivní. V jistém slova smyslu na normalitu apelujeme („Chovej se normálně!”), ve většině ji však odmítáme. Nakonec, normalita neexistuje – nikdo z nás není normální a ani žádná situace taková není. Vše je jedinečné a nenahraditelné, s ohledem na sebe sama vždy experimentální a neopakovatelné. Trvalejší význam slova se ukáže až ve chvíli, kdy si tak zvaně normální stav zkusíme představit věcně či prakticky – co to znamená, být normální? Kdy je někdo nebo něco normální? Výše zmíněný tesařský úhelník je pro to vynikající metaforou – vytyčuje plochu, stanoví její hrany, z nekonečného spektra tvoří omezený rámec, disponující osami i pevným středem. Právě toto, návrat to středu, podle mého, normálnost charakterizuje nejlépe – napětí mizí, neklid se usazuje, dech zpomaluje. Být normální znamená být v souladu s řádem, odpovídat mu, nevzpěčovat se, nezápasit. V takovém okamžiku získávají věci svůj skutečný význam – přestávají být aktéry proměnného světa a ustalují se ve své vlastní bytnosti. Jistěže, vše se mění, dýchá, pulzuje – připravuje se na další vychýlení z normality. Pro tento jeden konkrétní okamžik však existuje v tichu. S normálností se pojí obraty jako obyčejný, obvyklý, běžný, přirozený, volně také civilní či umírněný. Nic z toho není umění. Umělecká tvorba je pohyb, proces, vývoj, stagnace, boj s ní, zápas o lepší výsledek, napětí a strach z/o něj, úleva, uvolnění, extáze atd. Je to zápas s normou – zápas s nudou. Z tohoto dojmu daného tím, že chápeme umění jako nikoli výsledek, ale samotný modus existence, plyne také užívání výrazů angažovanost a angažovaný, respektive kladení důrazu na ně, hovoříme-li či apelujeme na funkci umění, na jeho význam a smysl. Ptá se po ní nakonec nejen celé dvacáté století, ale také současný svět umění, který jakoby nic nepochopil anebo měl potřebu se to učit stále znova – ta největší angažovanost přece totiž začíná stejně jako největší umění v absenci, v prázdnotě, ze které se jenom velice pomalu a opatrně rodí zájem. Angažovanost není nic jiného, než právě toto – docela normální zájem o věc jakožto věc bez ohledu na její roli v kontextu, na hodnotu, kterou ji náhodně připisuje, což má za následek její vlastní etablování se, její vlastní růst. Obojí nacházím u Johany Střížkové a Antonína Střížka – a to v téměř krystalicky čisté podobě. Johana Střížková v souvislosti se svou tvorbou hovoří o haiku. Pro tuto básnickou formu je typické dvojí – subtilnost přesného výrazu a jeho melodičnost. Haiku je křehké, jemné, a přesto (či právě proto) strukturálně pevně svázané. Je to drobný korpus, který má ale potenciál být podobně kompaktní a striktní jako svébytná skulptura. Nic na něm nelze změnit, nic nelze upravit, jednotlivé části do sebe bez výhrad zapadají. Haiku je velice intenzivní, dík své preciznosti však také distancované. Je to jako dívat se z okna na větve stromu, které se napínají ve větru. Listy nejspíš šumí, dřevo praská, ptáci divoce křičí – nic z toho však v tuto chvíli a v této situaci není, neexistuje, protože není slyšeno, nemá svůj vlastní hlas, a přesto je, protože má svou zjevnou bytnost kdesi mimo, tj. všeobecně. Odosobnělost daná zobecněním, tj. znalostí věci, bez které není nikdy možné jednotlivé na úroveň universálního povznést, je výrazem téhož jako půvab a elegance – vnitřního řádu. I kdyby se mělo jednat o vařená vejce (která smrdí), motýlí křídla (která kdysi létala), ryby v akváriu (které není vidět) nebo kombuchu ve skleněné várnici (která žije). To, že je Johana schopna nejen naplnit potřeby struktury, rytmu nebo konvenčních pravidel, ale navíc s nimi zacházet s jemným vtipem, jenom dokládá, že v jednoduchosti je největší síla a půvab může být pojmenováním, nejen formálním uchopením. Pointa tkví v tom, že východiskem je jí pevný bod, věc, moment, okolnost, z nichž všechno další vyplývá. Antonín Střížek ukazuje, že dobrý obraz, dobré umění, může být docela klidně a normálně obrazem jablka, staré vany, cyklisty na kole nebo krajiny s vysokým horizontem. Ukazuje také, co to je být současný. Neznamená to být hlasitý, být vidět, hovořit či ovlivňovat, zahrnovat škálu potenciálních prvků současné kultury, reflektovat její žádoucí futurismus, ale prostě být – být zde a nyní. Jestliže stále žijeme dědictvím romantismu, sebe považujeme za samý střed světa a svou zkušeností jej přímo tvoříme, nejen poměřujeme, Antonín dává právě tuto zkušenost do širších souvislostí. Svět je tvořen věcmi. Tyto věci žijí, nejsou pouze atributy života, byť jej také (především) ustavují v přirozených souvislostech. Za skutečnost ručíme každým svým rozhodnutím - jež má reálný fyzický dopad, protože skutečnost sama, jakkoli závislá na spleti vztahů a jemných významů, má fyzickou bytnost. Aby odolala náporům proměn a tlaků, je nutno ji dávat stále znovu a znovu pevnou strukturu tvaru a věcnosti.Vana je vana, obloha těžkne deštěm, městská periferie září nečekaným vnitřním světlem – zátiší světa v zátiší obrazu, stále znovu a stále jistěji. Je zajímavé, jakým způsobem přitom Antonín kombinuje malířské a fotografické prostředky. Přece jen, stavět obraz barvou je poněkud jiné, než k němu přistupovat jako k již hotové věci, finální vizualitě, a tu zachycovat mechanickým aparátem. Přesto se obě tyto jeho tvůrčí polohy výjimečně dobře doplňují, a pokud v prvém případě efekt scelují, v tom druhém k němu naopak naši pozornost cílí. Johana je dcerou Antonína Střížka. A hledat mezi oběma umělci spojitost nakonec skutečně znamená přirozeně se obracet k rodinné podobnosti – k vnitřnímu spříznění. Spíše než o shodu v přístupu jde přitom, podle mého, o totožnou citlivost vůči věci, věcnosti, věcnému světu – a také shodný nadhled a jemný vtip. Což je mimochodem půvabná paralela jedné z možných definic umění. Vše, co jako lidé děláme a o čem usuzujeme, podmiňuje určení esence věci. Totéž platí pro umění, umělecké dílo, které je chtíc či nechtíc ideálem naší kreativity. Podobně jako v rodině je přitom tato esence čímsi pro reálný či faktický svět příliš subtilním. Jako genetický kód se vine celým spektrem a váže jej k sobě. Nijak nápadně, o to však pevněji.1 Barbora Kundračíková 1 Morris Weitz. The Role of Theory in Aesthetics. In: Joseph Margolis (ed.). Philosophy Looks at the Arts. Philadelphia: Temple University Press, 1978, s.126. Maurice Mandelbaum. Family Resemblance and Generalization Concerning The Arts. In: Morris Weitz (ed.). Problems in Aesthetics. London: The Macmillan Company, 1970, s. 181–198.

Úterý

Oznámení - ARRIVA MORAVA

Datum: 19. 3. 2019 - 30. 11. 2019

Rytis Konstantinavičius – Nedopovězená místa/Unaccounted places.

Datum: 8. 6. 2019 - 25. 7. 2019

Absolvent Wrocławské Akademie výtvarných umění v oboru Keramika a sklo. V současné době pracuje jako odborný asistent a pedagog. Zabývá se keramickým sochařstvím a abstraktním malířstvím, jehož hlavním motivem je současný člověk v kontextu společenských proměn ve světě. V roce 2015 byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů za tvorbu největší keramické nádoby (vázy) na světě. Autor mnoha individuálních a skupinových výstav polských i zahraničních. Vernisáž se koná 8. 6. 2019 v 15 hod.

Johana Střížková / Antonín Střížek - Hladce

Datum: 4. 6. 2019 - 28. 6. 2019

Performerka, autorka instalací a videoartistka Johana Střížková se narodila 31. prosince 1984 v Jablonci nad Nisou, působí v Praze.V letech 2005 až 2011 studovala na Akademie výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody). V roce 2008 absolvovala pobyt na Cooper Union for the Advancement ofb Science and Art v New Yorku a v roce 2012 působila v Mexico City (Foundation Fonka). V roce 2016 figurovala mezi finalisty Chalupeckého ceny. Malíř, grafik a fotograf Antonín Střížek se narodil 22. května 1959 v Rumburku, působí v Praze. V letech 1983 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi lety 1997 až 2011 zde vedl malířský ateliér. Hladce | Johana Střížková – Antonín Střížek Sníh se ozývá, mráz volá, šero vábí. – Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu – Výraz normální či normálnost je odvozen z latinského slova normālis používaného od 15. století, a to v metaforickém opisu značícím správný – tj. „dle měřítka” či „dle pravítka”. Tímto pravítkem byl přitom myšlen zcela konkrétní tesařský úhelník. Jeho dnešní chápání je spíše negativní než pozitivní. V jistém slova smyslu na normalitu apelujeme („Chovej se normálně!”), ve většině ji však odmítáme. Nakonec, normalita neexistuje – nikdo z nás není normální a ani žádná situace taková není. Vše je jedinečné a nenahraditelné, s ohledem na sebe sama vždy experimentální a neopakovatelné. Trvalejší význam slova se ukáže až ve chvíli, kdy si tak zvaně normální stav zkusíme představit věcně či prakticky – co to znamená, být normální? Kdy je někdo nebo něco normální? Výše zmíněný tesařský úhelník je pro to vynikající metaforou – vytyčuje plochu, stanoví její hrany, z nekonečného spektra tvoří omezený rámec, disponující osami i pevným středem. Právě toto, návrat to středu, podle mého, normálnost charakterizuje nejlépe – napětí mizí, neklid se usazuje, dech zpomaluje. Být normální znamená být v souladu s řádem, odpovídat mu, nevzpěčovat se, nezápasit. V takovém okamžiku získávají věci svůj skutečný význam – přestávají být aktéry proměnného světa a ustalují se ve své vlastní bytnosti. Jistěže, vše se mění, dýchá, pulzuje – připravuje se na další vychýlení z normality. Pro tento jeden konkrétní okamžik však existuje v tichu. S normálností se pojí obraty jako obyčejný, obvyklý, běžný, přirozený, volně také civilní či umírněný. Nic z toho není umění. Umělecká tvorba je pohyb, proces, vývoj, stagnace, boj s ní, zápas o lepší výsledek, napětí a strach z/o něj, úleva, uvolnění, extáze atd. Je to zápas s normou – zápas s nudou. Z tohoto dojmu daného tím, že chápeme umění jako nikoli výsledek, ale samotný modus existence, plyne také užívání výrazů angažovanost a angažovaný, respektive kladení důrazu na ně, hovoříme-li či apelujeme na funkci umění, na jeho význam a smysl. Ptá se po ní nakonec nejen celé dvacáté století, ale také současný svět umění, který jakoby nic nepochopil anebo měl potřebu se to učit stále znova – ta největší angažovanost přece totiž začíná stejně jako největší umění v absenci, v prázdnotě, ze které se jenom velice pomalu a opatrně rodí zájem. Angažovanost není nic jiného, než právě toto – docela normální zájem o věc jakožto věc bez ohledu na její roli v kontextu, na hodnotu, kterou ji náhodně připisuje, což má za následek její vlastní etablování se, její vlastní růst. Obojí nacházím u Johany Střížkové a Antonína Střížka – a to v téměř krystalicky čisté podobě. Johana Střížková v souvislosti se svou tvorbou hovoří o haiku. Pro tuto básnickou formu je typické dvojí – subtilnost přesného výrazu a jeho melodičnost. Haiku je křehké, jemné, a přesto (či právě proto) strukturálně pevně svázané. Je to drobný korpus, který má ale potenciál být podobně kompaktní a striktní jako svébytná skulptura. Nic na něm nelze změnit, nic nelze upravit, jednotlivé části do sebe bez výhrad zapadají. Haiku je velice intenzivní, dík své preciznosti však také distancované. Je to jako dívat se z okna na větve stromu, které se napínají ve větru. Listy nejspíš šumí, dřevo praská, ptáci divoce křičí – nic z toho však v tuto chvíli a v této situaci není, neexistuje, protože není slyšeno, nemá svůj vlastní hlas, a přesto je, protože má svou zjevnou bytnost kdesi mimo, tj. všeobecně. Odosobnělost daná zobecněním, tj. znalostí věci, bez které není nikdy možné jednotlivé na úroveň universálního povznést, je výrazem téhož jako půvab a elegance – vnitřního řádu. I kdyby se mělo jednat o vařená vejce (která smrdí), motýlí křídla (která kdysi létala), ryby v akváriu (které není vidět) nebo kombuchu ve skleněné várnici (která žije). To, že je Johana schopna nejen naplnit potřeby struktury, rytmu nebo konvenčních pravidel, ale navíc s nimi zacházet s jemným vtipem, jenom dokládá, že v jednoduchosti je největší síla a půvab může být pojmenováním, nejen formálním uchopením. Pointa tkví v tom, že východiskem je jí pevný bod, věc, moment, okolnost, z nichž všechno další vyplývá. Antonín Střížek ukazuje, že dobrý obraz, dobré umění, může být docela klidně a normálně obrazem jablka, staré vany, cyklisty na kole nebo krajiny s vysokým horizontem. Ukazuje také, co to je být současný. Neznamená to být hlasitý, být vidět, hovořit či ovlivňovat, zahrnovat škálu potenciálních prvků současné kultury, reflektovat její žádoucí futurismus, ale prostě být – být zde a nyní. Jestliže stále žijeme dědictvím romantismu, sebe považujeme za samý střed světa a svou zkušeností jej přímo tvoříme, nejen poměřujeme, Antonín dává právě tuto zkušenost do širších souvislostí. Svět je tvořen věcmi. Tyto věci žijí, nejsou pouze atributy života, byť jej také (především) ustavují v přirozených souvislostech. Za skutečnost ručíme každým svým rozhodnutím - jež má reálný fyzický dopad, protože skutečnost sama, jakkoli závislá na spleti vztahů a jemných významů, má fyzickou bytnost. Aby odolala náporům proměn a tlaků, je nutno ji dávat stále znovu a znovu pevnou strukturu tvaru a věcnosti.Vana je vana, obloha těžkne deštěm, městská periferie září nečekaným vnitřním světlem – zátiší světa v zátiší obrazu, stále znovu a stále jistěji. Je zajímavé, jakým způsobem přitom Antonín kombinuje malířské a fotografické prostředky. Přece jen, stavět obraz barvou je poněkud jiné, než k němu přistupovat jako k již hotové věci, finální vizualitě, a tu zachycovat mechanickým aparátem. Přesto se obě tyto jeho tvůrčí polohy výjimečně dobře doplňují, a pokud v prvém případě efekt scelují, v tom druhém k němu naopak naši pozornost cílí. Johana je dcerou Antonína Střížka. A hledat mezi oběma umělci spojitost nakonec skutečně znamená přirozeně se obracet k rodinné podobnosti – k vnitřnímu spříznění. Spíše než o shodu v přístupu jde přitom, podle mého, o totožnou citlivost vůči věci, věcnosti, věcnému světu – a také shodný nadhled a jemný vtip. Což je mimochodem půvabná paralela jedné z možných definic umění. Vše, co jako lidé děláme a o čem usuzujeme, podmiňuje určení esence věci. Totéž platí pro umění, umělecké dílo, které je chtíc či nechtíc ideálem naší kreativity. Podobně jako v rodině je přitom tato esence čímsi pro reálný či faktický svět příliš subtilním. Jako genetický kód se vine celým spektrem a váže jej k sobě. Nijak nápadně, o to však pevněji.1 Barbora Kundračíková 1 Morris Weitz. The Role of Theory in Aesthetics. In: Joseph Margolis (ed.). Philosophy Looks at the Arts. Philadelphia: Temple University Press, 1978, s.126. Maurice Mandelbaum. Family Resemblance and Generalization Concerning The Arts. In: Morris Weitz (ed.). Problems in Aesthetics. London: The Macmillan Company, 1970, s. 181–198.

Středa

Oznámení - ARRIVA MORAVA

Datum: 19. 3. 2019 - 30. 11. 2019

Rytis Konstantinavičius – Nedopovězená místa/Unaccounted places.

Datum: 8. 6. 2019 - 25. 7. 2019

Absolvent Wrocławské Akademie výtvarných umění v oboru Keramika a sklo. V současné době pracuje jako odborný asistent a pedagog. Zabývá se keramickým sochařstvím a abstraktním malířstvím, jehož hlavním motivem je současný člověk v kontextu společenských proměn ve světě. V roce 2015 byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů za tvorbu největší keramické nádoby (vázy) na světě. Autor mnoha individuálních a skupinových výstav polských i zahraničních. Vernisáž se koná 8. 6. 2019 v 15 hod.

Johana Střížková / Antonín Střížek - Hladce

Datum: 4. 6. 2019 - 28. 6. 2019

Performerka, autorka instalací a videoartistka Johana Střížková se narodila 31. prosince 1984 v Jablonci nad Nisou, působí v Praze.V letech 2005 až 2011 studovala na Akademie výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody). V roce 2008 absolvovala pobyt na Cooper Union for the Advancement ofb Science and Art v New Yorku a v roce 2012 působila v Mexico City (Foundation Fonka). V roce 2016 figurovala mezi finalisty Chalupeckého ceny. Malíř, grafik a fotograf Antonín Střížek se narodil 22. května 1959 v Rumburku, působí v Praze. V letech 1983 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi lety 1997 až 2011 zde vedl malířský ateliér. Hladce | Johana Střížková – Antonín Střížek Sníh se ozývá, mráz volá, šero vábí. – Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu – Výraz normální či normálnost je odvozen z latinského slova normālis používaného od 15. století, a to v metaforickém opisu značícím správný – tj. „dle měřítka” či „dle pravítka”. Tímto pravítkem byl přitom myšlen zcela konkrétní tesařský úhelník. Jeho dnešní chápání je spíše negativní než pozitivní. V jistém slova smyslu na normalitu apelujeme („Chovej se normálně!”), ve většině ji však odmítáme. Nakonec, normalita neexistuje – nikdo z nás není normální a ani žádná situace taková není. Vše je jedinečné a nenahraditelné, s ohledem na sebe sama vždy experimentální a neopakovatelné. Trvalejší význam slova se ukáže až ve chvíli, kdy si tak zvaně normální stav zkusíme představit věcně či prakticky – co to znamená, být normální? Kdy je někdo nebo něco normální? Výše zmíněný tesařský úhelník je pro to vynikající metaforou – vytyčuje plochu, stanoví její hrany, z nekonečného spektra tvoří omezený rámec, disponující osami i pevným středem. Právě toto, návrat to středu, podle mého, normálnost charakterizuje nejlépe – napětí mizí, neklid se usazuje, dech zpomaluje. Být normální znamená být v souladu s řádem, odpovídat mu, nevzpěčovat se, nezápasit. V takovém okamžiku získávají věci svůj skutečný význam – přestávají být aktéry proměnného světa a ustalují se ve své vlastní bytnosti. Jistěže, vše se mění, dýchá, pulzuje – připravuje se na další vychýlení z normality. Pro tento jeden konkrétní okamžik však existuje v tichu. S normálností se pojí obraty jako obyčejný, obvyklý, běžný, přirozený, volně také civilní či umírněný. Nic z toho není umění. Umělecká tvorba je pohyb, proces, vývoj, stagnace, boj s ní, zápas o lepší výsledek, napětí a strach z/o něj, úleva, uvolnění, extáze atd. Je to zápas s normou – zápas s nudou. Z tohoto dojmu daného tím, že chápeme umění jako nikoli výsledek, ale samotný modus existence, plyne také užívání výrazů angažovanost a angažovaný, respektive kladení důrazu na ně, hovoříme-li či apelujeme na funkci umění, na jeho význam a smysl. Ptá se po ní nakonec nejen celé dvacáté století, ale také současný svět umění, který jakoby nic nepochopil anebo měl potřebu se to učit stále znova – ta největší angažovanost přece totiž začíná stejně jako největší umění v absenci, v prázdnotě, ze které se jenom velice pomalu a opatrně rodí zájem. Angažovanost není nic jiného, než právě toto – docela normální zájem o věc jakožto věc bez ohledu na její roli v kontextu, na hodnotu, kterou ji náhodně připisuje, což má za následek její vlastní etablování se, její vlastní růst. Obojí nacházím u Johany Střížkové a Antonína Střížka – a to v téměř krystalicky čisté podobě. Johana Střížková v souvislosti se svou tvorbou hovoří o haiku. Pro tuto básnickou formu je typické dvojí – subtilnost přesného výrazu a jeho melodičnost. Haiku je křehké, jemné, a přesto (či právě proto) strukturálně pevně svázané. Je to drobný korpus, který má ale potenciál být podobně kompaktní a striktní jako svébytná skulptura. Nic na něm nelze změnit, nic nelze upravit, jednotlivé části do sebe bez výhrad zapadají. Haiku je velice intenzivní, dík své preciznosti však také distancované. Je to jako dívat se z okna na větve stromu, které se napínají ve větru. Listy nejspíš šumí, dřevo praská, ptáci divoce křičí – nic z toho však v tuto chvíli a v této situaci není, neexistuje, protože není slyšeno, nemá svůj vlastní hlas, a přesto je, protože má svou zjevnou bytnost kdesi mimo, tj. všeobecně. Odosobnělost daná zobecněním, tj. znalostí věci, bez které není nikdy možné jednotlivé na úroveň universálního povznést, je výrazem téhož jako půvab a elegance – vnitřního řádu. I kdyby se mělo jednat o vařená vejce (která smrdí), motýlí křídla (která kdysi létala), ryby v akváriu (které není vidět) nebo kombuchu ve skleněné várnici (která žije). To, že je Johana schopna nejen naplnit potřeby struktury, rytmu nebo konvenčních pravidel, ale navíc s nimi zacházet s jemným vtipem, jenom dokládá, že v jednoduchosti je největší síla a půvab může být pojmenováním, nejen formálním uchopením. Pointa tkví v tom, že východiskem je jí pevný bod, věc, moment, okolnost, z nichž všechno další vyplývá. Antonín Střížek ukazuje, že dobrý obraz, dobré umění, může být docela klidně a normálně obrazem jablka, staré vany, cyklisty na kole nebo krajiny s vysokým horizontem. Ukazuje také, co to je být současný. Neznamená to být hlasitý, být vidět, hovořit či ovlivňovat, zahrnovat škálu potenciálních prvků současné kultury, reflektovat její žádoucí futurismus, ale prostě být – být zde a nyní. Jestliže stále žijeme dědictvím romantismu, sebe považujeme za samý střed světa a svou zkušeností jej přímo tvoříme, nejen poměřujeme, Antonín dává právě tuto zkušenost do širších souvislostí. Svět je tvořen věcmi. Tyto věci žijí, nejsou pouze atributy života, byť jej také (především) ustavují v přirozených souvislostech. Za skutečnost ručíme každým svým rozhodnutím - jež má reálný fyzický dopad, protože skutečnost sama, jakkoli závislá na spleti vztahů a jemných významů, má fyzickou bytnost. Aby odolala náporům proměn a tlaků, je nutno ji dávat stále znovu a znovu pevnou strukturu tvaru a věcnosti.Vana je vana, obloha těžkne deštěm, městská periferie září nečekaným vnitřním světlem – zátiší světa v zátiší obrazu, stále znovu a stále jistěji. Je zajímavé, jakým způsobem přitom Antonín kombinuje malířské a fotografické prostředky. Přece jen, stavět obraz barvou je poněkud jiné, než k němu přistupovat jako k již hotové věci, finální vizualitě, a tu zachycovat mechanickým aparátem. Přesto se obě tyto jeho tvůrčí polohy výjimečně dobře doplňují, a pokud v prvém případě efekt scelují, v tom druhém k němu naopak naši pozornost cílí. Johana je dcerou Antonína Střížka. A hledat mezi oběma umělci spojitost nakonec skutečně znamená přirozeně se obracet k rodinné podobnosti – k vnitřnímu spříznění. Spíše než o shodu v přístupu jde přitom, podle mého, o totožnou citlivost vůči věci, věcnosti, věcnému světu – a také shodný nadhled a jemný vtip. Což je mimochodem půvabná paralela jedné z možných definic umění. Vše, co jako lidé děláme a o čem usuzujeme, podmiňuje určení esence věci. Totéž platí pro umění, umělecké dílo, které je chtíc či nechtíc ideálem naší kreativity. Podobně jako v rodině je přitom tato esence čímsi pro reálný či faktický svět příliš subtilním. Jako genetický kód se vine celým spektrem a váže jej k sobě. Nijak nápadně, o to však pevněji.1 Barbora Kundračíková 1 Morris Weitz. The Role of Theory in Aesthetics. In: Joseph Margolis (ed.). Philosophy Looks at the Arts. Philadelphia: Temple University Press, 1978, s.126. Maurice Mandelbaum. Family Resemblance and Generalization Concerning The Arts. In: Morris Weitz (ed.). Problems in Aesthetics. London: The Macmillan Company, 1970, s. 181–198.

Čtvrtek

Oznámení - ARRIVA MORAVA

Datum: 19. 3. 2019 - 30. 11. 2019

Rytis Konstantinavičius – Nedopovězená místa/Unaccounted places.

Datum: 8. 6. 2019 - 25. 7. 2019

Absolvent Wrocławské Akademie výtvarných umění v oboru Keramika a sklo. V současné době pracuje jako odborný asistent a pedagog. Zabývá se keramickým sochařstvím a abstraktním malířstvím, jehož hlavním motivem je současný člověk v kontextu společenských proměn ve světě. V roce 2015 byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů za tvorbu největší keramické nádoby (vázy) na světě. Autor mnoha individuálních a skupinových výstav polských i zahraničních. Vernisáž se koná 8. 6. 2019 v 15 hod.

Johana Střížková / Antonín Střížek - Hladce

Datum: 4. 6. 2019 - 28. 6. 2019

Performerka, autorka instalací a videoartistka Johana Střížková se narodila 31. prosince 1984 v Jablonci nad Nisou, působí v Praze.V letech 2005 až 2011 studovala na Akademie výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody). V roce 2008 absolvovala pobyt na Cooper Union for the Advancement ofb Science and Art v New Yorku a v roce 2012 působila v Mexico City (Foundation Fonka). V roce 2016 figurovala mezi finalisty Chalupeckého ceny. Malíř, grafik a fotograf Antonín Střížek se narodil 22. května 1959 v Rumburku, působí v Praze. V letech 1983 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi lety 1997 až 2011 zde vedl malířský ateliér. Hladce | Johana Střížková – Antonín Střížek Sníh se ozývá, mráz volá, šero vábí. – Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu – Výraz normální či normálnost je odvozen z latinského slova normālis používaného od 15. století, a to v metaforickém opisu značícím správný – tj. „dle měřítka” či „dle pravítka”. Tímto pravítkem byl přitom myšlen zcela konkrétní tesařský úhelník. Jeho dnešní chápání je spíše negativní než pozitivní. V jistém slova smyslu na normalitu apelujeme („Chovej se normálně!”), ve většině ji však odmítáme. Nakonec, normalita neexistuje – nikdo z nás není normální a ani žádná situace taková není. Vše je jedinečné a nenahraditelné, s ohledem na sebe sama vždy experimentální a neopakovatelné. Trvalejší význam slova se ukáže až ve chvíli, kdy si tak zvaně normální stav zkusíme představit věcně či prakticky – co to znamená, být normální? Kdy je někdo nebo něco normální? Výše zmíněný tesařský úhelník je pro to vynikající metaforou – vytyčuje plochu, stanoví její hrany, z nekonečného spektra tvoří omezený rámec, disponující osami i pevným středem. Právě toto, návrat to středu, podle mého, normálnost charakterizuje nejlépe – napětí mizí, neklid se usazuje, dech zpomaluje. Být normální znamená být v souladu s řádem, odpovídat mu, nevzpěčovat se, nezápasit. V takovém okamžiku získávají věci svůj skutečný význam – přestávají být aktéry proměnného světa a ustalují se ve své vlastní bytnosti. Jistěže, vše se mění, dýchá, pulzuje – připravuje se na další vychýlení z normality. Pro tento jeden konkrétní okamžik však existuje v tichu. S normálností se pojí obraty jako obyčejný, obvyklý, běžný, přirozený, volně také civilní či umírněný. Nic z toho není umění. Umělecká tvorba je pohyb, proces, vývoj, stagnace, boj s ní, zápas o lepší výsledek, napětí a strach z/o něj, úleva, uvolnění, extáze atd. Je to zápas s normou – zápas s nudou. Z tohoto dojmu daného tím, že chápeme umění jako nikoli výsledek, ale samotný modus existence, plyne také užívání výrazů angažovanost a angažovaný, respektive kladení důrazu na ně, hovoříme-li či apelujeme na funkci umění, na jeho význam a smysl. Ptá se po ní nakonec nejen celé dvacáté století, ale také současný svět umění, který jakoby nic nepochopil anebo měl potřebu se to učit stále znova – ta největší angažovanost přece totiž začíná stejně jako největší umění v absenci, v prázdnotě, ze které se jenom velice pomalu a opatrně rodí zájem. Angažovanost není nic jiného, než právě toto – docela normální zájem o věc jakožto věc bez ohledu na její roli v kontextu, na hodnotu, kterou ji náhodně připisuje, což má za následek její vlastní etablování se, její vlastní růst. Obojí nacházím u Johany Střížkové a Antonína Střížka – a to v téměř krystalicky čisté podobě. Johana Střížková v souvislosti se svou tvorbou hovoří o haiku. Pro tuto básnickou formu je typické dvojí – subtilnost přesného výrazu a jeho melodičnost. Haiku je křehké, jemné, a přesto (či právě proto) strukturálně pevně svázané. Je to drobný korpus, který má ale potenciál být podobně kompaktní a striktní jako svébytná skulptura. Nic na něm nelze změnit, nic nelze upravit, jednotlivé části do sebe bez výhrad zapadají. Haiku je velice intenzivní, dík své preciznosti však také distancované. Je to jako dívat se z okna na větve stromu, které se napínají ve větru. Listy nejspíš šumí, dřevo praská, ptáci divoce křičí – nic z toho však v tuto chvíli a v této situaci není, neexistuje, protože není slyšeno, nemá svůj vlastní hlas, a přesto je, protože má svou zjevnou bytnost kdesi mimo, tj. všeobecně. Odosobnělost daná zobecněním, tj. znalostí věci, bez které není nikdy možné jednotlivé na úroveň universálního povznést, je výrazem téhož jako půvab a elegance – vnitřního řádu. I kdyby se mělo jednat o vařená vejce (která smrdí), motýlí křídla (která kdysi létala), ryby v akváriu (které není vidět) nebo kombuchu ve skleněné várnici (která žije). To, že je Johana schopna nejen naplnit potřeby struktury, rytmu nebo konvenčních pravidel, ale navíc s nimi zacházet s jemným vtipem, jenom dokládá, že v jednoduchosti je největší síla a půvab může být pojmenováním, nejen formálním uchopením. Pointa tkví v tom, že východiskem je jí pevný bod, věc, moment, okolnost, z nichž všechno další vyplývá. Antonín Střížek ukazuje, že dobrý obraz, dobré umění, může být docela klidně a normálně obrazem jablka, staré vany, cyklisty na kole nebo krajiny s vysokým horizontem. Ukazuje také, co to je být současný. Neznamená to být hlasitý, být vidět, hovořit či ovlivňovat, zahrnovat škálu potenciálních prvků současné kultury, reflektovat její žádoucí futurismus, ale prostě být – být zde a nyní. Jestliže stále žijeme dědictvím romantismu, sebe považujeme za samý střed světa a svou zkušeností jej přímo tvoříme, nejen poměřujeme, Antonín dává právě tuto zkušenost do širších souvislostí. Svět je tvořen věcmi. Tyto věci žijí, nejsou pouze atributy života, byť jej také (především) ustavují v přirozených souvislostech. Za skutečnost ručíme každým svým rozhodnutím - jež má reálný fyzický dopad, protože skutečnost sama, jakkoli závislá na spleti vztahů a jemných významů, má fyzickou bytnost. Aby odolala náporům proměn a tlaků, je nutno ji dávat stále znovu a znovu pevnou strukturu tvaru a věcnosti.Vana je vana, obloha těžkne deštěm, městská periferie září nečekaným vnitřním světlem – zátiší světa v zátiší obrazu, stále znovu a stále jistěji. Je zajímavé, jakým způsobem přitom Antonín kombinuje malířské a fotografické prostředky. Přece jen, stavět obraz barvou je poněkud jiné, než k němu přistupovat jako k již hotové věci, finální vizualitě, a tu zachycovat mechanickým aparátem. Přesto se obě tyto jeho tvůrčí polohy výjimečně dobře doplňují, a pokud v prvém případě efekt scelují, v tom druhém k němu naopak naši pozornost cílí. Johana je dcerou Antonína Střížka. A hledat mezi oběma umělci spojitost nakonec skutečně znamená přirozeně se obracet k rodinné podobnosti – k vnitřnímu spříznění. Spíše než o shodu v přístupu jde přitom, podle mého, o totožnou citlivost vůči věci, věcnosti, věcnému světu – a také shodný nadhled a jemný vtip. Což je mimochodem půvabná paralela jedné z možných definic umění. Vše, co jako lidé děláme a o čem usuzujeme, podmiňuje určení esence věci. Totéž platí pro umění, umělecké dílo, které je chtíc či nechtíc ideálem naší kreativity. Podobně jako v rodině je přitom tato esence čímsi pro reálný či faktický svět příliš subtilním. Jako genetický kód se vine celým spektrem a váže jej k sobě. Nijak nápadně, o to však pevněji.1 Barbora Kundračíková 1 Morris Weitz. The Role of Theory in Aesthetics. In: Joseph Margolis (ed.). Philosophy Looks at the Arts. Philadelphia: Temple University Press, 1978, s.126. Maurice Mandelbaum. Family Resemblance and Generalization Concerning The Arts. In: Morris Weitz (ed.). Problems in Aesthetics. London: The Macmillan Company, 1970, s. 181–198.

Pátek

Oznámení - ARRIVA MORAVA

Datum: 19. 3. 2019 - 30. 11. 2019

Rytis Konstantinavičius – Nedopovězená místa/Unaccounted places.

Datum: 8. 6. 2019 - 25. 7. 2019

Absolvent Wrocławské Akademie výtvarných umění v oboru Keramika a sklo. V současné době pracuje jako odborný asistent a pedagog. Zabývá se keramickým sochařstvím a abstraktním malířstvím, jehož hlavním motivem je současný člověk v kontextu společenských proměn ve světě. V roce 2015 byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů za tvorbu největší keramické nádoby (vázy) na světě. Autor mnoha individuálních a skupinových výstav polských i zahraničních. Vernisáž se koná 8. 6. 2019 v 15 hod.

Johana Střížková / Antonín Střížek - Hladce

Datum: 4. 6. 2019 - 28. 6. 2019

Performerka, autorka instalací a videoartistka Johana Střížková se narodila 31. prosince 1984 v Jablonci nad Nisou, působí v Praze.V letech 2005 až 2011 studovala na Akademie výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody). V roce 2008 absolvovala pobyt na Cooper Union for the Advancement ofb Science and Art v New Yorku a v roce 2012 působila v Mexico City (Foundation Fonka). V roce 2016 figurovala mezi finalisty Chalupeckého ceny. Malíř, grafik a fotograf Antonín Střížek se narodil 22. května 1959 v Rumburku, působí v Praze. V letech 1983 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi lety 1997 až 2011 zde vedl malířský ateliér. Hladce | Johana Střížková – Antonín Střížek Sníh se ozývá, mráz volá, šero vábí. – Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu – Výraz normální či normálnost je odvozen z latinského slova normālis používaného od 15. století, a to v metaforickém opisu značícím správný – tj. „dle měřítka” či „dle pravítka”. Tímto pravítkem byl přitom myšlen zcela konkrétní tesařský úhelník. Jeho dnešní chápání je spíše negativní než pozitivní. V jistém slova smyslu na normalitu apelujeme („Chovej se normálně!”), ve většině ji však odmítáme. Nakonec, normalita neexistuje – nikdo z nás není normální a ani žádná situace taková není. Vše je jedinečné a nenahraditelné, s ohledem na sebe sama vždy experimentální a neopakovatelné. Trvalejší význam slova se ukáže až ve chvíli, kdy si tak zvaně normální stav zkusíme představit věcně či prakticky – co to znamená, být normální? Kdy je někdo nebo něco normální? Výše zmíněný tesařský úhelník je pro to vynikající metaforou – vytyčuje plochu, stanoví její hrany, z nekonečného spektra tvoří omezený rámec, disponující osami i pevným středem. Právě toto, návrat to středu, podle mého, normálnost charakterizuje nejlépe – napětí mizí, neklid se usazuje, dech zpomaluje. Být normální znamená být v souladu s řádem, odpovídat mu, nevzpěčovat se, nezápasit. V takovém okamžiku získávají věci svůj skutečný význam – přestávají být aktéry proměnného světa a ustalují se ve své vlastní bytnosti. Jistěže, vše se mění, dýchá, pulzuje – připravuje se na další vychýlení z normality. Pro tento jeden konkrétní okamžik však existuje v tichu. S normálností se pojí obraty jako obyčejný, obvyklý, běžný, přirozený, volně také civilní či umírněný. Nic z toho není umění. Umělecká tvorba je pohyb, proces, vývoj, stagnace, boj s ní, zápas o lepší výsledek, napětí a strach z/o něj, úleva, uvolnění, extáze atd. Je to zápas s normou – zápas s nudou. Z tohoto dojmu daného tím, že chápeme umění jako nikoli výsledek, ale samotný modus existence, plyne také užívání výrazů angažovanost a angažovaný, respektive kladení důrazu na ně, hovoříme-li či apelujeme na funkci umění, na jeho význam a smysl. Ptá se po ní nakonec nejen celé dvacáté století, ale také současný svět umění, který jakoby nic nepochopil anebo měl potřebu se to učit stále znova – ta největší angažovanost přece totiž začíná stejně jako největší umění v absenci, v prázdnotě, ze které se jenom velice pomalu a opatrně rodí zájem. Angažovanost není nic jiného, než právě toto – docela normální zájem o věc jakožto věc bez ohledu na její roli v kontextu, na hodnotu, kterou ji náhodně připisuje, což má za následek její vlastní etablování se, její vlastní růst. Obojí nacházím u Johany Střížkové a Antonína Střížka – a to v téměř krystalicky čisté podobě. Johana Střížková v souvislosti se svou tvorbou hovoří o haiku. Pro tuto básnickou formu je typické dvojí – subtilnost přesného výrazu a jeho melodičnost. Haiku je křehké, jemné, a přesto (či právě proto) strukturálně pevně svázané. Je to drobný korpus, který má ale potenciál být podobně kompaktní a striktní jako svébytná skulptura. Nic na něm nelze změnit, nic nelze upravit, jednotlivé části do sebe bez výhrad zapadají. Haiku je velice intenzivní, dík své preciznosti však také distancované. Je to jako dívat se z okna na větve stromu, které se napínají ve větru. Listy nejspíš šumí, dřevo praská, ptáci divoce křičí – nic z toho však v tuto chvíli a v této situaci není, neexistuje, protože není slyšeno, nemá svůj vlastní hlas, a přesto je, protože má svou zjevnou bytnost kdesi mimo, tj. všeobecně. Odosobnělost daná zobecněním, tj. znalostí věci, bez které není nikdy možné jednotlivé na úroveň universálního povznést, je výrazem téhož jako půvab a elegance – vnitřního řádu. I kdyby se mělo jednat o vařená vejce (která smrdí), motýlí křídla (která kdysi létala), ryby v akváriu (které není vidět) nebo kombuchu ve skleněné várnici (která žije). To, že je Johana schopna nejen naplnit potřeby struktury, rytmu nebo konvenčních pravidel, ale navíc s nimi zacházet s jemným vtipem, jenom dokládá, že v jednoduchosti je největší síla a půvab může být pojmenováním, nejen formálním uchopením. Pointa tkví v tom, že východiskem je jí pevný bod, věc, moment, okolnost, z nichž všechno další vyplývá. Antonín Střížek ukazuje, že dobrý obraz, dobré umění, může být docela klidně a normálně obrazem jablka, staré vany, cyklisty na kole nebo krajiny s vysokým horizontem. Ukazuje také, co to je být současný. Neznamená to být hlasitý, být vidět, hovořit či ovlivňovat, zahrnovat škálu potenciálních prvků současné kultury, reflektovat její žádoucí futurismus, ale prostě být – být zde a nyní. Jestliže stále žijeme dědictvím romantismu, sebe považujeme za samý střed světa a svou zkušeností jej přímo tvoříme, nejen poměřujeme, Antonín dává právě tuto zkušenost do širších souvislostí. Svět je tvořen věcmi. Tyto věci žijí, nejsou pouze atributy života, byť jej také (především) ustavují v přirozených souvislostech. Za skutečnost ručíme každým svým rozhodnutím - jež má reálný fyzický dopad, protože skutečnost sama, jakkoli závislá na spleti vztahů a jemných významů, má fyzickou bytnost. Aby odolala náporům proměn a tlaků, je nutno ji dávat stále znovu a znovu pevnou strukturu tvaru a věcnosti.Vana je vana, obloha těžkne deštěm, městská periferie září nečekaným vnitřním světlem – zátiší světa v zátiší obrazu, stále znovu a stále jistěji. Je zajímavé, jakým způsobem přitom Antonín kombinuje malířské a fotografické prostředky. Přece jen, stavět obraz barvou je poněkud jiné, než k němu přistupovat jako k již hotové věci, finální vizualitě, a tu zachycovat mechanickým aparátem. Přesto se obě tyto jeho tvůrčí polohy výjimečně dobře doplňují, a pokud v prvém případě efekt scelují, v tom druhém k němu naopak naši pozornost cílí. Johana je dcerou Antonína Střížka. A hledat mezi oběma umělci spojitost nakonec skutečně znamená přirozeně se obracet k rodinné podobnosti – k vnitřnímu spříznění. Spíše než o shodu v přístupu jde přitom, podle mého, o totožnou citlivost vůči věci, věcnosti, věcnému světu – a také shodný nadhled a jemný vtip. Což je mimochodem půvabná paralela jedné z možných definic umění. Vše, co jako lidé děláme a o čem usuzujeme, podmiňuje určení esence věci. Totéž platí pro umění, umělecké dílo, které je chtíc či nechtíc ideálem naší kreativity. Podobně jako v rodině je přitom tato esence čímsi pro reálný či faktický svět příliš subtilním. Jako genetický kód se vine celým spektrem a váže jej k sobě. Nijak nápadně, o to však pevněji.1 Barbora Kundračíková 1 Morris Weitz. The Role of Theory in Aesthetics. In: Joseph Margolis (ed.). Philosophy Looks at the Arts. Philadelphia: Temple University Press, 1978, s.126. Maurice Mandelbaum. Family Resemblance and Generalization Concerning The Arts. In: Morris Weitz (ed.). Problems in Aesthetics. London: The Macmillan Company, 1970, s. 181–198.

Sobota

Oznámení - ARRIVA MORAVA

Datum: 19. 3. 2019 - 30. 11. 2019

Rytis Konstantinavičius – Nedopovězená místa/Unaccounted places.

Datum: 8. 6. 2019 - 25. 7. 2019

Absolvent Wrocławské Akademie výtvarných umění v oboru Keramika a sklo. V současné době pracuje jako odborný asistent a pedagog. Zabývá se keramickým sochařstvím a abstraktním malířstvím, jehož hlavním motivem je současný člověk v kontextu společenských proměn ve světě. V roce 2015 byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů za tvorbu největší keramické nádoby (vázy) na světě. Autor mnoha individuálních a skupinových výstav polských i zahraničních. Vernisáž se koná 8. 6. 2019 v 15 hod.

Johana Střížková / Antonín Střížek - Hladce

Datum: 4. 6. 2019 - 28. 6. 2019

Performerka, autorka instalací a videoartistka Johana Střížková se narodila 31. prosince 1984 v Jablonci nad Nisou, působí v Praze.V letech 2005 až 2011 studovala na Akademie výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody). V roce 2008 absolvovala pobyt na Cooper Union for the Advancement ofb Science and Art v New Yorku a v roce 2012 působila v Mexico City (Foundation Fonka). V roce 2016 figurovala mezi finalisty Chalupeckého ceny. Malíř, grafik a fotograf Antonín Střížek se narodil 22. května 1959 v Rumburku, působí v Praze. V letech 1983 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi lety 1997 až 2011 zde vedl malířský ateliér. Hladce | Johana Střížková – Antonín Střížek Sníh se ozývá, mráz volá, šero vábí. – Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu – Výraz normální či normálnost je odvozen z latinského slova normālis používaného od 15. století, a to v metaforickém opisu značícím správný – tj. „dle měřítka” či „dle pravítka”. Tímto pravítkem byl přitom myšlen zcela konkrétní tesařský úhelník. Jeho dnešní chápání je spíše negativní než pozitivní. V jistém slova smyslu na normalitu apelujeme („Chovej se normálně!”), ve většině ji však odmítáme. Nakonec, normalita neexistuje – nikdo z nás není normální a ani žádná situace taková není. Vše je jedinečné a nenahraditelné, s ohledem na sebe sama vždy experimentální a neopakovatelné. Trvalejší význam slova se ukáže až ve chvíli, kdy si tak zvaně normální stav zkusíme představit věcně či prakticky – co to znamená, být normální? Kdy je někdo nebo něco normální? Výše zmíněný tesařský úhelník je pro to vynikající metaforou – vytyčuje plochu, stanoví její hrany, z nekonečného spektra tvoří omezený rámec, disponující osami i pevným středem. Právě toto, návrat to středu, podle mého, normálnost charakterizuje nejlépe – napětí mizí, neklid se usazuje, dech zpomaluje. Být normální znamená být v souladu s řádem, odpovídat mu, nevzpěčovat se, nezápasit. V takovém okamžiku získávají věci svůj skutečný význam – přestávají být aktéry proměnného světa a ustalují se ve své vlastní bytnosti. Jistěže, vše se mění, dýchá, pulzuje – připravuje se na další vychýlení z normality. Pro tento jeden konkrétní okamžik však existuje v tichu. S normálností se pojí obraty jako obyčejný, obvyklý, běžný, přirozený, volně také civilní či umírněný. Nic z toho není umění. Umělecká tvorba je pohyb, proces, vývoj, stagnace, boj s ní, zápas o lepší výsledek, napětí a strach z/o něj, úleva, uvolnění, extáze atd. Je to zápas s normou – zápas s nudou. Z tohoto dojmu daného tím, že chápeme umění jako nikoli výsledek, ale samotný modus existence, plyne také užívání výrazů angažovanost a angažovaný, respektive kladení důrazu na ně, hovoříme-li či apelujeme na funkci umění, na jeho význam a smysl. Ptá se po ní nakonec nejen celé dvacáté století, ale také současný svět umění, který jakoby nic nepochopil anebo měl potřebu se to učit stále znova – ta největší angažovanost přece totiž začíná stejně jako největší umění v absenci, v prázdnotě, ze které se jenom velice pomalu a opatrně rodí zájem. Angažovanost není nic jiného, než právě toto – docela normální zájem o věc jakožto věc bez ohledu na její roli v kontextu, na hodnotu, kterou ji náhodně připisuje, což má za následek její vlastní etablování se, její vlastní růst. Obojí nacházím u Johany Střížkové a Antonína Střížka – a to v téměř krystalicky čisté podobě. Johana Střížková v souvislosti se svou tvorbou hovoří o haiku. Pro tuto básnickou formu je typické dvojí – subtilnost přesného výrazu a jeho melodičnost. Haiku je křehké, jemné, a přesto (či právě proto) strukturálně pevně svázané. Je to drobný korpus, který má ale potenciál být podobně kompaktní a striktní jako svébytná skulptura. Nic na něm nelze změnit, nic nelze upravit, jednotlivé části do sebe bez výhrad zapadají. Haiku je velice intenzivní, dík své preciznosti však také distancované. Je to jako dívat se z okna na větve stromu, které se napínají ve větru. Listy nejspíš šumí, dřevo praská, ptáci divoce křičí – nic z toho však v tuto chvíli a v této situaci není, neexistuje, protože není slyšeno, nemá svůj vlastní hlas, a přesto je, protože má svou zjevnou bytnost kdesi mimo, tj. všeobecně. Odosobnělost daná zobecněním, tj. znalostí věci, bez které není nikdy možné jednotlivé na úroveň universálního povznést, je výrazem téhož jako půvab a elegance – vnitřního řádu. I kdyby se mělo jednat o vařená vejce (která smrdí), motýlí křídla (která kdysi létala), ryby v akváriu (které není vidět) nebo kombuchu ve skleněné várnici (která žije). To, že je Johana schopna nejen naplnit potřeby struktury, rytmu nebo konvenčních pravidel, ale navíc s nimi zacházet s jemným vtipem, jenom dokládá, že v jednoduchosti je největší síla a půvab může být pojmenováním, nejen formálním uchopením. Pointa tkví v tom, že východiskem je jí pevný bod, věc, moment, okolnost, z nichž všechno další vyplývá. Antonín Střížek ukazuje, že dobrý obraz, dobré umění, může být docela klidně a normálně obrazem jablka, staré vany, cyklisty na kole nebo krajiny s vysokým horizontem. Ukazuje také, co to je být současný. Neznamená to být hlasitý, být vidět, hovořit či ovlivňovat, zahrnovat škálu potenciálních prvků současné kultury, reflektovat její žádoucí futurismus, ale prostě být – být zde a nyní. Jestliže stále žijeme dědictvím romantismu, sebe považujeme za samý střed světa a svou zkušeností jej přímo tvoříme, nejen poměřujeme, Antonín dává právě tuto zkušenost do širších souvislostí. Svět je tvořen věcmi. Tyto věci žijí, nejsou pouze atributy života, byť jej také (především) ustavují v přirozených souvislostech. Za skutečnost ručíme každým svým rozhodnutím - jež má reálný fyzický dopad, protože skutečnost sama, jakkoli závislá na spleti vztahů a jemných významů, má fyzickou bytnost. Aby odolala náporům proměn a tlaků, je nutno ji dávat stále znovu a znovu pevnou strukturu tvaru a věcnosti.Vana je vana, obloha těžkne deštěm, městská periferie září nečekaným vnitřním světlem – zátiší světa v zátiší obrazu, stále znovu a stále jistěji. Je zajímavé, jakým způsobem přitom Antonín kombinuje malířské a fotografické prostředky. Přece jen, stavět obraz barvou je poněkud jiné, než k němu přistupovat jako k již hotové věci, finální vizualitě, a tu zachycovat mechanickým aparátem. Přesto se obě tyto jeho tvůrčí polohy výjimečně dobře doplňují, a pokud v prvém případě efekt scelují, v tom druhém k němu naopak naši pozornost cílí. Johana je dcerou Antonína Střížka. A hledat mezi oběma umělci spojitost nakonec skutečně znamená přirozeně se obracet k rodinné podobnosti – k vnitřnímu spříznění. Spíše než o shodu v přístupu jde přitom, podle mého, o totožnou citlivost vůči věci, věcnosti, věcnému světu – a také shodný nadhled a jemný vtip. Což je mimochodem půvabná paralela jedné z možných definic umění. Vše, co jako lidé děláme a o čem usuzujeme, podmiňuje určení esence věci. Totéž platí pro umění, umělecké dílo, které je chtíc či nechtíc ideálem naší kreativity. Podobně jako v rodině je přitom tato esence čímsi pro reálný či faktický svět příliš subtilním. Jako genetický kód se vine celým spektrem a váže jej k sobě. Nijak nápadně, o to však pevněji.1 Barbora Kundračíková 1 Morris Weitz. The Role of Theory in Aesthetics. In: Joseph Margolis (ed.). Philosophy Looks at the Arts. Philadelphia: Temple University Press, 1978, s.126. Maurice Mandelbaum. Family Resemblance and Generalization Concerning The Arts. In: Morris Weitz (ed.). Problems in Aesthetics. London: The Macmillan Company, 1970, s. 181–198.

Neděle

Oznámení - ARRIVA MORAVA

Datum: 19. 3. 2019 - 30. 11. 2019

Rytis Konstantinavičius – Nedopovězená místa/Unaccounted places.

Datum: 8. 6. 2019 - 25. 7. 2019

Absolvent Wrocławské Akademie výtvarných umění v oboru Keramika a sklo. V současné době pracuje jako odborný asistent a pedagog. Zabývá se keramickým sochařstvím a abstraktním malířstvím, jehož hlavním motivem je současný člověk v kontextu společenských proměn ve světě. V roce 2015 byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů za tvorbu největší keramické nádoby (vázy) na světě. Autor mnoha individuálních a skupinových výstav polských i zahraničních. Vernisáž se koná 8. 6. 2019 v 15 hod.

Johana Střížková / Antonín Střížek - Hladce

Datum: 4. 6. 2019 - 28. 6. 2019

Performerka, autorka instalací a videoartistka Johana Střížková se narodila 31. prosince 1984 v Jablonci nad Nisou, působí v Praze.V letech 2005 až 2011 studovala na Akademie výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody). V roce 2008 absolvovala pobyt na Cooper Union for the Advancement ofb Science and Art v New Yorku a v roce 2012 působila v Mexico City (Foundation Fonka). V roce 2016 figurovala mezi finalisty Chalupeckého ceny. Malíř, grafik a fotograf Antonín Střížek se narodil 22. května 1959 v Rumburku, působí v Praze. V letech 1983 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi lety 1997 až 2011 zde vedl malířský ateliér. Hladce | Johana Střížková – Antonín Střížek Sníh se ozývá, mráz volá, šero vábí. – Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu – Výraz normální či normálnost je odvozen z latinského slova normālis používaného od 15. století, a to v metaforickém opisu značícím správný – tj. „dle měřítka” či „dle pravítka”. Tímto pravítkem byl přitom myšlen zcela konkrétní tesařský úhelník. Jeho dnešní chápání je spíše negativní než pozitivní. V jistém slova smyslu na normalitu apelujeme („Chovej se normálně!”), ve většině ji však odmítáme. Nakonec, normalita neexistuje – nikdo z nás není normální a ani žádná situace taková není. Vše je jedinečné a nenahraditelné, s ohledem na sebe sama vždy experimentální a neopakovatelné. Trvalejší význam slova se ukáže až ve chvíli, kdy si tak zvaně normální stav zkusíme představit věcně či prakticky – co to znamená, být normální? Kdy je někdo nebo něco normální? Výše zmíněný tesařský úhelník je pro to vynikající metaforou – vytyčuje plochu, stanoví její hrany, z nekonečného spektra tvoří omezený rámec, disponující osami i pevným středem. Právě toto, návrat to středu, podle mého, normálnost charakterizuje nejlépe – napětí mizí, neklid se usazuje, dech zpomaluje. Být normální znamená být v souladu s řádem, odpovídat mu, nevzpěčovat se, nezápasit. V takovém okamžiku získávají věci svůj skutečný význam – přestávají být aktéry proměnného světa a ustalují se ve své vlastní bytnosti. Jistěže, vše se mění, dýchá, pulzuje – připravuje se na další vychýlení z normality. Pro tento jeden konkrétní okamžik však existuje v tichu. S normálností se pojí obraty jako obyčejný, obvyklý, běžný, přirozený, volně také civilní či umírněný. Nic z toho není umění. Umělecká tvorba je pohyb, proces, vývoj, stagnace, boj s ní, zápas o lepší výsledek, napětí a strach z/o něj, úleva, uvolnění, extáze atd. Je to zápas s normou – zápas s nudou. Z tohoto dojmu daného tím, že chápeme umění jako nikoli výsledek, ale samotný modus existence, plyne také užívání výrazů angažovanost a angažovaný, respektive kladení důrazu na ně, hovoříme-li či apelujeme na funkci umění, na jeho význam a smysl. Ptá se po ní nakonec nejen celé dvacáté století, ale také současný svět umění, který jakoby nic nepochopil anebo měl potřebu se to učit stále znova – ta největší angažovanost přece totiž začíná stejně jako největší umění v absenci, v prázdnotě, ze které se jenom velice pomalu a opatrně rodí zájem. Angažovanost není nic jiného, než právě toto – docela normální zájem o věc jakožto věc bez ohledu na její roli v kontextu, na hodnotu, kterou ji náhodně připisuje, což má za následek její vlastní etablování se, její vlastní růst. Obojí nacházím u Johany Střížkové a Antonína Střížka – a to v téměř krystalicky čisté podobě. Johana Střížková v souvislosti se svou tvorbou hovoří o haiku. Pro tuto básnickou formu je typické dvojí – subtilnost přesného výrazu a jeho melodičnost. Haiku je křehké, jemné, a přesto (či právě proto) strukturálně pevně svázané. Je to drobný korpus, který má ale potenciál být podobně kompaktní a striktní jako svébytná skulptura. Nic na něm nelze změnit, nic nelze upravit, jednotlivé části do sebe bez výhrad zapadají. Haiku je velice intenzivní, dík své preciznosti však také distancované. Je to jako dívat se z okna na větve stromu, které se napínají ve větru. Listy nejspíš šumí, dřevo praská, ptáci divoce křičí – nic z toho však v tuto chvíli a v této situaci není, neexistuje, protože není slyšeno, nemá svůj vlastní hlas, a přesto je, protože má svou zjevnou bytnost kdesi mimo, tj. všeobecně. Odosobnělost daná zobecněním, tj. znalostí věci, bez které není nikdy možné jednotlivé na úroveň universálního povznést, je výrazem téhož jako půvab a elegance – vnitřního řádu. I kdyby se mělo jednat o vařená vejce (která smrdí), motýlí křídla (která kdysi létala), ryby v akváriu (které není vidět) nebo kombuchu ve skleněné várnici (která žije). To, že je Johana schopna nejen naplnit potřeby struktury, rytmu nebo konvenčních pravidel, ale navíc s nimi zacházet s jemným vtipem, jenom dokládá, že v jednoduchosti je největší síla a půvab může být pojmenováním, nejen formálním uchopením. Pointa tkví v tom, že východiskem je jí pevný bod, věc, moment, okolnost, z nichž všechno další vyplývá. Antonín Střížek ukazuje, že dobrý obraz, dobré umění, může být docela klidně a normálně obrazem jablka, staré vany, cyklisty na kole nebo krajiny s vysokým horizontem. Ukazuje také, co to je být současný. Neznamená to být hlasitý, být vidět, hovořit či ovlivňovat, zahrnovat škálu potenciálních prvků současné kultury, reflektovat její žádoucí futurismus, ale prostě být – být zde a nyní. Jestliže stále žijeme dědictvím romantismu, sebe považujeme za samý střed světa a svou zkušeností jej přímo tvoříme, nejen poměřujeme, Antonín dává právě tuto zkušenost do širších souvislostí. Svět je tvořen věcmi. Tyto věci žijí, nejsou pouze atributy života, byť jej také (především) ustavují v přirozených souvislostech. Za skutečnost ručíme každým svým rozhodnutím - jež má reálný fyzický dopad, protože skutečnost sama, jakkoli závislá na spleti vztahů a jemných významů, má fyzickou bytnost. Aby odolala náporům proměn a tlaků, je nutno ji dávat stále znovu a znovu pevnou strukturu tvaru a věcnosti.Vana je vana, obloha těžkne deštěm, městská periferie září nečekaným vnitřním světlem – zátiší světa v zátiší obrazu, stále znovu a stále jistěji. Je zajímavé, jakým způsobem přitom Antonín kombinuje malířské a fotografické prostředky. Přece jen, stavět obraz barvou je poněkud jiné, než k němu přistupovat jako k již hotové věci, finální vizualitě, a tu zachycovat mechanickým aparátem. Přesto se obě tyto jeho tvůrčí polohy výjimečně dobře doplňují, a pokud v prvém případě efekt scelují, v tom druhém k němu naopak naši pozornost cílí. Johana je dcerou Antonína Střížka. A hledat mezi oběma umělci spojitost nakonec skutečně znamená přirozeně se obracet k rodinné podobnosti – k vnitřnímu spříznění. Spíše než o shodu v přístupu jde přitom, podle mého, o totožnou citlivost vůči věci, věcnosti, věcnému světu – a také shodný nadhled a jemný vtip. Což je mimochodem půvabná paralela jedné z možných definic umění. Vše, co jako lidé děláme a o čem usuzujeme, podmiňuje určení esence věci. Totéž platí pro umění, umělecké dílo, které je chtíc či nechtíc ideálem naší kreativity. Podobně jako v rodině je přitom tato esence čímsi pro reálný či faktický svět příliš subtilním. Jako genetický kód se vine celým spektrem a váže jej k sobě. Nijak nápadně, o to však pevněji.1 Barbora Kundračíková 1 Morris Weitz. The Role of Theory in Aesthetics. In: Joseph Margolis (ed.). Philosophy Looks at the Arts. Philadelphia: Temple University Press, 1978, s.126. Maurice Mandelbaum. Family Resemblance and Generalization Concerning The Arts. In: Morris Weitz (ed.). Problems in Aesthetics. London: The Macmillan Company, 1970, s. 181–198.